28 Cdo 660/2024-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Barejškou, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 11 C 159/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 21 Co 204/2023-473, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Barejšky, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5.
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále také jen „odvolací soud“) byl v odvoláním napadeném rozsahu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 C 159/2020-415, ve výroku II, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků v katastrálních územích XY a XY [jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů], a ve výroku III, jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud
2. Proti rozsudku odvolacího soudu, části výroku I, jíž byl v meritu potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná (dále také jen „dovolatelka“) dovolání. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o postup soudu při odstraňování rozporů mezi účastníky předloženými znaleckými posudky. Zejména s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2197/2016 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2399/08 dovolatelka vytýká, že v situaci, kdy byl dán rozpor mezi účastníky přeloženými znaleckými posudky (oceňoval-li jeden z nich odňaté a nevydané pozemky – zejména pozemky v k. ú. XY – jako pozemky stavební, zatímco druhý tyto pozemky oceňoval jako pozemky zemědělské) nepostupovaly procesně korektním způsobem, jestliže nevyslechly znalce (zpracovatele znaleckých posudků) a při kvantifikaci uplatňovaného restitučního nároku (ocenění odňatých a nevydaných pozemků) vyšly z žalobcem předloženého znaleckého posudku (doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.), jímž byly pozemky oceněny jako stavební.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.
Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). Soudy pak nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26.
10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020).
6. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. V odůvodnění svého rozhodnutí v přítomné věci (i s odkazem na jím současně aprobované závěry soudu prvního stupně, jež považoval i v tomto směru za správné) odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč při posuzování ceny odňatých pozemků vycházel ze znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc. (reflektujícího tehdejší stav pozemků i s přihlédnutím k dobové územně plánovací dokumentaci včetně tzv. severního regulačního plánu), a nikoliv z dovolatelkou předloženého posudku znalce Ing.
Zdeňka Bureše, v situaci, kdy právě posudek vypracovaný doc. Ryskou – na rozdíl od znaleckého posudku vypracovaného Ing. Burešem – hodnotil jako úplný, logický a souladný s ostatními důkazy (a v něm uvedená východiska jako korespondující ustálené rozhodovací praxi). Konkluze posudku doc. Rysky o tom, které pozemky jest ocenit jako stavební a které jako zemědělské, jsou založeny na komplexním posouzení zjištěných skutečností, kdy ovšem znalec nevycházel pouze z územně plánovací dokumentace regulující dané území v rozhodném období, ale i z dalších důkazů.
Naproti tomu znalec Ing. Bureš existenci uvedených územně plánovacích podkladů (tzv. severní regulační plán) při zpracování posudku pomíjí (případně je považuje za nevýznamné a regulační plán za nicotný), kdy jím dosažené ocenění tak nereflektuje skutečný stav pozemků (v době jejich odnětí) a jeho konkluze – na rozdíl od posudku znalce doc. Rysky – odporují ostatním provedeným důkazům osvědčujícím stavební charakter odňatých pozemků (vycházející ovšem – jak již výše vzpomenuto – nikoli jen ze severního regulačního plánu) a nekonvenují ani ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Podle ní soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, s tím, že kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků (v době převodu či přechodu vlastnického práva existující územně plánovací dokumentace, odnětí za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12.
6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017) nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále další judikaturu v nich uváděnou).
7. Současně nelze ztratit ze zřetele, že tytéž pozemky byly jako stavební oceněny i v jiných skutkově a právně podobných kauzách týchž účastníků (či jiných oprávněných osob odvozující právě od ztráty těchto pozemků v rozhodné době své restituční nároky) a tyto konkluze následně obstály nejen před dovolacím soudem, ale i v rámci ústavněprávního přezkumu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1716/22, odmítl jako zjevně bezdůvodnou; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3579/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1540/2023, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2307/23, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3267/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1405/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1253/20, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3743/2019; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2019).
8. V situaci, kdy znalecký posudek Ing. Zdeňka Bureše není v řízení využitelný, pomíjí-li existenci územně plánovacích podkladů (tzv. severní regulační plán) zjištěných ostatními provedenými důkazy, bylo se zřetelem k výše uvedenému namístě spokojit se s písemným znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc. (§ 127 odst. 1, poslední věta, o. s. ř.). K totožnému závěru dospěl dovolací soud za obdobných skutkových a právních poměrů i v jiných věcech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1023/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018, či Nejvyšším soudem aktuálně vydaný rozsudek ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 96/2024). Vzhledem k popsaným specifikům projednávané věci se pak postup odvolacího soudu nezpronevěřuje ani dovolatelkou citované judikatuře (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, a nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08).
9. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.
10. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco za žalobcem v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady lze považovat odměnu advokáta (ve výši mimosmluvní odměny) toliko za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 11 540 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhradu hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), tj. celkem 11 840 Kč.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu