USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. V.,
zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická
1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, identifikační
číslo osoby 660 03 008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o
poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 122/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 13 Co 178/2022-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen jako
„odvolací soud“), výrokem pod bodem I., byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 3. 2. 2022, č. j. 19 C 122/2021-81, změněn v části výroku I. [jímž
bylo konstatováno porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v
označeném správním řízení], potvrzen v části výroku II. [jímž byla žaloba na
uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 150 000 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta] a bylo rozhodnuto o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Co do vymezení
rozsahu uvádí, že dovolání směřuje proti části výroku I. rozsudku odvolacího
soudu o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím; přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí
přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že napadené rozhodnutí spočívá na
vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu
jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí
(usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že
spočívá-li rozhodnutí odvolací soud na více důvodech (závěrech), z nichž každý
sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Zpochybnění jen některých z vícero právních závěrů, na nichž je
rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže
nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li [popř. není-li dovoláním
(kvalifikovaně) napaden] rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž
rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení či změny napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze
dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018).
8. Odvolací soud své zamítavé rozhodnutí o návrhu žalobce zdůvodnil
jednak tím, že po zhodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů, i navzdory tomu, že řízení bylo zatíženo průtahem,
neshledal (i vzhledem k nepatrnému významu předmětu řízení pro žalobce) jeho
délku za nepřiměřenou, a vedle toho měl za vyvrácenu i silnou, leč
vyvratitelnou domněnku vzniku újmy v důsledku délky vedeného řízení, za něž
požaduje žalobce kompenzaci v penězích.
9. K druhému důvodu zamítnutí žaloby lze vztáhnout toliko námitku, že
žalobce byl nucen prokazovat negativní skutečnost, k čemuž dovolatel poukázal
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, a
rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011 a ze dne 29.
8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009. Daná argumentace přípustnost dovolání zjevně
nezakládá v situaci, kdy dovolatel v souzené věci nebyl vystaven břemenům
týkajícím se negativních skutečností, ale naopak mu byla ku prospěchu silná a
vyvratitelná domněnka vzniku újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného
řízení, jíž měl však odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování –
z něj zjištěných okolností, do značné míry specifických – za vyvrácenou.
Odvolací soud tedy ani nerozhodoval podle pravidel o dělení důkazního břemene
(jež se uplatní tam, kde se rozhodné skutečnosti nepodařilo objasnit a nastal
stav non liquet; srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10.
2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017), nehledě na to, že názor o bezvýjimečné
nemožnosti požadovat po účastníku prokazování negativních skutečností,
vycházející z negativní důkazní teorie, lze mít za již překonaný (viz např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, ze dne
26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 a ze dne 25. 2, 2014, sp. zn. 22 Cdo
3542/2013; dále srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp.
zn. III. ÚS 430/17).
10. Dovolací námitka, že neměl přislíbenu úhradu (správním orgánem
posléze uložené) pokuty ze strany třetí osoby (jíž cílí na závěr, jak osobně
žalobce mohl délku řízení pociťovat vzhledem k hrozící újmě), je ryze
skutkového charakteru, a dovolatel jí zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím
soudem. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací
soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo
998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II.
ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne
8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení
provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012
například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost
dovolání usuzovat nelze.
11. Jestliže ve světle výše uvedeného – jako jeden z důvodů zamítnutí
žaloby – obstojí odvolacím soudem přijatý závěr o absenci vzniku újmy na straně
žalobce, za níž žalobce požaduje kompenzaci v penězích, nemůže být dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení dalších otázek, jejichž vyřešení
je již bez vlivu na výsledek řízení (v něm vydané meritorní rozhodnutí).
12. Snad již jen pro úplnost sluší se připomenout závěry ustálené
judikatury, že dle zákona č. 82/1998 Sb. se odškodnění poskytuje za újmu
způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; samotný
nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3331/2019, ze dne 12. 9. 2019, sp. zn.
30 Cdo 4347/2017, a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1466/2011, a ze dne 24. 11.
2011, sp. zn. 28 Cdo 1157/2011).
13. Pro skutkovou odlišnost (specifičnost) nyní posuzované věci (v ní
zjištěného skutkového základu) a ve světle dovolání vymezených otázek (jimž je
dovolací soud vázán; § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) nelze rozhodnutí
odvolacího soudu v dané věci označit za rozporné ani s další dovolatelem
odkazovanou judikaturou, včetně naposled zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023. [Naproti tomu srovnej Nejvyšším
soudem již dříve vydané usnesení ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023,
jímž byly v obdobné věci aprobovány závěry odvolacího soudu nepřiznávající
jinému účastníku nárok na poskytnutí zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou
délku přestupkového řízení a na něj navazujícího řízení před soudy, zejm. i pro
zanedbatelný význam předmětu řízení pro poškozeného; ústavní stížnost proti
němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS
1636/2023, jako zjevně neopodstatněnou.]
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (srov. § 243f odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu