25 Cdo 3288/2024-473 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: B. H., zastoupený JUDr. Alexandrou Nováčkovou, advokátkou se sídlem Otmarova 185, Třebíč, proti žalovaným: 1. J. J., zastoupená Mgr. Helenou Paznochtovou Hortovou, advokátkou se sídlem Průmyslová 154, Třebíč, a 2. Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 11.896.869 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 103/2022, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 58 Co 126/2024-432, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každá 15.020 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Alexandry Nováčkové.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 13 C 103/2022-350, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci 7.138.478,31 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do 3.568.703,79 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalovaným povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci (výrok III) a dále poměrnou část soudního poplatku (výrok IV). Žalobce se po žalovaných domáhal 11.896.869 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění, jež vzniklo v důsledku dopravní nehody způsobené první žalovanou vozidlem pojištěným u druhé žalované.
Mezi účastníky bylo nesporné, že došlo k nehodě zaviněné první žalovanou, jež nedala přednost v jízdě žalobci jedoucímu na jízdním kole bez přilby. Dále nebylo sporu o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění. V souladu s Metodikou k náhradě nemajetkové újmy na zdraví byla výše náhrady krácena o 10 % z důvodu věku žalobce, který vzal v daném rozsahu žalobu zpět. S odkazem na § 2910, § 2918, § 2927 a § 2958 o. z. soud uzavřel, že první žalovaná odpovídá za vniklou škodu spočívající ve ztížení společenského uplatnění žalobce a je povinna ji nahradit.
Povinnost druhé žalované je pak dána vzhledem k § 9 odst. 1 a § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Soud prvního stupně dále na podkladě znaleckého posudku doc. Ing. Bc. Marka Semela, Ph.D., dospěl k závěru, že s ohledem na přídavný benzínový motor již dopravní prostředek použitý žalobcem neměl parametry jízdního kola, a pokud jej žalobce používal, měl se chovat, jako by šlo o motocykl, a použít přilbu. Fakt, že ji žalobce nepoužil, měl podle znaleckého posudku MUDr.
Jiřího Fialky, CSc., značný vliv na výši vzniklé újmy, takže soud prvního stupně stanovil spoluúčast žalobce na jejím vzniku v rozsahu jedné třetiny, a uložil proto žalovaným povinnost nahradit žalobci vzniklou újmu v rozsahu dvou třetin.
2. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 58 Co 126/2024-432, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žaloba se ohledně 1.784.887,26 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej potvrdil a upřesnil výrok soudu prvního stupně ohledně příslušenství (výrok
I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a uložil žalovaným povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok III). Odvolací soud na podkladě znaleckého posudku Ing. Semela zdůraznil, že první žalovaná měla možnost střetu zabránit a že její způsob jízdy byl primární technickou příčinou vzniku nehody. Dále konstatoval, že první žalovaná žalobce přehlédla a že rovněž on měl určitou možnost zabránit střetu, pokud by se pohyboval nižší rychlostí. Ze zprávy konzultanta prof. MUDr.
Miroslava Hirta, CSc., dále zjistil, že nejzávažnějším poraněním žalobce bylo poranění horní etáže pravé poloviny obličeje a od něj se odvíjející další poranění včetně poranění mozku a ostatních nitrolebních komplikací, které jsou vlastní příčinou trvalých následků, přičemž při použití moderní motopřilby by uvedené zlomeniny nevznikly. Odvolací soud zdůraznil, že první žalovaná odpovídá za vzniklou škodu, neboť závažným způsobem porušila dopravní předpisy tím, že nedala přednost v jízdě žalobci a způsobila mu újmu na zdraví, za což byla pravomocně odsouzena v trestním řízení.
Oproti soudu prvního stupně shledal vyšší míru spoluúčasti žalobce na vzniku škody, a to v rozsahu 50 %. Hlavní příčinou vzniku škody byla skutečnost, že první žalovaná nedala žalobci přednost v jízdě. Pokud by žalobce nepřehlédla, měla jednoznačnou možnost střetu zabránit. Žalobce se na vzniku škody podílel již tím, že na kole cestoval bez přilby, a dále tím, že jeho kolo bylo upraveno tak, že již nesplňovalo parametry motokola, a nepoužil ani motopřilbu. Namítanou absenci řidičského oprávnění nelze označit za skutečnost mající vliv na vznik škody.
Odůvodněným tedy odvolací soud shledal nárok žalobce co do 5.353.591,05 Kč.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla druhá žalovaná dovoláním v rozsahu výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka shrnula skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu a vyjádřila své přesvědčení, že odvolací soud pochybil, jelikož posuzoval práva a povinnosti žalobce v dopravě jako práva a povinnosti cyklisty, ač měl jeho počínání hodnotit jako počínání řidiče motocyklu (odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 291/2022, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 904/2022). Uvedla dále, že v dané věci nelze aplikovat judikaturu vztahující se k míře spoluzavinění přepravované osoby maximálně v rozsahu 50 % (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018). V daném případě se naopak jednalo o střet provozů, a pokud by žalobce použil motocyklovou přilbu, neutrpěl by tak rozsáhlá zranění. Pokud by žalobce nepřekročil limit povolené rychlosti motokola, dokázal by včas zabrzdit.
Dovolatelka vyjádřila své přesvědčení, že je třeba odlišit okolnost vedoucí k nežádoucí situaci v provozu (srážce) od okolností vedoucích ke vzniku žalované újmy (ztížení společenského uplatnění). Druhá žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu, že jednání první žalované bylo hlavní příčinou vzniku škody, neboť bylo pouze jednou z příčin. Bezprostřední příčinou srážky byl podle názoru dovolatelky nelegální charakter vozidla žalobce vedoucí mimo jiné k oslabení brzdného účinku zadní brzdy, protože nebýt překročení rychlosti na jeho straně, ke srážce by nedošlo.
Žalobce navíc neměl řidičské oprávnění, takže nebyla osvědčena jeho znalost dopravních předpisů. Dovolatelka vyjádřila své přesvědčení, že z větší části se na způsobení dopravní nehody podílel žalobce. Žalovaná újma vznikla výhradně v důsledku porušení právní povinnosti žalobce použít motocyklovou přilbu. Závěrem druhá žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v daném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též první žalovaná, jejíž podání je téměř doslovným opisem dovolání druhé žalované, a to včetně dovolacího návrhu, pouze s tím rozdílem, že první žalovaná též požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že v tomto směru nedisponuje dostatečnými finančními prostředky. Pokud by k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nedošlo, hrozí dovolatelce újma spočívající v provedení jeho výkonu, přičemž lze oprávněně očekávat, že dovolání první žalované bude plně vyhověno.
5. Žalobce se k dovolání obou žalovaných vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a ztotožnil se se závěry napadeného rozsudku. Dovolací námitky označil za spekulace druhé žalované, která učinila vlastní závěry, jež nekorespondují s provedeným dokazováním. Zdůraznil, že podle závěrů soudů obou stupňů byla primární technická příčina nehody na straně první žalované. Pokud by první žalovaná splnila svou zákonnou povinnost a dala žalobci přednost v jízdě, ke střetu by vůbec nedošlo, ať by jel žalobce na jakémkoliv vozidle. Není rovněž pravdou, že pokud by žalobce použil motocyklovou přilbu, ke zranění by nedošlo (pouze by nebyla tak vážná). Poukázal dále na to, že druhá žalovaná již podle napadeného rozsudku plnila, takže návrh na odklad vykonatelnosti je bezpředmětný.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
7. Jelikož dovolání obou žalovaných jsou obsahově totožná (vyjma návrhu na odklad vykonatelnosti podaného první žalovanou), dovolací soud se k nim bude vyjadřovat souhrnně, neboť není důvod, aby otázky v nich položené byly posuzovány vůči jednotlivým žalovaným odlišně.
8. Řešení otázky předpokladu odpovědnosti za škodu, jež se zde koncentruje do závěru o míře účasti žalobce a první žalované na dopravní nehodě, musí být založeno na skutkovém zjištění o průběhu dopravní nehody, které nemůže být dovoláním zpochybněno, neboť jde o skutkový závěr, zatímco
způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelky nesouhlasí z velké části s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a samy hodnotí, jak která okolnost na straně žalobce a první žalované přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, tedy brojí proti správnosti závěrů odvolacího soudu o míře účasti žalobce a první žalované na vzniklé škodě. Těmito námitkami dovolatelky ve skutečnosti napadají rozsudek odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění, a nikoliv právního posouzení.
Konstatují-li, že pokud by žalobce nepřekročil limit povolené rychlosti motokola, dokázal by včas zabrzdit a že byl oslaben brzdný účinek zadní brzdy, předkládají tím vlastní verzi skutkového stavu, neboť odvolací soud takové závěry neučinil. Platí však, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
9. Dovolání v zásadě brojí především proti soudy stanovené míře tzv. spoluzpůsobení si újmy ze strany žalobce, avšak v tomto směru je nelze shledat přípustnými. Úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, respektive okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).
I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) lze přitom mít za přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr konstatující, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020). Není přitom důvodu úpravu obsaženou v § 2918 o. z. pojímat ve vztahu k podmínkám dovolacího přezkumu odlišně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2020).
10. Pro posouzení míry spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě není významný jen jeho podíl na vzniku škodní události, nýbrž též jeho podíl na vzniku škody – v daném případě utrpěné újmy na zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). Na uvedeném nic nemění označení viníka nehody v trestním řízení či závěr trestního soudu, že poškozený nemohl vznik nehody odvrátit. Soud v občanském soudním řízení je totiž podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení); otázku spoluodpovědnosti dalších osob na vzniku škody (včetně poškozeného) je soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016, či ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008). Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, forma zavinění (úmysl, nedbalost) není podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, pokud jej postihla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017). Případné posouzení podle § 2932 o. z. (které je svou dikcí prakticky totožné s § 431 obč. zák., a proto je nadále využitelná i judikatura k tomuto ustanovení) by nemělo na výsledek řízení vliv, neboť i vypořádání mezi provozovateli dopravních prostředků, jejichž provozy se střetly, podle účasti na způsobení vzniklé škody zahrnuje zhodnocení míry účasti všech objektivních i subjektivních okolností na vzniku škody (srov např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014).
11. Při zvažování příčin škodního následku je v souladu s obecným pojímáním kauzality třeba vyjít z toho, že právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od vzniklé újmy. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, či ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1084/2020). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2209/2020). Z uvedeného vyplývá, že při hledání příčin utrpěné újmy na zdraví v celém jejím rozsahu je třeba se přidržet těch předchozích událostí či jevů, u nichž lze mít za to, že jejich očekávatelný a adekvátní následek je vznik újmy na zdraví či její prohloubení. Jízda bez řidičského oprávnění (v situaci, kdy bylo soudy nižších stupňů dovozeno, že dopravní prostředek řízený žalobcem je třeba považovat za motocykl) z tohoto pohledu jako relevantní příčina neobstojí, neboť (ač nepochybně protiprávní, nežádoucí a postihnutelná prostředky veřejného práva) se nejedná o okolnost, jež lze mít za bezprostředně významnou pro způsobení posuzovaného následku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009).
12. S ohledem na svá skutková zjištění (vyplývající především z předložených znaleckých posudků) a rovněž na výsledek trestního řízení vedeného s první žalovanou odvolací soud konstatoval, že hlavní příčinou vzniku újmy žalobce byla skutečnost, že první žalovaná mu jako řidička motorového vozidla nedala přednost v jízdě, protože ho přehlédla, a že pokud by se tak nestalo, měla nepochybně možnost střetu s ním zabránit. Ke škodnímu následku by tedy nedošlo, pokud by první žalovaná dala žalobci přednost v jízdě. Dále odvolací soud dovodil, že k tíži žalobce je třeba přičíst, že cestoval bez nasazené přilby, stejně jako to, že jeho kolo bylo upraveno tak, že již nesplňovalo parametry motokola, čímž se značně zvýšil jeho podíl na vzniku škodního následku. Za těchto okolností nelze shledat úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou. Je rovněž překvapivé, že dovolatelky nyní zpochybňují závěry soudů nižších stupňů, že dopravní nehodu způsobila první žalovaná, když v průběhu řízení tuto skutečnost druhá žalovaná označovala za nespornou (viz vyjádření druhé žalované z 28. 7. 2022, č. l. 43 a násl. spisu, či protokol o jednání před soudem prvního stupně z 21. 2. 2023, č. l. 124 a násl. spisu), či přímo vyjádřila svou ochotu žalobci v rozsahu jedné poloviny jeho nároku plnit (viz naposled citovaný protokol o jednání).
13. Nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že odvolací soud pochybil, neboť posuzoval práva a povinnosti žalobce v dopravě jako práva a povinnosti cyklisty, ač měl jeho počínání hodnotit jako počínání řidiče motocyklu. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) naopak dospěl k závěru, že dopravní prostředek, na němž žalobce v době dopravní nehody cestoval, po úpravě spočívající v přidání motoru o daných vlastnostech již nesplňoval parametry motokola, je na něj tedy třeba nahlížet jako na motocykl, takže žalobce měl při jízdě na něm povinnost mít přilbu, přičemž tuto povinnost porušil (viz bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku).
14. Z napadeného rozsudku nikterak nevyplývá, že by se odvolací soud mylně řídil judikaturou, podle níž nelze v případě, že si poškozený v důsledku nepřipoutání bezpečnostním pásem způsobil újmu v rozsahu značně přesahujícím polovinu utrpěné újmy, překročit 50% hranici spoluúčasti poškozeného na způsobené újmě v tom smyslu, že by měl uvedenou hranici za relevantní i v posuzovaném případě. Je pravdou, že soud prvního stupně tuto judikaturu použil jako určité vodítko, avšak vlastní spoluzpůsobení si újmy žalobcem stanovil na 30 %, přičemž odvolací soud je považoval za adekvátní v rozsahu 50 %, aniž by se o hranici stanovené ve výše popsané judikatuře jakkoliv zmínil. Odvolací soud se naopak v bodě 11 odůvodnění svého rozsudku zabýval rozborem vlastních rozhodnutí, jimiž v řízení argumentovala druhá žalovaná, v nichž byl rozsah spoluzpůsobení si újmy cyklistů bez přilby stanoven v rozsahu 30, resp. 40 % a v posuzovaném případě dovodil rozsah vyšší. Pokud byla hlavní příčinou vzniku újmy žalobce shledána skutečnost, že mu první žalovaná nedala přednost v jízdě, nemůže být v tomto směru příčinná souvislost zcela přetržena faktem, že žalobce neměl přilbu. Nebýt toho, že první žalovaná způsobila dopravní nehodu (o čemž svědčí též výsledek trestního řízení v dané věci), ke vzniku škodlivého následku by nedošlo. Fakt, že žalobce nepoužil přilbu či že měl na svém kole dodatečně přimontovaný motor, může mít vliv toliko na otázku spoluzpůsobení si újmy spočívající ve ztížení společenského uplatnění na jeho straně, ale nemůže vést k závěru, že za vznik újmy odpovídá výhradně on sám.
15. K dovolatelkami uváděným rozhodnutím v trestních věcech pak dovolací soud poznamenává, že trestní řízení a naplnění skutkové podstaty trestného činu, byť na poli dopravy, nelze ztotožňovat se zkoumáním předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v občanskoprávním řízení a posouzením míry účasti na způsobení vzniklé škody. Navíc podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal (shodně ustálená soudní praxe – např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 194, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 652/2023). Dovolatelky předložily judikaturu trestních senátů Nejvyššího soudu na podporu své argumentace, že na dopravní prostředek žalobce má být pohlíženo jako na motocykl, což však učinily poněkud nadbytečně, když soudy nižších stupňů právě k tomuto závěru dospěly, jak bylo vyloženo výše.
16. Jelikož dovolání obou žalovaných směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu první žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). Podle sdělení žalobce uvedeného v jeho vyjádření k dovolání žalovaných mu navíc druhá žalovaná na základě napadeného rozsudku již plnila, takže by odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí postrádalo smyslu.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22, dovolací soud za tarifní hodnotu v případě ztížení společenského uplatnění považoval částku 5.353.591,05 Kč. Žalobce má proti žalovaným právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 29.740 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovoláním za jeden úkon právní služby, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu (když se z veřejně dostupných zdrojů ani ze spisu nepodává, že advokátka zastupující žalobce by byla plátkyní DPH), celkem tedy 30.040 Kč, z nichž každá ze žalovaných má povinnost zaplatit jednu polovinu, tedy 15.020 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud při výpočtu odměny advokáta vycházel z toho, že zástupkyně žalobce učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby spočívající v podání jediného vyjádření k dovolání, neboť dovolání obou žalovaných byla v zásadě totožná. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu