23 Cdo 2710/2023

23 Cdo 2710/2023-189

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BAMA METAL s.r.o., se sídlem v Rosovicích 273, identifikační číslo osoby 27130983, zastoupené Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalovanému Zemědělskému družstvu se sídlem v Rosovicích, se sídlem v Rosovicích 265, identifikační číslo osoby 00108341, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení 739 967,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 38/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 21 Co 37/2023-164, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 21 Co 37/2023-164, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 11. 2022, č. j. 7 C 38/2022-136, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 739 967,60 Kč s tvrzením, že žalovaný porušil povinnost ze smlouvy uzavřené dne 30. 9. 2009 tím, že přestal dne 28. 2. 2019 dodávat žalobkyni elektrickou energii a dodávku neobnovil ani na základě výzev. Žalobkyně byla nucena dodávku elektrické energie pro svou výrobu a služební byt zajistit náhradním způsobem. Žalovaná částka přestavovala náhradu škody tvořenou náklady vynaloženými žalobkyní na náhradní dodávky elektrické energie v období od 1. 3. 2019 do 30. 10. 2019 (na pronájem a následné zakoupení elektrocentrály včetně elektromateriálu, servis elektrocentrály a pohonné hmoty potřebné pro její provoz).

2. Žalovaný namítal nedodržení podmínek uzavřené smlouvy ze strany žalobkyně, ukončení dodávek v důsledku vyhoření elektroměru žalobkyně způsobeného přetížením žalobkyní a ukončení smlouvy. Tvrdil též, že elektrocentrála měla předimenzovaný výkon neodpovídající dosavadní spotřebě elektřiny žalobkyní, a tudíž měla i neodpovídající spotřebu nafty, a že žalobkyně neoprávněné účtovala daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) k požadované náhradě škody. Namítl i promlčení požadovaného nároku.

3. Okresní soudu v Příbrami rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 7 C 38/2022-136, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 739 967,60 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 155 452 Kč (výrok II).

4. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soud prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 27 975 Kč (výrok II).

5. Odvolací soud vyšel (mimo jiné) z těchto skutkových závěrů soudu prvního stupně:

Dne 30. 1. 2009 byla uzavřena smlouva mezi žalobkyní jako odběratelem služeb a žalovaným jako jejich dodavatelem, jejímž předmětem byly podmínky zajištění provozu žalobkyně, která byla napojena na stávající rozvodnou síť žalovaného. Ve smlouvě bylo mimo jiné sjednáno oprávnění žalovaného přerušit žalobkyni dodávku elektrické energie v případě porušení podmínek smlouvy žalobkyní (udržování řádného technického stavu zařízení žalobkyně a předložení seznamu nainstalovaných spotřebičů včetně jejich příkonu), z důvodu živelné události, při poruše, při provádění revizí, údržeb a oprav a při porušení platebních podmínek.

Dne 28. 2. 2019 byla přerušena dodávka elektřiny žalobkyni, neboť došlo k zahoření rozvaděčového pole, v němž se nacházelo podružné měření pro žalobkyni a měření ČEZ pro čistírnu odpadních vod OÚ Rosovice. Požár způsobil šestihodinový výpadek v provozu rozvodného zařízení. Elektrikář žalovaného posoudil jako příčinu zahoření přetížení ze strany žalobkyně. Žalovaný připravil návrh na ukončení smlouvy ke dni 1. 3. 2019 s návrhem nové smlouvy o pronájmu části odběrného místa připojení žalobkyně k rozvodnému zařízení za účelem odběru elektrické energie. Na uvedený návrh žalobkyně nepřistoupila a žádala žalovaného o opětovné připojení k elektrické síti. Žalovaný poukázal na neplnění smluvních povinností žalobkyní a žalobkyni neposkytl součinnost k opětovnému připojení. Z dokazování nevyplynulo, že by žalovaný od smlouvy jednostranně odstoupil.

Žalobkyně si zajistila dodávku elektrické energie pro svůj provoz nejprve pronájmem elektrocentrály ve výši 72 600 Kč v měsíci březnu 2019 (byla ji účtována i částka 6 441 Kč za elektromateriál pro připojení elektrocentrály), poté elektrocentrálu zakoupila za částku 301 290 Kč (byla ji účtována i částka 14 666 Kč za materiál k připojení elektrocentrály), od dubna do září byly žalobkyni účtovány platby za servis dieselagregátu (elektrocentrály) a její odkouření v částkách 15 004 Kč, 3 x 16 214 Kč a 2 842 Kč. Od 2.

3. 2019 do 16. 10. 2019 žalobkyně postupně tankovala naftu potřebnou k provozu pronajaté i zakoupené elektrocentrály v celkové výši 278 482,90 Kč. Dne 18. 4. 2019 žalobkyně uzavřela se společností ČEZ Distribuce a.s. smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o připojení odběrného elektrického zařízení k distribuční soustavě. Poté byla realizována výstavba trafostanice a vlastní přípojky žalobkyně na základě vydaných povolení a dne 29. 10. 2019 žalobkyně podala žádost o připojení. Dne 20. 11. 2019 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě výše uvedených nákladů v celkové výši 739 967,60 Kč a současně odstoupila od smlouvy ze dne 30.

1. 2009 pro její podstatné porušení žalovaným.

6. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, na jehož právní závěry zcela odkázal a který věc posuzoval podle § 261 odst. 1, § 269 odst. 2 věty první, § 244, § 345 odst. 1, § 346 odst. 1, § 373 a 378, § 379 věty první , § 380 a 398, § 391 odst. 1 a § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), neboť smlouva mezi účastníky byla uzavřena dne 30. 9. 2009 a vztah mezi účastníky byl závazkovým vztahem mezi podnikateli týkajícím se jejich podnikatelské činnosti.

Jako nedůvodnou odmítl námitku promlčení, neboť škoda začala vznikat žalobkyni v důsledku nepřipojení k zařízení žalovaného od 1. 3. 2019 a do dne podání žaloby 28. 2. 2022 neuplynula čtyřletá promlčecí doba. Dovodil, že k ukončení nepojmenované smlouvy mezi účastníky o zajištění provozu dodávek elektrické energie z rozvodny žalovaného došlo až odstoupením žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 20. 11. 2019. Ústně od smlouvy nebylo možné odstoupit. Uzavřel, že i kdyby žalobkyně takto neodstoupila pro podstatné porušení smlouvy bez zbytečného odkladu podle § 345 odst. 1 obch. zák. byla oprávněna odstoupit způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smlouvy, což bylo učiněno, pokud žalovaného opakovaně (marně) vyzývala, aby ji připojil k rozvodnému zařízení.

Žalovaný porušil povinnost plynoucí ze smlouvy, neboť opětovně žalobkyni v souladu se smlouvou nepřipojil ke stávající rozvodně, resp. neposkytl jí náležitou součinnost k opětovnému připojení (žalobkyně chtěla provést připojení pracovníky, které sama zajistí, což jí nebylo umožněno) a žalobkyně tak byla nucena zajistit svůj provoz (dodávky elektrické energie) náhradním způsobem (prostřednictvím elektrocentrály), za což vynaložila náklady. Délku období, po kterou tak byla žalobkyně nucena činit, považoval soud prvního stupně i odvolací soud za přiměřenou.

Neshledal důvodnou námitku žalovaného o pořízení předimenzované elektrocentrály, neboť vyšel z odborného vyjádření jednatele žalobkyně o kapacitě elektrocentrály. Za prokázané neměl soud prvního stupně tvrzení žalovaného o příčině vyhoření, jež měla spočívat na straně žalobkyně, když jediným důkazem pro toto tvrzení bylo vyjádření elektrikáře žalovaného, který navíc uvedl, že si pouze myslí, že došlo k přetížení od žalobkyně. Odvolací soud také dodal, že žalovaný i přes poučení soudem neunesl důkazní břemeno o tom, že splnil své povinnosti plynoucí ze smlouvy ze dne 30.

1. 2009. Podle soudů obou stupňů žalobkyně dostatečně tvrdila i prokázala výši škody, pokud bylo prokázáno, jaké konkrétní částky vynaložila za pronájem, pořízení, servis a provoz elektrocentrály, a to až do okamžiku vybudování vlastní přípojky, tj. prokázala výši nákladů, které musela vynaložit za období od 1. 3. 2019 do 30. 10. 2019 v důsledku porušení povinnosti žalovaného ze smlouvy.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) napadl žalovaný včasným dovoláním. Vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaný nejprve uvedl, že si je vědom toho, že dovolání je v dané procesní situaci přípustné pouze tehdy, „pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.“ Měl za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud posoudil celou řadu právních otázek jinak, než je řeší v judikatuře dovolací soud. K přípustnosti dovolání citoval též § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

9. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3565/2013 a ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), jakož i s poukazem na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu, žalovaný namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi námitkami, své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neuvedl, které skutečnosti považoval za prokázané a které nikoliv, ani neuvedl, jak k těmto závěrům dospěl (žalovaný proto spatřoval i deficit ve skutkových zjištěních). Podle žalovaného se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

10. Žalovaný nesouhlasí ani s hodnocením důkazů odvolacím soudem, a to jak jednotlivých důkazů i jejich souhrnu ve vztahu k příčině vyhoření (jako „prvopříčině“ nedodávky elektrické energie). Ve vztahu k příčinné souvislosti mezi vyhořením rozvodné skříně a nedodávkou elektrické energie a zvoleným řešením dodávky žalobkyní bez účasti žalovaného vytýká odvolacímu soudu neposouzení jednotlivých skutečností a důkazů v jejich vzájemné souvislosti a namítá, že dokazováním bylo prokázáno, že jedinou příčinou vyhoření bylo přetížení elektroměru ze strany žalobkyně v důsledku neplnění povinností ze smlouvy ohledně údržby technického stavu. V této souvislosti upozorňuje na § 374 obch. zák. o okolnostech vylučujících odpovědnost. Poukazuje i na jiná možná řešení situace žalobkyní. Zdůrazňuje též, že sám odstoupil od smlouvy (pouze ústně) pro porušení smluvních povinností žalobkyní a navrhl uzavření nové smlouvy, na které žalobkyně nepřistoupila. Podle žalovaného odvolací soud nesprávně vyhodnotil (ani řádně neodůvodnil) i řešení otázky pozdního písemného odstoupení od smlouvy žalovaným až po uplynutí 9 měsíců ode dne, kdy došlo k ukončení dodávky elektrické energie.

11. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřuje žalovaný také v „neúplném přezkoumání závěrů ohledně rozsahu skutečné škody, „kdy některé dílčí závěry o rozsahu škody jsou v rozporu s běžnou judikaturou dle občanského zákoníku.“ V rámci své argumentace dále dodává, že „skutečnou škodou je podle ustáleného výkladu českého právního řádu zmenšení majetkového stavu poškozeného, k němuž došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí. Skutečná škoda zahrnuje jak zmenšení majetku poškozeného, ale také nutné náklady potřebné k nahrazení škody, ke zjištění škody, k odstranění škody, náklady vynaložené při uplatňování nároků, náklady účelně vynaložené na pořízení věci nové“. Tvrdí, že žaloba byla založena na principu uplatnění nutných nákladů na zajištění dodávky elektrické energie. Odvolacímu soud vytýká, že neporovnal, zda množství zakoupené nafty odpovídá původní dodávce elektrické energie, neboť z kapacity elektrocentrály se podává, že bylo dodáno žalobkyni více elektrické energie než původní rozsah dodávky. Nesouhlasí s výší částky za pronájem elektrocentrály, neboť věc mohla být řešena koupí odpovídající elektrocentrály. Namítá též, že zakoupená elektrocentrála zůstala ve vlastnictví žalobkyně a nelze ji započítat jako nutný náklad na obnovení dodávky elektrické energie. Správné by podle něj bylo rozhodnout o nákladech pronájmu agregátu v rozhodném období, který by zajišťoval dodávku elektrické energie na úrovní dřívějšího období. Namítá též, že si takovým určením rozsahu škody zajistila žalobkyně dodávku elektrické energie náhradním způsobem, jejíž veškeré náklady uhradí žalovaný a žalobkyně ničeho neuhradí na dodávce elektrické energie (za rozhodné období), získá majetek ve formě diesel agregátu a tím se bezdůvodně obohatí.

12. Dále žalovaný vznáší námitku dvojího přiznání DPH žalobkyni, která při vynaložení nákladů DPH uhradila, avšak vznikl jí nárok na jeho odpočet. U všech položek náhrady škody přitom DPH také uplatňuje.

13. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

16. Namítl-li žalovaný nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť žalovaný jejím prostřednictvím fakticky namítá vadu řízení. Vady řízení však

samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci při řešení otázky hmotného či procesního práva); k jejich případné existenci dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tvrzení žalovaného o uvedených procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

17. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky „příčinné souvislosti mezi vyhořením rozvodné skříně a nedodávkou elektrické energie a zvoleného řešení dodávky žalobkyní bez účasti žalovaného“, v jejichž rámci žalovaný v dovolání zpochybňuje správnost skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně a ze kterých vycházel odvolací soud, podle nichž nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že příčina vyhoření rozvodné skříně spočívala na straně žalobkyně (přetížení elektroměru ze strany žalobkyně). Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).

18. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

19. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ (ať již vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2925/2018, ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 412/2020, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).

20. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (týkající se právě té které otázky, k níž dovolatel uplatňuje argument nesprávného právního posouzení věci), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).

21. Uvedeným požadavkům žalovaný nedostál ve vztahu k dovolacím námitkám týkajícím se posouzení okolností vylučujících odpovědnost podle § 374 obch. zák., nesprávného posouzení otázky „pozdního písemného odstoupení od smlouvy“, a nesprávného závěru „ohledně zápočtu DPH u každé z položek“. Ve vztahu k výše uvedeným námitkám žalovaný v dovolání neuvedl žádnou konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl podle něj odvolací soud odchýlit.

22. Pro úplnost lze dodat, že pokud žalovaný považoval dovolání za přípustné i tehdy, „pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“, pak patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání již právní úprava dovolacího řízení od 1. 1. 2013 neobsahuje. Tento předpoklad přípustnosti dovolání byl upraven v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.

23. Žalovaný však v dovolání dostatečně vymezil předpoklad přípustnosti pro otázku rozsahu skutečné škody, neboť prostřednictvím výše citovaného slovního popisu „ustáleného výkladu českého právního řádu“ odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se posouzení otázky skutečné škody, od níž se mělo podle jeho mínění napadené rozhodnutí odchýlit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3629/2008).

24. Pro řešení této otázky Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání

25. Dovolání je důvodné.

26. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

27. Podle § 379 věty první obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk.

28. Podle § 380 obch. zák. za škodu se považuje též újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany.

29. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3629/2008 při výkladu § 379 obch. zák. odkázal na definici skutečné škody obsaženou v komentářové literatuře, podle které skutečnou škodu představuje především zmenšení majetku spočívající v poškození nebo zničení věci nebo její ztrátě, dále snížení nebo ztráta majetkového práva, nutnost vynaložit náklady, které by při pravidelném běhu věcí nebylo potřebí vynaložit, a konečně škoda může spočívat v tom, že poškozený nemohl využít majetkových práv, které představují určitou majetkovou hodnotu. Zmíněná komentářová literatura pak dále uvádí, že se nahrazuje celá škoda, která v důsledku porušení závazku – v příčinné souvislosti s tímto porušením, tedy jako přímý důsledek – vznikla. K tomu se pro jasnost v § 380 obch. zák. výslovně uvádí, že náklady vynaložené v důsledku porušení povinnosti druhé strany je povinnost nahradit, což je duplicitní vyjádření (srov. TOMSA, Miloš. § 379 [Rozsah náhrady]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1042).

30. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že náklady vynaložené na náhradní plnění (při porušení povinnosti druhé smluvní strany poskytnout plnění podle smlouvy) lze podřadit pod ustanovení § 380 obch. zák., neboť se jedná o újmu, která vznikne poškozené straně tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinností druhé strany. Proto je škodou rozdíl mezi cenou, kterou by poškozený (smluvní strana) vynaložil za smluvní plnění druhé smluvní strany, nedošlo-li by k porušení smluvní povinnosti plnění poskytnout, a cenou, kterou poškozený musel vynaložit za zajištění náhradního plnění při porušení povinnosti druhé smluvní strany poskytnout plnění podle smlouvy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1503/2008, ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3066/2010).

31. V projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) považoval za škodu žalobkyně náklady jí vynaložené na zajištění dodávek elektrické energie v období od 1. 3. 2019 do 30. 10. 2019 náhradním způsobem (spočívajícím v pronájmu a později v zakoupení elektrocentrály, v zajištění připojení prostřednictvím elektromateriálu, v servisu elektrocentrály a v dodávce pohonných hmot potřebných k jejímu provozu) v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaného umožnit dodávky elektrické energie z rozvodny žalovaného. Při úvaze, zda tyto vynaložené náklady na zajištění náhradní dodávky elektřiny prostřednictvím elektrocentrály v celé své výši představují škodu žalobkyně, však v rozporu s výše citovanými judikaturními závěry opomněl posoudit, jaké náklady (jakou cenu) by žalobce vynaložil na zajištění potřebných dodávek elektrické energie v rozhodném období od 1. 3. 2019 do 30. 10. 2019 v případě, kdyby k porušení smluvní povinnosti žalovaného nedošlo, neboť z obsahu nepojmenované smlouvy uzavřené mezi účastníky ze dne 30. 9. 2009, jak byl zjištěn v řízení, vyplývalo, že zajištění dodávek elektrické energie z rozvodny žalovaného pro žalobkyni bylo úplatné (byly dohodnuty platební podmínky, jejichž porušení bylo jedním z důvodů, pro které byl žalovaný oprávněn přerušit dodávku elektrické energie žalobkyni). Za škodu ve smyslu § 380 obch. zák., přitom bylo možno považovat pouze rozdíl mezi náklady (cenou), kterou žalobkyně takto vynaložila na zajištění náhradních dodávek elektřiny pro svůj provoz a náklady (cenou), kterou by v daném období vynaložila nebýt porušení smluvní povinnosti žalované umožnit dodávky elektrické energie z jeho rozvodny.

32. Právní posouzení otázky rozsahu škody vzniklé žalobkyni je tedy neúplné a tudíž nesprávné, pokud se odvolací soud nezabýval tím, jakou cenu by žalobkyně vynaložila na zajištění dodávek elektřiny v rozhodném období při pravidelném běhu věcí (pokud by žalovaný smluvní povinnost neporušil) a pokud takovou cenu neodečetl od nákladů, které žalobkyně účelně vynaložila v rozhodném období při zajištění náhradní dodávky elektrické energie.

33. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

34. Namítal-li žalovaný nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nelze jeho názoru přisvědčit. Odůvodnění napadeného rozsudku dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovaného v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jeho dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 356/2022).

35. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3622/2017, konstatoval, že na situaci, v níž rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, pamatuje ustanovení § 127 o. s. ř. Soud si v takovém případě vyžádá odborné vyjádření, a není-li pro složitost posuzované otázky takový postup postačující, ustanoví znalce. Rozhodně není přípustné, aby se k otázkám vyžadujícím odborné posouzení vyjadřoval svědek, byť by i šlo o svědka s potřebnými odbornými znalostmi. Odkázal též na rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněný pod číslem 49/2000 Sb. rozh. obč., podle kterého soud zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, jestliže považoval svědeckou výpověď za znalecký důkaz (převzal z ní odborné závěry svědka). Zdůraznil, že v tam souzené věci šlo též o osobu, která by ani jako znalec ustanovena být nemohla (srov. § 17 ve vztahu k § 14 o. s. ř.), neboť o její nepodjatosti lze úspěšně pochybovat, pokud byla v době své výpovědi statutárním orgánem žalované. Tato osoba měla být vyslechnuta jako účastník řízení podle § 131 o. s. ř. a se zřetelem na to, měla být její výpověď hodnocena. Pokud takové výpovědi přikládal váhu jiného důkazního prostředku (svědecké výpovědi) a z hlediska věrohodnosti jí přisuzoval jiný (větší) význam, než který by měla mít s ohledem na procesní postavení vyslýchaného, šlo o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

36. Obdobně lze uzavřít i v nyní projednávané věci, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud v rámci dokazování ve vztahu ke skutečnostem, jež vyžadovaly odborné posouzení (zda žalobkyní pořízená elektrocentrála měla z technického hlediska odpovídající kapacitu k zajištění potřebných dodávek elektrické energie) vycházel (stejně jako soud prvního stupně) „z odborného vyjádření jednatele žalobkyně týkajícího se dané kapacity, k čemuž doložil své osvědčení o odborné způsobilosti v elektrotechnice s praxí 19 let“ (srov. odstavec 43 rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 19 a 28 rozsudku odvolacího soudu), přičemž za takové odborné vyjádření zjevně považoval účastnickou výpověď jednatele žalobkyně provedenou podle § 131 o. s. ř. Této účastnické výpovědi tedy přisuzoval význam jiného důkazního prostředku (odborného vyjádření) neodpovídající procesnímu postavení vyslýchaného, který by ve věci nemohl být ustanoven znalcem (podle § 14 o. s. ř. ve spojení s § 17 o. s. ř.) a nemohl být ani osobou, jež ve věci mohla podat odborné vyjádření ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. (to podává orgán veřejné moci).

37. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých

výroků o náhradě nákladů řízení. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, proto dovolací soud zrušil podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 38. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 39. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

Mgr. Jiří Němec předseda senátu