23 Cdo 1420/2020-435
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobců a) MASPEX Czech s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 100/94,
identifikační číslo osoby 25716379, b) MASPEX-GMW Sp. z.o.o. Sp. k., se sídlem
Wadovice, Chopina 10, Polská republika, obou zastoupených Mgr. Vlastislavem
Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti České republice –
Státní zemědělské a potravinářské inspekci, se sídlem v Brně, Květná 504/15, o
ochranu před nekalou soutěží a ochranu pověsti právnické osoby, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 147/2016, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2019, č. j. 4 Cmo
137/2019-382,
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2019, č. j. 4 Cmo
137/2019-382, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2019, č. j. 18 Cm
147/2016-332, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 18 Cm
147/2016-332, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti
žalované odstranit z webové stránky www.potravinynapranyri.cz specifikované
informace o kvalitě výrobků Figo Multivitamín – Ovocný nápoj částečně vyrobený
z koncentrované šťávy a protlaku několika druhů ovoce, S BUDGET LOW-FAT COCOA
POWDER KAKAOVÝ PRÁŠEK se sníženým obsahem tuku, PENNY CHO-Quick instantní
kakaový nápoj 10 vitamínů + vápník a Tesco Cocoa Powder a zdržet se dalšího
rozšiřování těchto informací na internetu, odstranit ze specifikovaného profilu
sociální sítě zprávu s názvem „Zjistili jsme falšované polské nápoje. Více si
přečtěte zde: zspi.gov.cz/clanek/szpi-zj …“ včetně vyobrazení a odkazů, a
uveřejnit na určených webových stránkách a profilu sociální sítě omluvu
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali ochrany před
nekalosoutěžním jednáním a ochrany své pověsti. Závadné jednání žalované
spatřovali žalobci ve způsobu, jakým žalovaná informovala o výsledcích kontrol
potravin, u kterých jsou žalobci uvedeni jako dovozce, prodávající či
distributor. Žalovaná na svoji obranu uvedla, že uveřejnila pouze pravdivé
informace, které byly výsledkem její kontrolní činnosti v rámci výkonu jejích
pravomocí podle zákona.
3. Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným rozsudkem k odvolání
žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež
v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobkyně a) je výrobcem a
dodavatelem zejména nealkoholických nápojů na český trh a žalobce b) je
zpracovatelem a výrobcem kakaa, které rovněž dodává na český trh. Organizační
složka žalované je správním úřadem, který má v působnosti výkon státního dozoru
v oblasti zemědělských výrobků a potravin a provozuje projekt Potraviny na
pranýři, jehož účelem je informování spotřebitelů o nejakostních, falšovaných a
nebezpečných potravinách zjištěných v rámci úředních kontrol prováděných
žalovanou. Žalovaná uveřejnila na webových stránkách výsledky kontrol
předmětných výrobků dodávaných žalobci na český trh a zařadila je mezi
falšované nebo nejakostní potraviny.
5. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého
předmětné jednání žalované není jednáním v hospodářské soutěži podle § 2976
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť
nebylo motivováno soutěžním záměrem či konkurenčními cíli, neboť žalovaná je
státním úřadem, mezi jehož úkoly patří mimo jiné poskytování informací o
výsledcích činnosti důležitých pro ochranu spotřebitele v rámci zákonného
zmocnění obsaženého v § 3 odst. 3 písm. i) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní
zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů.
Nejednalo-li se o jednání v hospodářské soutěži, nelze dle odvolacího soudu
dovodit ani rozpor s dobrými mravy hospodářské soutěže.
6. Dle odvolacího soudu jednáním žalované nedošlo ani k neoprávněnému
zásahu do pověsti žalobců jako právnických osob podle § 135 odst. 2 o. z.,
neboť informace uveřejněné žalovanou byly pravdivé, nebyly podány formou, která
zkresluje skutečnost, a nepůsobí difamačně. To platí i o označení „falšované“
pro takové potraviny, které neohrožují lidské zdraví, ale mají jiné než
deklarované vlastnosti, a rovněž pro výraz „pranýř“, který je v současnosti
používán ve smyslu veřejného kárání či odsouzení. Kromě toho odvolací soud
dospěl k závěru, že i v případě, že by jednání žalované bylo nekalosoutěžní
nebo by neoprávněně zasahovalo do pověsti právnické osoby, byli by žalobci
aktivně legitimováni pouze ve vztahu k informaci zveřejněné o výrobku Figo
Multivitamín, neboť pouze u tohoto výrobku byli žalobci žalovanou označeni.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním,
které považují za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek hmotného práva.
8. A to jednak otázky, zda jednání žalované naplňuje znaky nekalé
soutěže spočívající v jednání v hospodářském styku a v rozporu s dobrými mravy
soutěže, u níž mají žalobci vzhledem k obsahu jejich argumentace zjevně za to,
že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
9. Nesprávnost právního posouzení této otázky odvolacím soudem spatřují
žalobci v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že žalovaná překračuje své
zákonné zmocnění, čehož využívá k vyzdvihování českých výrobků a očerňování
polských výrobků, a tím vstupuje do hospodářské soutěže s dopadem na soutěžení
postavení dotčených subjektů. Jednání žalované představuje nepřiměřené
informování o výsledcích své činnosti a očerňuje žalobce selektivním a
bezprecedentním zveličováním kontrolních zjištění, protože nepravdivě označuje
výrobky žalobců za falšované a vytváří dojem, že žalobci spotřebitele úmyslně
klamou a podvádí, čímž žalovaná zasahuje do jejich soutěžního postavení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak dle žalobců v rozporu se závěry rozhodovací
praxe dovolacího soudu vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006.
10. Žalobci dále považují své dovolání za přípustné pro řešení otázky,
zda jednání žalované představuje zásah do pověsti žalobců zveřejněním
difamačních informací, u níž mají žalobci vzhledem k obsahu jejich argumentace
zjevně za to, že se jedná o otázku, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud vyřešena.
11. Nesprávnost právního posouzení této otázky shledávají žalobci v tom,
že odvolací soud nevzal v úvahu, že jednání žalované je v rozporu s jejím
zákonným zmocněním k výkonu kontrolní činnosti, žalovaná nejedná v souladu s
principem dobré správy a přiměřenosti výkonu jejích pravomocí. Dále mají
žalobci za to, že způsob uveřejnění informací o jejich výrobcích byl podán
zavádějící formou, neboť označení potravin za falšované navozuje dojem, že
žalobci spotřebitele úmyslně podvádějí.
12. Žalobci dále ve svém dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že
nesprávně právně posoudil otázku aktivní legitimace žalobců ve vztahu k
výrobkům, které jsou uváděny na trh jejich smluvními partnery pod jejich
značkou a nikoli pod značkou žalobců. Jako nedostatečné považují žalobci právní
posouzení tvrzeného porušení pravidel volného pohybu zboží v rámci Evropské
unie. Z tohoto důvodu navrhli, aby dovolací soud položil v tomto smyslu
Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku.
13. Žalobci navrhli, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek
odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví.
14. Žalovaná k dovolání žalobců uvedla, že považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání
přípustné.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
19. Žalobci formulovaná první otázka, jež je otázkou hmotného práva,
týkající se posouzení podmínky nekalé soutěže spočívající v jednání v
hospodářském styku, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při
řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle
kterého soutěžněprávní úprava podle § 2972 a násl. o. z. (dle právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013 obdobně podle § 41 a násl. zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník) se vztahuje na veškerá jednání, která mohou mít jakýkoliv
nepříznivý vliv na hospodářskou soutěž, jsou-li vedena soutěžním záměrem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1526/2011).
21. O jednání v hospodářské soutěži jde proto pouze tehdy, je-li jednání
činěno se soutěžním záměrem (je soutěžně orientováno). Ten existuje, když
určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku) sledovány soutěžní,
konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílů jiných). Proto otázku, zda je
jednání osoby jednáním v hospodářské soutěži, je nutno posuzovat pomocí
zkoumání soutěžního záměru (cíle, účelu či orientace). Je-li soutěžní záměr
objektivně dán, jedná se o jednání v hospodářské soutěži bez ohledu na status
jednající osoby jako podnikatele či nepodnikatele (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001, uveřejněný pod číslem
49/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 20. 9. 2010, sp.
zn. 23 Cdo 2343/2009, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3459/2015, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2143/2016).
22. Pojem soutěžní záměr přitom nelze ztotožňovat s úmyslem; soutěžní
záměr existuje tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku)
sledovány soutěžní, konkurenční cíle, na rozdíl od možných cílů jiných, např.
vzdělávacích, objektivního testování výrobků apod. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem
46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 26. 3. 2009, sp.
zn. 23 Cdo 4941/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn.
23 Cdo 3945/2019).
23. Zároveň dovolací soud dospěl ve svém rozhodování k závěru, že
zákonná úprava, jíž se dovolává čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a
svobod, je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), jehož ustanovení v § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) definují
odpovědnost státu tak, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem
za škodu nebo nemajetkovou újmu, která byla způsobena při výkonu státní
(veřejné) moci. Účelem dovětku „při výkonu veřejné moci“ je odlišit od sebe
situace, kdy by stát za způsobenou újmu odpovídal podle obecné úpravy
deliktního práva, neboť by ji způsobil jako subjekt soukromoprávní, a kdy
odpovídá za újmu způsobenou při výkonu (nebo v důsledku absence výkonu) veřejné
moci, tj. kdy újmu způsobil jako subjekt veřejného práva vykonávající
veřejnoprávní pravomoc.
24. Přitom pro posouzení, zda státní orgán jedná v rámci výkonu svých
pravomocí, není rozhodné, zda tento orgán v rámci své činnosti rozhoduje o
právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně
závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je
státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v
poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je
pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti
státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod číslem
28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn.
30 Cdo 4704/2018).
25. Rovněž Ústavní soud v tomto směru dovodil, že při informování
veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a
ke vzniku újmy. Nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci
způsobily škodu, spadají pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3
Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2.
2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20).
26. O výkon státní moci by v tomto smyslu nešlo jednak v případě, kdy by
stát vystupoval jako subjekt soukromoprávní, popř. v případě tzv. excesu, kdy
by jednání státního orgánu postrádalo místní, časový a především věcný
(vnitřní, účelový) vztah k jeho úkolům svěřeným mu zákonem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, uveřejněný pod
číslem 41/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 9.
2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009).
27. Z uvedeného plyne, že dospěl-li dovolací soud na základě skutkových
zjištění [jež dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242
odst. 3 věty první o. s. ř.)], k závěru, podle kterého žalovaná při uveřejnění
předmětných informací jednala jako státní orgán, jinak řečeno ve svém
veřejnoprávním postavení při výkonu veřejné moci (jež může, jak uvedeno shora,
spočívat i v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv), a tudíž
žalovaná nemohla jednat jako soukromý subjekt v postavení účastníka hospodářské
soutěže (tj. soutěžitele nekalosoutěžně zneužívajícího svoji soukromoprávní
účast v soutěži), nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil.
28. Uveřejnění předmětných informací žalovanou zjevně nepředstavovalo
tzv. exces z výkonu jejích pravomocí jako státního orgánu podle zákona č.
146/2002 Sb., neboť se týkalo záležitostí spadajících do pravomoci tohoto
státního orgánu, resp. šlo o jednání, které nepostrádalo místní, časový a věcný
(vnitřní účelový) vztah k jejím úkolům svěřeným zákonem. Ze shora uvedeného
rovněž plyne, že o tzv. exces z výkonu pravomocí státního orgánu nemůže jít
pouze proto, že výkon jeho pravomocí (resp. jeho úřední postup) je případně
nesprávný.
29. Lze tak uzavřít, že řešení předmětné otázky žalobců odvolacím soudem
je v souladu se shora uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a rovněž Ústavního soudu a odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od
této rozhodovací praxe neodchýlil.
30. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení
dovolatelkou vymezené druhé otázky, jež je otázkou hmotného práva, týkající se
podmínek vzniku odpovědnosti státu za neoprávněný zásah do pověsti právnické
osoby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
31. Dovolání je důvodné.
32. Právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je činnost soudu
spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou
podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud
právo či povinnost přizná, či nikoliv.
33. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Zásah státu do pověsti právnické osoby
34. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou při výkonu státní moci.
35. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu,
kterou způsobily státní orgány [písm. a)], právnické a fyzické osoby při výkonu
státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona [písm. b)]
a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní
správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona [písm. c)].
36. Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má
ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
37. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda,
poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu.
38. Na základě citované právní úpravy a ve smyslu shora uvedených
východisek dospěl dovolací soud ve své rozhodovací praxi k ustálenému závěru,
podle kterého jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při
výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském
zákoníku (srov. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1712/2004, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 29. 1. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009),
byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění
účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle
občanského zákoníku, jelikož úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č.
82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde
bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod číslem
28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
39. Dovolací soud ve svém rozhodování uzavřel, že i veřejný projev
orgánu výkonné moci učiněný v rámci jeho pravomoci lze považovat za úřední
postup, který může vést ke vzniku újmy na osobnosti a založení odpovědnosti
státu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je-li nesprávný a nejde-li o
tzv. exces ve shora uvedeném smyslu, tedy o jednání, které postrádá místní,
časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti tohoto orgánu
(výkonu veřejné moci), kdy by za takové jednání odpovídal samotný původce
zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo
1304/2019, uveřejněný pod číslem 41/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
40. Vzhledem ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu [jež dovolacímu
přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s.
ř.)], podle kterých žalovaná ve vztahu k předmětným výrokům uveřejněným v rámci
projektu Potraviny na pranýři vystupuje v postavení správního úřadu, přičemž
prostřednictvím tohoto projektu informuje spotřebitele o zjištěních
uskutečněných v rámci úředních kontrol prováděných žalovanou, lze uzavřít, že
předmětné výroky žalované představují výkon státní moci (resp. jsou součástí
tohoto výkonu) a že případný nesprávný úřední postup při výkonu této moci
zakládá odpovědnost státu za škodu či újmu v důsledku zásahu do pověsti
právnické osoby ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle
soukromoprávní úpravy v § 135 odst. 2 o. z. Jak zdůvodněno již shora, o tzv.
exces z výkonu pravomoci žalované v postavení státního orgánu se v projednávané
věci zjevně nejednalo.
41. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že tvrzený zásah žalované
jako státu do pověsti žalobců je třeba posoudit podle podmínek soukromého
deliktu ve smyslu § 135 odst. 2 o. z. a soukromých deliktních závazků z něj
vyplývajících, je jeho právní posouzení věci při řešení shora uvedené právní
otázky nesprávné.
42. Vzhledem k tomuto závěru dovolacího soudu bylo již nadbytečné
posuzovat námitku žalobců o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem
ohledně jejich aktivní legitimace ve vztahu k jednotlivým nárokům vyplývajícím
z uveřejnění informací o některých z předmětných výrobků, stejně jako námitku
nesprávného právního posouzení souladu výkonu pravomocí žalované s unijními
pravidly volného pohybu zboží (a s tím související návrh žalobců na položení
předběžné otázky Soudnímu dvoru EU).
Posouzení existence vad řízení
43. Vzhledem k přípustnosti dovolání přezkoumal dovolací soud podle §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a shledal, že řízení před soudy obou stupňů bylo takovou vadou zatíženo.
44. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého
vymezení skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž
nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §
79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné o čem má
soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v
řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž
žalobce svůj nárok opírá, nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti
jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny
sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní
poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby
žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze
skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti
závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň
připouštět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo
1414/2006).
45. Dovolací soud rovněž dovodil, že míní-li žalobce uplatnit jednou
žalobou současně více nároků na náhradu nemajetkové újmy, musí jednoznačně
uvést, jakého odškodnění se na základě každého ze samostatně uplatnitelných
nároků (titulů) domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp.
zn. 30 Cdo 2830/2016).
46. V poměrech projednávané věci je rovněž významné, že jednáním v
nekalé soutěži je takové jednání, které na základě individuálního posouzení
věci a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem naplňuje všechny podmínky
generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z. Právní úprava
nekalé soutěže chrání hospodářskou soutěž jako takovou (srov. na základě právní
úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007,
sp. zn. 32 Odo 1125/2006, uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dle účinné právní úpravy srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4297/2018).
47. Oproti tomu ustanovení § 135 odst. 2 o. z. chrání pověst právnické
osoby před neoprávněným zásahem. Právo na ochranu pověsti právnické osoby patří
k několika osobním právům, které jsou právnickým osobám zákonem přiznávány a
které jsou nezcizitelné. Toto právo vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a
trvá po celou dobu její existence (srov. podle právní úpravy účinné do 31. 12.
2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006,
dle účinné právní úpravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019,
sp. zn. 23 Cdo 3372/2018).
48. Jak zároveň zdůvodněno shora, způsobí-li nemajetkovou újmu právnické
osobě v důsledku zásahu do její pověsti stát při výkonu státní moci, odpovídá
za tuto újmu nikoli na základě soukromoprávní deliktní úpravy v občanském
zákoníku, nýbrž v důsledku jeho odpovědnosti za nesprávný úřední postup podle §
13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb.
49. Ze shora uvedeného plyne, že delikt nekalé soutěže a delikt zásahu
do pověsti právnické osoby (v podobě odpovědnosti státu za nesprávný úřední
postup) a deliktní závazky z nich odvozené mají svůj vlastní, vzájemně na sobě
nezávislý skutkový základ a jsou založeny na odlišném skutkovém stavu. Z
vymezení žalobních nároků ani z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě
(včetně jejího doplnění, a to i na ústním jednání konaném dne 30. 8. 2018, či
její připuštěné změny ze dne 25. 10. 2018 nebo skutkových tvrzení obsažených v
rámci částečně připuštěné změny žaloby ze dne 3. 4. 2019) však není dostatečně
zřejmé, na základě kterého z možných skutkových základů (resp. k nápravě
kterého z možných deliktů) žalobci své jednotlivé nároky v řízení uplatňují.
50. To platí i ve vztahu k uplatněnému nároku na odčinění nemajetkové
újmy v podobě navržené omluvy, kdy žalobní konstrukci v projednávané věci
nemůže odpovídat (jediný) požadavek na omluvu, neboť není zřejmé, k jakému z
jednotlivých tvrzených deliktů se odčinění nemajetkové újmy vztahuje. Nebylo
tak dostatečně vylíčeno, jaká konkrétní nemajetková újma žalobců (tedy zda újma
na postavení soutěžitele v hospodářské soutěži či újma na osobním právu
právnické osoby k její pověsti) má být uplatněným nárokem odčiněna. To pak
dostatečně nevyplývá ani ze znění navržené omluvy, jíž se má žalovaná omluvit
za zásah „do dobré pověsti“ žalobců, neboť ani z takto formulovaného návrhu
není dostatečně patrné, zda má jít o odčinění újmy na postavení (pověsti)
soutěžitele v hospodářské soutěži nebo újmy vyplývající ze zásahu do
nezcizitelného osobního práva právnické osoby (spjatého s právnickou osobou po
celou dobu její existence).
51. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby
postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby za
účelem rozlišení, jaké jednotlivé nároky uplatňují z důvodu tvrzeného deliktu
nekalé soutěže (resp. Ochrany před ní a nemajetkové újmy z ní vzniklé) a jaké
nároky z důvodu tvrzeného zásahu státu (jeho nesprávného úředního postupu) do
pověsti právnické osoby (resp. Ochrany před ním a nemajetkové újmy z něho
vzniklé).
52. Soud prvního stupně však v tomto smyslu nepostupoval a ve svém
rozhodnutí pouze uzavřel, že žalobci se uplatněných nároků domáhají z titulu
nekalé soutěže žalované a rovněž z „dalšího titulu“, jímž je poškození pověsti
žalobců. Odvolací soud následně v odvolacím řízení nevedl soud prvního stupně k
nápravě. Tím soudy zatížily řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř.
V. Závěr
53. S ohledem na výše uvedené důvody dovolací soud dospěl k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné.
54. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v
dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
55. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném
rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
56. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§ 243g odst. 1
věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
57. V dalším řízení soud prvního stupně učiní nezbytné úkony směřující k
odstranění shora uvedené neurčitosti žaloby dostatečným vylíčením ze strany
žalobců, které z uplatněných nároků směřují k nápravě tvrzeného deliktu nekalé
soutěže a které k odčinění tvrzeného nesprávného úředního postupu státu, čemuž
by mělo logicky odpovídat i znění jednotlivých uplatněných nároků. Soud prvního
stupně pak případně vezme v úvahu, že k projednání a rozhodování sporů o
ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním jsou v
prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. h) o. s. ř.],
zatímco k projednání a rozhodnutí sporů z odpovědnosti státu za škodu či
nemajetkovou újmu při výkonu státní moci jsou v prvním stupni věcně příslušné
soudy okresní (§ 9 odst. 1 o. s. ř.), a to i za případného použití postupu
podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a následně podle § 104a o. s. ř.
58. O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu