23 Cdo 2351/2024-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DOGS &
CATS SERVICES s.r.o., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Nerudova 2258,
identifikační číslo osoby 28811534, zastoupené JUDr. Barborou Martinkovou,
advokátkou se sídlem v Chocni, Dolní 275, proti žalované EVENT LC s.r.o., se
sídlem v Praze 1, Bílkova 855/19, Staré Město, identifikační číslo osoby
24205222, zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Příkop 27/2, o zaplacení 220 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 8/2020, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 16 Co 29/2024-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 9. 6. 2023, č. j. 16 C 8/2020-227, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), řízení zastavil do částky 6
869 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky a vůči státu (výroky III až V).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vrácení kupní ceny
zaplacené podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 31. 10. 2019 o
prodeji automobilu MAZDA CX-7, od níž žalobkyně odstoupila dopisem ze dne 5. 2.
2020 pro vady předmětu koupě.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 16 Co 29/2024-288, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I, IV a V (první výrok), změnil rozsudek soudu
prvního stupně ohledně výše náhrady nákladů řízení ve výroku III, jinak tento
výrok potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(třetí výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla výslovně v celém jeho rozsahu
žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího
soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje
zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému
rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených
formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí
posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15).
12. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho
obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho
názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo
která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem
vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 4/2014, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013).
13. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady
přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku
přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních
zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady
rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
14. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu
vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a
zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
15. Tomuto zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání však dovolatelka i přes obsáhlost svého dovolání nedostála, když
prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku nezformulovala a
taková otázka nevyplývá ani z obsahu jejího dovolání. Dovolatelka ve svém
dovolání pouze pokračuje v polemice se závěry soudů, přičemž pouhá polemika s
tím, že tyto závěry mají být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o.
s. ř. (srov. například R 4/2014).
16. K tomu lze navíc doplnit, že dovolatelka svými námitkami zpochybňuje
především skutkové závěry odvolacího soudu o skutečné příčině poruchy
předmětného vozidla, když má za to, že tato příčina byla jiná.
17. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu
přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť dovolací soud je vázán skutkovými
závěry odvolacího soudu (srov. například R 4/2014).
18. Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti
lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené
důkazy stačí k prokázání rozhodujících skutečností, není s ohledem na zásadu
volného hodnocení důkazů způsobilým dovolacím důvodem, a nelze tímto způsobem v
dovolání úspěšně zpochybnit ani z nich vycházející právní posouzení věci
odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017,
sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
19. V části dovolání, v níž dovolatelka svojí argumentací zpochybňuje
řádný průběh znaleckého dokazování (zejm. jde-li o předpoklady pro provedení
důkazu znaleckým posudkem vypracovaným soudem ustanoveným znalcem), dovolatelka
ve skutečnosti namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však lze v dovolacím
řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), což není případ projednávané věci. Přípustnost dovolání nemohou založit
samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne
25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo
2398/2021).
20. K tomu lze pro úplnost uvést, že v řízení nenastala situace, kdy by
soudy při zjišťování příčiny poruchy na předmětném automobile měly k dispozici
dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce (ve smyslu závěrů
vyjádřených například v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). Odvolací soud ve vztahu ke znaleckému
posudku znalce Petra Koláře (předloženého žalobkyní) uvedl, že z tohoto posudku
nelze vycházet vzhledem k neodpovídající znalecké specializaci tohoto znalce, a
vycházet nelze ani z posudku Ing. Vratislava Perny (předloženého žalovanou),
který se primárně vyjadřoval k posudku Petra Koláře, a proto nelze ani z tohoto
posudku vycházet. Znalec Ing. Pavel Winkler znalecký posudek nezpracoval. K
odborné otázce zjištění příčiny poruchy na předmětném automobile tak měly soudy
v řízení k dispozici pouze znalecký posudek soudem ustanoveného znalce Ing.
Jana Vodstrčila, jehož posudek po výslechu znalce shledaly soudy přesvědčivým.
21. Skutkové závěry soudů o příčině poruchy předmětného automobilu tak
v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům,
resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho
skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto
ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího
soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev
svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo
být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny
základních práv a svobod.
22. V tomto směru lze k podmínkám hodnocení důkazu znaleckým posudkem
soudem v občanském soudním řízení uvést, že soud nemůže přezkoumávat věcnou
správnost odborných závěrů vyjádřených ve znaleckém posudku, hodnotí jej však
jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku
co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad
s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy
spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp.
zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod číslem 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001
a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
23. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí vyložil, jak provedené
znalecké posudky hodnotil a z jakého důvodu vzal za přesvědčivá předložená
odborná zjištění a znalecký posudek znalce Ing. Jana Vodstrčila.
24. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká
soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou
otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a
svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo
svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit
přípustnost dovolání (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou
vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
25. Obdobný závěr platí i ve vztahu k námitce dovolatelky o
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů (jež
spatřuje konkrétně v tom, že se odvolací soud nevypořádal s hmotněprávními a
procesněprávními námitkami dovolatelky). I tato argumentace představuje ve
skutečnosti námitku vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li
by dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze
dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
26. Pro úplnost pak lze konečně uvést, že polemika dovolatelky o rozporu
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, a ze dne 18. 1.
2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, není způsobilá přípustnost dovolání založit i
proto, že dovolatelka ve své argumentaci zjevně vychází z odlišného skutkového
závěru o příčině poruchy na předmětném automobilu, než ze kterého vycházel
odvolací soud.
27. Dovolací soud ve svém rozhodování přitom opakovaně uvádí, že při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, dovolací
soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z
těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
28. Pro úplnost lze rovněž uvést, že byť dovolatelka ve svém dovolání
ohlašuje, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho
rozsahu, dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání
nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli
odůvodnění. Ostatně proti těmto výrokům by dovolání nebylo podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. přípustné.
29. Z výše uvedeného plyne, že dovolatelka ve svém dovolání nedostála
výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a
dovolání je tak stiženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
30. Nelze-li pro nedostatek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalované odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
31. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody
pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.),
není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S
ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí zvlášť nezabýval.
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu