28 Cdo 914/2024

28 Cdo 914/2024-1078

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. P., zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 96/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2023, č. j. 18 Co 223/2023-998, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 245,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zorky Černohorské, advokáty se sídlem v Příbrami, Balbínova 384.

1. Prvním výrokem shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále také jen „odvolací soud“) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 6. 2023, č. j. 6 C 96/2020-922, jehož výrokem I byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní (nabyvatelkou) smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY, XY a XY, a výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Druhým výrokem odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiných zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobkyně coby oprávněné osoby nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (jejího předchůdce). Výše nároku byla určena v cenách odňatých pozemků podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., na základě znalkyní podaného posudku, jímž byly pozemky určené k zastavění oceněny jako stavební (§ 14 odst. 1 cit. vyhlášky), zatímco zbylé pak jako orná půda (§ 14 odst. 3 vyhlášky). Podle soudy současně přijatého závěru žalobkyni přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku (náhrady).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále i jako „dovolatelka“); co do přípustnosti dovolání avizuje naplnění kritérií podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.). Kladenými otázkami (a k nim se připínajícími námitkami) dovolatelka míří na soudy přijatý závěr o stavební povaze některých oprávněné osobě nevydaných (odňatých) pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady, jsouc přesvědčena, že jako stavební nelze ocenit ty pozemky, na nichž se nachází hřiště, tenisové kurty či dočasné stavby, neboť v těchto případech nejde o stavby v občanskoprávním smyslu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce aplikace cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž ji neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř., aby doplnila rozhodné skutečnosti, jež by svědčily ve prospěch uplatnění cenových srážek podle posledně citované vyhlášky. Dále se domnívá, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY jsou nevhodné k převodu na žalobkyni jako pozemky náhradní; v tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že se u těchto pozemků dostatečně nezabýval otázkou konkurence práv vícero oprávněných osob domáhajících se vydání týchž náhradních pozemků. Současně dovolatelka namítá, že odvolacím soudem nebyly přesvědčivě vypořádány všechny jí v odvolání uplatněné námitky (k charakteru původních pozemků, k ocenění některých náhradních pozemků, k otázce dostatečného a ekvivalentního uspokojení restitučního nároku žalobkyně, k nákladům řízení).

4. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (o němž Nejvyšší soud rozhodl samostatně usnesením ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 914/2024).

5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.

6. V situaci, kdy dovolání nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustnost dovolání třeba poměřovat ustanovením 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).

7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. V dovoláním dotčeném výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků (jako náhradních, k uspokojení žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku) Nejvyšší soud shledává odvolacím soudem

učiněné právní posouzení – jde-li o dovoláním vytčené právní otázky – souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jak bude rozvedeno níže), aniž by byly dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek (což sebou nese i závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.).

9. K otázce kvantifikace restitučního nároku (ve vazbě na ocenění odňatých, pro zákonnou překážku nevydaných pozemků) lze odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu, podle níž v situaci, kdy byly odňaté pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.

11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi (i se zřetelem na východiska restitučního zákonodárství, akcentovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.

Na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze tedy usuzovat na základě různorodých (shora označených) kritérií (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, a ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, jakož i judikaturu v nich citovanou, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).

10. Odvolací soud se výše citované nerozporné judikatuře (judikaturou předestřená kritéria, za nichž jest odňatý pozemek ocenit jako stavební, byla vždy formulována příkladmo) nikterak nezpronevěřil, jestliže své závěry o potřebě ocenit některé odňaté pozemky podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako stavební opírá o zjištění, že pozemky byly určeny k zastavění souvislou obytnou zástavbou a komunikacemi nebo sportovišti (v souladu s návrhem regulačního a zastavovacího plánu pro části území Prahy Smíchov a Košíře ze 30.

let 20. století) a stavební činnost na nich byla po přechodu na stát dle uvedeného návrhu vzdor nové právní úpravě (zákon č. 84/1958 Sb.) i nadále plánována a (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou akcentoval účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro ocenění odňatých pozemků jako stavebních rigidně vyžadoval existenci platné územně plánovací dokumentace; ke shodnému závěru (o vlivu změny právní úpravy realizované zákonem č. 84/1958 Sb. na oceňování odňatých pozemků stavebního charakteru) dospěl pak dovolací soud i v jiných věcech týchž účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.

11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, proti němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 454/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 223/2024). Na ocenění odňatých pozemků jako stavebních přitom ničeho nemění okolnost, že na nich bylo vybudováno tenisové, ragbyové, dětské a fotbalové hřiště (srov. k tomu kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.

12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3134/2020) či zastavění pozemku dočasnou stavbou (ke shodným závěrům o ceně pozemků odňatých právním předchůdcům žalobkyně dospěl ostatně Nejvyšší soud – krom již shora označených rozhodnutí – i v usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2108/2022, usnesení ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1494/2023, či usnesení ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023).

11. Nadto lze také připomenout, že úsudek akcentovaný soudy nižšího stupně o tom, že (některé) původní pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, je svou povahou závěrem skutkovým a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je tak limitován, kdy uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen „R 4/2014“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění].

12. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako stavebních pak ničeho nemohou změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (zejm. v bodu 11 dovolání), z nichž se totiž podává stejný závěr, že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různorodých kritérií.

13. Konečně ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2244/2021, není v projednávané věci přiléhavý, jestliže dovolatelkou odkazovaná pasáž citovaného usnesení (v bodu 14 dovolání) aprobuje závěry soudů nižších stupňů, které při ocenění oprávněné osobě přiřknutého náhradního pozemku vyšly ze znaleckého posudku a ocenily jej jako pozemek zemědělský v situaci, kdy byl podle tehdy aktuálního územního plánu zařazen do ploch „ZV veřejná prostranství – veřejná zeleň, území Z71“, tj. plocha veřejné zeleně pro účely lyžařského areálu bez možnosti umísťování staveb nezbytných pro provoz areálu.

14. Vyslovuje-li dovolatelka nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu o nedostatku podmínek k aplikaci cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (viz bod 50 a násl. dovolání), nese se i tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění skutkových zjištění (dovolatelka argumentačně směřuje i k soudy aprobovaným závěrům obsaženým ve znaleckém posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.), jakož i způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, a shora odkazované rozhodnutí R 4/2014). Pokud soudy nižšího stupně – se zřetelem k individuálním skutkovým závěrům (odňaté pozemky byly určeny k realizaci městské výstavby, jež byla napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) – neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné, nelze závěrům odvolacího soudu ničeho vytknout (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.

5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Závěr o absenci předpokladů pro korekci (snížení) ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. spočívá tedy na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), jež nevytvářely pro aplikaci odkazovaného ustanovení prostor, nikoliv snad na nesprávném výkladu a použití odkazovaného cenového předpisu. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani podpůrná úvaha odvolacího soudu o potřebě prokazovat důvody pro korekci ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. „nadevší pochybnost“ (vyslovená v bodu 7 odůvodnění rozsudku), je-li z obsahu odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že v případě této tvrzené skutečnosti odvolací soud nevycházel z požadavku prokázat ji s absolutní jistotou (k tomu srovnej např. i dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 20.

8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13).

15. Nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky, že v otázce aplikovatelnosti ustanovení cenového předpisu o cenových srážkách (příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) panuje rozporná judikatura dovolacího soudu. Jak již výše uvedeno, přijatý závěr je vždy úzce provázán s konkrétními zjištěními každé posuzované věci. Pro odlišnost skutkových zjištění, jež byly podkladem právního posouzení, nelze tak identifikovat rozpor ani mezi žalovanou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023 (jakož i dalšími rozhodnutími označenými v bodu 56 dovolání) a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021 (v němž byla řešena otázka finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. s použitím týchž kritérií) a konkluzím ustálené rozhodovací praxe (citovanými v bodech 55 a 56 dovolání) se neprotiví ani současně odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2623/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1790/2021 (byly-li naposled označenými rozhodnutími v tehdy projednávaných věcech aprobovány závěry odvolacího soudu o korekci zjištěné administrativní ceny založené na odlišných individuálních skutkových zjištěních). Relevantní pak není ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19, připouštějí-li v obecné rovině zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (a jež – oproti věci nyní projednávané – také pak vycházejí z odlišných skutkových reálií).

16. V situaci, kdy soudy nižších stupňů (srov. bod 7 rozsudku soudu prvního stupně a body 10 a 11 rozsudku odvolacího soudu) přesvědčivě a logicky vysvětlily, z jakého důvodu čerpají své závěry o ceně odňatých pozemků ze znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., a nikoli z oponentního posudku Ing. Pavla Pelce, nebylo zjevně ani důvodu přikročit k vypracování revizního znaleckého posudku.

17. Nejvyšším soudem shora artikulované konkluze stran kvantifikace žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku, jakož i nenaplnění podmínek pro aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. přitom již dříve obstály i v rovině ústavněprávního přezkumu (srov. již výše citované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23).

18. Argumentuje-li dovolatelka, že vydání požadovaných náhradních pozemků žalobkyni povede k porušení zásady ekvivalence, kdy v tomto směru považuje za určující srovnání výměry žalobkyni odňatých (a nevydaných) pozemků a výměry již žalobkyni vydaných (poskytnutých) náhradních pozemků, lze i v tomto směru odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž se podává, že ekvivalence mezi hodnotou pozemků odňatých a hodnotou pozemků náhradních je zajišťována zejména na základě shodné metody ocenění (§ 28a zákona č. 229/1991 Sb.).

Podstatná je tedy cena statků odňatých a cena statků nabývaných jako náhradní pozemky; výše naturální náhrady za odňaté a nevydané pozemky by v souladu s principy restitučního procesu měla být ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny pozbytých statků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).

Ani v tomto směru se tedy rozhodnutí odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neprotiví, měl-li odvolací soud za prokázané (a to i na základě provedeného expertního dokazování), že ke dni podání žaloby (4. 3. 2020) činil dosud neuspokojený restituční nárok žalobkyně 5 144 727 Kč, zatímco hodnota v tomto řízení žalobkyni přiřknutých náhradních pozemků činí 370 475,07 Kč (srov. body 10 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a že vydáním nárokovaných náhradních pozemků tedy nedojde k přečerpání žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku.

19. K námitkám, jimiž dovolatelka v dané souvislosti brojí i proti způsobu, jakým soudy ocenily náhradní pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, sluší se připomenout, že povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). Soudy pak nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020).

20. Výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, se soudy nižších stupňů nikterak nezpronevěřily, jestliže soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 4 odůvodnění) přesvědčivě vyložil, proč i při určování ceny předmětných náhradních pozemků vycházel ze znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D. ze dne 24. 5. 2022 (reflektujícího závazný územní plán obce a v něm uvedené určení pozemků coby zemědělské plochy) a nikoliv z posudku zpracovaného znalcem Ing. Kamilem Štroblem, Ph.D. (oceňujícím pozemky jako stavební), v situaci, kdy právě posudek vypracovaný prof. Ing. Schneiderovou Heralovou – na rozdíl od znaleckého posudku vypracovaného Ing. Štroblem – hodnotil jako úplný, logický a souladný s ostatními provedenými důkazy. Tyto závěry vzal odvolací soud za správné a v plné míře na ně odkázal (uvedl-li současně, že soud prvního se s námitkami žalované, opětovně artikulovanými v odvolání, zabýval a náležitě se s nimi vypořádal (viz bod 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

21. K dovoláním vymezenému důvodu, jímž se brojí vůči závěru odvolacího soudu, že vydání pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nebrání překážky převoditelnosti z vlastnictví státu, potažmo že jde o pozemky způsobilé (vhodné) k náhradní naturální restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., lze pak uvést následující.

22. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že jako náhradní lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné (z vlastnictví státu do jejího vlastnictví převoditelné), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky; při posuzování „vhodnosti“ pozemku nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, přičemž tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v nich citovaná rozhodnutí).

23. Opakovaně pak Nejvyšší soud uvedl, že nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018), ani skutečnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019), ba dokonce (bez dalšího) ani sama skutečnost, že byl daný pozemek dotčen předběžným opatřením, jímž je žalované zapovězeno s pozemkem nakládat (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, nebo ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020). V případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest však vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení svého restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021, ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021).

24. Odvolací soud se vzdor mínění dovolatelky výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (ani dovolatelkou odkazovaným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021) nikterak nezpronevěřil, vyhověl-li žádosti žalobkyně o vydání předmětných náhradních zemědělských pozemků (parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY), kdy považoval (při absenci jiných skutečností, jimiž by bylo lze poměřovat práva oprávněných osob na uspokojení restitučního nároku převodem téhož pozemku) za určující právě časové hledisko, tedy okamžik zahájení soudního řízení (kdy řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 405/2020, v němž se jiná oprávněná osoba domáhala vydání týchž pozemků jako náhradních, bylo u soudu zahájeno později než řízení v nyní projednávané věci). Nelze tudíž přitakat tvrzení dovolatelky, že v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí „v podstatě jakékoliv úvahy o lepším právu zcela absentují“ (když jiné okolnosti, jež by výjimečně mohly vést k opuštění zásady časové priority uplatnění nároku, žalovaná – sama disponující poznatky o neuspokojených nárocích žalobkyně a dalších oprávněných osob – ani netvrdí).

25. Nepřiléhavý je pak i odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, jímž Nejvyšší soud v tehdy projednávané věci – za jiných skutkových okolností – aproboval závěr soudů nižších stupňů, že oprávněnou osobou nárokované náhradní pozemky nejsou k vydání vhodné (vzaly-li tehdy soudy nižších stupňů v potaz nejen celkovou výměru nárokovaných náhradních pozemků, ale současně i to, že na nárokovaných pozemcích se nacházely zásoby štěrkopísku a že na nich bylo stanoveno k zajištění ochrany výhradního ložiska písku chráněné ložiskové území a současně byl vydán zákaz činností omezujících dobývání ložiska a investic do půdy – zúrodňovacích, melioračních a jiných opatření, což prakticky vyloučilo možnost využívat pozemky k zemědělským účelům). Rozhodnutí odvolacího soudu není pak v kontradikci ani k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jenž se zabývá otázkou určení přiměřené a rozumné výše peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., na podkladě soudy tehdy učiněných skutkových zjištění, jež pak poměřuje ustálenou rozhodovací praxí, jíž měly soudy na zřeteli i v nyní posuzované věci.

26. Výtky dovolatelky vůči postupu soudu v řízení (namítané porušení procesních pravidel, bez vytčené kvalifikované otázky procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutí),vystihují vady řízení; přitom ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.) a vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K námitce dovolatelky sluší se snad uvést, že poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Rozhodoval-li v projednávané věci soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. nebylo namístě.

27. K námitkám dovolatelky, že se odvolací soud detailně nevypořádal se všemi výhradami, které proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnila a že dovoláním napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné (jež taktéž spadají do kategorie vad řízení), sluší se pro úplnost odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12.

2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Porušení práva na spravedlivý proces přitom nelze shledat ani v postupu odvolacího soudu, odkáže-li na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž se soud předestřenými námitkami zabýval a neshledal je důvodnými, a s nímž se odvolací soud v tomto rozsahu ztotožnil (přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 296/2022).

28. Konečně, výhrady dovolatelky vůči kvalitě rozhodnutí odvolacího soudu (v němž se odvolací soud – byť vždy nikoliv zcela detailně – zabýval všemi právně významnými okolnostmi a pro rozhodnutí určujícími právními otázkami) Nejvyšší soud ani nesdílí, nevykazuje-li odůvodnění rozsudku odvolacího soudu takové defekty, aby je bylo lze označit za nepřezkoumatelné (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013) a jež by byly na újmu uplatnění procesních práv žalované (která proti rozhodnutí odvolacího soudu byla schopna zformulovat dovolací důvody v rozsahu dvaceti dvou stran, navzdory jí uváděnému tvrzení, že „nemůže vznést řádnou a úplnou dovolací argumentaci“). V této souvislosti nelze přehlédnout, že řada dovolacích námitek je opakováním argumentace, jíž žalovaná již dříve uplatňovala v jiných skutkově a právně podobných věcech týchž účastníc (jde-li o kvantifikaci restitučního nároku žalobkyně, potažmo ekvivalentnost poskytnutého náhradního plnění, ve vazbě na hodnocení provedených důkazů včetně znaleckých posudků), jež nebyla shledána důvodnou a kdy odvolacími soudy učiněné konkluze následně obstály jak v řízení před soudem dovolacím, tak i v rovině ústavněprávního přezkumu (k tomu srov. již výše odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, včetně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23).

29. K výtce dovolatelky, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (která však – jak vysvětleno výše – postrádá důvodnost i relevanci), sluší se pak připomenout i tolik, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23 odůvodnění, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39 odůvodnění, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).

30. Z výše uvedeného tak vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny (v situaci, kdy dovoláním vytčené právní otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit).

31. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (II), a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li v dovolání, že rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho obou výrocích), není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle nějž je vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení).

32. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

33. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím zástupkyně z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky (z tarifní hodnoty 370 475,07 Kč) ve výši 9 820 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 125,20 Kč.

34. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 5. 2024

Mgr. Petr Kraus předseda senátu