23 Cdo 1458/2025-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce Miroslava Vaška, se sídlem Panské Dubenky č. p. 1, identifikační číslo osoby 18197256, zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti žalované TAKEDAKODON, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Poříčí 1079/3a, identifikační číslo osoby 29411149, zastoupené Mgr. Václavem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 7, Heřmanova 408/12, o zaplacení 574 416 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 487 494 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 299/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 36 Co 430/2024-424, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 766 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 574 416 Kč s příslušenstvím jako úhrady jím provedených prací a nákladů na materiál použitý při dodatečných úpravách díla. Tvrdil, že dne 19. 9. 2018 uzavřel se žalovanou smlouvu o dílo označenou jako „Oprava hráze a odbahnění rybníka“, na jejímž základě zhotovil propouštěcí jezírko podle požadavků žalované, přičemž dílo řádně dokončil a vyúčtoval sjednanou cenu ve výši 438 000 Kč, kterou mu žalovaná uhradila. Na následnou žádost žalované provedl žalobce úpravy díla spočívající v utěsnění jezírka jílem, které dokončil v říjnu 2019. Podle jeho tvrzení žalovaná nedodržela doporučený způsob užívání díla, v důsledku čehož jezírko vodu nezadržovalo. V roce 2020 proto žalobce na opětovnou žádost žalované provedl další práce spočívající v utěsnění dna a svahů jezírka s použitím bentonitu, který sám objednal, uhradil a zajistil jeho dopravu. Tyto práce prováděl do srpna 2020, kdy mu žalovaná sdělila, že za provedené práce ani použitý materiál nezaplatí, a žalobce proto práce ukončil.
2. Žalovaná žalobní nárok neuznala a nárok žalobce na zaplacení částky 574 416 Kč s příslušenstvím popřela s odkazem na to, že mezi účastníky nebyla sjednána úhrada této částky, cena díla byla sjednána jako pevná, k uzavření písemného dodatku ke smlouvě nedošlo a žalobcem tvrzená výše nároku nebyla v řízení prokázána. Současně žalovaná uplatnila vůči žalobci vzájemný návrh na zaplacení částky 487 494 Kč jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo z důvodu nedodržení termínu dokončení a předání díla stanoveného do 30. 10. 2018. Uvedla, že předmětem smlouvy o dílo bylo zhotovení rybníka, tedy vodohospodářské stavby určené k trvalému zadržování vody, nikoli pouze propouštěcího jezírka, přičemž žalobce dílo řádně nedokončil ani protokolárně nepředal, přes opakované výzvy neodstranil vady bránící jeho dokončení a rybník nikdy nezačal plnit svůj účel. Z těchto důvodů dovozovala vznik nároku na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z ceny díla za každý započatý den prodlení, kterou vyčíslila ke dni podání vzájemného návrhu. Podle žalované žalobce od roku 2019 prováděl pouze opravné práce v rámci uplatněných vad, nikoli práce nad rámec smlouvy o dílo, přičemž vady se odstranit nepodařilo.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 27 C 299/2021-347, zamítl žalobu o zaplacení 574 416 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 487
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou stran řízení napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III a ve výroku IV jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej rovněž potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva dosud neřešených v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to jednak otázky, zda lze dílo považovat za řádně splněné a předané i bez sepsání smluvně sjednaného písemného předávacího protokolu, jestliže zhotovitel provedl sjednané práce a objednatel dílo fakticky převzal a uhradil sjednanou cenu, a jednak otázky, zda je ujednání o smluvní pokutě dostatečně určité a tudíž platné v případě, kdy je její výše sjednána procentem z „ceny za dílo“, aniž je ve smlouvě výslovně vymezeno, zda se touto cenou rozumí částka bez daně z přidané hodnoty, či částka včetně daně z přidané hodnoty. Ve vztahu k druhé z vymezených otázek dovolatel podpůrně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1109/2000, který formuluje obecné požadavky na určitost ujednání o smluvní pokutě.
6. Žalobce dále namítal, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož se smlouvou o dílo zavázal k vybudování rybníka jako vodohospodářské stavby trvale zadržující vodu, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tvrdil, že z obsahu smlouvy o dílo, z v ní vymezeného rozsahu prací, ze zápisů ve stavebním deníku i z technické zprávy vyplývá, že předmětem díla mělo být propouštěcí vsakovací jezírko, nikoli rybník určený k trvalému zadržování vody. Na tomto základě dovozoval, že skutkové závěry soudů nižších stupňů neodpovídají obsahu provedeného dokazování.
7. Žalobce rovněž namítal, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že k námitce promlčení části uplatněného nároku nelze přihlížet proto, že byla vznesena až v odvolacím řízení, ačkoli podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze k takové námitce přihlédnout tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení ze skutečností zjištěných v řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti dovolatel odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020. Současně upřesnil, že námitka promlčení se týkala části vzájemného návrhu v rozsahu 7 008 Kč a nadto byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně, konkrétně podáním ze dne 28. 3. 2022.
8. Žalobce konečně namítal, že soudy nižších stupňů zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně soudům nižších stupňů vytýkal, že neprovedly jím navržený důkaz dodatečným výslechem svědka Z. V., navrženým v návaznosti na nový znalecký posudek, v důsledku čehož podle něj nebyl skutkový stav věci úplně zjištěn. Současně namítal, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ačkoli v řízení vycházel ze závěru o neunesení důkazního břemene, případně o nedostatku skutkových tvrzení, a že ani odvolací soud toto pochybení nenapravil, čímž podle dovolatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, a ze dne 16. 5.2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12.
9. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Ve vyjádření k dovolání žalovaná označila dovolací námitky žalobce za nedůvodné a uvedla, že žalobce objektivně nesplnil svou smluvní povinnost dílo řádně provést a žalované jej předat, přičemž rovněž tvrdila, že ze smlouvy o dílo jednoznačně vyplývá, že smluvní pokuta má být vypočtena z ceny za dílo bez daně z přidané hodnoty. Dále uvedla, že případné promlčení bagatelní části uplatněného nároku nemá zásadní právní význam přesahující rámec projednávané věci, a navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
16. Podle § 238 odst. 2 o. s. ř. u opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda rozhodnutí obsahující dovoláním napadený výrok bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč [odstavec 1 písm. c)], rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.
17. V ustálené rozhodovací praxi dovolací soud přijal výklad § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je sice pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu rozhodná výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované důvodové zprávy lze dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018).
18. V projednávané věci žalobce v dovolání namítal, že odvolací soud se nesprávně nezabýval jeho námitkou promlčení části nároku na smluvní pokutu ve výši 7 008 Kč, přestože závěr o jejím promlčení měl podle jeho názoru vyplývat ze skutkových zjištění učiněných v řízení. Touto dovolací námitkou žalobce brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu výlučně v rozsahu uvedené částky, kterou současně vymezuje jako rozsah peněžitého plnění, jehož přezkumu se ve vztahu k uplatněné námitce promlčení v dovolání domáhá. Uvedená dovolací námitka tak směřuje pouze proti části rozhodnutí odvolacího soudu o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a dovolání je proto v tomto rozsahu nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to bez ohledu na skutečnost, že odvolací soud v rámci vzájemného návrhu rozhodoval o nároku na smluvní pokutu v celkové výši 487 494 Kč. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení totiž není rozhodná částka, o níž bylo rozhodnuto v odvolacím řízení jako celku, nýbrž konkrétní rozsah peněžitého plnění, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadeno.
19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že dílo mělo být považováno za řádně splněné a předané i bez sepsání smluvně sjednaného písemného předávacího protokolu, neboť závěr o tom, že žalobce dílo dokončil, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž předmětem smlouvy o dílo nebylo zhotovení propouštěcího či vsakovacího jezírka, nýbrž obnova rybníka jako vodní nádrže zadržující vodu, přičemž žalobce dílo v tomto rozsahu nedokončil ve stavu způsobilém sloužit sjednanému účelu a žalované je nikdy nepředal, a to ani fakticky, ani způsobem sjednaným ve smlouvě o dílo. Z těchto skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že k řádnému dokončení a předání díla nedošlo, a že proto nemohlo dojít ani k zániku smlouvy o dílo splněním (srov. body 21 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku a bod 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
20. Žalobce tak tuto dovolací námitku zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024).
21. Rovněž námitka žalobce, že skutkový závěr odvolacího soudu o povaze sjednaného díla je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, jelikož touto námitkou ve skutečnosti brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
22. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, je-li toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, popřípadě s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). O takový případ se však v projednávané věci nejedná a ostatně ani žalobce takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko polemizuje s výsledky hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně).
23. Nejvyšší soud rovněž neshledává, že by v projednávané věci bylo hodnocení důkazů založeno na libovůli, ani že by existoval žalobcem tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněný pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, nijak nevybočil ze zákonných standardů dokazování a jeho hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud vycházel z provedených důkazů v jejich celistvosti, tedy jak z obsahu smlouvy o dílo a související projektové a technické dokumentace, tak ze zápisů ve stavebním deníku a dalších listinných důkazů, přičemž tyto hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Na tomto základě dospěl k závěru, že vůlí smluvních stran bylo zhotovení rybníka jako vodohospodářské stavby určené k trvalému zadržování vody, nikoli pouhého propouštěcího vsakovacího jezírka. Nejvyšší soud proto neshledává, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů byly v extrémním nesouladu s obsahem provedeného dokazování, ani že by soudy nižších stupňů zasáhly do základních práv žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025).
24. Stran námitky žalobce, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité a neplatné proto, že její výše byla sjednána procentem z „ceny za dílo“, aniž by bylo ve smlouvě výslovně určeno, zda se touto cenou rozumí částka bez daně z přidané hodnoty, či částka včetně daně z přidané hodnoty, dovolací soud uvádí, že tuto námitku žalobce uplatnil poprvé, a tedy nepřípustně (v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.), až v dovolacím řízení, a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, nebo ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023).
25. Nadto svou námitkou žalobce ve skutečnosti zpochybňuje závěr, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu právního jednání. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku dospěl, například tím, že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy logickým pochybením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci.
26. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že soud prvního stupně, a následně ani soud odvolací, neposkytl žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a tím měl porušit jeho právo na spravedlivý proces, resp. námitka, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržený důkaz dodatečným výslechem svědka Z. V., neboť těmito námitkami žalobce nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nýbrž tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, nikoli námitky směřující proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).
27. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (břemeno tvrzení) a označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Jestliže však soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu věci, nikoli proto, že by účastník neunesl důkazní břemeno či neuvedl rozhodná skutková tvrzení, není zde důvodu pro postup podle § 118a o. s. ř., neboť tento postup přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (popřípadě i provedené) důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3292/2023, ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 438/2024, a ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, a ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010).
28. V projednávané věci však odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení procesních břemen žalobcem, nýbrž vycházel ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování a z jejich právního hodnocení. Takto dospěl soud k závěru, že předmětem díla měl být rybník, který bude zadržovat vodu, nikoliv propouštěcí jezírko, jak tvrdil žalobce. Za této situace nebyl dán důvod k poučení žalobce podle § 118a o s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo na absenci skutkových tvrzení či důkazů ze strany žalobce, nýbrž na posouzení skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn.
29. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
30. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje a nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu