28 Cdo 3275/2024-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Armádní Servisní, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 6, Podbabská 1589/1, identifikační číslo osoby: 60460580, zastoupené JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Štramberská 143/12, proti žalovanému městu Nový Jičín, se sídlem v Novém Jičíně, Masarykovo nám. 1/1, identifikační číslo osoby: 00298212, o zaplacení částky 2.585.155,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 192/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. července 2024, č. j. 71 Co 129/2024-121, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 13 C 192/2023-91, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 2.585.155,84 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně, jdoucím od 3. 3. 2023 do zaplacení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, č. j. 71 Co 129/2024-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
3. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, dle kterého účastníci řízení uzavřeli dne 28. 4. 2014 nájemní smlouvu, na základě které pronajal žalovaný žalobkyni v žalobě specifikované pozemky, které jsou zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín, katastrální území Nový Jičín – Dolní předměstí, obec Nový Jičín (dále ,,předmětné pozemky“), a to za nájemné ve výši 1,- Kč za 1 m2 /rok, později za 20,- Kč 1m2/rok. Na základě této nájemní smlouvy platila žalobkyně žalovanému sjednané nájemné až do konce roku 2019, kdy nájemní smlouvu vypověděla, což vzal žalovaný na vědomí. Jelikož právo hospodařit s budovami stojícími na předmětných pozemcích převedla Česká republika – Ministerstvo obrany na žalobkyni v roce 2013, byla před tímto datem uzavírána nájemní smlouva na tyto pozemky s žalovaným, zřizovatelem žalobkyně, Českou republikou – Ministerstvem obrany. Vzhledem k tomu, že v říjnu 2019 zřizovatel žalobkyně dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětným pozemkům je v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalovaného chybně, vyzval žalovaného k osobnímu jednání. Na základě výsledků jednání konaného dne 4. 11. 2019 vyzval zřizovatel žalobkyně žalovaného k poskytnutí součinnosti k provedení opravy chyb v zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům, k čemuž doložil kopie hospodářských smluv, od kterých dovozoval své vlastnické právo. V důsledku toho, že ze strany žalovaného k této součinnosti nedošlo, podala Česká republika – Ministerstvo obrany dne 30. 12. 2019 k Okresnímu soudu v Novém Jičíně žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Okresní soud v Novém Jičíně této žalobě vyhověl, a k odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky pro to, aby vlastnické právo ke sporným pozemkům přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), ze státu na žalovaného, přičemž současně nemohlo dojít ani k jeho vydržení pro absenci dobré víry na straně držitele. Věc byla pravomocně skončena ke dni 12. 1. 2023. Následně žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v částce 2.585.155,84 Kč (bez daně z přidané hodnoty), kterou za užívání pozemků na základě nájemní smlouvy žalovanému zaplatila.
4. Odvolací soud konstatoval, že k předmětným pozemkům bylo vlastnické právo pro žalovaného v důsledku nesprávné aplikace zákona č. 172/1991 Sb. zapsáno chybně. Právo hospodařit s tímto majetkem nenáleželo k rozhodnému datu národnímu výboru a žalovaný s majetkem reálně nehospodařil a ani nemohl, neboť se jednalo o oplocený vojenský areál užívaný stále armádou. Nedošlo tak k naplnění podmínek pro aplikaci zákona, které musely být splněny kumulativně, aby mohlo dojít k přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného. Přičitatelnost povědomí žalobkyně o chybném zápisu v katastru nemovitostí odvíjely soudy obou stupňů od povědomí jejího zřizovatele, s nímž postupovala žalobkyně při řešení této otázky v součinnosti. Pokud tedy žalobkyně pozemky kontinuálně užívala, po chybném zápisu v katastru nemovitostí uzavřela se žalovaným nájemní smlouvu a začala platit nájemné, je nepochybné, že musela mít povědomost o tom, že dochází k bezdůvodnému obohacení žalovaným v neoprávněných platbách za užívání tohoto armádního areálu již v době před podáním určovací žaloby. Odvolací soud dále uvedl, že musí jít k tíži žalobkyně, že tuto skutečnost po dlouhou dobu neřešila a platila za užívání majetku, který byl podle skutečného právního stavu v jejím vlastnictví. Žalobkyně tudíž mohla a měla již v době, kdy přišla na chybu v zápise v katastru nemovitostí podat nejen určovací žalobu, ale i žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Řízení by pak bylo přerušeno do pravomocného rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva a promlčecí lhůta by dále neběžela. Jelikož takto žalobkyně nepostupovala, uplynula subjektivní promlčecí lhůta již dne 30. 12. 2022, tj. tři roky od podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Jelikož byla projednávaná žaloba podána až dne 13. 6. 2023, uzavřel odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, že žalobkyní uplatňovaný nárok je již promlčen, a proto jej nelze rozhodnutím soudu přiznat.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a sice pro existenci otázky, při jejímž řešení se odvolací soud – dle mínění dovolatelky – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jakožto dovolací důvod
ve smyslu § 241a o. s. ř. dovolatelka deklarovala nesprávné právní posouzení věci, které má spočívat v chybném výkladu § 621 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále ,,o. z.“). Odvolací soud dle ní nesprávně určil počátek běhu promlčecí lhůty a v důsledku toho i otázku promlčení jejího nároku z titulu bezdůvodného obohacení chybně posoudil.
6. Dovolatelka je toho názoru, že počátek běhu promlčecí lhůty měl být stanoven ke dni právní moci rozsudku o určení vlastnictví, tj. ke dni 12. 1. 2023, kdy bylo najisto postaveno, že žalovaný nebyl a není vlastníkem předmětných pozemků, a k tomuto datu tedy odpadl právní důvod, na základě kterého bylo žalovanému, jakožto domnělému vlastníkovi předmětných pozemků, hrazeno nájemné. Dovolatelka uvádí, že v souladu s judikaturou se pro počátek subjektivní promlčecí lhůty vyžaduje skutečná vědomost o tom, že bylo na úkor ochuzeného získáno bezdůvodné obohacení, kdo jej získal a není rozhodující, že při vynaložení obvyklé péče se to mohl dozvědět dříve. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tento rozsudek je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) a další v dovolání uvedená rozhodnutí, s nimiž je dle jejího názoru závěr odvolacího soudu ohledně počátku běhu promlčecí lhůty v rozporu.
7. Dále pak dovolatelka v souvislosti s vymezenou právní otázkou odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal s jejími námitkami ohledně identifikace ochuzeného subjektu a ve vazbě na to, kdy se žalobkyně dozvěděla skutkové okolnosti rozhodné pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení u soudu. Dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že soudy obou stupňů zcela evidentně zaměňují žalobkyni v této věci, tj. Armádní Servisní, příspěvkovou organizaci, se žalující ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, kterou byla Česká republika – Ministerstvo obrany.
8. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem). Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
14. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není pro řešení otázky, od jakého okamžiku počínala v poměrech projednávané věci běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení u soudu, pokud počátek běhu lhůty je vázán na povědomost subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodného obohacení získáno, přípustné; při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
15. Podle § 619 odst. 1 a 2 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
16. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.
17. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.
18. Podle § 638 odst. 1 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
19. Judikatura dovolacího soudu konstantně vychází ze zákonné konstrukce, podle níž je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020); k využitelnosti judikatury vztahující se k institutu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, též za aktuální právní úpravy viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021.
20. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je pak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, přičemž je bez významu, kdy se pohledávka z bezdůvodného obohacení stane splatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Vědomost je třeba odvozovat od okamžiku, kdy mohl bezdůvodně ochuzený reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění. Je-li tak plněno ze smlouvy někomu, kdo není oprávněn smluvní plnění žádat, například proto, že jeho postavení pronajímatele věci se zakládá na vlastnickém právu, jež bylo nabyto v rozporu se zákonem, je pro běh subjektivní promlčecí doby rozhodujícím momentem okamžik, kdy oprávněný zjistil takové skutečnosti, z nichž lze dovodit, že pro vznik vlastnického práva nebyly splněny podmínky (popřípadě některá z nich) dané právním předpisem bez ohledu na to, zda oprávněný oplýval takovými znalostmi, aby důsledky takových skutečností byl schopen po právní stránce správně posoudit.
21. Stěžejní námitka, jíž dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, se týká posouzení promlčení uplatněného práva. Soudy obou stupňů správně konstatovaly, že se mezi účastníky jedná o vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a následující o. z. Jejich postup lze shledat rovněž správným i potud, že na posouzení promlčení žalovaného práva aplikovaly pravidlo uvedené v § 619 odst. 1 o. z., dle něhož jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného. Ustanovení § 619 odst. 2 o. z. totiž - na rozdíl od ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. - určuje, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovněž postačuje u oprávněného subjektu vědomost předpokládaná („vědět měl a mohl“).
22. Na základě rekapitulace skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů (odvolací soud aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně), jimiž je odvolací soud vázán, lze vysledovat v projednávané věci tyto rozhodné skutkové momenty: žalobkyně v dopise ze dne 11. 9. 2019 informuje žalovaného, že v souvislosti s převodem příslušnosti hospodaření na Ministerstvo obrany ČR budou s účinností od 1. 1. 2020 práva a povinnosti z nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 4. 2014 o pronájmu pozemků ve Skladovém areálu Nový Jičín převzaty Ministerstvem obrany, jejím zřizovatelem. Žalovaný ve sdělení ze dne 27. 1. 2020 informaci o změně subjektu, jež bude vystupovat na straně nájemce, interpretuje jako výpověď nájemní smlouvy. V dopise ze dne 7. 10. 2019 vyzývá Ministerstvo obrany (Agentura hospodaření s nemovitým majetkem) žalovaného k poskytnutí součinnosti při opravě chybného zápisu v katastru nemovitostí s odůvodněním, že na žalovaného přešlo vlastnické právo k majetku, jenž se stal předmětem nájemní smlouvy, v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb. V souvislosti s jednáním konaným dne 4. 11. 2019 se Ministerstvo obrany obrací na žalovaného v dopise ze dne 15. 11. 2019 se stejnou žádostí a přílohou dopisu činí nabývací tituly (hospodářské smlouvy a dohody), z nichž odvozuje vlastnické právo státu a svou příslušnost hospodařit s dotčeným majetkem. Dne 30. 12. 2019 podala Česká republika – Ministerstvo obrany u Okresního soudu v Novém Jičíně žalobu na určení vlastnického práva státu k pozemkům tvořícím skladový areál. Věc byla pravomocně skončena ke dni 12. 1. 2023 vyhovujícím rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 4. 2022, č. j. 18 C 368/2019-240, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.12. 2022, č. j. 71 Co 248/2022-261.
23. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu dospěly soudy obou stupňů k závěru, že subjektivní promlčecí lhůta počala žalobkyni běžet dne 30. 12. 2019, kdy byla podána Českou republikou – Ministerstvem obrany žaloba o určení vlastnického práva a marně tak k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u sodu uplynula dne 30. 12. 2022. Vědomost žalobkyně o skutkových okolnostech umožňujících jí uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení u soudu dovodily soudy obou stupňů z vědomosti jejího zřizovatele, Ministerstva obrany, které jako organizační složka státu podalo dne 30.
12. 2019 určovací žalobu. Soud prvního stupně dovodil, že „žalobce tudíž měl a mohl již v době, kdy konečně přišel na popsanou chybu v zápise v katastru nemovitostí podat nejen určovací žalobu, ale i žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.“ Odvolací soud pak k přičitatelnosti povědomí zřizovatele samotné žalobkyni uvedl, že „žalobkyně vypověděla nájemní smlouvu a přestala hradit nájemné“ a dále argumentoval, že „nebyla-li žalobkyně svým zřizovatelem náležitě informována o významném majetkovém sporu, není tato skutečnost přičitatelná žalovanému, neboť těmito informacemi mohla a měla disponovat.“
24. Výše předestřená judikatura spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty s vědomostí tohoto, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, o samotném faktu vzniku obohacení a o tom, kdo obohacení získal. Z ustanovení § 619 odst. 2 o. z. se pak podává, že po ochuzeném lze žádat nejen vědomost prokázanou, ale i předpokládanou, tedy o relevantních skutkových okolnostech „vědět měl a mohl“. Na této předpokládané vědomosti žalobkyně o skutkových okolnostech rozhodných pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení založily své závěry i soudy obou stupňů.
Konkluze soudů nižších stupňů pak dovolací soud považuje nejen za souladné s aplikovanou právním úpravou, ale i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Běh uvedené lhůty tak není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022). Námitce žalobkyně, že odvolací soud se v řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto přisvědčit nelze. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 172/2013, je nepřípadný, neboť obě odkazovaná rozhodnutí posuzují (s projednávanou věcí) nesouměřitelné skutkové okolnosti v režimu předchozí úpravy promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, tedy podle výše zmíněného ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., jehož judikatorní reflexe vyústila v požadavek na existenci „prokázané“ vědomosti o skutkových okolnostech na straně ochuzeného subjektu.
25. Výtky dovolatelky, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s jejími námitkami ohledně „zcela evidentního zaměňování“ žalobkyně v tomto řízení s žalobkyní v řízení o určení vlastnického práva, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť dle ní nemá oporu v provedeném dokazování a zároveň že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy (viz okolnosti dovolatelkou předestřené na str. 6 a 7 textu dovolání), jsou námitkami skutkové povahy. Žalobkyně tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení věci postavil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, o jehož revizi žalobkyně usiluje, dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, ovšem v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení, a proto ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není.
26. Sluší se nad rámec právě uvedeného připomenout, že ono dovolatelkou akcentované „zaměňování“ žalobkyně z nynějšího řízení a z řízení o určovací žalobě není založeno na omylu soudů obou stupňů, ale na přičitatelnosti vědomosti zřizovatele žalobkyni samotné, jež postupovala v součinnosti se zřizovatelem při řešení otázky chybného zápisu vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí. Měla či mohla tak získat informace o tom, že žalovaný, jehož vlastnické právo k pozemkům tvořícím bývalý vojenský areál je jejím zřizovatelem zpochybňováno, tak na její úkor získal majetkový prospěch, aniž by mu k tomu svědčil jakýkoliv právní důvod (postavení vlastníka pozemků a pronajímatele).
27. Pokud žalobkyně dále namítá, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily závěry, ke kterým došly soudy v řízení o určení vlastnického práva, v němž bylo prokázáno, že žalovaný nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží, že s pozemky fakticky nikdy nehospodařil a nemohl být v dobré víře po celou dobu, kdy byl jako vlastník evidován v katastru nemovitostí na základě jeho nepravdivého jednostranného prohlášení, a že svými nepravdivými čestnými prohlášení jednal v nepoctivém úmyslu, který vylučuje mimořádné vydržení, pak dovolacímu soudu není zřejmé, v jakém ohledu se mohou skutečnosti právně významné pro přechod vlastnického práva na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., popřípadě na základě vydržení (i mimořádného) opírajícího se dobrou víru, popřípadě o absenci nepoctivého úmyslu, promítnout do v tomto řízení posuzovaných otázek promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
28. Protože dovolatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
29. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobkyně povinna žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015
Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč; výše náhrady koresponduje tomu, že vyjádření k dovolání bylo sepsáno samotným účastníkem řízení. 31. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu