USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) L. S.,
narozený XY, bytem XY, a b) A. H., narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr.
Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti žalovanému:
H. K., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem
Kořenského 1107/15, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 7 C 282/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2021, č. j. 71 Co 293/2020-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů dovolacího
řízení 3.364 Kč a žalobkyni b) 3.364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 47 C 100/2018-148,
uložil žalovanému povinnost zdržet se v budoucnu na svém youtubovém účtu
Přerovské Strojírny na webu youtube.com zveřejňování videoklipu původně
označeného jako „Global exploitation camp – Stahlwerk Annahütte version“
původně zveřejněného na webové stránce youtube.com dnem 15. 6. 2019 a
videoklipu původně označeného jako „Nejlépe placená práce Beste bezahlte
Arbeit“ původně zveřejněného na webové stránce youtube.com dnem 18. 8. 2019,
jež difamovaly žalobce (výrok I) i žalobkyni (výrok II), dále žalovanému
uložil, aby uveřejnil na webovém serveru youtube.com prostřednictvím svého účtu
videa, jejichž obsahem bude text s omluvou vůči žalobci (výrok III) a vůči
žalobkyni (výrok IV), dále uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 180.000 Kč
(výrok V) a žalobkyni 35.000 Kč (výrok VI), zamítl žalobu co do požadavku na
zaplacení další částky 320.000 Kč žalobci (výrok VII) a částky 65.000 Kč
žalobkyni (výrok VIII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IX a X). Soud
vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 15. 6. 2019 umístil na webovém serveru
youtube.com videoklip „Global exploitation camp Stahlwerk Annahütte, spol. s r. o.“, a poté, co odstranil uvedený klip po upozornění na závadný obsah, umístil
žalovaný na témže serveru dne 18. 8. 2019 klip „Nejlépe placená práce Beste
bezahlte Arbeit“. V prvním videoklipu je zobrazen zřejmě inzerát pro zájemce o
práci obsahující identifikaci společnosti Železárny – Annahütte, spol. s r.o.,
včetně kontaktních údajů zahrnujících jméno žalobkyně a její pracovní mail,
dále i logo společnosti Stahlwerk Annahütte Max Aicher GmbH and Co. KG, podoba
žalobce s jeho jménem a označením „Capo Lagerpolizei.“ V pozadí jsou záběry z
nacistických koncentračních táborů, zobrazujících vesměs nahé, vyhublé vězně v
barácích či na dvoře koncentračního tábora, hromady přes sebe ležících
vyzáblých nahých mrtvých těl, spalovací pece a po dalších záběrech (počítání
peněz, plné stoly, tabulky produkce, ubytovny, záběry bezdomovců přikrytých
hadry) následují opět záběry z koncentračního tábora, shrnování nahých mrtvých
těl radlicí na traktoru. Druhý videoklip se od předchozího liší pouze tím, že v
záběrech je výstřižek z médií zachycující žalobce zobrazeného v uniformě
důstojníka SS s typickou pokrývkou hlavy, včetně jména žalobce a označení jako
„Capo Lagerpolizei“ jako v předchozím videu. Soud nepřisvědčil obraně
žalovaného, že jde o symbolickou obžalobu ekonomických činitelů jako je žalobce
a že zveřejněné video představuje pohoršení nad pracovními a platovými
podmínkami podniku, a že jde o hudební umělecké dílo, jímž se vyjádřil k
beznaději vytvářené mimo jiné i držiteli výrobních prostředků. Soud uzavřel, že
obsah videa je hodnotovým soudem žalovaného, který ani netvrdil, že by podmínky
u zaměstnavatele žalobců byly porovnatelné s koncentračním táborem, jaký byl
zobrazen ve videích, nejde tak o zásah spočívající ve skutkových tvrzeních (sám
žalovaný nemá k uvedené společnosti žádný vztah, nebyl zde zaměstnán). Takovým
zobrazením byl žalobce (jednatel kritizované společnosti) postaven na úroveň
velitele vyhlazovacího tábora a žalobkyně (mzdová a personální ředitelka) na
roveň čelné zaměstnankyně a odpovědné osoby takovéhoto tábora. Podle soudu
nelze mít video za umělecky nadsazené upozornění, že současný ekonomický systém
vede ve svém důsledku k bezvýchodnosti a fašismu. Byť je kritika jako součást
svobody projevu důležitým nástrojem demokracie, musí mít své meze, jejichž
překročení může vést k zásahu do práva na ochranu osobnosti; i umělecké dílo
musí respektovat práva chráněná zákonem a mezinárodními úmluvami. Úkolem soudu
rovněž není obecně hodnotit a posuzovat jednotlivé světonázory, ideologie,
sociální a pracovní podmínky apod., pro rozhodnutí tak nebylo relevantní
prošetření podmínek u zaměstnavatele žalobců, ostatně žalovaný ani netvrdil, že
by zde měly být stejné či srovnatelné podmínky jako v zobrazeném koncentračním
táboře.
Z tohoto důvodu byly zamítnuty důkazy k prokázání pracovních podmínek,
k výši platů, porušování pracovních či hygienických předpisů. I případné
prokázání těchto skutečností by zaměstnavatele nestavělo na roveň vyhlazovacího
koncentračního tábora. Soud dále přihlédl k východiskům, která pro hledání
rovnováhy mezi základními právy na svobodu projevu a na ochranu osobnosti
formulovala judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (viz
např. jeho nález ze dne 23. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 577/13). Uzavřel, že
žalovaný vyjádřil svůj hodnotový soud, obsah klipů je politický, vyjádřený
vysoce expresivní formou, přičemž žalobce nelze pokládat za veřejné osoby,
neboť se politicky ani jinak veřejně nikterak neangažují, na čemž nemůže nic
změnit ani prezentace zaměstnavatele žalobcem v tisku. Videa byla zveřejněna na
veřejně přístupném serveru a není podstatné, kolik vykázala zhlédnutí. Koncentrační tábory jsou celospolečensky odsuzovány, obdobně jako zrůdný a
nelidský nacistický režim. Videa žalovaného tak byla objektivně schopna
zasáhnout do práv žalobců, aniž by bylo třeba zkoumat zda (v jaké míře) k
takovému zásahu došlo, neboť spojení osob žalobců s šokujícími obrázky z
koncentračních táborů je schopno způsobit jim nemajetkovou újmu, kterou by
vzhledem k intenzitě a trvání pociťovala jako závažnou každá osoba v postavení
žalobců; proto nebylo nutné provádět důkazy výslechem rodinných příslušníků a
obchodních partnerů žalobců. V daném případě se nedá hovořit o přiměřenosti či
věcnosti kritiky, excesivní zásah do osobnostních práv žalobců odůvodňuje
vyhovění jejich požadavku na omluvu a dále též na přiznání zadostiučinění v
penězích. Při jeho vyčíslení soud vyšel z primárně satisfakční funkce, kterou
však doplňuje též funkce preventivní vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení
neprojevil jakoukoliv sebereflexi a setrvával na tom, že na dané zobrazení má
právo, aniž by si uvědomoval, jaká práva je nutné respektovat i při umělecké
tvorbě. Žalovanému bylo lhostejné, zda se může dotknout práv dalších osob, maje
za to, že pod zástěrkou umělecké tvorby je možné vše. Pod zorným úhlem
zmíněných kritérií se v dané věci soudu jevila přiměřenou částka 180.000 Kč pro
žalobce a částka 30.000 Kč pro žalobkyni, a to i s ohledem na to, že žalovaný
je zaměstnanou fyzickou osobou s výdělkem okolo 20.000 Kč měsíčně, bez
vyživovací povinnosti a vlastnící nemovitost, taková náhrada proto není pro něj
likvidační. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 71 Co 293/202-114,
potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I až VI, současně jej změnil v
nákladových výrocích IX až X a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná a dostatečná skutková
zjištění, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Žalovaný pokládá svá videa
za umělecká díla kritizující společenské poměry v rámci svobody projevu
zaručené čl. 17 odst. 4 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení
Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České
republiky č. 2/1993 Sb. přehlíží však, že Listina přiznává v čl.
10 každému
právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména; při
střetu těchto práv je třeba dbát požadavku na proporcionalitu jejich uplatnění. Přiřadil-li žalovaný do svých videí bez svolení osoby žalobců, ztotožnil je a
spojil jejich jména, v případě žalobce a) i podobiznu, s vyhlazovacími tábory a
zvěrstvy, co se zde odehrávaly, zasáhl do osobnostních práv žalobců, jejichž
jména spojil s nacistickou ideologií, aniž projevil snahu svou kritiku opřít o
konkrétní fakta týkající se pracovních podmínek v železárnách. V daném případě
je nutno upřednostnit práva žalobců na čest a důstojnost před právem žalovaného
na svobodu projevu, jež překročila přípustnou mez. Odvolací soud souhlasil též
s výší přiznaného zadostiučinění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné,
jelikož napadené rozhodnutí spočívá na doposud neřešených otázkách hmotného
práva, případně otázkách řešených odlišně, důvodnost pak spatřuje v nesprávném
právním posouzení věci. Za otázku doposud nezodpovězenou má dovolatel předně,
zda soud řešící přiměřenost kritiky, jež se vztahuje ke skutkovému základu,
musí dát původci sdělení možnost tvrdit a dokazovat skutkový základ kritiky. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že aktuální soudní rozhodovací praxe
rozlišuje nejen výroky skutkové, u nichž lze testovat pravdivost, a hodnotící
soudy, u nichž to testovat nelze, ale též výroky hybridní (zmiňované např. v
nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019), u nichž se
různé části posuzují různě. Žalovaný má za to, že hodnotící část nelze posoudit
bez kontextu posouzení skutkového základu hybridního výroku, a připomněl své
důkazní návrhy ohledně podmínek u zaměstnavatele žalobců, jež soud prvního
stupně neprovedl, což následně aproboval i soud odvolací. Oba soudy tedy svým
postupem žalovanému znemožnily dokazování skutkového základu, jak je to
nezbytné pro hybridní výroky, a znemožnily mu tak procesní obranu. Rovněž se
dosud Nejvyšší soud podle dovolatele nevyslovil k tomu, zda osoba v postavení
ředitele továrny nebo srovnatelného ekonomického postavení, jež se veřejně
prezentuje jako odpovědný podnikatel, musí jako osoba veřejně činná snášet
vyšší míru kritiky vztahující se k otázce odpovědnosti, a zda vyšší míru
kritiky vztahující se k povaze a podmínkám výkonu práce na těchto pracovních
místech musí snášet osoba v postavení personální a mzdové ředitelky továrny či
postavení srovnatelném. Podle dovolatele je i ředitel továrny jakožto nositel
ekonomické moci osobou veřejně činnou a požívá nižší úrovně ochrany
osobnostních práv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25
Cdo 3479/2018, který daný pojem vykládá značně šířeji). Otázka dodržování
předpisů z oblasti bezpečnosti práce a hygieny v továrně, kde pracují desítky
lidí, kteří jsou najímáni za minimální mzdu, a to i z ciziny, nepochybně
souvisí se závažnými veřejnoprávními zájmy. Žalobkyně odpovídá za agendu
spjatou s veřejným zájmem na dodržování předpisů na úseku zaměstnanosti,
zaměstnávání cizinců, hygieny práce, bezpečnosti práce a souvisejících
předpisů. Žalobce se navíc veřejně prezentuje v tištěných i internetových
médiích, proto na něj dopadají i závěry vyslovené k veřejně vystupujícím osobám
v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, a ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. Za otázku řešenou odchylně od judikatury
Nejvyššího soudu má dovolatel úvahu, zda v případně hybridních sdělení, jež
obsahují kritiku skutkových okolností, může tato hodnotící kritika obsahovat
přehánění a nadsázku, jež se může jevit i jako zraňující nebo šokující. V
rozsudku ze dne 10. 1. 2013, sp. zn.
30 Cdo 2591/2011, přitom Nejvyšší soud
akceptoval, že přehánění a nadsázka, byť by byly tvrdé, nečiní projev
nedovoleným, rovněž tak nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky
nedovolují závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Příliš tvrdá nadsázka a nelogické srovnání je aspekt, na němž přitom soudy v
dané věci postavily závěr o důvodnosti žaloby, byť by uvedené nemělo být
překážkou dovoleného projevu v rámci svobody slova, a to i z pohledu závěrů
vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14. Rovněž tak odvolací soud podle dovolatele nerespektoval judikaturu Nejvyššího
soudu v otázce věcnosti a přiměřenosti kritiky, jež se vztahuje pouze na
skutkové závěry a nikoliv hodnotící soudy, u nichž přiměřenost a věcnost
testovat nelze. Soudy posuzovaly projev žalovaného jako hodnotící soud, avšak
poměřovaly je principy vyjádřenými Nejvyšším soudem (v rozsudku sp. zn. 30 Cdo
1872/2004) pro účely skutkových dedukcí, čímž se zjevně dostaly do rozporu s
judikaturou. Odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ani
v závěru, že hodnotící soud je nepřípustný, pouze pokud se nevztahuje k žádnému
hájitelnému skutkovému základu a pokud je, aniž by byl myšlen jako nadsázka,
hrubě a nepřípustně vulgární (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, a ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 36/2015). Posunul-li odvolací soud tuto zcela krajní hranici do oblasti vysvětlitelné
nadsázky, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe. Podle dovolatele nelze při
řešení otázky, zda lze zohlednit postoj původce k posuzovanému sdělení při
rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, aplikovat principy, které se
uplatňují v trestním právu. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2015, č. j. 1 Co 68/2015-246, blíže rozvádějícího okolnosti relevantní při
stanovení výše zadostiučinění a uceleně řešícího danou problematiku se nepodává
možnost zohlednit postoj původce výroku při výměře přiměřeného zadostiučinění. Z hlediska obecné spravedlnosti je přípustné, aby byl někdo civilně
sankcionován za překročení hranice svobody projevu, ale nejeví se přijatelným,
aby byl penalizován, pokud jeho právní názor v soudním řízení neuspěje. Judikatura Nejvyššího soudu dále nebyla podle dovolatele respektována v otázce,
zda zadostiučinění ve výši ročního příjmu osoby, jež je jinak výdělkově
podprůměrná, je nepřípustné pro své likvidační účinky vůči povinnému. Dovolatel
má za to, že i při snížení zadostiučinění lze analogicky použít § 2953 o. z. upravující snížení náhrady škody, aby pro žalovaného nemělo likvidační dopad;
to ve výjimečných případech připustil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018. V souzené věci je zřejmé, že osoba s měsíčním
příjmem 20.000 Kč neušetří patřičnou částku a žalovaný se zadluží a dostane se
na hranici existenčního minima, bylo tak namístě, aby odvolací soud zohlednil
jeho majetkové poměry.
Dovolatel uzavřel kritiku rozhodnutí odvolacího soudu
poukazem na jeho nepřezkoumatelnost, neboť nebyla náležitě nevypořádána
polemika vznášená v odvolání; pouhé konstatování o správnosti rozhodnutí soudu
prvního stupně činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Oba žalobci ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací k přípustnosti i
důvodnosti dovolání a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však
přípustné. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti části rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen vyhovující výrok přisuzující žalobkyni b) částku 35.000 Kč,
je přípustnost dovolání bez dalšího vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50.000 Kč. Ve vztahu k dalším meritorním
výrokům napadeného rozhodnutí je pak třeba zkoumat, jsou-li vázány na řešení
právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. Otázkou prokazování skutkových základů významných pro adekvátnost hodnotících
soudů se dovolací soud opakovaně zabýval a zdůraznil, že u výroků, které v sobě
kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové
soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto výroky
skutkový základ a zda nejsou přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich
celkový tón i okolnosti případu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020,
sp. zn. 25 Cdo 4084/2019, a ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4193/2018, a
dále pak též nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 ,
a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro
lidská práva v nich citovaná). Z obecných pravidel o důkazním břemeni v
občanském soudním sporu se pak též podává, že pravdivost skutkového základu
prokazuje ten, komu je ku prospěchu, tzn. autor sdělení. V posuzovaném případě
zásah do osobnostních práv žalobce nespočíval v tvrzení, že se v jím řízeném
podniku nedodržují předpisy z oblasti zaměstnanosti, hygieny či bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci (hodnocení této skutečnosti), ale v přirovnání osoby
žalobce k nacistickým důstojníkům ve vedení koncentračních táborů, jež se
neblaze zapsaly do historie nikoliv pouze nevhodnými pracovními podmínkami, o
nichž hovoří žalobce, ale zejména tím, že sloužily k organizované likvidaci a
zabíjení politicky i jinak nepohodlných osob, především židovské národnosti
(rasová diskriminace). Je všeobecně známou skutečností, že za nepředstavitelné
krutosti probíhala naprostá dehumanizace těchto lidí, zcela zbavených svobody,
svých blízkých, svého předchozího života, lidské důstojnosti a veškerých práv.
Odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu pro tento konkrétní
případ dovodil, že žalovaný svou kritikou žalobce vyjádřil i neúctu všem, kteří
koncentračními tábory prošli, zahynuli v nich, i jejich příbuzným, neboť
zobrazením jejich obnažených zubožených těl jako pouhé ilustrace svých názorů
na pracovní podmínky zformovaných do příspěvku na internetovém kanálu youtube
znevážil a zneužil jejich utrpení. Jestliže ani sám dovolatel nemá žalobce za
organizátora trýznění, ponižování a likvidace lidských bytostí v koncentračním
táboře (netvrdí to ani v dovolání), nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr, že
dané sdělení postrádá náležitý skutkový základ. Z podstaty věci je přitom
zřejmé, že předmětem dokazování, jež by mohlo poukázat na přiměřenost
hodnotícího soudu, by měl být právě skutkový základ hodnocení opodstatňující,
nikoliv libovolná skutečnost poukazující na možné nežádoucí jevy zcela odlišné
povahy a intenzity. Náhled soudů obou stupňů na tuto otázku tedy odpovídá
rozhodovací praxi dovolacího soudu, přičemž argumentace dovolatele nepoukazuje
na aspekt, který by v tomto směru nebyl relevantně řešen či nesprávně právně
posouzen. Z obdobných důvodů nelze přisvědčit dovolateli ani v tom, že by se odvolací
soud odchýlil od rozhodovací praxe reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, v otázce, zda v případě tzv. hybridních sdělení obsahujících kritiku skutkových okolností může kritika
obsahovat přehánění a nadsázku, jež se může jevit i jako zraňující či šokující. Přehánění či nadsázku lze obecně spatřovat ve zveličení, umocnění určitého jevu
či jeho dovedení ad absurdum, jež si však zachovává stejnou podstatu. V
porušování předpisů na ochranu zaměstnanců či neúměrně tvrdém přístupu k nim,
jejž žalobce zjevně spojuje s činností společnosti, pro niž žalobce pracuje,
případně též jiných ekonomicky silných subjektů, jakkoliv by se případně mohlo
jednat o nežádoucí a negativní jevy, by se sotva daly vysledovat styčné body s
masovým zabíjením, nelidským zacházením a úplnou degradací lidských bytostí. Spojení osoby žalobce s holocaustem nelze pokládat za přípustným způsobem
nadsazenou kritiku pracovních podmínek u zaměstnavatele reprezentovaného
žalobcem, ať by byly jakkoli nevyhovující. Ostatně i v dovolatelem odkazovaném
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, byla
vyloučena přípustnost kritiky zcela postrádající věcný základ, přičemž byla-li
zde za přípustnou označena i tvrdá nadsázka, neznačí to, že by s poukazem na
nadsázku mohlo být akceptováno v podstatě jakkoliv podané negativní sdělení. Ačkoli v této souvislosti odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2051/14, akcentuje význam svobody projevu a přípustnost sdělení
i zraňujících, šokujících či znepokojujících, nevyplývá z něj, že by veškerá
sdělení daného typu (nehledě na jejich konkrétní obsah a formu) musela být
akceptovatelná.
Dovolateli nelze dát za pravdu ani v jeho přesvědčení, že se odvolací soud
odchýlil od judikatury při posouzení, je-li hodnotící soud nepřípustný pouze
tehdy, pokud se nevztahuje k žádnému hájitelnému skutkovému základu a pokud,
aniž by byl myšlen jako nadsázka, je hrubě a nepřípustně vulgární. Dovolatelem
v tomto směru odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 36/2015, a ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, se sice
vyslovují k nevhodnému užití vulgarismů, a to především ve vztahu k přiměřené
výši finanční satisfakce, zmíněný kategorický a jednoznačný závěr se z nich
však nepodává. Naopak je u hodnotícího soudu třeba vážit jeho přiměřenost ve
vztahu ke kritizované skutečnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13). Přiměřeností pak je třeba se zabývat i z
pohledu, zda se hodnotící soud zakládá na pravdivé informaci, zda je
prezentován přiměřenou veřejnou formou, zda je zásah do osobnostních práv
nevyhnutelným průvodním projevem kritiky či zda jejím primárním cílem není
hanobení či zneuctění dané osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2020,
sp. zn. 25 Cdo 365/2019, rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25
Cdo 3479/2018). Zdůrazňuje-li v této souvislosti Ústavní soud, že je třeba
rozlišit mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů majících oporu v kritizovaném
skutkovém základě a vyhovujícím požadavkům přiměřenosti a samoúčelnými
vulgaritami a urážkami na straně druhé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1041/17), pak lze uvedené nepochybně přiměřeně
vztáhnout i na samoúčelné sdělení v audiovizuální formě, které spojuje žalobce
bez adekvátních důvodů se zvěrstvy koncentračních táborů, a morálně jej tak
degraduje na úroveň osob, které tato zvěrstva páchaly. Ani v otázce, zda je žalobce osobou tzv. veřejného zájmu, nejsou závěry
odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí. Věcí veřejnou jsou v
souladu s ustáleným výkladem veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost
osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i
celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto
funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na
sebe upoutává veřejnou pozornost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, či ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). Tomu odpovídá též typický okruh osob, jež ze své povahy vstupují do veřejného
prostoru, v popředí stojí politici a veřejní činitelé, patří sem i výkonní
umělci (herci, zpěváci, hudebníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé,
malíři, sochaři, apod.), u nichž je to dáno samotnou podstatou jejich profese -
umělecká tvorba je určena pro veřejnost a bez vzájemné interakce postrádá smysl
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Odkázal-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn.
25 Cdo 3479/2018, zdůrazňující, že nahlížení na osobu jako na veřejně činnou a
podléhající zvýšené kontrole veřejnosti není dáno jejím rozhodnutím vstoupit do
veřejného života, ale povahou aktivit, v nichž se z vlastní vůle angažuje, pak
je uvedený závěr třeba pojímat právě v kontextu výše citované judikatury a
zohledňovat, zda se jedná o aktivity opodstatňující zvýšenou kontrolu
veřejnosti či takové, které jsou ze své podstaty založeny na interakci s
veřejností. Za činnost ve veřejném prostoru však bez dalšího nelze pokládat
jakékoli působení ve sféře regulované veřejnoprávními předpisy, ani působení na
pracovní pozici v ekonomicky významné firmě, na kterou je upřena pozornost
veřejnosti. Neshledaly-li tedy soudy důvod pohlížet na žalobce jako na osobu
veřejně činnou, lze mít i v tomto jejich závěry plně souladné s dosavadní
judikaturou, pro jejíž změnu dovolatel přesvědčivé důvody nepředkládá. Ostatně
ani subjekty veřejného zájmu nejsou povinny snášet hrubě znevažující a
urážlivou prezentaci svých osobností. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z otázky, zda při rozhodování o výši
přiměřeného zadostiučinění lze aplikovat principy, které se uplatňují v
trestním právu, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Soudy
přihlédly k postoji žalovaného a absenci postoje sebereflexe při závěru, že za
zásah do osobnostních práv je třeba přiznat peněžitou satisfakci, nikoliv při
úvaze o její výši. To odpovídá závěrům judikatury (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3703/2019, a judikatura v
něm citovaná) pokládající peněžitou náhradu za subsidiární způsob odčinění
imateriální újmy, nezajistí-li je dostatečně jiný způsob (zejména omluva),
přičemž lze brát v potaz konstruktivní a vstřícné počínání osoby, jež do práv
zasáhla a jež následně aktivně usiluje o její nápravu. Úvaha soudu, že počínání
žalovaného neskýtá oporu pro závěr o dostatečnosti jiné formy zadostiučinění,
než peněžité, se nevymyká judikatuře, ani neodůvodňuje potřebu její revize. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka požadující zohlednit majetkový stav
původce zásahu. Je ustálenou praxí dovolacího soudu, že při stanovení výše
peněžité náhrady lze kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a
motivy, které vedly původce zásahu ke zveřejnění závadné informace, a do určité
míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak ovšem stát způsobem, který by ve
svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši
finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a
motivovaných původcích. Výše náhrady má být závislá především na intenzitě újmy
způsobené poškozenému, nikoli na ekonomické síle původce zásahu. Nelze
prakticky zajistit, aby peněžitá náhrada byla na jedné straně přiměřená
intenzitě újmy vzniklé poškozenému a současně citelně postihovala původce
zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo
1752/2019, publikován pod č. 73/2021 Sbírky, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020).
Ve svých rozsudcích vyslovujících se
toliko k omezenému uplatnění preventivně-sankční funkce peněžitého
zadostiučinění za zásah do osobnostních práv Nejvyšší soud reflektoval zejména
situace, v nichž na straně škůdce měl vystupovat podnikatelský subjekt, přičemž
právě možný likvidační účinek na škůdce shledal v těchto rozhodnutích jako
jeden z argumentů proti sankční funkci zadostiučinění, jež by se měla uplatnit
toliko v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční (k tomu kromě
odkazovaných též např. rozsudek ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020). Závěry odvolacího soudu o stanovení výše peněžitého zadostiučinění jsou pak
založeny na zjištěném skutkovém stavu, který přejal od soudu prvního stupně, a
jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu. Dovolací soud zásadně
nepřezkoumává úvahu o výši náhrady, není-li nepřiměřená s ohledem na zjištěné
okolnosti případu, případně na relevantní kritéria, s nimiž judikatura v tomto
směru pracuje. Odvolací soud souhlasil s konkrétními okolnostmi významnými pro
posouzení dané věci a odkázal na podrobné a srozumitelné odůvodnění soudu
prvního stupně; dovolací námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku napadeného
rozhodnutí je tvrzenou vadou řízení, k níž lze podle § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. přihlédnout, jen je-li dovolání jinak přípustné, což není tento
případ. Nekorigoval-li odvolací soud přisouzenou výši náhrady pro tvrzené
majetkové poměry žalovaného, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, neboť nebyla zjištěna likvidační povaha přiznané částky, aby
opodstatňovala výjimečné snížení náhrady pod úroveň, která odpovídá míře a
intenzitě zásahu do osobnostních práv žalobce. Přisouzená náhrada plní
především satisfakční funkci a je v odpovídající relaci i k náhradám
nemajetkových újem v jiných případech. Pro srovnání lze uvést rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 (usnesením
Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19, byla odmítnuta
ústavní stížnost), jímž byla řešena újma známého českého herce a politika,
kterému byla za nepravdivé nařčení (bez jakékoliv nadsázky či explicitního
zobrazení), že majetkově kořistí na akcích pořádaných na počest obětí
holokaustu, přiznána náhrada ve výši 150.000 Kč. Obdobně nebyla shledána
nepřiměřeně nízkou náhrada ve výši 200.000 Kč známému hokejovému trenérovi za
nepravdivé nařčení z neoprávněného obohacení při pozemkové transakci (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1293/2021). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného v celém rozsahu pro
nepřípustnost odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Zbývá doplnit, že dovolací soud nerozhodoval o návrhu žalobců na zrušení
usnesení ze dne 13. 5. 2021, č. j. 25 Cdo 1300/2021-149, jímž byla odložena
vykonatelnost části rozsudku odvolacího soudu, neboť neobsahuje-li jiné časové
vymezení, pozbývá usnesení o odkladu svého účinku právní mocí rozhodnutí o
odmítnutí dovolání. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.