23 Cdo 2736/2024

23 Cdo 2736/2024-1467

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně UNEX a.s., se sídlem v Ostravě, 28. října 3346/91, Moravská Ostrava, identifikační číslo osoby 45192049, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, proti žalované NOEN, a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 772/2, identifikační číslo osoby 25601598, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o ochraně proti jednání v nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 64/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2024, č. j. 4 Cmo 85/2022-1413, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 9. 2. 2022, č. j. 7 Cm 64/2004-1296, uložil žalované povinnost zdržet se užívání výkresové a technické dokumentace žalobkyně týkající se kolesového rýpadla typu KU 800, jehož výrobcem je právní předchůdce žalobkyně, specifikované v příloze rozsudku, která tvoří jeho nedílnou součást, a to zejména v rozsahu užití této dokumentace při uzavírání všech druhů smluv s třetími osobami, jejichž předmětem bude jakákoliv dispozice, výroba, rekonstrukce či oprava kolesových rýpadel typu KU 800, jehož výrobcem je právní předchůdce žalobkyně, na základě této dokumentace (výrok I), uložil žalované povinnost zdržet se užívání výkresové a technické dokumentace žalobkyně týkající se kolesového rýpadla typu K 2000, jehož výrobcem je právní předchůdce žalobkyně, specifikované v příloze rozsudku, která tvoří jeho nedílnou součást, a to zejména v rozsahu užití této dokumentace při uzavírání všech druhů smluv s třetími osobami, jejichž předmětem bude jakákoliv dispozice, výroba, rekonstrukce či oprava kolesových rýpadel typu K 2000, jehož výrobcem je právní předchůdce žalobkyně, na základě této dokumentace, vyjma jejího užívání na základě, v rozsahu a k účelu vymezeném Smlouvou o poskytnutí know-how ze dne 31. 10. 2003 včetně jejích příloh uzavřenou mezi žalobkyní a společností Severočeské doly, a.s (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zdržet se užívání výkresové a technické dokumentace žalobkyně týkající se kolesového rýpadla typu K 2000, jehož výrobcem je právní předchůdce žalobkyně, specifikované v příloze rozsudku, která tvoří jeho nedílnou součást, bude-li tato užívána na základě, v rozsahu a k účelu vymezenému Smlouvou o poskytnutí know-how ze dne 31. 10. 2003 včetně jejích příloh uzavřenou mezi žalobkyní a společností Severočeské doly, a.s. (výrok III), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna se zdržet rozesílání jakékoliv elektronické pošty, dopisů, reklam, oznámení, vyjádření, nabídek, jakož i reklam ve znění e-mailu „Inženýrink bývalých pracovníků UNEX“ ze dne 19. 9. 2003 či v obdobném znění, s uváděním jakékoliv návaznosti na žalobkyni (výrok IV), oprávnil žalobkyni na náklady žalované rozeslat svým odběratelům a obchodním partnerům uvedeným v záhlaví rozsudku jeho výrokovou část a odůvodnění v rozsahu závěru o skutkovém stavu a právního hodnocení (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI a VII).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany před nekalosoutěžním jednáním žalované, kterého se měla dopustit zejména tím, že těžila z neoprávněného získání dokumentace žalobkyně, vnitřních informací a know-how k realizaci vlastních zakázek.

3. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 4 Cmo 85/2022-1413, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I, II, V, VI a VII potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalované naplnilo podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Mezi účastnicemi existuje soutěžní vztah, jednání žalované lze kvalifikovat jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť žalovaná neoprávněně využila projektovou a technickou dokumentaci žalobkyně, přičemž následně uzavřela s významným zákazníkem žalobkyně smlouvy o dílo, v rámci nichž neoprávněně získanou dokumentaci žalobkyně (a z ní plynoucí know-how) využila. Jednání žalované bylo rovněž způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Kromě naplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže odvolací soud konstatoval, že skutečnosti obsažené v předmětné dokumentaci splňují znaky obchodního tajemství podle § 504 o. z. a byla tak naplněna i speciální skutková podstata nekalé soutěže porušení obchodního tajemství ve smyslu § 2985 o. z. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla výslovně v celém jeho rozsahu žalovaná dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to (i) otázka naplnění definičních znaků obchodního tajemství ve formě výkresové a technické dokumentace (zajištění ochrany obchodního tajemství a neznámosti daných skutečností v obchodních kruzích); (ii) otázka naplnění zákonné podmínky skutečnosti související s podnikem, resp. závodem vlastníka pro obchodní tajemství a navazující podmínky generální klauzule nekalosoutěžního jednání, kterou je způsobilost přivodit újmu soutěžiteli; (iii) otázka vztahů mezi know-how a obchodním tajemstvím a znaků, které musí předmět know-how splňovat; (iv) zda uplatnění nároků z tvrzeného obchodního tajemství a existence chráněného know-how je nástrojem zneužití dominance a jednáním, kterému nelze přiznat ochranu; (v) otázka přípustnosti zdržovacího nároku založeného na nekalé soutěži v případě, že závadný stav netrvá.

6. Žalovaná dále ve svém dovolání namítla, že soudy v projednávané věci zasáhly do jejího ústavního práva na spravedlivý proces v důsledku opomenutých důkazů a nevypořádání se s jejími tvrzeními.

7. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že je navrhuje jako nedůvodné zamítnout.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda je dovolání přípustné.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

13. Přípustnost dovolání nezakládají otázky týkající se naplnění definičních znaků obchodního tajemství, tj. otázky (i) a (ii).

14. Dovolatelka otázkami rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné dokumentace tvoří součást obchodního tajemství žalobkyně ve smyslu § 504 o. z.

15. Dovolatelka v prvé řadě [otázkou (i)] namítá, že nebyla splněna podmínka zajištění ochrany obchodního tajemství všemi dostupnými prostředky a efektivním způsobem a podmínka neznámosti skutečností v obchodních kruzích ve smyslu § 504 o. z. Zejména pak namítá, že právní předchůdkyně žalobkyně informace obsažené v dokumentaci nechránila a poukazuje na excesy při nakládání s předmětnou dokumentací ze strany zaměstnanců žalobkyně, přičemž žalobkyně podle ní k ochraně informací plynoucích z dokumentace přistupovala laxně. Dovolatelka konstatuje, že předmětná dokumentace nebyla chráněna po celou dobu od svého vzniku, v důsledku čehož je obsah dokumentace v obchodních kruzích známý a nemůže mít povahu obchodního tajemství.

16. Otázkou (ii) pak dovolatelka namítá, že nebyla splněna podmínka souvislosti informací se závodem podle § 504 o. z., neboť podle jejího tvrzení žalobkyně již předmětné důlní stroje neprojektuje.

17. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudcích ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000, a ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1568/2006. Odvolací soud se však od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích neodchýlil.

18. V uvedených rozhodnutích dovolací soud (podle právní úpravy v § 17 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, s účinností do 31. 12. 2013) uvedl, že k tomu, aby se jednalo o obchodní tajemství ve smyslu obchodního zákoníku (a aby bylo možno poskytnout mu zákonem stanovenou ochranu), je nutno, aby byly naplněny všechny znaky zákonem stanovené. Musí se jednat o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají alespoň potenciální (materiální či nemateriální) hodnotu, které nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (mohou být tedy dostupné např. v odborných vědeckých kruzích), které mají být podle vůle podnikatele utajeny (podnikatel musí tuto vůli dostatečně seznatelným způsobem projevit) a podnikatel utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje, čímž vlastně vůli skutečnosti utajit projevuje. Má-li se jednat o obchodní tajemství, musí nést všechny uvedené pojmové znaky (např. pouhé informace byť i důvěrného charakteru nemusejí mít ani potenciální hodnotu, podnikatel, který jimi disponuje, může být vázán povinností mlčenlivosti, avšak nebude se jednat o obchodní tajemství). Skutečnostmi obchodní povahy je třeba rozumět např. seznamy zákazníků, nákupní prameny, seznam zástupců, bilance, obchodní plány, vzorky, vzorkové kolekce, cenové kalkulace, obrat jednotlivých prodejen, náklad časopisu; skutečnostmi výrobní povahy jsou nepatentované vynálezy, knihy receptů, modely, výsledky pokusů, zvláštní výrobní metody apod. Ochrana obchodního tajemství je neformální; znamená to, že nevzniká registrací nebo zápisem, ale okamžikem naplnění všech pojmových znaků obchodního tajemství, a rovněž tak zaniká, jestliže zanikne samo obchodní tajemství, tedy jestliže odpadne některý z jeho pojmových znaků.

19. Vůle podnikatele k utajení skutečností tvořících obchodní tajemství může být vyjádřena různým způsobem, např. v pracovní smlouvě, v závazkových vztazích (smlouvách), ve vnitřní organizační normě podniku, v jednostranném závazku mlčenlivosti, ve faktickém utajování apod. Zajišťování utajení obchodního tajemství může spočívat v opatřeních organizační, technické i jiné povahy, např. v uložení materiálů s obchodním tajemstvím v trezoru, v zákazu přístupu nepovolaných osob na určitá pracoviště, v začlenění příslušných ustanovení do pracovních smluv apod. Podnikatel musí zajišťovat utajení skutečností odpovídajícím způsobem, což znamená efektivní zajišťování s využitím všech možných technických prostředků.

20. Odvolací soud se od těchto závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud se při posouzení naplnění znaků nekalé soutěže porušením obchodního tajemství podle zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže v § 2895 o. z. zabýval v souladu s citovanou judikaturou naplněním definičních znaků obchodního tajemství a v tomto rámci rovněž posuzoval, zda předmětné projektové dokumentace obsahují informace, jež nejsou v obchodních kruzích běžně dostupné, zda utajení těchto informací žalobkyně odpovídajícím způsobem zajišťuje a zda tyto informace souvisejí se závodem žalobkyně.

21. Namítá-li pak dovolatelka, že žalobkyně jejich utajení nezajišťuje, rozporuje tím ve skutečnosti skutkový stav tak, jak jej zjistil odvolací soud (či soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud pro stručnost odkázal). Soudy ve vztahu ke splnění znaků obchodního tajemství dospěly k závěru, že žalobkyně projevuje vůli utajovat předmětné informace a ochranu utajení těchto informací rovněž odpovídajícím způsobem zajišťuje, zejména prostřednictvím směrnic a nařízení obsahujících pravidla pro půjčování dokumentace, pro zhotovování kopií, pro manipulaci či hospodaření s dokumentací. Rovněž dospěl ke zjištění, že tyto informace se objektivně nestaly v obchodních kruzích běžně dostupnými (když ostatně dovolatelka žádala v roce 2005 žalobkyni o zapůjčení projektové dokumentace). Dále dospěly k závěru, že žalobkyně kontinuálně pokračuje v činnostech, s nimiž skutečnosti obsažené v dokumentaci souvisí (výroba, rekonstrukce, opravy, montáž a projektování kolesových rýpadel).

22. Žalovaná tak ve výsledku zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Tyto otázky žalované tak přípustnost jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůžou.

23. Zároveň námitka žalované, že právní předchůdci žalobkyně předmětnou dokumentaci dostatečně nechránili, není pro splnění podmínek obchodního tajemství podle § 504 o. z. relevantní. Ochrana skutečností tvořících obchodní tajemství vzniká kumulativním splněním jeho znaků (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 396/2002). Jestliže odvolací soud na základě konkrétních skutkových zjištění (která přezkumu dovolacího soudu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že znaky obchodního tajemství jsou (resp. právě v rozhodném období byly) ve vztahu k předmětným informacím splněny, nijak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

24. Na tomto závěru by proto nemohlo nic změnit ani případné zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (či původně i sama žalobkyně) v minulosti nezajišťovala dostatečným způsobem utajení předmětných informací, pakliže bylo zároveň zjištěno, že se tyto informace (bez ohledu na dřívější stav opatření k jejich utajení) nestaly běžně dostupnými v příslušných obchodních kruzích ve smyslu § 504 o. z. (čímž byl znak objektivní nedostupnosti těchto informací zachován) a zároveň jsou v současnosti (resp. v rozhodném období) ve vztahu k těmto informacím naplněny (kumulativně) i ostatní znaky obchodního tajemství vymezené v tomto ustanovení.

25. Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku (iii), jaký je vztah obchodního tajemství a know-how včetně specifik, které je odlišují (např. znak utajování), pomíjí, že na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud otázku rozdílných či společných znaků neřešil (řešit nemusel), když na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že předmětné dokumentace žalobkyně nejenže obsahují její know-how, ale zároveň mají povahu jejího obchodního tajemství, a tudíž jednání žalované představuje jak nekalosoutěžní jednání porušením obchodního tajemství žalobkyně podle § 2985 o. z., tak i nekalosoutěžní jednání spočívající ve využití know-how žalobkyně způsobem rozporným se zákazem nekalé soutěže podle generální klauzule v § 2976 odst. 1 o. z.

26. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

27. Dovolatelka dále v odůvodnění k otázce namítá, že dovolací soud v jeho rozhodovací praxi dosud neřešil, zda může být za know-how považována technická dokumentace ke stroji. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť nepředstavuje otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.

28. Dovolatelka svoji otázku formulovala velmi konkrétně, ovšem směřuje ji obecně k výkladu pojmu know-how, kterým se soudy obou stupňů zabývaly a posoudily jej v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že know-how je souhrnem specifických znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní apod. umožňujících provést určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením energie a nákladů. Know-how nemůže být souhrnem jen všeobecných, tj. každému známých, nýbrž specifických (zvláštních) znalostí a zkušeností v daném oboru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 426/2006, jehož závěry jsou použitelné i za současné právní úpravy, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 412/2016, či ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017).

29. Učinil-li v souladu s výše uvedeným na základě konkrétních skutkových zjištění odvolací soud závěr, že skutečnosti obsažené v předmětné dokumentaci žalobkyně tvoří součást jejího know-how, nijak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

30. Rovněž otázka (iv), zda uplatnění nároků z tvrzeného obchodního tajemství a existence know-how je nástrojem zneužití dominance a tedy jednáním, kterému nelze přiznat ochranu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud otázku zneužití dominance ze strany žalobkyně neřešil (řešit nemusel), neboť žalovaná v řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo vůbec možné provést řádné posouzení existence dominantního postavení žalobkyně na konkrétně vymezeném relevantním trhu a s tím souvisejícího zneužití tohoto tržního postavení.

31. Otázka (v) týkající se opodstatněnosti tzv. zápůrčího nároku přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

32. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že právo domáhat se zdržení určitého jednání má preventivní povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti tomu, aby jednání, jímž jsou poškozena její práva, pokračovalo nebo se opakovalo, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování pokračování v závadném jednání žalovaného. Pouhá hrozba závadného jednání k uložení zdržovacího nároku v tomto případě postačuje. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku je navíc nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu jednání již v minulosti došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu vzniku protiprávního jednání v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).

33. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dále uvedl, že tzv. zápůrčí nárok je nárokem působícím do budoucna. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí. Pro posouzení, zda lze vyhovět zdržovacímu nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již závadné jednání netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou přitom rozhodná jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011).

34. Dovolací soud dále ve svém rozhodování zdůraznil jako významnou skutečnost pro posouzení důvodnosti tzv. zápůrčího nároku, pokud žalovaný od počátku řízení zpochybňuje, že by jeho jednání bylo nekalým soutěžním jednáním a že svého jednání zanechal pouze na základě vydaného předběžného opatření, že tudíž od něj neupustil dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017, popř. obdobně již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 10. 1934, sp. zn. Rv II 131/33, uveřejněné pod č. 13869/1934 Sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských).

35. Odvolací soud, co se týče posouzení hrozby opakování vytýkaného jednání spočívajícího ve využívání výkresových a technických dokumentací pořízených právní předchůdkyní žalobkyně, se v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu řádně zabýval jedinečnými zjištěnými okolnostmi projednávané věci. Dospěl-li k odvolací soud (či soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkázal, ve vztahu k tzv. zápůrčímu nároku, srov. zejména body 163 až 165 rozhodnutí soudu prvního stupně) k závěru, že v poměrech projednávané věci opakování závadného jednání žalované hrozí, nelze uzavřít, že by se svým rozhodnutím odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zároveň pak samotná skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru o existenci takové hrozby, dovolacímu přezkumu nepodléhají.

36. Dovolatelka konečně ve svém dovolání namítla, že odvolací odmítl provést dovolatelkou navržené důkazy, přičemž tento svůj postup řádně neodůvodnil, a nevypořádal se s tvrzeními žalované. Dovolatelka však touto svojí námitkou týkající se způsobu zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem ve skutečnosti nepřekládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vady řízení, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež by (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.

37. K dovolatelčině námitce, že odvolací soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, pokud neprovedl jí navržené důkazy, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

38. Odvolací soud v projednávané věci sice ve svém rozhodnutí výslovně neuvedl, z jakého důvodu neprovedl důkaz listinami o výročních zprávách žalobkyně za období od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2022, jimiž dovolatelka prokazovala své tvrzení, že v době rozhodování soudů se žalobkyně projektováním, výrobou ani opravami předmětných strojů nezabývala, čímž nebyly předmětné dokumentace pro závod žalobkyně využitelné, a tudíž netvořily součást obchodního tajemství žalobkyně. Z celkového odůvodnění napadeného rozhodnutí je nicméně dostatečně patrné, že odvolací soud považoval tyto důkazní návrhy za nadbytečné, neboť měl skutečnosti rozhodující pro posouzení existence znaků obchodního tajemství ve vztahu k předmětným dokumentacím podle § 504 o.

z. za prokázané již z provedených důkazů. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně, že žalobkyně nabyla předmětné dokumentace pro sebe od svého právního předchůdce, že žalobkyně kontinuálně pokračuje v činnostech, s nimiž skutečnosti obsažené v předmětných dokumentacích souvisí, a že obsah těchto dokumentací, jenž není běžně dostupný v obchodních kruzích, ve svém zájmu zjištěným způsobem utajuje. Proto ani případné zjištění, zda žalobkyně (právě) v období od 1. 9. 2020 do 31.

8. 2022 tyto dokumentace sama skutečně (pro některé konkrétní zakázky) využila či nikoli, nebylo zjevně způsobilé změnit shora uvedený závěr odvolacího soudu o obsahu a trvání obchodního tajemství žalobkyně (resp. navržené důkazy nebyly způsobilé prokázat, že žalobkyně dala své obchodní tajemství skutečně všanc). Odvolací soud proto nezatížil své rozhodnutí takovou (tzv. kvalifikovanou) vadou, jež by mohla mít za následek zásah do ústavně zaručeného práva dovolatelky na spravedlivý proces.

39. K další námitce dovolatelky o existenci vady řízení, jíž mělo být rovněž zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí odvolacího soudu (vypořádání se s jejími tvrzeními), dovolací soud připomíná, že otázka, za jakých okolností je možno považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).

40. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

41. Odvolací soud přitom v tomto smyslu dostatečným způsobem v napadeném rozhodnutí vyložil, proč považuje předmětné jednání žalované za jednání v hospodářském styku v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům a zákazníkům, tedy za jednání v nekalé soutěži.

42. Lze tak uzavřít, že dovolatelka těmito námitkami neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.

43. Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

44. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

45. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 7. 2025

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu