28 Cdo 2445/2024-973
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně České strany sociálně demokratické, IČO 00409171, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlen v Úvalech, Dvořákova 1624, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení příslušenství z částky 681 325,60 Kč za období od 13. 4. 2010 do 7. 3. 2012 a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 7 319 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 117 C 50/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2024, č. j. 17 Co 154/2023-952, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 17 Co 154/2023-952, rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 4. 2023, č. j. 117 C 50/2010-888, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 9. 2023, č. j. 117 C 50/2010-929, potvrdil ve výrocích I až V, jimiž bylo žalobkyni uloženo, aby žalovanému zaplatila 5 270 000 Kč s 7,75 % úrokem z prodlení jdoucím od 8. 3. 2012 do zaplacení, byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení dalších 2 049 125 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta žaloba o zaplacení příslušenství z částky 681 325,60 Kč za dobu od 13. 4. 2010 do 7. 3. 2012 a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I); současně změnil nákladový výrok VI rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, k jakému okamžiku vlastníku nemovitosti v důsledku investic realizovaných do ní třetí osobou vzniká bezdůvodné obohacení. Měl za to, že uvedená otázka měla by být oproti ustálené judikatuře dovolacího soudu posouzena jinak, zvláště v poměrech dlouhodobě uzavřené absolutně neplatné nájemní smlouvy, na jejímž základě měly být pronajaté nemovitosti udržovány ve způsobilém stavebně-technickém stavu. Odchýlení odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího spatřoval pak v tom, že své závěry o výši zhodnocení nemovitosti vlastněné žalobkyní (kulturní dům Střelnice, č. p. 45 v Hradci Králové, ulice Střelecká) v důsledku stavební činnosti realizované dovolatelem opřel (nekriticky) o konkluze plynoucí ze znaleckého posudku ústavu EQUITA Consulting s.r.o., a nikoliv o znalecký posudek vypracovaný ústavem KOPPREA spol. s r.o. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 24/94 a sp. zn. 21 Cdo 1220/2021.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), plněním bez právního důvodu dochází již samotným okamžikem přijetí plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013). Judikatura Nejvyššího soudu proto dovozuje, že dojde-li ke zhodnocení nemovitosti investicemi realizovanými bez právního důvodu, nabývá její vlastník bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, a ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3538/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2056/2011).
5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena rovněž v závěru, že vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost oproti předchozímu stavu zhodnotila; předmětem bezdůvodného obohacení tudíž není hodnota vynaložených prostředků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007, nebo ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005). Prezentované závěry se prosadí i v režimu investic vložených nájemcem bezesmluvně do nemovité věci (bytu, nebytového prostoru, stavby) vlastněné pronajímatelem, když i v jejich případě dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení již okamžikem jejich realizace, a nikoliv kupř. až v souvislosti se skončením nájemního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2064/2009, či též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 315/2015, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1515/2006).
6. V případech plnění poskytnutého na základě absolutně neplatného právního úkonu vzniká bezdůvodné obohacení rovněž již okamžikem samotného přijetí plnění (zhodnocení nemovitosti realizovanými stavebními pracemi); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1984, sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod č. 29, ročník 1989, sv. 9-10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. 11, s. 589; mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5302/2017, a ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001; nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 158/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, ročník 2000, pod č. 68.
7. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, vyšel-li při posouzení zhodnocení nemovitosti vlastněné žalobkyní (kulturní dům Střelnice, č. p. 45 v Hradci Králové, ulice Střelecká) v důsledku stavební činnosti realizované dovolatelem (bez právního důvodu) z jejího stavu ke dni 30. 4. 2004, kdy byly dokončeny stavební práce, zvyšující její hodnotu, a nikoliv ze stavu v době, kdy dovolatel nemovitost užívanou na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy posléze vyklidil (9.
5. 2012). Argumentace dovolatele, že v nemovitosti i po její rekonstrukci (po dobu, kdy ji užíval) realizoval činnosti související s jejím dalším udržením a uchováním, pak přesvědčivě neosvětluje důvody, pro něž by stávající ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (dle níž zhodnocení nemovitosti v důsledku plnění bez právního důvodu nastává již okamžikem realizace stavební či jiné cenu nemovitosti zvyšující úpravy, a nikoliv až okamžikem, kdy investor přestal nemovitost užívat) měla být měněna.
Předmětem posuzovaného sporu byly pak dovolatelem vynaložené investice (stavební činnost) zhodnocující nemovitost žalobkyně (jež byly uskutečněny v době do 30. 4. 2004), a nikoliv případné náklady související s udržením a uchováním nemovitosti po dobu jejího dalšího užívání investorem (do 9. 5. 2012).
8. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Znalecký posudek hodnotí přitom soud jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo jeho usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020). Ani těmto zásadám se odvolací soud vzdor přesvědčení dovolatele nikterak nezpronevěřil. V odůvodnění svého rozsudku totiž přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu se přiklonil k závěrům znaleckého posudku ústavu EQUITA Consulting s.r.o., jenž zhodnocení nemovitosti posuzoval ke dni dokončení stavebních investic (30. 4. 2004), a nikoliv ke konkluzím ústavu KOPPREA spol. s r.o., který zhodnocení nemovitosti v rozporu s výše citovanou judikaturou, od níž se dovolací soud neodchyluje, posuzoval k odlišnému datu.
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu též v částech výroku I, v nichž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, pokud jím bylo žalobkyni uloženo, aby dovolateli zaplatila 5 270 000 Kč s 7,75 % úrokem z prodlení jdoucím od 8. 3. 2012 do zaplacení a byla zamítnuta žaloba (žalobkyně) o zaplacení příslušenství z částky 681 325,60 Kč za dobu od 13. 4. 2010 do 7. 3. 2012, dlužno uvést, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší, popřípadě změní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1735/2012); dovolatel tedy k podání dovolání v naznačeném rozsahu (v němž byl v řízení úspěšným) není subjektivně legitimován. Brojí-li pak dovolatel i vůči části výroku I rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu