26 Cdo 5102/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované H.
B., zastoupené advokátkou, o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 123/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. května 2007, č. j. 18 Co 133/2007-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.142,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30.
září 2005, č. j. 18 Co 278/2005-66, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) ze dne 22. března 2005, č.
j. 7 C 123/2000-47, a věc mu vrátil věc k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 25. července 2006,
č. j. 7 C 123/2000-81, opětovně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do
šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidit „prostory označené jako byt č.
14, IV. kategorie, ve 4. podlaží (v 3. patře) domu čp. 386 v M. ul. č. 1 v P.,
prostory jsou průchozí a skládají se ze 2 místností kolaudovaných jako pokoje,
které svými okny směřují do ulice V., dále z komory přístupné ze společné
předsíně s okénkem na schodiště domu a dalších prostor užívaných společně s
další uživatelkou s pí. I. D., tj. předsíně, WC a koupelny“ (dále jen
„předmětné prostory“, resp. „prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“);
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 11. května 2007, č. j. 18 Co
133/2007-108, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v domě
užívá žalovaná „byt“ o dvou pokojích s komorou a společným příslušenstvím,
který byl přidělen jejímu manželovi J. B. výměrem ONV v P. 7 ze dne 11. února
1952 (dále jen „rozhodnutí ze dne 11. února 1952“) jako jedna část rozděleného
bytu po B. R., že dne 31. října 1964 byl sepsán zápis o dohodě o předání a
převzetí bytu a že v této dohodě byl byt specifikován jako jeden pokoj, jedna
kuchyň, komora, sklep a společné příslušenství (koupelna, kloset, předsíň,
stejně jako prádelna a půda). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně především dovodil, že soubor obytných místností včetně
příslušenství, které žalovaná užívá, tj. předmětné prostory, netvoří byt podle
kolaudačního rozhodnutí, neboť jde o část jednoho kolaudovaného bytu, který byl
tzv. administrativně rozdělen. Poté – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 1516/2003 – konstatoval, že mimo rámec
správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu
(v daném případě rozhodnutí ze dne
11. února 1952), že proto i pro akt věcně vadný či nezákonný platí presumpce
jeho správnosti a že naopak soud vždy zkoumá, zda jde o správní akt, zda je
správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je
pravomocný a vykonatelný; nejde-li tedy o nicotný správní akt, tj. akt vydaný
tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, platí i v případě jeho
věcné vadnosti či nezákonnosti, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má
povahu otázky předběžné, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„o.s.ř.“). Podle názoru odvolacího soudu se uvedené závěry v poměrech
projednávané věci projeví tak, že byť by byly rozhodnutím ze dne 11. února 1952
manželu žalované přiděleny prostory, které neměly povahu bytu, je nutno i z
takového rozhodnutí vycházet; dodal, že takové rozhodnutí by sice bylo věcně
nesprávné (vadné), avšak nešlo by o nicotný správní akt, který by neměl žádné
právní účinky. Poté uzavřel, že v důsledku toho je žalovaná v současné době
nájemkyní předmětných prostor a že nebyl-li uvedený nájemní vztah právně
relevantním způsobem ukončen, nelze žalobě na vyklizení vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za zásadně právně významnou pokládal otázku nicotnosti
správního aktu, neboť „právní definice tohoto pojmu není nikde v právním řádě
uvedena“. V této souvislosti uvedl, že i když soud mimo rámec správního
soudnictví není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, „musí vždy
zkoumat jeho možnou nicotnost, tedy zda nejde o paakt“. Podle jeho názoru
paakt, tj. nicotný správní akt, „je zejména způsoben těžkou vadou působnosti a
příslušnosti vydávajícího orgánu, zásadním nedostatkem projevu vůle
vykonavatele veřejné správy …, požadavkem plnění, které je trestné nebo
absolutně nemožné, … nebo založením práva něčemu či k něčemu, co v právním
slova smyslu vůbec neexistuje“. Zde poukázal na definici bytu jako místnosti
nebo souboru místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k
bydlení, zdůraznil, že v daném případě nedošlo ve vztahu k administrativně
rozdělenému bytu „ke změně zkolaudovaného stavu“ a nevznikly tudíž dva nové
byty v právním smyslu, a uvedl, že neexistoval-li nový předmět způsobilý
přidělení (byt v právním smyslu), lze přidělovací akt (rozhodnutí ze dne 11.
února 1952) pokládat za nulitní a nikoli věcně vadný, jak konstatoval odvolací
soud; přitom za rozhodnutí o přidělení bytu nelze pokládat rozhodnutí o jeho
administrativním rozdělení. Navíc podle jeho názoru ke vzniku práva užívat byt
bylo zapotřebí nejprve rozhodnutí o přidělení bytu a poté dohody o odevzdání a
převzetí bytu (§ 154 a § 155 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. prosince 1991 – dále jen „obč. zák. ve znění před 1. lednem
1992“). Podle dovolatele mohl být předmětem uvedené dohody pouze byt. Jestliže
tomu tak nebylo, lze tuto dohodu pokládat za neplatný právní úkon, na jehož
základě nemohlo vzniknout právo užívat byt. Dovolatel je přesvědčen, že
rozhodnutím odvolacího soudu došlo „k jasnému omezení práva vlastníka, které
garantuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu
č. 1 Úmluvy“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost,
popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř., jakož i k vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/
a § 229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.) zásadně nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného
dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.
října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
1829/2005).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že v pořadí druhým rozsudkem potvrzeným napadeným rozhodnutím nerozhodl soud
prvního stupně jinak než ve svém prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku; v
obou případech šlo o rozsudky zamítavé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost
svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy
je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě
konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z
toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právních závěrech, že
právní důvod užívání předmětných prostor byl založen manželu žalované výměrem
bývalého ONV v P. 7 ze dne 11. února 1952 a že proto žalované svědčí (v
konečném důsledku) právní důvod užívání předmětných prostor (jež nejsou
kolaudovány jako byt). Protože správnost uvedených právních závěrů byla v
dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázky
zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takové otázky jít
nemůže.
Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že v soudní praxi je konstantně
zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě
jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních
předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich
užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str.
510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský
zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též
např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru
koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší
soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil
právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu
§ 118 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů – dále opět jen „obč. zák.“) zásadně předpokládá pravomocné
rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá
místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K
uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května
2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako
předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové
určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným
kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost
podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl
usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému
závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26
Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu
nájmu bytu (§ 685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě
jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k
bydlení; rozhodující je tedy právní stav a nikoli faktický způsob užívání nebo
vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena,
svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích
(srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února
2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo
381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. července 2003, sp.
zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z
9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002). Z uvedeného vyplývá, že při posouzení,
zda jde v konkrétním případě o byt, je zapotřebí vycházet ze stavebněprávních
předpisů; rozhodující je tedy kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání.
Nejvyšší soud České republiky však již v rozsudku ze dne 26. listopadu
1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec
správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního
aktu (v daném případě rozhodnutí ze dne 11. února 1952); může jej přezkoumat
jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem
je podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998,
sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně
nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž
vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou
správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o
paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního
orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000,
25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo
2213/2003, 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, 10. září 2004, sp. zn. 26
Cdo 1516/2003, a sdílí je i v projednávané věci. V rozhodnutích ze dne 24.
dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo
2185/2003, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo
nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt
(paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního
orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné
pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní za nicotný pokládán správní akt
vydaný k tomu /“absolutně“/ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně
pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není
v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla
právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo
proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v
uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně
věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska
kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru
hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná,
Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro současné období lze pak poukázat
např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo - obecná část, Nakladatelství C.H.
Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65.
V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu
zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích
uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech
administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné
období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník
1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp.
zn. 7 A 129/1994, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních
č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí
R 11/2000).
V rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, pak
Nejvyšší soud – s přihlédnutím k uvedenému – dovodil, že dohodou o odevzdání a
převzetí bytu uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného
rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1
a § 155 odst. 1 obč. zák. ve znění před 1. lednem 1992). Toto právo se k 1.
lednu 1992 transformovalo na nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto
přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 zákona č. 41/1964 Sb. Tento
názor Nejvyšší soud zaujal také v rozhodnutích vydaných ve věcech sp. zn. 26
Cdo 2283/2000, 26 Cdo 156/2001, 26 Cdo 2213/2003, 26 Cdo 1793/2003, 26 Cdo
2185/2003, 26 Cdo 2085/2004, 26 Cdo 2320/2005, a 26 Cdo 764/2006. Ústavní
stížnost podanou proti rozhodnutí ve věci naposledy zmíněné Ústavní soud České
republiky – mimo jiné i s odkazem na takto ustálenou rozhodovací činnost
Nejvyššího soudu – odmítl usnesením ze dne 27. září 2007, sp. zn. III. ÚS
832/06, v němž mimo jiné zmínil i požadavek ústavněprávní zdrženlivosti k
právním poměrům, jež se z vůle rozhodných subjektů jako takové ustavily a ti
jejich důsledky přijali a dlouhodobě je respektovali. Dovolací soud zastává
názor, že uvedené právní závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc, neboť i v
tomto případě byly předmětné prostory „přiděleny“ rozhodnutím správního orgánu,
byť podle tehdy účinného zákona č. 138/1948 Sb.
Dovolatel rovněž namítl, že ke vzniku práva užívat byt bylo zapotřebí nejprve
rozhodnutí o přidělení bytu a poté dohody o odevzdání a převzetí bytu (§ 154 a
§ 155 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. lednem 1992) a
že nebyl-li předmětem dohody o odevzdání a převzetí bytu byt ve výše uvedeném
smyslu, lze tuto dohodu pokládat za neplatný právní úkon, na jehož základě
nemohlo vzniknout právo užívat byt (tehdejší právo osobního užívání bytu). V
rozsudku ze dne 10. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1516/2003 (v rozsudku /zmíněném
již na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí/, na nějž odkázal rovněž
odvolací soud) Nejvyšší soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné pod č. 49/1959 Sbírky rozhodnutí československých soudů – dovodil,
že za platnosti zákona č. 138/1948 Sb. (i pozdějšího zákona č. 67/1956 Sb.)
vznikal nájemní poměr k bytům, které nebyly vyňaty z přidělovacího práva
výkonného orgánu národního výboru, tím, že národní výbor přikázal pro byt
nájemníka. Přikázáním vstupovala přikázaná osoba v nájemní poměr s vlastníkem
domu. Právní poměr zde vznikal úředním výrokem a vůle osob, které se stávaly
stranami zakládaného nájemního poměru, byla vyloučena z vlivu na jeho založení
(srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo
283/2003).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny
advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10
odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč
představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu