28 Cdo 2312/2023-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. T., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, proti žalované městské části Praha 4, IČO 000 63 584, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, o 82.134,36 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 471/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2023, č. j. 30 Co 426/2022-306, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 8. 2022, č. j. 19 C 471/2020-236, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 85.593,36 Kč (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok III.) i státu (výrok IV.). Žalobce se po žalované domáhal částky 85.916,47 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY (dále jen „pozemek“), žalovanou v období od 5.
10. 2018 do 11. 12. 2020 bez právního důvodu. Soud zjistil, že na předmětném pozemku žalobce a pozemcích sousedících byla již v roce 1989 asfaltová plocha, na přelomu let 1999 a 2000 ji pak žalovaná upravila do podoby skateparku. V roce 2018 poté pozemek koupil žalobce, přičemž s jeho stavem (umístění veřejně přístupného skateparku) byl předem obeznámen. Soud prvního stupně naznal, že pozemek žalobce je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a jeho užíváním k zajištění potřeb svých občanů se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila.
Při určení výše bezdůvodného obohacení hodnotil obvodní soud dva znalecké posudky, znalec JUDr. Mošna pracoval s běžným tržním nájemným a došel k částce 124,20 Kč/m2/rok, posudek Ing. Beneše vycházel ze srovnání obdobných pozemků v dané lokalitě využívaných ke sportovním aktivitám a spravovaných městskou částí s výslednou částkou nájemného ve výši 5 Kč/m2/rok. Obvodní soud přisvědčil prve jmenovanému znaleckému posudku, částku v něm dovozenou poté „zastropoval“ dle příslušných výměrů Ministerstva financí.
Soud konstatoval, že se nepřiklonil k závěrům ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu co do potřeby zohlednit veřejnoprávní aspekt vztahu účastníků a funkci pozemku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2079/16), neboť by takový postup značně znevýhodňoval osoby, do jejichž práv bylo zasaženo tím, že jejich pozemky získaly status veřejného prostranství. Nesouhlasil též s určením výše obvyklého nájmu za užívání sportovišť z cen, za které sama obec tyto plochy pronajímá.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 30 Co 426/2022-306, k odvolání žalobce i žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba o zaplacení částky 82.134,36 Kč zamítá, ohledně částky 3.459 Kč rozsudek soudu prvého stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I.), zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalované (výrok II.) a oběma účastníkům uložil povinnost nahradit náklady řízení státu (výroky III. a IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ohledně základu nároku, z většiny též s jeho posouzením po právní stránce věci (co do vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované a její povinnosti k jeho vydání žalobci). Nesouhlasil však s výší bezdůvodného obohacení určenou obvodním soudem, neboť na vydání bezdůvodného obohacení je třeba pohlížet z pozice obohativší se osoby, je tedy nutné odčerpat prostředky ve výši, v jaké se obohatila. Soud prvního stupně dle něj pochybil, když se při stanovení výše obohacení odchýlil od výše uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu a od rozhodovací praxe Ústavního soudu nezohledněním funkce předmětného pozemku a veřejnoprávního vztahu žalobce a žalované. Odvolací soud dal za pravdu znaleckému posudku Ing. Beneše, jehož metodu výpočtu obvyklé ceny nájemného aproboval, a žalobci přiznal toliko částku 3.459 Kč.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze (formálně v celém rozsahu, materiálně však toliko co do měnící části výroku I.) podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro nutnost posoudit dovolacím soudem vyřešenou právní otázku jinak. Spornou otázkou, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, má být „zda soudy, aniž by měly možnost zkoumat konkrétní skutkové okolnosti daného sporu, musí bez dalšího přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit“.
4. Dovolatel převážně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž soud popsal, z jakých pohnutek se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Namítá, že v případě odvození výše obvyklého nájemného ze smluv, skrze které obec pronajímá areály sportovním organizacím, je výše bezdůvodného obohacení určena z cen stanovených samotnou obcí. Princip vyjádřený v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, že je nutno přihlédnout k tomu, jak obohacený věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit, dle něj není v aktuální kauze aplikovatelný. Vyzdvihuje též nečinnost žalované při mimosoudních jednáních jakožto jeden z důvodů pro odklon soudu prvního stupně od ustálené rozhodovací praxe soudů vyšších stupňů.
5. Na základě výše uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrzuje, a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
6. K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobce není přípustné.
11. K otázce určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitostí lze odkázat na dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sb. rozh. obč., ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, či ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, týkající se rovněž pozemků užívaných širokou veřejností), v níž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení se poměřuje zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, jež by byl obohacený povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek ochuzeného využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy. Peněžitá náhrada tedy musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který obohacenému užíváním cizí věci vznikl. Výše obvyklého nájemného, coby podklad pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení, přitom musí vycházet z aktuálního stavu pozemku a z jeho skutečného využití obohaceným (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3791/2019). Má-li jít o částku skutečně „obvyklou“ vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016, či rozsudek téhož soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007). Citovaná judikatura je přitom s ohledem na obdobné znění § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), použitelná i v poměrech nynějšího předpisu (srov. k danému též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
12. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, dovolací soud v souvislosti s otázkou určení výše bezdůvodného obohacení uvedl, že jestliže je výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003).
13. Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v § 2991 o. z., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu, resp. protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020). Pro posouzení bezdůvodného obohacení (včetně jeho kvantifikace) není přitom rozhodné, zda a jak je užívací právo k věci konzumováno, respektive do jaké míry je držba zhodnocována a přináší-li konzumentovi zisk (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4224/2019, nebo ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1283/2020). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (za všechny např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4092/2010, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014).
14. Nejvyšší soud neshledává důvody pro odklon od výše citovaných závěrů dosažených rozhodovací praxí, jež obstály i z ústavněprávního hlediska (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2079/16), přičemž ani konkrétní okolnosti projednávané věci nesvědčí úsudku o nespravedlnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
15. Namítá-li dovolatel, že závěry rozhodnutí citovaných odvolacím soudem nejsou na jeho případ aplikovatelné, nelze mu dát za pravdu, neboť samotný institut bezdůvodného obohacení je postaven na principu, že je třeba vydat pouze skutečně vzniklé obohacení, nikoliv jakýkoliv prospěch, kterého by mohl obohacený teoreticky dosáhnout, a výši bezdůvodného obohacení je třeba odvozovat od zvýšení majetkového stavu obohativší se osoby, nikoliv od újmy, již mohl utrpět ochuzený, přičemž argumenty dovolatele nejsou s to zmíněnou ustálenou rozhodovací praxi změnit. S přihlédnutím ke skutečnosti, že v období, za něž žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, plnily pozemky funkci veřejného prostranství, nelze považovat za exces přiklonění se odvolacího soudu k závěrům znaleckého posudku Ing. Beneše, jenž cenu obvyklou určil na základě srovnání nájemních smluv k pozemkům plnícím též funkci sportoviště, v nichž figuruje na jedné straně veřejnoprávní subjekt (totožně s nynějším případem). Zohlednění funkce předmětného pozemku a veřejnoprávního aspektu vztahu mezi účastníky je totiž v souladu s judikatorním požadavkem na přihlédnutí ke specifikům charakteru, stavu i způsobu užívání pozemku, na němž neshledává dovolací soud ničeho nespravedlivého.
16. Dovolatelem líčená nečinnost žalované při mimosoudních jednáních (část III. B. dovolání) poté též nemůže založit přípustnost dovolání, neboť v souvislosti s řečenou námitkou dovolatel přípustnost daného mimořádného opravného prostředku nikterak nevymezuje.
17. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které dovolací soud – vzhledem k tomu, že nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložila výši svých hotových výdajů – určil v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, částkou 300 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu