Judikát 28 Cdo 667/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08.04.2026
Spisová značka:28 Cdo 667/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.667.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dobré mravy
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2 odst. 3 o. z. § § 127 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 28 Cdo 667/2026-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: městská část Praha 3, identifikační číslo osoby 000 63 517, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 700/9, zastoupená Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované: AMIGRAF, s.r.o., identifikační číslo osoby 452 42 011, se sídlem v Praze 10, Holandská 365/10, zastoupená Mgr. Danielem Šírem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 642/15, o zaplacení 435 587 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 330/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 55 Co 249/2025-96, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 12 C 330/2024-57, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 5. 2025, č. j. 12 C 330/2024-66, a ze dne 31. 7. 2025, č. j. 12 C 330/2024-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 435 587 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (odvolací soud) změnil rozsudek soudu prvního stupně jen co do výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Žalobkyně se žalované částky domáhala jako náhrady (z titulu bezdůvodného obohacení) s odůvodněním, že žalovaná bez právního důvodu užívala v období od 23. 10. 2021 do 23. 10. 2024 pozemek ve vlastnictví hlavního města Prahy (jehož správa byla svěřena žalobkyni), na němž je umístěna stavba (objekt garáží) ve vlastnictví žalované. Za popsané situace odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí věci (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) a peněžitou náhradu za ně určil v hladině obvyklého nájemného (§ 2999 odst. 1 o. z.) zjištěného znaleckým posudkem.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) v jeho celém rozsahu. Přípustnost dovolání (posuzovaného potud i z obsahového hlediska) spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (že „dovolacím soudem byla totožná právní otázka v minulosti již rozhodována rozdílně“); co do důvodu má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že jednání žalobkyně a uplatnění jejího nároku je v hrubém rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně zneužívá práva k tomu, aby dovolatelku přinutila ke koupi dotčeného pozemku.
Dále pak dovolatelka zpochybňuje i závěry znaleckého posudku, z něhož vycházely soudy při určení výše bezdůvodného obohacení.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu, je rozhodovací praxí dovolacího soudu kvalifikován jako protiprávní užití cizí hodnoty (srov. § 2991 o. z.). Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017).
10. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak patří ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky. Při posuzování rozporu s dobrými mravy dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu.
Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze pak považovat zejména takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 756/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 970/2022, ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1776/2024, jakož i další judikaturu v nich zevrubně citovanou).
11. Argumentaci dovolatelky, že se soudy vůbec nezabývaly otázkou výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, nelze shledat opodstatněnou. Odvolací soud se vznesenými námitkami ve svém rozhodnutí podrobně zabýval a jeho úvahu (nastíněnou v bodě 13 rozsudku odvolacího soudu), řádně odůvodněnou a učiněnou po zvážení podstatných okolností věci, nelze označit za nepřiměřenou, v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti takového druhu a intenzity, pro něž by žalobkyní vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení bylo lze považovat za nemravný, resp. za výraz zneužití práva.
Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017 (z něhož akcentuje zejm. obecné závěry stran provázanosti úsudku o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy s konkrétními specifiky té které věci a přezkumu závěrů nalézacích soudů o této otázce dovolacím soudem toliko ve výjimečných situacích jejich zjevné nepřiměřenosti), přehlíží, že je vybudovaný na odlišných (s posuzovanou pří nesouměřitelných) skutkových základech (týká se bezdůvodného obohacení na straně obce užíváním pozemků jiného subjektu jako veřejného prostranství).
V rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013, na nějž dovolatelka také poukazuje, Nejvyšší soud stran otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy toliko vytkl odvolacímu soudu nedostatečné prověření konkluzí učiněných v odkazované věci k této otázce soudem prvního stupně.
12. K námitkám dovolatelky zpochybňujícím postup při určení výše bezdůvodného obohacení v přítomné věci, tedy v případě užívání pozemku umístěním stavby bez právního důvodu, lze pak uvést, že peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023).
Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Znalecký posudek pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř.; není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15.
4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020).
13. S nastíněnými závěry rozhodovací praxe rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nekoliduje, zjišťovaly-li soudy výši obvyklého nájemného v daném místě a čase právě pomocí znaleckého posudku. Výtky dovolatelky vůči postupu, jenž v přítomné věci vedl ke zjištění hodnoty obvyklého nájemného (zejm. výtky vůči vzorku pozemků srovnávaných s pozemkem pod stavbou v jejím vlastnictví), mají pak zřetelně skutkový charakter a upínají se k hodnocení provedených důkazů, jež v řízení před dovolacím soudem – vázaným skutkovými zjištěními soudů nižších instancí – nelze zpochybnit (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.; dále např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2433/2024, ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2760/2024, či ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 821/2025).
14. Závěrem je vhodné také vzpomenout, že o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované užíváním pozemku bez právního důvodu (občanskoprávního titulu) tím, že na pozemku stojí stavba hromadných garáží v jejím vlastnictví již (za odlišné období) rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. ze dne III. ÚS 684/19.
15. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřené otázce) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
16. Proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
17. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
18. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst.
3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (k náhradě oprávněné) žalobkyni v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly.
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. 4. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu