29 Cdo 1228/2020-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce Z. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Holcovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 4, Nuselská 499/132, PSČ 140 00, proti žalované
JUDr. Haně Záveské, advokátce, se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/8,
PSČ 293 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Z. N., o náhradu škody,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 Cm 1/2017, o dovolání žalobce
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2019, č. j. 4 Cmo
185/2019-183, takto:
Druhý a třetí výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2019, č.
j. 4 Cmo 185/2019-183, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. února
2019, č. j. 65 Cm 1/2017-170, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 25. února 2019, č. j. 65 Cm 1/2017-170, Krajský soud
v Praze odmítl podání žalobce Z. N. ze dne 8. listopadu 2017.
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce podáním, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 8.
listopadu 2017, požadoval uložení povinnosti žalované JUDr. Haně Záveské,
advokátce, správkyni konkursní podstaty žalobce, zaplatit mu částku ve výši 13
029 594,80 Kč a „minimálně ? z částky 44 880 173,60 Kč, tj. 22 440 086,60 Kč“.
[2] Při jednání dne 9. listopadu 2018 soud prvního stupně usnesením
vyzval žalobce, aby ve lhůtě 30 dnů doplnil chybějící náležitosti a zároveň jej
poučil, jak má doplnění provést, a poučil jej i podle § 43 odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
3. Soud prvního stupně měl za to, že podání žalobce ze dne 8. listopadu
2017 nemá potřebné náležitosti žaloby (návrhu na zahájení řízení) podle § 79
odst. 1 o. s. ř., neboť postrádá vylíčení rozhodujících skutečností, je
nejasné, rozporné, zmatečné a není srozumitelné, není zřejmé, na základě jakých
skutkových tvrzeních ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“), se žalobce domáhá po žalované náhrady způsobené
škody. Proto jej vyzval k odstranění vad žaloby.
4. Na výzvu reagoval žalobce podáními z „6. listopadu 2018“ a 10.
prosince 2018, avšak ani těmito podáními vadu žaloby, pro kterou podle soudu
prvního stupně nelze v řízení pokračovat, neodstranil. K tomu soud prvního
stupně uvedl, že není například vyjádřeno, kterým konkrétním jednáním žalované
měla být žalobci způsobena škoda a jakým způsobem. Žaloba zcela chaoticky
zmiňuje „odpovědnost žalované“ bez konkrétní specifikace jejího jednání a bez
upřesnění způsobu, jak žalobce k vyčíslení škody dospěl. Podle soudu prvního
stupně je v každém z požadovaných případů škody nutné uvést konkrétně, jakým
způsobem ke škodě došlo, o jakou škodu se jedná, jakým způsobem žalobce dospěl
k výši škody, je třeba uvést konkrétní jednání či nekonání žalované, která měla
způsobit tuto škodu, příčinnou souvislost mezi tímto konáním a nejednáním a
vznikem škody, a to s tím, že je nezbytné, aby bylo současně i uvedeno, kdy
přesně ke škodě mělo dojít, a to zejména s ohledem na již vznesenou námitku
promlčení ze strany žalované.
5. K odvolání žalobce a k jeho námitce podjatosti Vrchní soud v Praze v
záhlaví označeným usnesením rozhodl o tom, že Mgr. Pavla Peltrámová, soudkyně
Krajského soudu v Praze, není vyloučena z projednání a rozhodování v této věci
(první výrok), potvrdil uvedené usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok) a
6. Odvolací soud (po vypořádání se s námitkou podjatosti) – odkazuje na
§ 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a cituje vedle odborné literatury i závěry
Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo
4457/2007, v rozsudku ze dne 1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, a v
rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2741/2014 – předně vysvětlil, že
pouze takové vymezení skutkového děje umožňující jeho jednoznačnou
individualizaci a vylučující možnost záměny s jiným skutkovým dějem, resp. od
jiných myslitelných skutkových podkladů, naplňuje § 79 odst. 1 o. s. ř.
Obligatorní náležitostí podané žaloby přitom není a nikdy nebyla právní
charakteristika vylíčeného skutku a pokud tak žalobce přesto učiní, soud
právním názorem účastníka není vázán („iura novit curia“). Samotný žalobní
skutek je přitom chápán jako výseč objektivní reality. Žaloba je dostatečně
určitá, uvede-li žalobce alespoň takové skutečnosti, které umožňují odlišit jím
popisovaný podklad pro rozhodnutí od jiných myslitelných skutkových podkladů.
Zvláštní nároky jsou však na žalobce kladeny v případě vylíčení žalobního
skutku popisujícího způsobení škody.
7. Dále odvolací soud uvedl, že skutková podstata nároku na náhradu
škody je typově poměrně složitá a její řádné jednoznačné vyjádření klade na
žalobce nepoměrně vyšší nároky, než například u plnění smluvního. Popis
skutkového děje u nároku na náhradu škody vyžaduje jednoznačné a
individualizované tvrzení o porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody a
příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti.
8. Odvolací soud „vyjmul“ z „obsáhlého“ podání žalobce ze dne 8.
listopadu 2017 a jeho doplnění z 6. listopadu 2018 a 10. prosince 2018, že
žalovaná jako správkyně konkursní podstaty žalobce mu způsobila škodu hlavně
tím, že v rozporu se zákonnými povinnostmi dle § 8 odst. 2 ZKV nepečovala o
pohledávky žalobce za jeho dlužníky [zejména přihlášené do konkursního řízení
na majetek úpadce K+Z Handel-Montagebau, s. r. o. v likvidaci (dále jen „úpadce
K“), vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 11/2005]. Na č. l. 143 –
160 spisu je podle odvolacího soudu „sice obšírně (avšak málo srozumitelně)“
popisována celá řada pochybení žalované při správě pohledávek dlužníka, není
však tvrzeno, jaká škoda měla v důsledku toho vzniknout v majetkové sféře
žalobce (nikoli jeho konkursních věřitelů) a není popsána ani příčinná
souvislost mezi tvrzeným pochybením žalované a vzniklou škodou. Podání žalobce
je podle odvolacího soudu i vnitřně rozporné. Není z něj totiž zejména vůbec
patrné, jaké dílčí skutky vyjádřené ve značných peněžitých sumách na č. l. 144
– 160 spisu reprezentuje žalobní petit, žádající po žalované 1/ „zaplacení 13
029 594,80 Kč“, 2/ „minimálně podíl žalované na náhradě škody a to částku 22
440 086,81 Kč“ a 3/ „zaplacení jménem žalobce na Českou správu sociálního
zabezpečení škodu na nezaplacené důchodové pojištění za žalobce ve částku 127
109 Kč“. K rozporu mezi celkovým požadavkem a vymezením dílčích nároků poukázal
odvolací soud na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp.
zn. 25 Cdo 2295/2003.
9. Protože odvolací soud měl za splněné všechny formální předpoklady pro
odmítnutí žaloby stanovené v § 43 o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně
potvrdil.
10. Výslovně proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem (posuzováno podle svého
obsahu), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ve druhém výroku
spolu s usnesením soudu prvního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
11. Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud posoudil otázku
předpokladů pro odmítnutí žaloby nesprávně. Míní, že jeho žalobní návrh byl
formulován dostatečně určitě a podrobně, zjevně šlo o žalobu na náhradu škody,
která z materiálního hlediska obsahovala po jejím doplnění všechny podstatné
náležitosti. Dohromady ve všech podáních z 8. listopadu 2017, 6. listopadu 2018
a 10. prosince 2018 jsou dle jeho názoru konkrétně, jasně, přehledně a
srozumitelně vyčísleny jednotlivé škody způsobené žalovanou dovolateli, k čemuž
soudy nepřihlédly a ani se k jednotlivým konkrétním škodám nevyjádřily.
Dovolatel poukazuje na to, že nebyl soudem vyzván k odstranění žádné konkrétní
vady. Soud prvního stupně se dopustil zásadního pochybení, neboť nesplnil svou
zákonnou poučovací povinnost a místo toho, aby adekvátním způsobem odstranil
vady podání dovolatele a poučil jej o všech jeho právech a povinnostech,
postupoval zcela formalisticky. Dovolatel se v řízení snažil vady svých podání
odstranit a aktivně reagoval na všechny výzvy.
12. Odkazuje na § 5 o. s. ř., dovolatel uvádí, že je stěžejní, aby se
účastníkům řízení dostalo řádné poučení v takovém stádiu řízení, kdy je to pro
ně a pro vedení řízení potřebné a takovým způsobem, který bude odpovídat všem
specifikům daného řízení a konkrétních účastníků. Smyslem poučovací povinnosti
soudu vůči účastníkům je, aby kvůli neznalosti procesních předpisů neutrpěli v
řízení újmu na svých právech. S poukazem na § 43 o. s. ř. a závěry obsažené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98,
uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 36/1999“), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn.
21 Cdo 370/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník
2002, pod číslem 209, uvádí, že výzva k odstranění vad musí mimo jiné obsahovat
údaje o tom, v čem je podání neúplné, popř. nesrozumitelné či neurčité, dále
zejména poučení, jak je třeba vadu podání odstranit. Soud je přitom povinen
adresně, konkrétně a způsobem odpovídajícím právnímu vědomí účastníka uvést
konkrétní postupy, jaké má účastník učinit, konkrétní údaje, které je třeba
opravit, a způsob, jak je má opravit či doplnit. Akcent na srozumitelnost a
poučení přizpůsobené konkrétnímu účastníku považuje dovolatel za důležitý pro
bezprostřední souvislost s právem na spravedlivý proces.
13. Podle dovolatele je zřejmé, že soud prvního stupně nesplnil svou
poučovací povinnost dle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť se omezil pouze na stručný
výčet údajů, které v podání dovolatele chybí, a žádným způsobem blíže
nespecifikoval postup, jak konkrétně by dovolatel měl podání doplnit. Současně
nezohlednil komplikovanost případu a skutečnost, že dovolatel nemá právní
vzdělání. Výzva tomu nebyla přizpůsobena a bylo zcela zřejmé, že dovolatel
nebude schopen adekvátně reagovat. Soud neučinil opatření k tomu, aby dovolatel
neutrpěl na svých právech.
14. Dovolatel je dále přesvědčen, že soud prvního stupně zásadně
pochybil, jestliže v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i
Ústavního soudu dovolatele nepoučil o možnosti nechat se procesně zastoupit či
požádat o ustanovení bezplatného právního zástupce dle § 30 o. s. ř. K tomu
cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo
2249/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo
3398/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS
3849/11.
15. Konečně dovolatel uvádí, že kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
poučení soudu prvního stupně bylo ve světle shora uvedené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dostačující, má za to, že ani tak zde nebyl
důvod pro odmítnutí jeho podání. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, má za to, že soudy posoudily podmínky
pro odmítnutí žaloby v rozporu se závěry obsaženými v posledně zmiňovaném
rozhodnutí.
16. Dovolatel konečně namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces, neboť byly opomenuty jím navrhované důkazy, soudy se nijak nevyjádřily
ke změnám žaloby, které byly dovolatelem učiněny v podáních z 6. listopadu 2018
a 10. prosince 2018, došlo k odnětí zákonného soudce, dovolateli byla odvolacím
soudem odňata možnost řádně se účastnit jednání před soudem, došlo k porušení
ustanovení o doručování a vedení soudu prvního stupně se nevyjádřilo k
dovolatelem podané stížnosti na průtahy řízení a nevhodné chování soudkyně
soudu prvního stupně.
17. K dovolání se vyjádřila žalovaná, která považuje dovolání za
nedůvodné a ztotožňuje se se závěry soudů nižších stupňů. Žalovaná považuje
poučení poskytnuté soudem prvního stupně na jednání dne 9. listopadu 2018 za
naprosto srozumitelné, a to i pro osobu průměrných rozumových schopností;
dovolatel je však osoba vysokoškolsky vzdělaná, která působí (působila) jako
daňový poradce. Doplnění dovolatele jsou chaotická, neurčitá, absentuje řádné
vyčíslení škody, údaj, jak k výši škody dospěl, absentuje i to, jaká je
příčinná souvislost mezi údajným konáním/nekonáním žalované a vznikem škody.
Chybí údaj, kdy škoda vznikla.
18. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
19. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené
rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od (níže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu.
20. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním
– nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2).
23. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
24. Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 32 Odo 315/2004 formuloval a
odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.
se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května
1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 1998 pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li
žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde
o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.),
jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl
vymezen předmět řízení po skutkové stránce; neoznačí-li žalobce důkazy v
žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, a nepřipojí-
li žalobce k žalobě listinné důkazy, jichž se dovolává, také se nejedná o vadu
žaloby. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a
pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo
je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický
rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 370/2002 či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002,
publikované v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 135).
25. V usnesení ze dne 20. prosince 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017,
Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné,
jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva,
tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností.
K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu
směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k
odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem.
26. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud
vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o
rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé,
o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. dubna 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl
tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu
žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o
jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2004, sp.
zn. 25 Cdo 2142/2004).
27. Z podání dovolatele na č. l. 1 až 12, 101 až 111, 125 a 125 p. v. a
129 až 166 se (ve stručnosti a posuzováno podle svého obsahu) i přes určitou
neobratnost, obsáhlost a některé dílčí nejasnosti zejména podává, že dovolatel
požaduje po žalované (kterou po celou dobu označuje jako advokátku a správkyni
konkursní podstaty dovolatele) úhradu několika finančních částek, jež mají
představovat škodu, kterou mu způsobila žalovaná při výkonu funkce správkyně
konkursní podstaty dovolatele. Pokud jde o požadavky obsažené v žalobě, tak
dovolatel se domáhá uložení povinnosti žalované zaplatit částky ve výši 1/ 13
029 594,80 Kč a 2/ 22 440 086,60 Kč (upřesnění tohoto požadavku obsahuje
zejména č. l. 160). V následujících podáních pak připojuje další požadavky
shrnuté na č. l. 160 a 161 pod body III. až V. Obecně má dovolatel za to, že
všechny jím specifikované škody (jednotlivé nároky) byly způsobeny žalovanou
při jejím výkonu funkce správkyně konkursní podstaty dovolatele, nepostupovala
podle něj řádně a s odbornou péčí a k tomu uvádí, při kterých činnostech a
událostech podle jeho názoru žalovaná porušila své povinnosti a jak mu tím
způsobila škodu. Ve vztahu k nároku 1/ má (ve své podstatě) dovolatel za to, že
mu žalovaná způsobila škodu nevymáháním či nevymožením, resp. špatným vymáháním
či správou jím specifikovaných pohledávek, které měl/má za svými věřiteli,
přičemž celkovou výši této dílčí škody vyčísluje jako součet nominálních hodnot
daných pohledávek (972 569,80 Kč, 253 083 Kč, 10 000 000 Kč, 844 589 Kč, 159
353 Kč a 800 000 Kč). Ve vztahu k nároku 2/ má dovolatel (ve své podstatě) za
to, že mu žalovaná způsobila škodu tím, že neplnila své povinnosti v pozici
věřitele namísto dovolatele v konkursním řízení úpadce K, ve kterém měl být
dovolatel majoritním věřitelem a současně byl dovolatel společníkem úpadce K a
také jeho jednatelem. Žalované (obsáhle) vytýká, že spoluzavinila (vedle
správce konkursní podstaty úpadce K) škodu na majetku dovolatele tím, že
nedostatečně hájila jeho zájmy a spolu způsobila snížení uspokojení jeho
pohledávek v daném řízení, přičemž tvrdí, jaké škody v daném řízení vznikly. Svou škodu vyčísluje jako polovinu celkové škody (44 880 173,60 Kč) způsobené
bezdůvodným vynaložením nákladů konkursu úpadce K (13 979 162,52 Kč) a dále
jako rozdíly mezi výtěžkem zpeněžení dvou specifikovaných pohledávek úpadce K
(237 544,50 Kč a 12 334,40 Kč) a jejich nominální hodnotou (4 750 890 Kč a 26
400 000 Kč). Tak dospěl k částce ve výši 22 440 086,60 Kč, byť v průběhu své
argumentace vyčísluje i částku vyšší, kterou ale ve výsledku nepožaduje. Je
však zřetelné, z čeho danou částku vypočítal. V žalobě dále tvrdil skutečnosti
ohledně nevyplácení životního minima žalovanou dovolateli, namítal zpeněžení
nemovitostí „pod cenou“, nezákonné srážení z nemocenské a důchodu a formuloval
také neurčitě jakousi škodu způsobenou tím, že žalovaná měla na jeho úkor a
jeho jménem podnikat po dobu 11 let. Tyto škody však až do podání z 6. listopadu 2018 a 10. prosince 2018 (č. l. 129 až 161) po žalované nepožadoval
(viz např. ve vztahu k částce 127 109 Kč č. l. 110 p.
28. Ačkoli je zřejmé, že podání dovolatele obsahují velké množství
tvrzení a informací nesouvisejících s tvrzenou škodou způsobenou podle mínění
dovolatele žalovanou, příp. není jejich souvislost za aktuálního stavu spisu
zřejmá, jsou i přes obtížnější srozumitelnost jeho podání z jejich obsahu v
základních rysech zjistitelná taková tvrzení, kterými dovolatel po skutkové
stránce vymezil předmět řízení dostačujícím způsobem (tj. tak, že nehrozí jeho
záměna s jiným skutkem).
29. Odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) převážně dovolateli
vytýká nedostatky v rovině hmotněprávního posouzení jeho žaloby. Při posouzení
podání dovolatele podle jejich obsahu totiž lze bez výraznějších obtíží v
alespoň hrubých rysech dospět k závěru o předmětu řízení. Pokud pak podle
odvolacího soudu (soudu prvního stupně) podání dovolatele neobsahovala všechna
tvrzení pro hmotněprávní posouzení věci, nemůže takový závěr vést k aplikaci §
43 o. s. ř. K tomu slouží jiné nástroje občanského soudního řádu, jako jsou
např. poučovací povinnosti dle § 118a, § 118b či § 119a o. s. ř.
30. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž
shledal, že řízení takovými vadami zatíženo je.
31. Nejvyšší soud předesílá, že řízení není zatíženo vadou spočívající v
absenci poučení podle § 30 o. s. ř. K tomu srov. zejména závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 422/2009.
32. Lze však souhlasit s dovolatelem, že výzva učiněná na jednání dne 9.
listopadu 2018 (č. l. 126 a 127) byla značně obecná, nekonkrétní a nijak
nereflektovala obsah podání dovolatele. Nadto z velké části obsahovala
požadavek na doplnění údajů pro hmotněprávní posouzení žaloby, nikoli pro
odstranění jejích nedostatků pro potřeby vymezení předmětu řízení. Současně
tato výzva neobsahovala výzvu k odstranění skutečných vad podání dovolatele, a
to v označení žalované a ohledně problému se specifikací nároku 2/ (ten poté
odstranil dovolatel sám, jak je vysvětleno shora). K tomu viz již R 36/1999 a
četnou navazující judikaturu.
33. Řízení je dále postiženo vadou v neodstranění nedostatku v označení
žalované, na což Nejvyšší soud soudy nižších stupňů upozorňoval již v usnesení
ze dne 19. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 2304/2018 (viz odst. [8]), jež bylo
vydáno také v této věci k dovolání dovolatele proti nevyhovění jeho návrhu na
nařízení předběžného opatření. Žalovaná je označena nejen jako advokátka
(ačkoli z podání dovolatele se nepodává, že by požadoval náhradu škody po
žalované z titulu poskytování právních služeb dovolateli), ale také jako
správkyně konkursní podstaty; k tomu srov. zejména závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 3281/2010 (na který již Nejvyšší
soud soudy upozorňoval), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp.
zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněného pod číslem 72/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (který se sice vztahuje k označení „insolvenční
správce“, ale jeho závěry jsou přiměřeně aplikovatelné i zde). Nelze totiž
přehlédnout, že dovolatel v petitu žaloby (opakovaně) požaduje úhradu
žalovaných částek do své konkursní podstaty.
34. Protože napadené rozhodnutí neobstálo již z výše uvedených důvodů,
Nejvyšší soud se pro nadbytečnost již nezabýval zbývajícími argumenty
dovolatele.
35. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, není správné, a současně je řízení zatíženo vadami, které činí
napadené rozhodnutí nesprávným, a protože současně důvody, pro které nemohlo
obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené usnesení ve druhém výroku spolu se závislým výrokem o nákladech
odvolacího řízení a s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
36. V dalším řízení se bude soud prvního stupně předně zabývat
odstraněním nedostatku v označení žalované a neopomene se vypořádat ani se
změnami žaloby.
37. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný.
38. V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu