23 Cdo 2563/2025-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně ROUGEMONT INVEST s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Americká 415/36, identifikační číslo osoby 07851928, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1392/7, proti žalované Kateřinská Hotel, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Nové Město, Kateřinská 1476/38, identifikační číslo osoby 25096796, zastoupené Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o zrušení rozhodčího nálezu, o dovolání žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 20/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2025, č. j. 4 Cmo 41/2025-329, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhá zrušení rozhodčího nálezu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. Rsp 527/19, dále jen „rozhodčí nález“, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky, kterým byl nahrazen projev vůle a souhlas žalobkyně s uzavřením kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k (v žalobě specifikovaným) nemovitým věcem v k. ú. Nové Město, obci Praha, z důvodů podřaditelných pod ustanovení § 31 písm. b), e), a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 90/2024-294, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-207, doplněný usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-218, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-223, a rozhodl o nákladech
řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 2. 12. 2024 dovolání.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2025, č. j. 10 Cm 20/2022-323, zastavil dovolací řízení zahájené návrhem ze dne 2. 12. 2024 dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., pro nezaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve lhůtě stanovené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2024, č. j. 10 Cm 20/2022-322, (výrok I) a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost vymezila tím, že „právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“ a zároveň „má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“. Podle dalšího obsahu dovolání má být řešena otázka, zda lze účastníku řízení přičíst k tíži nezaplacení soudního poplatku i tehdy, tvrdí-li, že k němu došlo z omluvitelného důvodu spočívajícího ve specifických okolnostech případu, jež podle jeho názoru měly zásadní vliv na možnost poplatek včas uhradit, zejména v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením a ustanovením správce jeho obchodního závodu.
6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 3 část věty druhé za středníkem o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Dovolání týkající se nesprávného posouzení otázky, zda lze účastníku řízení přičíst k tíži nezaplacení soudního poplatku i tehdy, kdy k němu došlo z důvodu specifických okolností případu (viz bod 5 odůvodnění shora), trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalobkyně nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
13. Judikatura Nejvyššího soudu, kterou ve své rozhodovací praxi aproboval i Ústavní soud, je ustálena v závěru, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021, ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 234/2023, a ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023). Žalobkyně však k jí vymezené otázce, uplatňuje paralelně dvě kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát.
14. Ve vztahu k vymezené právní otázce žalobkyně uvedla, že „právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, přičemž zároveň uvedla, že „má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“ (viz strana 2 dovolání). Takto formulované předpoklady přípustnosti jsou však vzájemně neslučitelné, neboť druhý z nich nutně předpokládá existenci ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zatímco prvý z povahy věci takovou existenci vylučuje. V projednávané věci přitom nejde o případ, kdy by žalobkyně při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání využila vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tedy kdy by dotčenou otázku vymezila (kupříkladu) jako otázku, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a pouze in eventum (pro případ, že by dovolací soud v těchto „rozdílných“ rozhodnutích danou otázku ve skutečnosti neřešil) jako otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20, a ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3694/2022, ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023, a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 434/2024).
15. Navíc má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jinak řečeno, pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak žalobkyně se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2387/2022). Žalobkyně však tyto požadavky nesplnila, na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání nepoukázala a neuvedla, od jakého svého řešení by se měl Nejvyšší soud v nyní projednávané věci odchýlit.
16. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že při řešení shora nastíněné otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
17. Poplatková povinnost účastníku řízení vzniká podáním dovolání a poplatek je splatný zásadně vznikem poplatkové povinnosti [§ 4 odst. 1 písm. c) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dále jen „zákon o soudních poplatcích“]. Nebyl-li poplatek splatný podáním dovolání zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Z citované zákonné úpravy vyplývá, že v režimu zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017) má poplatník dvě možnosti k zaplacení soudního poplatku za dovolání (odvolání). Nesplní-li řádně svou poplatkovou povinnost již při podání dovolání (odvolání), má možnost tuto povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 314/2022).
18. Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k ustálenému závěru, podle kterého neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby (odvolání, dovolání) ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku, a to i tehdy, kdy byl poplatek poté opožděně uhrazen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, a ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3195/2021).
19. Lhůta podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je přitom lhůtou procesní a propadnou (§ 55 o. s. ř.), kterou lze prodloužit toliko před jejím uplynutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sen. zn. 29 ICdo 84/2023). Negativnímu následku zastavení řízení je možné se vyhnout postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2059/2022 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18, bod 9). Poplatník se přitom nemůže spoléhat na to, že mu v rámci druhé příležitosti zaplatit poplatek nevzniknou žádné potíže či že pozdější komplikace bude možné ex post napravit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod číslem 76/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. V posuzovaném případě však žalobkyně takový postup nezvolila. Důvody, pro které podle svého tvrzení nemohla soudní poplatek za dovolání včas zaplatit (doručení exekučního příkazu a ustanovení správce jejího obchodního závodu), totiž uplatnila poprvé až v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, tedy až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty a poté, co již byly splněny předpoklady pro zastavení dovolacího řízení (srov. bod 6 odůvodnění napadeného usnesení). Odvolací soud se proto neodchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu, pokud výrokem I svého rozhodnutí potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to ani v dodatečné lhůtě stanovené mu usnesením ze dne 9. 12. 2024, č. j. 10 Cm 20/2022-322, která uplynula dnem 27. 12. 2024.
21. Zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za podané dovolání nepředstavuje porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že poplatková povinnost je určena zákonem a že samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem. Pokud účastník řízení nezaplatí soudní poplatek ani v dodatečné náhradní lhůtě poskytnuté soudem, pak logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity je zastavení řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).
22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje a nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu