23 Cdo 3318/2025-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Flying Academy s.r.o., se sídlem v Praze 9, Letňany, Beranových 130, identifikační číslo osoby 26916789, zastoupené JUDr. Ivanem Teleckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, proti žalované LETIŠTĚ BRNO a.s., se sídlem v Brně, Tuřany, Letiště Brno-Tuřany 904/1, identifikační číslo osoby 26237920, zastoupené Mgr. Tomášem Vybíralem, advokátem se sídlem v Brně, Hostinského 2282/4, o zaplacení částky 1 138 158,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 6/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2025, č. j. 28 Co 181/2023-268,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 105 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 1 138 158,67 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. To mělo žalované vzniknout v důsledku nesprávného účtování poplatků za dlouhodobé parkování letadel žalobkyně na odbavovací ploše v prostorách letiště Brno-Tuřany na základě tzv. handlingové smlouvy uzavřené mezi stranami a ceníku žalované.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 61 C 6/2021-215, zamítl návrh, aby soud zavázal žalovanou zaplatit
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výroku II ohledně výše náhrady nákladů (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v celém jeho rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017) v otázce výkladu právního jednání (handlingové smlouvy a sjednaného způsobu účtování parkovacích poplatků). Odvolací soud podle žalobkyně nezkoumal zavedenou praxi mezi stranami, a proto nezjistil, jaká byla skutečná vůle jednajících stran, a nezohlednil ani princip contra proferentem, který měl být na danou věc aplikován, jelikož ceník (včetně podle žalobkyně nejasných pojmů „krátkodobé“ a „dlouhodobé parkování“) vypracovala žalovaná.
5. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud pochybil také tím, že v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021, nezohlednil, že žalobkyně vůči žalované vystupovala jako slabší strana.
6. V neposlední řadě pak žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že se odchýlil rovněž od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1473/2020, podle kterého žalovaná (jakožto subjekt provozující veřejný statek) nesmí zneužívat svého postavení. Žalobkyně dále odkázala na doktrínu „essential facility“ („doktrína nezbytného zařízení“) formulovanou zejména v rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie (SDEU) č. C-241/91 (Magill) a C-7/97 (Bronner), podle níž byla žalovaná jako provozovatel „essential facility“ povinna poskytovat přístup k danému zařízení za rozumných podmínek.
7. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně dále uvedla, že se obává, že neprodleným výkonem napadeného rozsudku jí může být způsobena závažná újma, a proto navrhla, aby do doby rozhodnutí dovolacího soudu byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku.
9. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, zopakovala vývoj smluvních vztahů mezi stranami, jakož i podstatné skutkové okolnosti a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, že se odvolací v otázce výkladu právního jednání odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže řádně nezkoumal, jaká byla skutečná vůle stran handlingové smlouvy a jak byl sjednán způsob účtování parkovacích poplatků.
15. Žalobkyni nelze v této souvislosti přisvědčit, že odvolací soud neprovedl výklad předmětného právního jednání. Odvolací soud se totiž výkladem právního jednání zabýval, jestliže na základě provedených důkazů (zahrnujících také korespondenci stran z doby jak před, tak i po uzavření handlingové smlouvy) dospěl k tomu, že žalobkyně rozuměla pojmům použitým v ceníku a sama se v průběhu smluvního vztahu dovolávala aplikace jejich výkladu, který byl pro žalobkyni v dané situaci výhodný, jejž však v posuzovaném řízení a v dovolání považuje za sporný a odmítá ho (srov. body 11 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku).
16. Argumentace žalobkyně, podle níž měl odvolací soud přihlédnout k dříve zavedené praxi stran, se navíc míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z něho je totiž zřejmé, že „zavedená praxe stran“, jíž se žalobkyně dovolává, se vztahovala k dřívějšímu smluvnímu vztahu (založenému ústně uzavřenou smlouvou o podnájmu) mezi stranami, který v důsledku výpovědi žalované zanikl ke dni 30. 11. 2018. Předmětem řízení však byla částka účtovaná žalovanou na základě odlišného smluvního poměru, založeného dne 30. 11. 2018 uzavřenou handlingovou smlouvou. Pro její výklad bylo rozhodující, že si strany nově sjednaly podmínky užívání letiště s tím, že žalovaná nadále nevyhověla požadavku žalobkyně na poskytnutí stabilního místa v hangáru nebo v neveřejné části letiště a žalobkyni informovala, že poplatky za parkování letounů na stojánce jí bude účtovat podle platného sazebníku letiště. Ani námitka „zavedené praxe stran“ proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3532/2022, a ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024).
17. Jestliže dále žalobkyně v souvislosti s nesprávným výkladem právního jednání namítá, že odvolací soud při výkladu ujednání handlingové smlouvy a ceníku žalované opominul zohlednit pravidlo contra proferentem, ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
18. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi k pravidlu contra proferentem, obsaženému v § 557 o. z., opakovaně uvedl, že zásada, podle níž se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil jako první, může nalézt uplatnění jen, je-li vykládaný pojem skutečně nejednoznačný (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Jinými slovy, výklad nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel § 556 odst. 1 a 2 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, či ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1139/2022).
19. Jestliže měl v projednávané věci odvolací soud za to, že pochybnosti o obsahu předmětných ustanovení ceníku žalované (zejména pokud jde o to, za jakých podmínek se parkování letadel účtuje podle „hodinové“ či naopak „týdenní“ či „měsíční“ sazby) bylo možno odstranit za použití výkladových pravidel (srov. již zmiňované předchozí srozumění žalobkyně s jejich významem), a za daných okolností proto nepřikročil k aplikaci pravidla contra proferentem, od závěrů citované judikatury se neodchýlil.
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně je vůči žalované v postavení slabší strany, a neaplikoval tak ustanovení § 433 o. z. Skutečnost, že by žalobkyně vůči žalované vystupovala v postavení slabší strany, totiž ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne. Odvolací soud nadto na základě provedeného dokazování neshledal, že by při účtování poplatků za parkování letadel nebo v jiných ohledech smluvního vztahu docházelo ke zneužití tvrzené závislosti žalobkyně na žalované (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku).
21. Žalobkyně tak předmětnou dovolací argumentaci zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, jež se liší od skutkových zjištění a závěrů, na
nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost ani úplnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024).
22. Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolací námitky žalobkyně, podle níž se měl odvolací soud odchýlit od závěrů judikatury dovolacího soudu, která zapovídá, aby žalovaná, jako subjekt provozující veřejný statek, zneužívala své postavení. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem neplyne, že by žalovaná, se kterou žalobkyně s účinností od prosince 2018 uzavřela tzv. handlingovou smlouvu, parkovací poplatky aplikovala diskriminačním způsobem a vůči žalobkyni nerovně. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se naopak podává, že žalovaná přistupovala k žalobkyni jako k jakémukoliv jinému provozovateli, jenž parkuje letadla na odbavovací ploše a se kterým žalovaná nemá uzavřenou dohodu o odlišném účtování parkovacích poplatků (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku).
Jak již bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1542/2023).
23. Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani námitka žalobkyně, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s doktrínou „essential facility“, jestliže nezohlednil, že žalovaná poskytovala žalobkyni služby na letišti Brno-Tuřany za ekonomicky nepřijatelných podmínek. Ani v tomto směru ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by účtování poplatků za parkování letadel podle platného ceníku letiště ze strany žalované ve skutečnosti představovalo zneužití dominantního postavení směřující k odmítnutí poskytování služeb, jak uvádí v dovolání žalobkyně. I tato námitka je tedy založena na vlastním skutkovém tvrzení žalobkyně o zneužití práva žalovanou, jež však nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
25. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
26. Žalobkyně spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu