28 Cdo 216/2022-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územního pracoviště Brno, IČ 69797111, se sídlem v Brně, Příkop 11, proti žalovanému: město Znojmo, IČ 00293881, se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, za vedlejší účasti na straně žalující: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, IČ 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 89/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2021, č. j. 21 Co 25/2020-620, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku vystupujícímu na straně žalobkyně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalovaným a žalobcem nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 21 Co 25/2020-620, změnil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 11. 2019, č. j. 11 C 89/2012-440, tak, že vlastníkem pozemků parc. č. st. 11/1, st. 11/2, st. 11/3, st. 11/4, st. 11/5, st. 11/6, st. 11/7, st. 11/8, st. 11/9, st. 11/10, st. 11/11, 859, 860, 861, 862, 863, 864 a 865, vše v k. ú. Znojmo – Hradiště (dále jen „předmětné pozemky“), určil žalobkyni (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. – V. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Předestřel otázku, zda v situaci, kdy předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (24. 5. 1991), v trvalém užívání jiné než státní organizace, a přechod vlastnického práva ze státu na obec tak vylučovalo ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., mohla vlastnické právo k nim nabýt obec vydržením. Mínil, že tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud vyřešena; odkazoval však na judikaturu, která připouští vydržení vlastnického práva obce k nemovitosti i při nesplnění materiální podmínky faktického nakládání, existovalo-li právo hospodaření národního výboru (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, publikovaný pod č. 84/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 170/2018, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 526/2020, ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2439/2016, a ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1019/2020). Vznesl rovněž otázku, zda dobrou víru v oprávněnost držby zakládá rozhodnutí soudu, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k věci vznesená vůči dovolateli třetí osobou (Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou). Měl za to, že tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
3. Vedlejší účastník vystupující na straně žalobkyně navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. a vlastnické právo k nim vydržet [§ 130 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); který jest aplikovat v situaci, kdy k dovolatelem tvrzenému nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014; viz § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku], i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované.
Při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že se stala majitelkou na základě tohoto zákona, je pak mimo jiné třeba zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví. Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je přitom třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a vždy je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.
Dobrá víra pak zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu náleží. Dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze pak za určitých okolností poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2262/2020; 28 Cdo 2283/2020, nebo též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016, a ze dne 3.
6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1019/2020, odkazované dovolatelem). Dovolací soud přitom v daných souvislostech opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, a ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010).
7. V projednávané věci závěry odvolacího soudu stran absence dobré víry dovolatele o tom, že na něj vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., nejsou nikterak nepřiměřené v situaci, kdy se jeho úsudek opírá o skutková zjištění, dle nichž se Městský národní výbor ve Znojmě hospodářskou smlouvou sjednanou dne 4. 10. 1989 se Školním statkem Střední zemědělské školy Znojmo – Přímětice zavázal převést tyto pozemky do trvalého užívání JZD Mír v Práčích, což bylo zaznamenáno i v evidenci nemovitostí, přičemž se na pozemcích nacházely stavební objekty ve vlastnictví JZD Mír Práče, jež se pozemků fakticky chopilo za účelem demolice stávajících staveb a vybudování stájí pro závodní koně.
Dovolatel si tedy, coby právní nástupce MěNV ve Znojmě, jakožto účastníka uvedené hospodářské smlouvy a na ni navazujících aktů (přenechání nemovitostí do faktického užívání JZD Mír Práče), musel být vědom toho, že podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na obec ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. naplněny nebyly (byly mu známy okolnosti nasvědčující tomu, že pozemky jsou v trvalém užívání jiné než státní organizace; viz výlukový důvod dle § 4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.) – pomíjet přitom nelze ani okolnost, že vlastnické právo dovolatele k pozemkům bylo v katastru nemovitostí zaevidováno až v roce 2003.
Konkluze odvolacího soudu o tom, že dovolatel z důvodu nedostatku dobrověrné držby předmětné pozemky vydržením nenabyl (130 odst. 1, § 134 obč. zák.), se tudíž od výše citované (i dovolatelem odkazované) judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchylují.
8. Poukazuje-li přitom dovolatel na skutečnost, že svou dobrou víru v oprávněnost držby pozemků nabyl (byl v ní utvrzen) na základě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 8. 1999, č. j. 5 C 1122/94-106, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2002, č. j. 17 Co 724/99-51, kterými byla pravomocně zamítnuta vůči němu směřující žaloba o určení, že vlastníkem těchto pozemků je Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, nutno zdůraznit, že výroky těchto pravomocných rozhodnutí, vyhlášených v řízení jehož se současná žalobkyně neúčastnila, vlastnické právo dovolatele k uvedeným pozemkům nedeklarují.
Platí přitom, že výrok pravomocného soudního rozhodnutí je ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. závazný jen pro účastníky daného soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, uveřejněný v Souboru civilních stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. C 8274, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3509/2014, nebo ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012); z hlediska závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí je pak významnou najmě jeho výroková část (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve světle uvedených judikatorních východisek tedy pravomocná soudní rozhodnutí, jimiž byla vlastnická žaloba třetí osoby (Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou) zamítnuta v řízení, jehož se neúčastnila současná žalobkyně, při absenci dalších rozhodných skutečností (vědomosti dovolatele o skutkových okolnostech naplňujících zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.) zjevně nemohla vést k založení či utvrzení dovolatelovy dobré víry v oprávněnost držby sporných pozemků.
9. Kritizuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu o fakticitě hospodaření s dotčeným majetkem třetí osobou (JZD Mír Práče) či o existenci dovolatelovy dobré víry v oprávněnost držby, a vyjadřuje-li názor, že uvedené konkluze nekorespondují provedenému dokazování, jde zjevně o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně; skutkovými závěry těchto soudů je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené výtky tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
10. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům vedlejšího účastníka vystupujícího na straně žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč. Žalobkyni dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly, když se k dovolání nevyjádřil.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu