23 Cdo 540/2024

23 Cdo 540/2024-421

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Real Security s.r.o., se sídlem v Praze, Za Zámečkem 745/17, identifikační číslo osoby 28499387, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti žalovanému Království Saudské Arábie – Velvyslanectví Království Saudské Arábie v České republice, se sídlem v Praze, Korunovační 622/35, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 5.789.880 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 96/2014, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 18 Co 96/2022-374, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 18 Co 96/2022-374, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5.789.880 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 11. 12. 2012 servisní smlouvu na údržbu, provozování, úklid (dále též jen „Smlouva“), na základě které od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 měla jako zhotovitel poskytovat služby související s údržbou, provozováním a úklidem budovy velvyslanectví a rezidence, zajišťovat spotřební materiál, nářadí, pracovní síly a další blíže nespecifikované záležitosti k plnění Smlouvy. Žalovaný se v uvedené Smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni celkem částku 6.475.000 Kč bez DPH (s 21% DPH ve výši 7.834.750 Kč). Žalobkyně vystavila dne 12. 12. 2012 žalovanému fakturu se splatností 60 dní, kterou žalovaný uhradil pouze částečně, a to dne 11. 6. 2013 platbou ve výši 2.977.205 Kč. S ohledem na ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky žalobkyně tuto platbu nejprve započítala na příslušenství a zbytek na jistinu. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 1.170.907,80 Kč zpět.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně sjednané služby neposkytovala ve smluveném rozsahu čili řádně své povinnosti ze Smlouvy neplnila, dále že žalovaný od smlouvy odstoupil, a žalobkyně tak v období od 23. 1. do 31. 3. 2014 žádné služby neposkytnula, a dále namítl nesprávnost ceny za sjednané služby dle článku 5 Smlouvy.

3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 27 C 96/2014-239, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.789.880 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným

4. Vyšel přitom z toho, že: a) Dne 11. 12. 2012 byla mezi žalobkyní (zhotovitelem) a Ministerstvem zahraničí Království Saudské Arábie (objednatelem) uzavřena Smlouva označená jako „Servisní smlouva na údržbu – provozování – úklid, I. část, základní smluvní dokument“, v níž se žalobkyně zavázala zajišťovat provádění údržby, provozování a úklid budovy velvyslanectví a rezidence, a to v souladu s podmínkami Smlouvy a jejími přílohami. b) Trvání závazkového vztahu z této Smlouvy bylo stranami dohodnuto na období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014. Sjednané práce obsahuje příloha nazvaná „Sekce 1 – specifikace práce“. c) V čl. 5 Smlouvy byla smluvena celková cena za provedení díla za období 15 měsíců ve výši 6.475.000 Kč bez DPH, tj. 7.770.000 vč. DPH s tím, že cena je konečná a jsou v ní zahrnuty všechny náklady zhotovitele na provádění díla. d) V čl. 6 Smlouvy se objednatel zavázal uhradit cenu díla po podpisu Smlouvy zhotoviteli, a to na základě faktury vystavené zhotovitelem se splatností 60 dnů od jejího vystavení. e) Smlouva byla podepsána dne 11. 12. 2012 a následujícího dne 12. 12. 2012 žalobkyně vystavila žalovanému fakturu na částku 7.834.750 Kč. Žalovaný na základě vystavené faktury uhradil částku 2.970.205 Kč dne 11. 6. 2013. f) Žalovaný dne 22. 1. 2014 odstoupil od Smlouvy z důvodu neprovádění nezbytných revizí a bezpečnostních prověrek zařízení a vybavení prostor, dále z důvodu nezajišťování bezodkladných oprav, neudržování pravidelné péče o zahradu, neposkytování ujednaného počtu kvalifikovaných pracovníků, neúčastnění se pravidelných schůzek.

5. Po právní stránce soud prvního stupně Smlouvu posoudil dle § 536 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jako smlouvu o dílo.

6. Odstoupení od Smlouvy žalovaným neshledal platným z důvodu, že strany si ve Smlouvě možnost odstoupení od Smlouvy nesjednaly a zákonným požadavkům nevyhovuje, neboť vytýkané vady nebyly konkrétně specifikovány, byly uvedeny pouze vágně, nebylo uvedeno, která z činností a kterého dne nebyla žalobkyní provedena řádně. S odkazem na § 347 odst. 2 obch. zák. uvedl, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný odstoupil od Smlouvy pouhé dva měsíce před uplynutím sjednané 15měsíční doby, po kterou byla žalobkyně povinna provádět údržbu, úklid a provozování budov, a dávno poté, co byl sám v prodlení s placením sjednané ceny za dílo. Za situace, kdy žalovaný byl sám v prodlení s úhradou ceny díla (splatnost jeho závazku vznikla 61. dne od vystavení faktury), se tak nemohl účinně domáhat splnění závazku žalobkyně ve smyslu § 325 obch. zák. Dále uvedl, že závazek objednatele zaplatit cenu díla byl sjednán nikoliv na předání díla či etapově na jeho provádění, s ohledem na to, že podstatou díla byla údržba, provozování a úklid, ale byl vázán pouze na vystavení faktury a uplynutí 60denní lhůty od vystavení faktury.

7. Soud prvního stupně vzhledem k tomu, že odstoupení od Smlouvy nebylo zhodnoceno jako platné a účinné a Smlouva i nadále trvá a žalovaný neprokázal ani netvrdil, že by uhradil sjednanou cenu díla, žalobě vyhověl.

8. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 18 Co 96/2022-374, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 2.292.085 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za období od 2. 4. 2014 do zaplacení (první výrok) a co do částky 2.326.887,20 Kč s příslušenstvím, co do příslušenství přesahujícího zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.292.085 Kč za období od 2. 4. 2014 do zaplacení a co do příslušenství ve výši 0,1 % denně z částky 5.789.880 Kč za dobu od 12. 6. 2013 do 22. 1. 2014 a ve výši 0,1 % denně z částky 4.618.972,20 Kč za dobu od 23. 1. 2014 do 1. 4. 2014 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (třetí výrok).

9. Odvolací soud tak rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3063/2022, k dovolání žalobkyně zrušil výrok II a III rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 18 Co 96/2022-276, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2022, č. j. 18 Co 96/2022-287.

10. Po doplnění dokazování odvolací soud doplnil skutková zjištění o tom, že: a) Ohledně ceny díla bylo dále ve Smlouvě ujednáno, že pokud bude DPH v letech 2013–2014 změněna, bude příslušná částka dofakturována, bezodkladně po pokynu od finančního úřadu. b) V čl. 6 Smlouvy se objednatel zavázal uhradit cenu díla po podpisu Smlouvy zhotoviteli, a to na základě faktury vystavené zhotovitelem se splatností 60 dnů od jejího vystavení; zároveň bylo sjednáno, že nedodržení splatnosti bude penalizováno částkou 0,1 % dlužné částky, za každý den prodlení. c) Dne 12. 12. 2013 žalobkyně vystavila žalovanému fakturu č. 2013003, a to na částku 7.834.750 Kč. Rozdíl částky 7.834.750 Kč oproti celkové ujednané částce dle Smlouvy byl zjevně dán tím, že žalobkyně vyfakturovala namísto 20 % DPH částku odpovídající 21 % DPH. d) Na tuto fakturu žalovaný uhradil dne 11. 6. 2013 částku 2.970.205 Kč. e) Dne 23. 1. 2014 proběhla mezi stranami komunikace o tom, že došlo k předčasnému ukončení smlouvy, a dne 24. 1. 2014 žalobkyně vyklidila prostory žalovaného (velvyslanectví).

11. Odvolací soud věc posoudil tak, že z provedeného dokazování vyplývá, že ze strany zhotovitele nebyl závazek ze Smlouvy co do rozsahu plnění plně realizován, neboť sjednané práce nebyly v období od 24. 1. 2014 do 31. 3. 2014 prováděny. Z hlediska množstevního se tak jednalo o plnění vadné. Současně nebylo prokázáno, že by plnění ze Smlouvy bylo možno považovat za plnění dělitelné.

12. Odvolací soud uvedl, že k platnému odstoupení od Smlouvy nedošlo. V těchto závěrech se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který poukázal na nekonkrétnost úkonu odstoupení ze strany žalovaného, který formuloval vady plnění poskytnutého žalobkyní pouze velmi obecně a nekonkrétně. Za situace, kdy žalobkyně jakékoliv vadné plnění odmítla s tím, že se buď jednalo o vytčení vady neexistující, anebo nevěděla, o jakou vadu se jednalo a kdy k ní mělo dojít, nebylo možno neurčitě specifikované vady ztotožnit. Nelze proto dovodit ani nepodstatné, či podstatné porušení smlouvy, a proto ani učinit závěr o platném odstoupení od Smlouvy.

13. Dle odvolacího soudu došlo ke změně obsahu závazku dle § 324 odst. 3 obch. zák. způsobem, který odpovídá nárokům věřitele z vadného plnění. Po ukončení platnosti Smlouvy uplynutím doby bylo proto třeba vypořádat nově vzniklý právní vztah z odpovědnosti za vady, tj. přihlédnout k prokázaným skutečnostem, z nichž vyplývá, že povinnosti smluvně přijaté žalobkyní nebyly splněny řádně. Kromě nesplnění povinnosti poskytovat smluvené služby v období od 23. 1. 2014 do 31. 3. 2014, za což jí právo na smluvenou odměnu nevzniklo, což ostatně žalobkyně reflektovala i částečným zpětvzetím žaloby, nesplnila žalobkyně také povinnost předložit žalovanému řádnou fakturu na plnění se sjednanou 20% DPH, tj. na celkovou částku 7.700.000 Kč, dohodnutou v čl. 5 Smlouvy o ceně díla. Žalobkyně totiž doručila žalovanému fakturu znějící na celkovou částku 7.834.750 Kč, když v rozporu s tím, co bylo ujednáno, si fakturovala z ceny služeb 21 % DPH. K uvedenému postupu žalobkyně odvolací soud dodal, že nejen, že v roce 2020 (sic!), kdy byla faktura vyhotovena a měla být splatná, činila daň 20 %, ale žalobkyně navíc porušila i účastníky výslovně sjednaný mechanismus pro případ zvýšení DPH, tj. dofakturování daně po jejím případném zvýšení finančním úřadem.

14. Odvolací soud tak přihlédl k námitce žalovaného, který nesprávnost faktury co do vyúčtované DPH namítl, a tuto námitku zhodnotil tím, že z hlediska žalobkyní požadovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky je nedodržení smluveného postupu pro fakturování zásadní vadou. Vyhotovení vadné faktury má tedy za následek, že doručením této faktury nemohlo dojít ke splatnosti závazku a nadto žalobce nemá nárok na sjednaný smluvní úrok z prodlení, neboť doručení vadného právního úkonu v podobě vadné faktury nelze přičítat žádné právní následky.

15. Dle odvolacího soudu závazek ze Smlouvy nepochybně zanikl uplynutím doby dne 31. 3. 2014 a změnil se na závazek z odpovědnosti za vady, a bylo proto třeba ke dni následujícímu, tj. k 1. 4. 2014 provést vypořádání vztahu účastníků Smlouvy z vadného plnění. Ke dni 1. 4. 2014 tak bylo třeba od sjednané částky hodnoty plnění 6.475.000 Kč dle Smlouvy odečíst částku 2.977.205 Kč, kterou žalovaný dobrovolně zaplatil. Nelze též žalobkyni přiznat žalovaný úrok z prodlení 0,1 % denně, a to právě proto, že faktura zaslaná žalovanému neodpovídala sjednané částce DPH a sjednané maximální částce, a proto se nestala splatnou. Dále bylo třeba zohlednit nedokončení díla, tj. kromě částky 1.170.907,80 Kč, o kterou vzala žalobkyně žalobu zpět, nelze mít za to, že by byl žalovaný v prodlení s placením, a to před datem 2. 4. 2014. Teprve dnem 2. 4. 2014 se tak žalovaný dostal do prodlení, a to se zaplacením zbylé ceny díla, a je proto povinen platit i zákonný úrok z prodlení.

16. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaný dluží žalobkyni na jistině 2.292.085 Kč, což je částka, která vychází ze sjednané ceny díla 6.475.000 Kč, od čehož se odečítá 1.170.907,80 Kč za neprovedení celkového rozsahu díla a 2.977.205 Kč, což je dříve poskytnuté částečné plnění ze strany žalovaného. Cena skutečně provedeného díla, a to bez DPH, které nebylo řádně vyfakturováno, a proto není dosud splatné, měla být žalovaným žalobkyni zaplacena po ukončení smlouvy, tj. dnem 1. 4. 2014; ode dne následujícího 2. 4. 2014 je žalovaný s jejím zaplacení v prodlení. Žalobkyni však náleží jen zákonný úrok z prodlení. II. Dovolání žalobkyně

17. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého a třetího výroku podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

18. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalobkyně v posouzení otázky, zda v případě, kdy podle dohody smluvních stran je splatnost ceny díla, jejíž výše je ve smlouvě výslovně sjednána, odvislá na uplynutí lhůty od vystavení daňového dokladu, nastane splatnost ceny díla i tehdy, pokud je cena díla v takovém daňovém dokladu nesprávně vyčíslena. Žalobkyně dovozuje, že chybně uvedená sazba DPH, a tedy chybně vyčíslená celková cena díla na faktuře doručené žalovanému, nebyla právním úkonem nezpůsobilým vyvolat splatnost sjednané ceny díla, když tato vyplývala ze smlouvy o dílo.

19. Žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně vadnosti plnění s tím, že bez součinnosti žalovaného spočívající ve zpřístupnění prostor nemohla plnění, ke kterému se ve smlouvě zavázala, poskytovat. Dle žalobkyně se tak v důsledku prodlení žalovaného sama nemohla dostat do prodlení s plněním svého závazku, a plnění tak není možné považovat za vadné a aplikovat tak § 324 odst. 3 obch. zák. a podle něj vzájemné závazky vypořádat.

20. Žalobkyně dále zpochybňuje postup dovolacího soudu, který jako výchozí hodnotou skutečně provedeného díla pro vypořádání označil částku 6.475.000 Kč, tj. cenu díla bez DPH, které dle odvolacího soudu nebylo řádně uplatněno, a nestalo se tak doposud splatným.

21. Žalobkyně také namítá, že otázka vzniku nároku na zaplacení ceny díla měla být správně posouzena tak, že tento nárok vznikl žalobkyni již po uzavření smlouvy o dílo a vystavením faktury a nebyl závislý na jeho provedení.

22. Žalobkyně zpochybňuje správnost určení nákladů řízení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích II. a III. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

23. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil v tom smyslu, že nejprve je třeba v dovolacím řízení vypořádat otázku odstoupení od smlouvy. Namítá, že žalobkyně byla v prodlení s poskytováním služeb dle Smlouvy, a navíc po odstoupení součinnost žalovaného nevyžadovala. K otázce splatnosti ceny díla namítá, že faktura nebyla řádně doručena. III. Dovolání žalovaného

24. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

25. V konkrétnosti žalovaný předkládá k posouzení otázky: 26. (i) Je odstoupení od smlouvy o poskytování služeb neplatné pro neurčitost z důvodu, že objednatel v odstoupení označil vady služeb souhrnně a neurčil okamžik, kdy byly poskytnuty vadné služby nebo kdy služby nebyly poskytnuty vůbec, a to z důvodu, že poskytovatel služeb porušil svou povinnost předkládat objednateli přehledy poskytnutých služeb, a tedy objednatel tyto informace ani neměl?

27. Dle žalovaného bylo odstoupení od smlouvy dostatečně určité, neboť plně vyhovuje požadavkům, které ustálená judikatura dovolacího soudu klade na právní úkony obecně. Namítá, že ani nemohl konkrétněji označit vady poskytovaných služeb. Jedná se o neplnění smluvených povinností, kdy ani nelze být při výtce konkrétnější než citací konkrétní smluvní povinnosti, která není plněna. Žalovaný uvádí, že byl oprávněn od Smlouvy odstoupit v souladu s § 347 odst. 3 obch. zák. 28. (ii) Je odstoupení od smlouvy o poskytování služeb neplatné pro neurčitost z důvodu, že objednatel v odstoupení některé vady služeb výslovně označil, avšak ohledně některých vad služeb odkázal na předchozí písemná vytknutí vad?

29. Žalovaný uvádí, že odstoupení bylo dostatečně určité, i jestliže odkazovalo na dopisy, pokud jde o důvod odstoupení, tedy vady žalobkyní poskytovaných služeb.

30. Dle žalovaného odvolací soud opomenul zásadní důkazy, čímž porušil základní právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

31. Žalovaný uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

32. Žalovaný také navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku.

33. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že odvolací soud neshledal odstoupení od smlouvy jako neplatné pro neurčitost tohoto právního úkonu, ale právně vadným shledal podklad, který žalovaný pro odstoupení od smlouvy vytvářel, a to jeho vytýkací dopisy, ve kterých je vadnost plnění vágně (neurčitě) vymezována. Žalovaný v řízení po náležitém procesním poučení ze strany soudu prvého stupně nedoplnil a neprokázal další podmínky řádného uplatnění vad spočívající v jejich včasnosti a přiměřenosti stanovené lhůty k jejich odstranění. Žalovaný v podstatě ani nikdy neprokázal, že by plnění bylo ze strany žalobkyně vadně poskytováno.

34. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. IV. Přípustnost dovolání

35. Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti a zda jsou přípustná.

36. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

37. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

38. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

39. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

40. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

41. Dovolání žalobkyně v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. V. Důvodnost dovolání žalobkyně

42. Dovolání žalobkyně je přípustné k řešení otázky vzniku práva a splatnosti ceny díla s ohledem na ujednání stran, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

43. Dovolání žalobkyně je proto i důvodné.

44. Vzhledem k předchozímu zrušovacímu rozhodnutí v této věci Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3063/2022, a nově napadení rozsudku odvolacího soudu dovoláním obou účastníků považuje dovolací soud za nezbytné upřesnit, že je třeba rozlišovat následující právní otázky z hlediska jejich dřívějšího či současného přezkumu. První otázkou je otázka vzniku práva na zaplacení ceny díla s ohledem na ujednání stran, další je otázka splatnosti takové ceny díla s ohledem na ujednání stran (zde otázka vystavení faktury), dalšími otázkami účastníky namítanými jsou otázky vzniku práva z vad, zejména otázka práv z odstoupení od smlouvy.

45. Nejprve k otázce vzniku práva na zaplacení ceny díla.

46. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla svěřuje ustanovení § 548 odst. 1 obchodního zákoníku v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývá-li ze smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.

47. V nyní projednávané věci si strany dohodly otázku vzniku práva odlišně od zákonné úpravy. K této otázce směřovalo předchozí kasační rozhodnutí, kdy Nejvyšší soud poukázal na to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že v čl. 5 Smlouvy byla smluvena celková cena za provedení díla za období 15 měsíců ve výši 6.475.000 Kč bez DPH, tj. 7.770.000 vč. DPH s tím, že cena je konečná a jsou v ní zahrnuty všechny náklady zhotovitele na provádění díla. V čl. 6 Smlouvy se objednatel zavázal uhradit cenu díla po podpisu Smlouvy zhotoviteli, a to na základě faktury vystavené zhotovitelem se splatností 60 dnů od jejího vystavení. Jestliže odvolací soud dospěl nejdříve k závěru, že nárok na cenu díla vznikl až celkovým provedením díla po uplynutí smluveného období, bylo namístě provést výklad právních úkonů (věc je posuzována podle občanského zákoníku z roku 1964 a obchodního zákoníku), neboť takový závěr byl v rozporu se zněním čl. 6 Smlouvy, podle kterého se objednatel zavázal uhradit cenu díla po podpisu Smlouvy na základě zhotovitelem vystavené faktury se splatností 60 dnů od jejího vystavení.

48. V novém rozhodnutí se odvolací soud soustředil již na posuzování otázky splatnosti takové ceny, jejíž nesprávné posouzení v rozporu s dosavadní judikaturou žalobkyně namítá.

49. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dne 12. 12. 2013 žalobkyně vystavila žalovanému fakturu č. 2013003, a to na částku 7.834.750 Kč. Rozdíl částky 7.834.750 Kč oproti celkové ujednané částce 7.700.000 Kč dle Smlouvy byl dán tím, že žalobkyně vyfakturovala k ceně díla 6.475.000 Kč namísto 20 % DPH částku odpovídající 21 % DPH.

50. Odvolací soud dovodil, že „vyhotovení vadné faktury má za následek, že doručením této faktury nemohlo dojít ke splatnosti závazku a nadto žalobkyně nemá nárok na sjednaný smluvní úrok z prodlení, neboť doručení vadného právního úkonu v podobě vadné faktury nelze přičítat žádné právní následky“.

51. Odvolací soud nedospívá k závěru, že by právní úkon zesplatnění pohledávky vystavením faktury trpěl např. deficitem neurčitosti, jenž by jinak podléhal výkladu právních úkonů. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na to, že právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel [podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák., jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005)].

52. O takovou situaci se zde ale nejedná. Odvolací soud nedospěl k závěru o neurčitosti právního úkonu zesplatnění pohledávky vystavením faktury. Poukázal však na její „vadnost“ s ohledem na nesprávné vyčíslení daně z přidané hodnoty.

53. Žalobkyně ve své výzvě k plnění (faktuře č. 2013003) požadovala ujednanou cenu díla 6.475.000 Kč, jež byla dle smlouvy navýšena o sazbu DPH, která však byla nesprávně vyčíslená 21 % (místo 20 %).

54. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovaný k této výzvě platbou ze dne 11. 6. 2013 částečně plnil v rozsahu 2.977.205 Kč. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by dlužník nebyl dle výzvy (faktury) schopen identifikovat dluh, na který má plnit, a jeho výši, resp. že by plnil na dluh dosud nesplatný. Naopak, dle ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. spojuje právní úprava s částečným plněním dluhu účinky jeho uznání, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Ostatně i z žalobního návrhu se podává, že žalobkyně uplatňuje cenu navýšenou o DPH. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze přitom za kvalifikovanou upomínku (žádost věřitele o plnění) považovat i podání žaloby na zaplacení pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněný pod č. 37/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

55. Jestliže tak žalobkyně uplatnila částku, jež přesahuje ve výši chybně určené sazby DPH smluvně sjednanou cenu díla, pak takový postup může vést k možné nedůvodnosti takto uplatněného nároku, nikoliv k závěru, že taková výzva k plnění nemůže mít (s ohledem na ujednání stran o výzvě k plnění fakturou) žádné účinky, jak dovodil odvolací soud. Právní závěr o dosud nesplatné ceně díla je proto nesprávný.

56. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje i na ustálenou judikaturu, podle níž je třeba důsledně odlišovat dva vztahy – vztah mezi státem a plátcem DPH v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá DPH a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i DPH, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet odpovědnost za odvedení DPH státu na kupujícího (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004, ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010, či ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1176/2020).

57. Ve věci zde vedené však ze zjištění obsahu Smlouvy vyplývá, že mezi stranami byla ujednána povinnost objednatele uhradit cenu díla 6.475.000 Kč navýšenou o DPH. V tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu vnitřně rozporné, kdy na jednu stranu (bez bližšího odůvodnění) spojuje splatnost ceny díla bez DPH se dnem 2. 4. 2014, současně však dovozuje, že v rozsahu DPH cena díla dosud splatná není. Současně odvolací soud vychází z částky 6.475.000 Kč jako sjednané ceny bez DPH, kterou však snižuje o částku 1.170.907,80 Kč, jež odpovídá ceně za práce v době od 23. 1. 2014 do 31. 3. 2014, ve které žalobkyně pro žalovaného plnění ze smlouvy neposkytovala, avšak z hodnoty prací odpovídajících ceně navýšených o DPH. Tato úvaha je vnitřně rozporná, neboť vychází z jiných cenových základů. VI. Důvodnost dovolání žalovaného

58. Z obsahu dovolání žalovaného se podává, že jím napadá první výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 2.292.085 Kč s příslušenstvím. Konkrétně pak zpochybňuje správnost závěrů soudu nižších stupňů v otázce, zda žalovaný dne 22. 1. 2014 platně odstoupil od Smlouvy.

59. Odvolací soud v otázce platnosti odstoupení od smlouvy odkázal na závěry rozsudku soudu prvního stupně, který poukázal na nekonkrétnost úkonu odstoupení ze strany žalovaného, který formuloval vady plnění poskytnutého žalobkyní pouze velmi obecně a nekonkrétně. Za situace, kdy žalobkyně jakékoliv vadné plnění odmítla s tím, že se buď jednalo o vytčení vady neexistující, anebo nevěděla, o jakou vadu se jednalo a kdy k ní mělo dojít, nebylo možno žalovaným neurčitě specifikované vady ztotožnit. Nelze proto dovodit ani nepodstatné, či podstatné porušení smlouvy, a proto ani učinit závěr o platném odstoupení od Smlouvy.

60. V řešení otázky určitosti odstoupení od smlouvy se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů je neúplné, a proto nesprávné. Dovolání žalovaného je proto důvodné. 61. Dle § 344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. 62. Podle § 564 obch. zák. platí, že při vadách díla platí přiměřeně § 436 až 441. 63. Podle § 565 obch. zák. využije-li objednatel podle ustanovení uvedených v § 564 obch. zák. práva odstoupit od smlouvy týkající se předmětu díla, který nelze vrátit nebo předat zhotoviteli, neplatí § 441. Objednatel však není oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže vady díla neoznámil včas zhotoviteli. 64. Ustanovení § 436 odst. 1 obch. zák. uvádí výčet nároků, které náleží kupujícímu (objednateli), je-li dodáním zboží s vadami smlouva porušena podstatným způsobem. Volba mezi nároky uvedenými v odstavci 1 kupujícímu náleží, jen jestliže ji oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení (odst. 2). Neoznámí-li kupující volbu svého nároku v této lhůtě, má nároky z vad zboží jako při nepodstatném porušení smlouvy (odst. 3). 65. Podle § 437 obch. zák. je-li dodáním zboží s vadami smlouva porušena nepodstatným způsobem, může kupující (objednatel) požadovat buď dodání chybějícího zboží a odstranění ostatních vad zboží, nebo slevu z kupní ceny (odstavec 1). Dokud kupující neuplatní nárok na slevu z kupní ceny nebo neodstoupí od smlouvy podle odstavce 5, je prodávající (zhotovitel) povinen dodat chybějící zboží a odstranit právní vady zboží. Ostatní vady je povinen odstranit podle své volby opravou zboží nebo dodáním náhradního zboží; zvoleným způsobem odstranění vad však nesmí způsobit kupujícímu vynaložení nepřiměřených nákladů (odstavec 2). Požaduje-li kupující odstranění vad zboží, nemůže před uplynutím dodatečné přiměřené lhůty, kterou je povinen poskytnout k tomuto účelu prodávajícímu, uplatnit jiné nároky z vad zboží, kromě nároku na náhradu škody a na smluvní pokutu, ledaže prodávající oznámí kupujícímu, že nesplní své povinnosti v této lhůtě (odstavec 3). Neodstraní-li prodávající vady zboží ve lhůtě vyplývající z odstavce 3 nebo 4, může kupující uplatnit nárok na slevu z kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit, jestliže upozorní prodávajícího na úmysl odstoupit od smlouvy při stanovení lhůty podle odstavce 3 nebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy. Zvolený nárok nemůže kupující bez souhlasu prodávajícího měnit (odstavec 5). 66. Otázku, zda jednostranný úkon odstoupení od smlouvy učiněný podle ustanovení § 344 a násl. obch. zák. musí obsahovat uvedení konkrétního důvodu včetně jeho skutkového vymezení tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, řeší ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu s tím závěrem, že právní úkon nelze považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky sjednána jako nezbytná obsahová část právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3470/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4459/2011, a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 376/2023). 67. Tento postup odpovídá závěru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, o tom, že bylo-li možné od smlouvy odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí takového jednostranného úkonu. 68. Závěr o neplatnosti odstoupení od smlouvy pro nedostatečnou identifikaci důvodu odstoupení je možný toliko tehdy, jestliže se nejednoznačnost vymezení jeho důvodu ukáže být neodstranitelnou za použití interpretačních pravidel podle § 35 obč. zák., respektive § 266 a násl. obch. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014). 69. Současně však třeba připomenout, že zákon rozlišuje z hlediska právních následků mezi oznámením vad (§ 428 obch. zák.) a oznámením volby mezi nároky z těchto vad (§ 436 a § 437 obch. zák.). Opomenutí prvého má (zásadně) za následek (k námitce zhotovitele) nemožnost domoci se nároků z odpovědnosti za vady soudní cestou. Neoznámení volby nároku z vad objednatelem je spojeno s odlišnými důsledky, a to v závislosti na tom, zda vady představují porušení smlouvy podstatným či nepodstatným způsobem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3945/2016, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2771/2021). 70. Jinými slovy, právní úprava uplatnění práv z vad rozlišuje mezi oznámením vady, jež vyžaduje specifikaci vytýkané vady, a volbou nároku. Jakkoliv je možné, aby oba byly činěny jediným právním jednáním, nelze dovodit, že i v případě samostatné volby práva z vad – zde odstoupení od smlouvy – je náležitostí tohoto právního jednání stejná specifikace vad, které již byly případně objednatelem vytknuty dříve. 71. V projednávané věci z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ani soudu prvního stupně nevyplývá, zda žalovaný (objednatel) oznámil žalobkyni (zhotoviteli) vady, či nikoliv. Sama skutečnost, že tyto případné vady nejsou specifikovány v odstoupení od smlouvy, nečiní toto odstoupení neurčitým, jestliže byly vady vytknuty již dříve. 72. Dovolací soud dodává, že výše uvedené úvahy nikterak nepředjímají, zda bylo dílo provedeno vadně či nikoliv, neboť tato zjištění se z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů nepodávají. Dovolací soud zde toliko zdůrazňuje, že posouzení otázky účinnosti odstoupení od smlouvy musí předcházet úvaha soudu o tom, zda objednatelem byly vady díla řádně vytknuty a zda existence vad byla v řízení prokázána.

VII. Závěr 73. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání jsou důvodná. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. 74. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu