28 Cdo 1609/2024-869
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 64/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 62 Co 181/2023-752,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniela Honzíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55.
1. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 62 Co 181/2023-752, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 3. 2023, č. j. 8 C 64/2015-676, v odvoláním napadeném (meritorním) výroku I tak, že se nahrazuje projev vůle žalované (převádějící) uzavřít s žalobkyní (nabývající) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vzniklého oddělením z původního pozemku parc. č. XY dle označeného geometrického plánu coby nedílné součásti rozsudku, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná byla současně zavázána k náhradě specifikovaných nákladů řízení, jež vznikly žalobkyni „v řízení před soudy všech stupňů“ (výrok II).
2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud poté, co zopakoval a doplnil dokazování, vzal za prokázané, že restituční nárok žalobkyně coby oprávněné osoby nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), že žalobkyni přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku (náhrady).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval procesně korektním způsobem, jestliže rozsudek soudu prvního stupně nezrušil jako nepřezkoumatelný, namísto toho provedl rozsáhlé dokazování, jež dovolatelka považuje za excesivní, čímž suploval činnost soudu prvního stupně a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Vytýkaný postup podle mínění dovolatelky nemohou aprobovat ani okolnosti projednávané věci či snaha soudu o hospodárnost řízení. Za nesprávný dovolatelka považuje i odvolacím soudem přijatý závěr o vhodnosti (převoditelnosti) žalobkyni přiřknutých pozemků jako náhradních, jestliže se odvolací soud dostatečně nezabýval možnými překážkami převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu, a to i se zřetelem na obcí podanou žádost o bezúplatný převod pozemku podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, spokojil-li se se sdělením Státního pozemkového úřadu žadatelce, že její žádosti o převod pozemků nehodlá vyhovět.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Předně lze odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu obecně postihující problematiku poskytování náhradních pozemků oprávněné osobě k uspokojení jejího nároku dle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, reflektující i nálezovou judikaturu Ústavního soudu – srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.) a k tomu i zkoumání „vhodnosti“ (převoditelnosti) pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky (tam, kde postup žalované či jejího předchůdce nesl znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace).
7. Vhodnými náhradními pozemky, jimiž lze uspokojit restituční nárok oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., jest rozumět pozemky, jež by byly zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), a v takových případech je zákonem zapovězena i možnost uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku (srov. § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb.).
8. I z odkazu uvedeného v poznámce 26) pod čarou k ustanovení § 11a odst. 2 a § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019 (do 31. 10. 2019 se obdobná právní úprava nacházela v ustanovení § 11a odst. 12 zákona č. 229/1991 Sb.) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb. Takto vyslovené konkluze lze přitom přiměřeně aplikovat i na žádosti podle § 10 zákona č. 503/2012 Sb., a žádosti podle § 20 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, ve znění pozdějších předpisů (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017).
9. K potenciální (ne)zařaditelnosti pozemku do veřejné nabídky náhradních pozemků, potažmo nemožnosti uzavřít smlouvu o jeho převodu s oprávněnou osobou v situaci, kdy bylo uplatněno právo na jeho přednostní převod ze strany obce dle zvláštního právního předpisu (§ 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019), konkrétně § 7 nebo § 10 zákona č. 503/2012 Sb., srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, či ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020.
10. Výše uvedeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud nikterak nezpronevěřil, uzavřel-li, že dovolatelkou tvrzená (ba ani jiná) překážka převoditelnosti označených pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalobkyně (coby oprávněné osobě za účelem uspokojení jejího restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.) dána není. Uvedené konkluze reflektují i odvolacím soudem učiněná zjištění, že o bezúplatný převod pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY požádal Ústecký kraj, kdy ovšem uvedené žádosti nebylo právě ze strany dovolatelky (resp. Státního pozemkového úřadu) vyhověno s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro bezúplatný převod těchto pozemků, zatímco v případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (nově vzniklého oddělením z původního pozemku parc. č. XY podle označeného geometrického plánu) měl odvolací soud za prokázané, že se žádost hlavního města Prahy o bezúplatný převod (§ 7 zákona č. 503/2012 Sb.) původního pozemku na tuto jeho oddělenou část nevztahuje (tedy že o jeho bezúplatný převod podle posledně odkazovaného ustanovení hlavní město Praha ani nežádá).
11. Argumentuje-li pak dovolatelka ve vztahu k označeným pozemkům v katastrálním území XY, že se odvolací soud dostatečné nezabýval tím, není-li dána překážka bránící jejich převodu podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb., současně přehlíží, že o jejich bezúplatný převod nežádala obec (podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb.), nýbrž Ústecký kraj v režimu zákona č. 219/2000 Sb., na nějž však shora odkazované judikatorní konkluze vyslovené ve vztahu k § 7 zákona č. 503/2012 Sb. (ani přiměřeně) aplikovat nelze. Mířila-li snad tato argumentace dovolatelky i na nově vzniklý pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, je nutno znovu připomenout, že ve vztahu k tomuto pozemku obec (hl. m. Praha) žádost o bezúplatný převod pozemku podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb. nepodala.
12. Zpochybňuje-li pak dovolatelka odvolacím soudem učiněné konkluze o vhodnosti (převoditelnosti) předmětných pozemků z vlastnictví státu a jejich použitelnost (vhodnost) k náhradní naturální restituci, a činí-li tak i na podkladě jiných než odvolacím soudem učiněných zjištění, nelze než připomenout, že skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
13. Brojí-li dovolatelka v rámci jí učiněného vymezení přípustnosti dovolání i proti pochybením odvolacího soudu v procesu dokazování a současně odvolacímu soudu vytýká, že pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů nezrušil rozsudek soudu první stupně, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu (a postup předcházející jeho vydání) tak nemůže být poměřován ani dovolatelkou odkazovanou judikaturou, jež se otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí (tedy může- li odvolací soud aprobovat jako správné i nepřezkoumatelné rozhodnutí) zabývá právě jako možnou vadou řízení v případě přípustného dovolání. Nadto sluší se poukázat i na recentní judikaturu dovolacího soudu, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). V posuzované věci soud prvního stupně rozhodl v neprospěch žalobkyně, která proti rozsudku soudu prvního stupně byla schopna koncipovat odvolání, na jehož základě byl pak odvolací soud schopen podrobit odvoláním napadené rozhodnutí odvolacímu přezkumu (a po doplnění dokazování jej změnit).
14. K námitkám dovolatelky ohledně pochybení odvolacího soudu v procesu dokazování sluší se snad uvést, že ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolacímu soudu nezakazuje doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy ani v situaci, kdy má jít o rozsáhlé doplnění dokazování a k prokazované skutečnosti dosud nebylo vedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odvolacímu soudu se pouze v takových případech neukládá povinnost tyto důkazy provést); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2142/2012 (ústavní stížnost proti němu podanou pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 63/14), v literatuře pak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1717.
15. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, pak Nejvyšší soud vyložil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, či rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/13, a ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3860/17). Navíc ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013). Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. D. v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo B. v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
16. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 5, str. 171); proti uvedenému rozhodnutí podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/14.
17. Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2444/2017) se výše uvedeným závěrům nepříčí. Odkazuje-li pak dovolatelka i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003, přehlíží, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ani ústavně zaručeným právem (srov. judikaturu citovanou shora), a že občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vracení věci k dalšímu řízení, a naopak rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem.
18. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. [Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.]
19. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II, jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých účastníkům v řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (uvádí-li, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu), je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí explicitně vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 20. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. b/, a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu