USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Letiště Praha, a.s., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1019/6, identifikační číslo osoby 28244532, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované JCDecaux, Městský mobiliář, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/25, identifikační číslo osoby 45241538, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o splnění povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 325/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 22 Co 6/2021-626, 22 Co 183/2021, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala uložení konkrétních (v žalobě specifikovaných) povinností žalované souvisejících s umožněním auditu a kontroly tzv. čistých tržeb podle smlouvy o provozování a prodeji reklamy na Letišti Praha ze dne 20. 8. 2012, ve znění dodatku ze dne 17. 12. 2012 (dále jen „smlouva o reklamě“), v níž se žalovaná zavázala platit žalobkyni sjednanou smluvní cenu za výhradní právo k provozování reklamní činnosti na Letišti Praha ve formě podílu na výnosech (čistých tržbách) žalované, nejméně však minimální zaručenou platbu. Mezi účastnicemi byl sporný výklad smlouvy v otázce rozsahu smluvní povinnosti žalované poskytnout údaje potřebné pro provedení auditu a kontroly čistých tržeb.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 26 C 325/2017-420, uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku poskytnout žalobkyni veškeré požadované záznamy o účetní evidenci (v rozsahu údajů v rozsudku konkrétně specifikovaných), vše ve vztahu k reklamě na Letišti Václava Havla Praha [výrok pod bodem I písm. a)], předložit žalobkyni informace (v rozsudku specifikované), podrobné a kompletní záznamy o čistých tržbách žalované vyhotovené externím auditorem žalované pro roky 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017, to vše ve vztahu k reklamě na Letišti Václava Havla Praha [výrok pod bodem I písm. b)], zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované předložit žalobkyni data z informačního systému žalované a další údaje (v rozsudku konkrétně specifikované) a o uložení povinnosti žalované zajistit součinnost a dostupnost zaměstnanců (výrok pod bodem II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 7. 2021, č. j. 26 C 325/2017-460, Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu v rozsahu povinností žalované vymezených ve výroku I písm. a) a b) rozsudku ve vztahu k reklamě mimo Letiště Václava Havla Praha [výrok pod bodem I písm. a) a b) doplňujícího rozsudku] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II doplňujícího rozsudku).
3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 2. 2022, č. j. 22 Co 6/2021-490, 22 Co 183/2021, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, č. j. 23 Cdo 2142/2022-547, věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a žalobkyně změnila žalobu) rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) změnil tak, že uložil žalované povinnost zpřístupnit po dobu 90 pracovních dnů po sobě následujících v Praze v pracovní dny od 8:00 hod. do 18:00 hod. auditorovi definovanému v § 2 písm. f) zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, veškeré záznamy a účetní evidenci obsahující údaje potřebné pro kontrolu správnosti a úplnosti výpočtu čistých tržeb za roky 2013, 2014, 2015, 2016 a 2017, kdy čistými tržbami jsou hrubé výnosy žalované získané od inzerentů nebo reklamních agentur z prodeje prostor na reklamních médiích umístěných na reklamních plochách na Letišti Václava Havla Praha, po odečtení: (i) veškerých provizí, objemových slev (rabatů), slev nebo jiných odměn vyplacených reklamním agenturám nebo inzerentům nebo zprostředkovatelům, ale pouze v tom rozsahu, v němž se takové provize a slevy vztahují výlučně k reklamě na letišti Václava Havla Praha; (ii) jakýchkoliv daní splatných v důsledku instalace a/nebo umístění reklamních médií na veřejném pozemku nebo jejich využití pro komerční reklamu; a (iii) veškerých výrobních výnosů spojených s technickými náklady na výrobu a instalaci reklamních médií, to vše jak ve vztahu k reklamě na letišti Václava Havla Praha, tak i ve vztahu k reklamě mimo Letiště Václava Havla Praha; a to včetně údajů a dat v rozsudku dále konkrétně specifikovaných (bod 1 výroku I), uložil žalované povinnost poskytnout při plnění povinností podle bodu 1 žalobkyni součinnost potřebnou pro výklad podkladů takto zpřístupněných (bod 2 výroku I), rozhodl, že splnění povinností žalované uvedených v bodech 1 a 2 je podmíněno tím, že žalobkyně písemně označí žalované auditora podle definice § 2 písm. f) zákona o auditorech a uplyne lhůta 30 dnů od tohoto označení s tím, že povinnosti žalované uvedené v bodech 1 a 2 zaniknou, jestliže žalobkyně neoznačí žalované auditora ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku (bod 3 výroku I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (konkrétně jeho výrok I,
výrok II pouze jako závislý) včasně podaným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení čtyř otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jeho neprodleným výkonem nebo exekucí by jí hrozila závažná újma (nevratné sdělení jejího obchodního tajemství a know-how třetí osobě).
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání nezaloží námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3297/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3573/2018, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008, a ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), při řešení otázek, zda „je možné soudním výkladem doplňovat, měnit či nahrazovat učiněný projev vůle (obsah čl. 12 smlouvy) … navíc … v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem?“, zda „je možné při výkladu učiněného projevu vůle týkajícího se podkladů pro audit tržeb vycházet z jednostranně specifikovaných požadavků jedné smluvní strany, pokud druhá smluvní strana takový výklad rozporuje a pokud je provedený soudní výklad v rozporu s výpovědí přímého účastníka jednání o smlouvě?“, a zda „je možné při výkladu učiněného projevu vůle týkajícího se podkladů pro audit tržeb vycházet z odborných závěrů svědků nebo třetích osob, které navíc ani nejsou auditorem nebo auditorskou společností podle zákona o auditorech … navíc za situace, že si tyto osoby najala jen jedna smluvní strana a druhá smluvní strana s jejich závěry nesouhlasí a když tyto osoby ani nebyly přítomny při jednání stran o smlouvě?“
9. Prostřednictvím formulace těchto dílčích otázek žalovaná fakticky odvolacímu soudu vytýkala, že postupoval v rozporu s judikaturou při řešení otázky výkladu právního úkonu podle výkladových pravidel obsažených v § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), tj. při výkladu čl. 12 smlouvy o reklamě ve vztahu k posouzení, jaký rozsah dokumentů a údajů byla žalovaná zavázána zpřístupnit pro účely auditu čistých tržeb, neboť svým výkladem projev vůle stran doplnil, změnil a nahradil v rozporu s jeho jednoznačným jazykovým projevem i se zjištěnou vůlí stran.
V rámci své dovolací argumentace tvrdila, že vůle stran smlouvy vyjádřená v jejím textu podle ní nesměřovala k tomu, aby předmětem auditu čistých tržeb byly též údaje a dokumenty týkající se dalších tržeb žalované generovaných mimo Letiště Václava Havla, tedy že vůlí stran nebylo sjednat provedení forenzního auditu, nýbrž toliko auditu, ke kterému není nutné předložení veškerých žalobkyní požadovaných údajů a dokumentů. Žalovaná prezentovala názor, že skutečným smyslem auditu měla být pouze kontrola toho, že reklamy jí instalované na Letišti Praha a uvedené v systému SMART, do kterého měla žalobkyně přístup, jsou řádně zaneseny v jejím účetnictví, zda jsou k nim k dispozici smluvní podklady a zda jsou příjmy z těchto reklam zahrnuty do vypočtených čistých tržeb žalované.
10. Odvolací soud se při výkladu zmíněného smluvního ustanovení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud se v souladu s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku zabýval skutečnou vůlí a úmyslem stran při sjednání rozsahu povinnosti žalované uvedené v čl. 12 smlouvy o reklamě, přičemž vycházel z toho, jak byla povinnost žalované ve smlouvě sjednána a jaký byl její smysl a účel. Rozhodoval na základě zjištění o obsahu čl. 12 smlouvy o reklamě, o smluvní definici pojmu „čisté tržby“ a o úmyslu žalované poskytovat ke kontrole (auditu) pouze ty údaje žalobkyni v souhrnné podobě pravidelně poskytované na základě smlouvy při ročním vyúčtování, z nichž sama vypočetla čisté tržby, který však nesdělila a tento žalobkyni nebyl a ani nemohl být znám, neboť se strany při uzavření smlouvy nebavily o konkrétním rozsahu údajů a podkladů, které mají představovat obsah kontroly a auditu, tj. o tom, co se myslí kontrolou a auditem „veškerých údajů potřebných pro výpočet čistých tržeb“.
Úmysl žalobkyně při uzavření smlouvy, co do rozsahu údajů a podkladů, které mají být ke kontrole předloženy, přitom byl zřejmě odlišný, jak podle odvolacího soudu vyplývalo z jejího následného chování, při kterém požadovala za účelem provedení kontroly poskytnutí údajů a podkladů v širším rozsahu. Proto se podle § 266 odst. 2 obch. zák. odvolací soud zabýval objektivním výkladem smlouvy, při kterém vycházel také z výpovědi jednatele žalované, podle kterého mělo být účelem auditu, aby si žalobkyně zkontrolovala, že všechny tržby z reklamy na Letišti Praha, o jejímž rozsahu a obsahu měla podle smlouvy v systému žalované přehled, byly zaznamenány v účetnictví žalované a odpovídaly smlouvám, jež k tomu má žalovaná uzavřené.
Odvolací soud uzavřel, že k takové (smysluplné, funkční a úplné) kontrole výpočtu čistých tržeb, bylo nezbytné zpřístupnit nejen údaje a podklady ve vztahu k reklamě na Letišti Praha, z nichž žalovaná sama vycházela při výpočtu čistých tržeb, ale i doklady týkající se reklamy žalovanou evidované mimo Letiště Praha, protože jinak by v rámci kontroly nebylo možné ověřit, že žalovaná své čisté tržby vypočetla v souladu s čl. 1 smlouvy, tj. že do nich zahrnula veškeré tržby z reklamy na Letišti Praha a též že odečetla jen ty náklady, které se vztahují výlučně k reklamě na Letišti Praha.
Jinak řečeno, dovodil, že smyslem kontroly nebylo kontrolovat pouze správnost samotného výpočtu čistých tržeb žalovanou, ale též správnost a úplnost toho, z jakých vstupních údajů žalovaná čisté tržby vypočítala. Vycházel přitom i ze znění čl. 12 smlouvy, podle něhož měla žalovaná zpřístupnit veškeré údaje „potřebné“, nikoliv „použité“ pro výpočet čistých tržeb. Pokud tedy odvolací soud přičítal projevu vůle stran obsaženému v čl. 12 smlouvy reklamě význam, který odpovídal jeho „jazykovému vyjádření ve smlouvě a účelu sjednané kontroly“, jaký byl smluvním stranám znám, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
(srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn.
21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, nebo ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008). Namítala-li žalovaná v dovolání též, že jazykový projev byl jednoznačný, pak zřejmě přehlédla, že v čl. 12 smlouvy o reklamě výslovně nebylo uvedeno, jaké konkrétní doklady měly být předloženy ke kontrole a auditu, tj. čím přesně jsou tvořeny „veškeré údaje potřebné pro výpočet čistých tržeb k auditu a kontrole“, a bylo to mezi stranami v průběhu řízení sporné. Samotná skutečnost, že žalovaná nesouhlasí s výsledkem výkladu odvolacího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání.
11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit otázka „provádí-li soud výklad smlouvy, kterou výlučně nesepsala jen jediná smluvní strana, nýbrž která vznikla v rámci společných jednání smluvních stran, která ze smluvních stran je povinna prokazovat, resp. nese důkazní břemeno ohledně vůle smluvních stran při sjednávání konkrétního ustanovení“, zda „je to ta smluvní strana, která iniciovala sjednání takového ustanovení …, která dovozuje takový obsah ustanovení, který nevyplývá z jeho doslovného znění …, která z tohoto ustanovení dovozuje pro sebe příznivé důsledky?“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3022/2018. Řešení takové otázky totiž nebylo pro napadené rozhodnutí určující. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou ohledně prokázání společného úmyslu smluvních stran, případně vlastního úmyslu žalované, který byl žalobkyni znám, ve vztahu k rozsahu údajů, jež měly být podle čl.
12 předloženy žalovanou ke kontrole a auditu, jak se mylně domnívá žalovaná v dovolání, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, podle kterého otázka rozsahu údajů, jež měly být poskytovány ke kontrole a auditu, nebyla mezi stranami při uzavření smlouvy vůbec řešena. Otázka, koho tížilo důkazní břemeno k uvedené skutečnosti, přitom v řízení mohla být významná pouze tehdy, pokud by soud rozhodoval na základě závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků.
12. Namítala-li žalovaná v dovolání odklon od judikatury Nejvyššího soudu (od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010) při řešení otázky, zda „je možné vyslýchat svědka nejen k tomu, jaké skutečnosti vnímal svými smysly, nýbrž též, a to především k tomu, jaké závěry z těchto skutečností z hlediska své odbornosti dovozuje, tedy k otázkám, jejichž zodpovězení předpokládá posouzení na základě odborných znalostí“, a „zda je možné z takových odborných závěrů svědka následně vycházet v meritorním rozhodnutí?“, pak ve skutečnosti namítala vadu řízení.
Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Nadto lze konstatovat, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s citovanou judikaturou, pokud v napadeném rozhodnutí vycházel (mimo jiné i) z opakované výpovědi svědkyně K. H. D., která byla vyslýchána k okolnostem kontroly, jejíž provedení na základě čl.
12 smlouvy o reklamě požadovala žalobkyně po společnosti PricewaterhouseCoopers Česká republika, s.r.o. (členem týmu, který měl kontrolu provádět, byla též licencovaná auditorka), a k tomu, jak měla taková kontrola probíhat, jaké konkrétní údaje a podklady a s jakým odůvodněním tato společnost vyžadovala pro splnění zakázky, a z jakých důvodů kontrola nebyla realizována. Šlo tedy o výslech, který se týkal okolností ohledně chování smluvní strany po uzavření smlouvy, k nimž soud přihlíží při výkladu smlouvy, nikoliv o výslech a posuzování odborných otázek.
13. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda „je možné žalované meritorním rozhodnutím autoritativně uložit povinnost, pokud v řízení bylo prokázáno, že žalovaná nebyla v prodlení s jejím splněním, byla ochotna a připravena tuto povinnost dobrovolně splnit a k jejímu nesplnění došlo pouze z důvodu prodlení žalobkyně, která neposkytla nezbytnou součinnost, což bránilo žalované ve splnění povinnosti, … konkrétně když žalobkyně nezajistila statutárního auditora nebo auditorskou společnost a navíc odmítla plnění povinnosti žalované, pokud nezpřístupní i dokumenty, které ale podle smlouvy nebyla povinna zpřístupnit“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008. Ani na řešení takové otázky totiž napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť při její formulaci vychází žalovaná z předpokladů a skutkových závěrů, které v řízení nenastaly, resp. nebyly zjištěny, tedy z předpokladů, že žalovanou nabídnuté plnění bylo úplné a že meritorním rozhodnutím byla žalované uložena právě ta povinnost, kterou byla ochotna a připravena splnit. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že žalovaná měla připraveny ke kontrole toliko údaje a dokumenty, které sama evidovala k čistým tržbám ve svém účetnictví, které zcela neodpovídaly plnění, které byla žalovaná povinna poskytnout podle smlouvy o reklamě (podle výkladu smlouvy přijatého odvolacím soudem, který dovoláním nebyl relevantně zpochybněn). Ostatně též z dalšího obsahu dovolání žalované, v němž brojí právě proti tomu, v jakém rozsahu jí byla uložena povinnost zpřístupnit údaje, je zřejmé, že povinnost, která jí byla uložena napadeným rozhodnutím, neodpovídá tomu, v jakém rozsahu byla ochotna a připravena plnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu (případně skutečného obsahu spisu), a nikoli z těch skutkových závěrů (případně z jiných skutečností neodpovídajících obsahu spisu), které v dovolání nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016).
14. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Žalovaná se domáhá jeho zrušení pouze jako výroku akcesorického. Nadto by proti tomuto výroku napadeného rozsudku nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
16. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o odmítnutí dovolání stal bezpředmětným.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu