USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2025 o dovolání,
které podal obviněný M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
9. 2023, sp. zn. 61 To 107/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 86/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. 44
T 86/2021, byl obviněný M. K. (dále též „obviněný“, „dovolatel“) uznán vinným
pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1
alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění účinném ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „tr. zákoníku“), a to na
podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „s již odsouzeným N.,
obviněným H., K., odsouzeným Mikundou, obviněným Š., odsouzeným B., odsouzeným
Ch. a Moravcem, společně a po vzájemné předchozí dohodě obstarali motorová
vozidla, která pocházela z různorodé trestné činnosti spáchané v Německu, tato
vozidla dopravili či nechali dopravit z Německa a Bulharska do Prahy, a takto
činili s úmyslem zastřít jejich původ (a to předložením falešných dokladů od
vozidel při žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovozených
vozidel a registrací těchto vozidel u Magistrátu hlavního města Prahy, kdy
vozidla přihlásili na české společnosti), a poté je s výnosem prodat dalším
osobám, přičemž při prodeji vozidel použili padělané dokumenty, kdy toto činili
organizovaně, každý z členů skupiny si byl vědom skutečného původu vozidel, měl
přesně stanovené úkoly a byl si vědom skutečnosti, že se aktivně zapojuje svou
úlohou v rámci organizované skupiny, kdy jejich sofistikované jednání se
vyznačovalo značnou plánovaností a koordinací a spočívalo v tom, že
1. obžalovaný K, již odsouzený N., obviněný H., obviněný K., odsouzený Mikunda,
odsouzený B. a odsouzený Ch. poté, co si K. A., nar. XY, zapůjčil a nevrátil v Německu v autopůjčovně
Charterline Fuhrpark-Service GmbH vozidlo VOLKSWAGEN TOUAREG, rz XY, mpz D, vin
XY, kvůli čemuž je prověřován na policejním prezídiu v Berlíně pod č.j. 130131-1539-026303 od 31.1.2013, kdy předmětné vozidlo měl vrátit nejpozději
dne 8.11.2012, a to na základě okamžité výpovědi nájemní smlouvy,
po předchozí domluvě mezi ods. N. a obž. K. přivezl předmětné vozidlo z
Bulharska do ČR na německých registračních značkách XY, V. B., nar. XY, který
jej následně předal ods. N.,
následně ods. N. prostřednictvím obv. H. kontaktoval ods. B., který na
předmětném vozidle nechal provést dne 29.10.2012 v 11:56 hod. technickou
prohlídku, a to na STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, kdy těsně
před technickou prohlídkou byly z vozidla odstraněny německé registrační značky
XY tak, aby toto nebylo v rozporu s deklarovaným dovozem z Bulharska, a
následně téhož dne zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě
dovezeného vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních
činností, a to na pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil
padělaný bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY(Část II.), který
obdržel za tím účelem od obv. H., a ten ho obdržel od ods. N.,
ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne
29.10.2012, přičemž vozidlo bylo zaevidováno na spol. Leonardo Links s.r.o.,
kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc ods.
Mikunda, přičemž se jednalo o
vozidlo v hodnotě 980.000,- Kč,
následně obv. H. domluvil s obv. K. prodej předmětného vozidla, kdy obv. K. vystupoval jako zástupce spol. Leonardo Links s.r.o., IČ: 24248070, přitom se
prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře, kdy vozidlo VW
Touareg, barva černá, vin XY prodal dne 9.11.2012 osobě M. K., nar. XY, a to za
částku 720.000,- Kč, a to pouze s jedním klíčem od vozidla, přičemž M. K. doporučil toto vozidlo ke koupi její syn ods. Ch., přičemž obv. K. zprostředkoval zastavení vozidla v autobazaru Golem před tím, než mělo být
prodáno M. K.,
tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na
MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, H. zprostředkoval
přihlášení vozidla a předal ods. B. padělané doklady od vozidla, které mu
předal ods. N., jemuž je doručili D. O. a V. B., kdy ods. N. dále finančně
zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Mikunda poskytl svou společnost Leonardo
Links, s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. K. společně s
ods. Ch. vozidlo prodali další osobě, aby tím více zakryli původ vozidla a
zajistili tak zisk, přičemž obv. K. užil padělanou plnou moc, kterou mu poskytl
obv. H, přičemž všichni obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z
trestné činnosti, a jednali v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout
zisku z jeho prodeje,
2. obžalovaný K., již odsouzený N., obviněný H., obviněný K., odsouzený B.,
obviněný Š. a odsouzený Moravec
poté, co si K. A., nar. XY zapůjčil a nevrátil v Německu v autopůjčovně
Charterline Fuhrpark-Service GmbH vzidlo VOLKSWAGEN TOUAREG, rz XY, mpz D, vin
XY, kvůli čemuž je prověřován na policejním prezídiu v Berlíně pod č.j. 130131-1539-026303, a to od 31.1.2013, kdy předmětné vozidlo měl vrátit
nejpozději dne 8.11.2012, a to na základě okamžité výpovědi nájemní smlouvy,
po předchozí domluvě mezi ods. N. a obž. K., bylo předmětné vozidlo přivezeno
do ČR na německých registračních značkách XY, kdy toto vozidlo, společně s
vozidlem VOLKSWAGEN TOUAREG, rz XY, mpz D, vin XY přivezli z Berlína do Prahy
V. B., nar. XY a D. O. O., nar. XY, kdy obě vozidla následně předali ods. N,
následně ods. N. prostřednictvím obv. H. kontaktoval ods. B., který na
předmětném vozidle nechal provést dne 8.11.2012 v 14:26 hod. technickou
prohlídku, a to na STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, kdy na
technickou prohlídku bylo vozidlo přistaveno s německými vývozními
registračními značkami XY, které k vozidlu nepříslušely, a následně téhož dne
zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla na
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, a to na
pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný
bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY(Část II.), který obdržel od
obv. H., a ten ho obdržel od ods. N.,
ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne
8.11.2012, přičemž vozidlo bylo ods. B., na základě plné moci, zaevidováno na
spol. Siber s.r.o. ods. Moravce, kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc obv.
H., přičemž se jednalo o vozidlo v hodnotě 1.050.000,- Kč,
následně obv. H. vystupoval jako zástupce spol. Siber s.r.o., IČ: 28397631,
přičemž se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře a
prodal předmětné vozidlo dne 28.11.2012 společnosti LADISLAV BUKAI A SYN,
s.r.o., IČ: 28823435, a to za částku 1.080.000,- Kč, a to pouze s jedním klíčem
od vozidla, kdy prodej tohoto vozidla zprostředkoval obv. Š., přičemž obv. K. zprostředkoval zastavení vozidla v autobazaru Golem před tím, než mělo být
prodáno L. B.,
tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na
MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, obv. H. zprostředkoval
přihlášení vozidla a předal obv. B. padělané doklady od vozidla, které mu
předal ods. N., jemuž je doručil V. B., kdy ods. N. dále finančně zajišťoval
přihlášení vozidla, ods. Moravec poskytl svou společnost Siber, s.r.o. k
zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. H. společně s obv. Š. vozidlo
prodali další osobě, aby tím více zakryli původ vozidla a zajistili tak zisk,
přičemž obv. H. užil padělanou plnou moc, přičemž všichni obvinění věděli o
skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali v úmyslu zakrýt
pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje,
3. obžalovaný K. s již odsouzeným N., obviněným H., odsouzeným B. a odsouzeným
Moravcem
a) obž. K. získal a dodal ods. N. vozidlo MERCEDES SPRINTER 210 CDI, rz XY,
mpz D, vin XY, majitel aFLINK Autovermietung GmbH, které pocházelo z trestné
činnosti spáchané v Německu, kdy toto je vedeno od 15.1.2013 na policejním
prezídiu Berlín, pod č. j.: 130115-1420-024683, kdy předmětné vozidlo si v
Německu pronajala osoba E. D., nar. XY, dne 12.12.2012 s tím, že vozidlo má být
vráceno dne 14.12.2012, přičemž nájemce uvedl falešnou kontaktní adresu a
nefunkční telefonický kontakt a doklady, které předložil byly zcela zjevně
padělané, jelikož osoba nájemce ani osoba, která byla společně s nájemcem při
zapůjčení vozidla a poskytla své doklady, neprochází v Německu žádnými
evidencemi,
ods. N. prostřednictvím obv. H. kontaktoval ods. B., který na předmětném
vozidle nechal provést dne 27.12.2012 v 12:23 hod. technickou prohlídku, a to
na STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, přičemž těsně před
technickou prohlídkou byly z vozidla odstraněny německé registrační značky XY
tak, aby toto nebylo v rozporu s deklarovaným dovozem z Bulharska, a následně
téhož dne zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného
vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností,
a to na pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný
bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY (Část II.), který obdržel od
obv. H., a ten ho obdržel od ods. N., přičemž hodnota předmětného vozidla byla
v té době 649.000,- Kč,
ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne
27.12.2012, přičemž vozidlo bylo ods. B., na základě plné moci, zaevidováno na
spol. Siber s.r.o. ods. Moravce, kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc obv. H.,
následně obv. H.
vystupoval jako zástupce spol. Siber s.r.o., IČ: 28397631, kdy
se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře a prodal
předmětné vozidlo dne 27.12.2012 společnosti AC Dodávky, s.r.o., a to za částku
300.080,- Kč
tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na
MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, obv. H. zprostředkoval
přihlášení vozidla a předal ods. B. padělané doklady od vozidla, které mu
předal ods. N., jemuž byly doručeny z Bulharska, kdy ods. N. dále finančně
zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Moravec poskytl svou společnost Siber,
s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. H. společně předmětné
vozidlo prodal další osobě, aby tím více zakryl původ vozidla a zajistil
finanční zisk, přičemž obv. H. užil padělanou plnou moc, přičemž všichni
obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali
v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje,
b) obž. K. získal a dodal ods. N. vozidlo VOLKSWAGEN GOLF 1K, rz XY, mpz D, vin
XY, majitel M+B Möbel- und Betriebseinrichtunge, resp. leasingová společnost
LeasePlan Deutschland GMBH, které pocházelo z trestné činnosti spáchané v
Německu, kdy toto je vedeno od 27.2.2013 na policejním prezídiu Berlín, pod č. j.: 130227-2300-069927, kdy předmětné vozidlo si zapůjčil K. S., kterému bylo
předmětné vozidlo odcizeno před kasinem, které navštívil, a to tak, že mu
neznámý pachatel odcizil v předmětném kasínu bundu, ve které měl klíče od
předmětného vozidla, přičemž ke skutku mělo údajně dojít dne 27.2.2013 ve 23:02
hod., kdy se jedná o zcela evidentní úmyslné pozdní oznámení krádeže vozidla,
jelikož toto bylo již dne 14.1.2013 přihlášeno do registru vozidel v ČR, a to
bez zásahu do identifikačních znaků předmětného vozidla,
ods. N. prostřednictvím obv. H., kontaktoval obv. B., který na předmětném
vozidle nechal provést dne 14.1.2013 v 11:32 hod. technickou prohlídku, a to na
STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, kdy těsně před technickou
prohlídkou byly z vozidla odstraněny německé registrační značky XY tak, aby
toto nebylo v rozporu s deklarovaným dovozem z Bulharska, a následně téhož dne
zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla na
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, a to na
pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný
bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY (Část II.), který obdržel od
obv. H., a který ho obdržel od ods. N., přičemž číslo části II padělaného
technického průkazu je totožné s číslem části II padělaného technického průkazu
k vozidlu uvedeném ve skutku I.4 a) rozsudku,
ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne
14.1.2013, přičemž vozidlo bylo ods. B., na základě plné moci, zaevidováno na
spol. Siber s.r.o. ods. Moravce, kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc obv. H., přičemž hodnota předmětného vozidla byla 242.000,- Kč,
následně obv. H. vystupoval jako zástupce spol.
Siber s.r.o., IČ: 28397631, kdy
se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře a prodal
předmětné vozidlo dne 27.12.2012 společnosti AC Dodávky, s.r.o., a to za částku
175.000,-Kč,
tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na
MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, obv. H. zprostředkoval
přihlášení vozidla a předal ods. B. padělané doklady od vozidla, které mu
předal ods. N., jemuž byly doručeny z Bulharska, kdy ods. N. dále finančně
zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Moravec poskytl svou společnost Siber,
s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. H. společně předmětné
vozidlo prodal další osobě, aby tím více zakryl původ vozidla a zajistil
finanční zisk, přičemž obv. H. užil padělanou plnou moc, přičemž všichni
obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali
v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje,
c) obž. K. získal a dodal ods. N. vozidlo IVECO 35S11VC30V, rz XY, mpz D, vin
XY, majitel aFLINK Autovermietung GmbH, které pocházelo z trestné činnosti
spáchané v Německu, kdy toto je vedeno od 15.1.2013 14:20 hod. na policejním
prezídiu Berlín pod č. j.: 130115-1420-024683, kdy toto vozidlo převezl do
Prahy B. V., předmětné vozidlo si v Německu pronajala osoba E. D., nar. XY, dne
12.12.2012 s tím, že vozidlo má být vráceno dne 14.12.2012, přičemž nájemce
uvedl falešnou kontaktní adresu a nefunkční telefonický kontakt a doklady,
které předložil byly zcela zjevně padělané, jelikož osoba nájemce ani osoba,
která byla společně s nájemcem při zapůjčení vozidla a poskytla své doklady,
neprochází v Německu žádnými evidencemi,
ods. N. prostřednictvím obv. H., kontaktoval ods. B., který na předmětném
vozidle nechal provést dne 15.1.2013 v 11:31 hod. technickou prohlídku, a to na
STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, přičemž těsně před
technickou prohlídkou, byly z vozidla odstraněny německé registrační značky XY
tak, aby toto nebylo v rozporu s deklarovaným dovozem z Bulharska a následně
téhož dne zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného
vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností,
a to na pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný
bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY (Část II.), který obdržel od
obv. H., obv. H. předal padělané bulharské doklady ods. N., kterému je do Prahy
přivezl V. B., přičemž hodnota předmětného vozidla byla 358.952,62 Kč,
ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne
15.1.2013, přičemž vozidlo bylo ods. B., na základě plné moci, zaevidováno na
spol. Siber s.r.o. ods. Moravce, kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc obv. H.,
následně obv. H. vystupoval jako zástupce spol. Siber s.r.o., IČ: 28397631, kdy
se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře a prodal
předmětné vozidlo dne 27.12.2012 společnosti AC Dodávky, s.r.o., a to za částku
254.100,-Kč,
tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B.
přihlásil vozidlo na
MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, obv. H. zprostředkoval
přihlášení vozidla a předal ods. B. padělané doklady od vozidla, které mu
předal ods. N., jemuž byly doručeny z Bulharska, kdy ods. N. dále finančně
zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Moravec poskytl svou společnost Siber,
s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. H. společně předmětné
vozidlo prodal další osobě, aby tím více zakryl původ vozidla a zajistil
finanční zisk, přičemž obv. H. užil padělanou plnou moc, přičemž všichni
obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali
v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje.“
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou)
roků.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2022, sp. zn.
44 T 86/2021, podal obviněný M. K. odvolání směřující do výroku o vině i výroku
o trestu z napadeného rozsudku.
4. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.
9. 2023, sp. zn. 61 To 107/2023, a to tak, že k odvolání obviněného podle § 258
odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině
pod body I.1. a I.2., dále ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc
vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
5. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že
obviněného při nezměněném výroku o vině pod bodem I.3 odsoudil podle § 216
odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, který
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023,
sp. zn. 61 To 107/2023, podal obviněný M. K. dovolání (č. l. 414–423, 437–438
spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g),
h) tr. ř. maje za to, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Dovolatel namítl, že rozhodná skutková zjištění ohledně subjektivní
stránky skutkové podstaty trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů. Skutkový stav byl přitom správně zjištěn soudem prvního
stupně v jeho prvním zprošťujícím rozsudku ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 T
92/2014. Rovněž napadá nepřezkoumatelnost obou napadených rozhodnutí (tedy
soudu prvního stupně i soudu odvolacího), neboť v nich absentuje vypořádání se
s jeho námitkami v řízení před obecnými soudy. Jeho argumentace proto není
pouhým opakováním doposud uplatněných námitek, neboť tyto námitky nebyly soudy
nižších stupňů vůbec vypořádány. Obhajoba považuje celé trestní řízení za
raritní v negativním smyslu, neboť se nesetkala s případem, kdy i poškozená
mezinárodní společnost Buchbinder potvrdila, že obviněný požadoval dát vozidla
do pátrání, a to před spácháním údajné trestné činnosti a aktivně se podílel na
vrácení jednoho motorového vozidla poškozené, a přesto byl odsouzen. Soud
prvního stupně se hodnocením důkazů ve vztahu k vině obviněného zabýval velmi
okrajově a nedostatečně v bodech 74. a 75. v rozsahu cca 1,5 strany. Odvolací
soud se pak jeho námitkami ve vztahu k provedenému dokazování zabýval velmi
stručně v bodech 28. – 29. svého rozhodnutí, kdy se vypořádal s jeho
konkrétními námitkami pouze obecně, nedostatečně a nepřezkoumatelně. Soudy tak
v projednávané věci vyhodnotily důkazy v rozporu s jejich obsahem, vyvodily z
nich skutkové závěry, které z nich nevyplývaly, opíraly své závěry selektivně
jen o některé důkazy podporující „jejich“ verzi skutkového stavu, aniž by se
vypořádaly s jeho obhajobou a zcela ignorovaly zásadu in dubio pro reo.
8. Své námitky poté dovolatel konkretizoval ve vztahu k jednotlivým
důkazům, přičemž jako první rozporoval závěry, které soudy (a zvláště soud
prvního stupně) vyvodily z výpovědi již odsouzeného E. N. Z dokazování totiž
vyplynulo, že tento odsouzený není důvěryhodnou osobou. Užíval cca deset
identit, dlouhodobě se nacházel v mezinárodním pátrání a za své protiprávní
jednání byl odsouzen i v České republice. Svědkům se představil jako D. W. a na
základě falešných dokladů si v České republice založil i živnost. Na rozdíl od
dovolatele se aktivně vyhýbal trestnímu stíhání, byl na něj vydán mezinárodní
zatykač a z vyhodnocení mezinárodní pomoci vyplývá, že se jedná o osobu mající
bohaté zkušenosti s mezinárodním zločinem. Z výpovědi odsouzeného B. V.
vyplynulo, že si E. N. téměř vše vymyslel a zanechal po sobě obrovské škody.
Jeho důvěryhodnost je proto velmi nízká a s jeho tvrzeními vůči dovolateli
nelze souhlasit. V rámci dokazování byla provedena i konfrontace mezi
odsouzeným N. a dovolatelem. O této konfrontaci se však soudy obou stupňů nijak
nezmiňují ani nevyhodnocují, z jakého důvodu uvěřily právě jeho výpovědi. Jeho
tvrzení, že motorová vozidla měl obstarávat podle sdělení „Bulharů“ právě
dovolatel, a že dovolatel a další dva Turci měli dovézt motorové vozidlo VW
Golf a dvě dodávky, jsou znevěrohodněny věrohodnými důkazy provedenými ve věci.
Z výpovědi svědkyně F., partnerky odsouzeného Garcíi a noční provozní podniku,
kde byl ubytovaný odsouzený N., mající přehled o dění v nočním podniku,
výpovědi svědka V., jakož i z procesně nepoužitelných úředních záznamů z
mezinárodní právní pomoci i ze skutkové věty obžaloby vyplývá, že automobil VW
Golf se v Praze nacházel již před jeho příjezdem a vozidlo Iveco Daily přivezl
do Prahy (i podle obžaloby) B. V., který však dovolatele nezná. Ze jmenné
jízdenky na jméno dovolatele pak vyplývá, že do Prahy cestoval vlakem. Svědek
García také potvrdil, že vozidla Iveco Daily a Mercedes Sprinter přivezli do
Prahy Bulhaři od N. Takto vznesené námitky obviněného však soudy nižších stupňů
nijak nehodnotily, ani se s nimi nevypořádaly.
9. Dále dovolatel uvedl, že z výpovědi obviněného V. H. zcela
jednoznačně vyplývá nevěrohodnost odsouzeného N. a zásadní role tohoto
odsouzeného v celém případu. Odsouzený N. uváděl obviněnému H. zásadní
informace o vozidlech v rozporu s tím, co tvrdil ve své výpovědi u soudu, a to
zejména stran původu vozidel, ceně, řidičích a způsobu jejich obstarání.
Zásadní je, že obviněný H. nehovoří německy, ani nepotvrdil, že by vozidlo VW
Golf dovezl dovolatel, ale pouze uvedl, že se tam v tu dobu objevilo, stejně
tak neviděl, že by odsouzený N. předával dovolateli nějaké peníze. Z porovnání
výpovědi obviněného H. s výpovědí svědka R. B. vyplynulo, že dovolatel
poškozenému jedno vozidlo zachránil a vrátil. Dovolatel dále uvedl, že vlivem
nedostatečné jazykové vybavenosti obviněného H. nejspíše došlo k nedorozumění,
neboť nikdy nežádal vrácení motorového vozidla VW Golf, ale žádal vrácení jemu
svěřeného vozidla Porsche Panamera, které mu odsouzený N. protiprávně odebral.
10. Ve vztahu ke všem kontradiktorně vyslechnutým svědkům a odsouzeným
dovolatel uvedl, že až na osobu odsouzeného N. nehovoří nikdo z nich turecky
ani německy, a žádná z těchto osob proto nemohla s dovolatelem jednat, ani se
na ničem domlouvat. Všechny výpovědi ohledně údajné spolupráce jsou
zprostředkovány od odsouzeného N. S výjimkou odsouzeného N. nikdo nepotvrdil
tvrzení žaloby ohledně spolupráce, neviděl dovolatele přebírat peníze, dovézt
nebo předávat automobily.
11. Ve vztahu k provedeným důkazům, konkrétně pak sdělení Vrchního
státního zastupitelství v Berlíně, vyhodnocení právní pomoci s Německem a
vyhodnocení právní pomoci s Rakouskem dovolatel uvedl, že soud prvního stupně
zcela ignoroval zásadu bezprostřednosti a při dokazování si nepřípustně a v
rozporu s právy dovolatele ulehčoval práci čtením dokumentů, které svým obsahem
z pohledu českého práva spíše odpovídají úředním záznamům. Namísto strojového
čtení zmíněných dokumentů měly soudy přistoupit k výslechů svědků uvedených v
těchto dokumentech. Jejich výslech byl ostatně dovolatelem navržen. Došlo tak k
nepřípustnému obcházení institutu dokazování a nezákonnému ulehčování
dokazování, čímž bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý
proces.
12. Z referencí od společností Europcar, Truck Süd, Hertz, výslechu
komisaře B., jednatele poškozené společnosti Buchbinder Raula Bielkeho,
soukromého detektiva E. B. a znaleckého posudku z oboru kybernetika vyplývá, že
dovolatel je od roku 1995 profesionálním a úspěšným soukromým detektivem v
oboru vyhledávání odcizených motorových vozidel, který spolupracoval s
významnými společnostmi i německou kriminální policií a zachránil vozidla v
celkové hodnotě miliónů eur. Znalecký posudek z oboru kybernetika neprokázal
žádnou souvislost mezi dovolatele a údajným protiprávním jednáním, ale naopak
se z něj podává, že z jeho telefonu a počítače byly zajištěny dokumenty
dokazující, že činil aktivní kroky k navrácení motorových vozidel, a to
konkrétně smlouva mezi dovolatelem a panem K. A. týkající se hledání ztracených
vozidel s počítačem digitálně uvedeným datem 8. 11. 2012 22:45 hod., oznámení
dovolatele poškozené společnosti Buchbinder ohledně nekalostí ve vztahu k jejím
vozidlům s počítačem digitálně uvedeným datem 15. 11. 2012 18:59 hod., a
oznámení dovolatele na německou policii ohledně protiprávního jednání s
počítačem digitálně uvedeným datem 8. 11. 2012 23:29 hod.
13. V čestném prohlášení ze dne 9. 1. 2014, podepsaném u notáře Dr.
Thomase Reimana, K. A. uvádí, že pronajímal motorová vozidla bulharským
podnikatelům a konkrétně panu Z. (což je jeden z aliasů odsouzeného N.), ale
následně začal mít z tohoto podnikání obavy, a proto se obrátil se žádostí o
pomoc na dovolatele. K tomu obviněný dodává, že výslech tohoto svědka navrhoval
celkem třikrát, ale tento výslech nakonec nebyl proveden. Jedná se přitom o
klíčovou postavu celého trestního řízení, která měla od společnosti Charterline
Fuhrpark-Service GmbH pronajata vozidla VW Touareg, která se stala předmětem
vyšetřování trestné činnosti.
14. Ve vztahu k soudy realizovaným skutkovým zjištěním dovolatel
uzavřel, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami a obhajobou, přičemž zcela
ignorovaly zásadu in dubio pro reo. Skutkové závěry soudů jsou ve zjevném
rozporu s obsahem provedených důkazů a v případě vozidla Iveco Daily i s
podanou obžalobou. Z provedených důkazů soudy vyvodily závěry, které z nich
logicky nevyplývaly, své závěry založily jen na selektivně vybraných důkazech
podporujících jejich verzi skutkové stavu.
15. Dovolatel dále brojil proti neprovedení řady podstatných důkazů.
Připomněl, že již dříve poukazoval na to, že se české orgány činné v trestním
řízení rozhodly stíhat trestnou činnost spáchanou ve vztahu k dovolateli na
území Německa osobami s bulharským, německým, tureckým a makedonským
občanstvím. Nelze tak argumentovat zásadou ekonomie trestního řízení, neboť
řádné zjištění skutkového stavu má před touto zásadou přednost a orgány činné v
trestním řízením musí postupovat se stejnými standardy při vedení jakéhokoli
řízení. V tomto kontextu obviněný výslovně poukazuje na navržený výslech svědka
K. A., jenž je navrhován již od roku 2014. Z průběhu soudního řízení vyplynulo,
že tento svědek komunikuje s německými orgány a několikrát se z výslechu
omluvil. Podle dovolatele by měl být tento svědek předveden, popřípadě o to měl
český orgán německé orgány požádat a zjistit možnosti zajištění svědka.
16. Rovněž tak ve věci nebyly realizovány výslechy „Bulharů“ V. B., D.
O. a H. G., kteří nebyli nikdy kontradiktorně vyslechnuti a soudy se ani
nepokusily je předvolat. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že výslechy těchto
svědků byly realizovány v zahraničí bez účasti obhájce a současně se nejednalo
o úkony neopakovatelné nebo neodkladné. Některé tyto výpovědi nejsou zcela
přeloženy, kdy překlady některých stran zachycující výslech zcela chybí. Takový
postup lze považovat za porušující zásadu bezprostřednosti a odporující
základním lidským právům a fair procesu zakotveném v čl. 37 odst. 3 Listiny,
neboť obhajoba, soud ani státní zastupitelství neměly možnost se těchto úkonů
účastnit. Přitom právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a
dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek,
jako svědků proti sobě je současně přímo uvedeným minimálním právem obviněného
v trestním řízení podle čl. 6 odst. 3. písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod. Na podporu svých závěrů obviněný poukázal na rozsudek ESLP ve věci
Breukhoven proti České republice ze dne 21. 7. 2011, č. stížnosti 44438/06,
zdůrazňující potřebu činit aktivní kroky k tomu, aby měl obviněný možnost
výslechu svědků proti němu, a pokud nejsou k dispozici, musí státní orgány
vynaložit přiměřené úsilí k zajištění jejich přítomnosti. V tomto ohledu zmínil
i bod 28. nálezu Ústavního soudu, podle kterého mohou být před soudem použity
jen takové výpovědi svědků, jejichž provedení měla obhajoba mít možnost aktivně
se zúčastnit s výjimkou neodkladných a neopakovatelných úkonů, a to zvláště za
situace, pokud by takové důkazy měly být rozhodujícím nebo dokonce jediným
důkazem o vině obviněného. V takovém případě je totiž nutné se nespoléhat na
použití důkazu v režimu § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., ale je nutné vyvinout
aktivní úsilí k opakovanému provedení daného úkonu, aby se jej mohla účastnit
obhajoba, a to nejlépe v řízení před soudem. Z provedených důkazů přitom
vyplývá, že všechny navrhované bulharské osoby, o jejichž výpovědi soudy a
obžaloba opírají své závěry, se velmi dobře znaly, mají velmi bohatou trestní
minulost a svým aktivním a doložitelným jednáním působily v projednávané věci.
Tyto osoby byly společně s odsouzeným N. společně vyšetřovány pro trestnou
činnost ohledně jiných vozidel předcházející projednávané trestné činnosti
rakouskou a německou policií.
17. Dále obviněný namítl, že se soudy nedostatečným způsobem vypořádaly
se zamítnutím návrhů na doplnění dokazování výslechem advokáta F. E., se kterým
obviněný projednával vyhledávání motorových vozidel a jejich možnosti vložení
do pátrání po právní stránce, výslechem K. A., který seznámil dovolatele s K.
A., a který ví o propojení K. A. a balkánských osob, a výslechem policisty W.
H., který od dovolatele věděl o motorových vozidlech.
18. Napadenému rozsudku odvolacího soudu, jemu předcházejícímu rozsudku
soudu prvního stupně i podané obžalobě dovolatel vytkl nedostatečné vymezení
skutku ve smyslu § 177 písm. c) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený
skutek, pro který je stíhán, neobsahuje místo, čas ani způsob údajného
obstarání, získání nebo dodání motorových vozidel z jeho strany, kdy je pouze
uvedeno, že daná vozidla obstaral. Není uvedeno, jak je měl získat nebo předat.
Skutkovou větu z rozsudku soudu prvního stupně proto nelze považovat za
jakkoliv určující, kdy ve skutkové větě je „de facto“ jen uvedeno, že se měl s
odsouzeným N. domluvit (není uvedeno na čem, kdy, kde, jak), tedy žádné bližší
údaje k tvrzené trestné činnosti.
19. Dovolatel rovněž vznesl námitku, že soud prvního stupně, jenž
rozhodoval ve věci, byl místně nepříslušný, čímž bylo zasaženo jeho ústavně
zaručené právo na zákonný soud a zákonného soudce. Námitku místní
nepříslušnosti vznesl v průběhu řízení soudu prvního stupně a odvolací soud se
s jeho námitkou vypořádal nesprávně. Nespatřuje totiž žádnou spojitost s
obvodem Obvodního soudu pro Prahu 1 ani v případě žádných jiných skutků
uvedených v obžalobě či rozsudku soudu prvního stupně a už vůbec ne ve vztahu k
jednáním kladeným mu za vinu. Z podané obžaloby přitom vyplývá, že nejtěžší
trestný čin kladený některému z obviněných ve společném řízení za vinu byl
kvalifikován jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
se sazbou dva až osm let, a tento byl spáchán obviněným M. K., nar. XY a
obviněným Y. P. (bod IV. podané obžaloby). Vytýkaného jednání pod bodem IV.1.
se měli jmenovaní obvinění společně s obviněným Š. dopustit v autobazaru Auto
A1 s.r.o., který má sídlo v Olomouci. Škoda pak měla vzniknout společnosti GE
Money Auto, t. č. se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4. Jednáním pod bodem
IV.2. poté v Obchodním centru Letňany na Praze 10 ke škodě společnosti
Vodafone, t. č. se sídlem Vinohradská 167, Praha 10. Z podané obžaloby
nevyplývá žádná spojitost skutku popsaného pod bodem IV. obžaloby s obvodem
Obvodního soudu pro Prahu 1. Obžaloba tak byla podána k místně nepříslušnému
soudu místně nepříslušným státním zastupitelstvím. Trestní řízení tak již od
přípravného řízení trpí podstatnými vadami dotýkajícími se i předcházejících
řízení vedených pod sp. zn. 5 T 92/2014 a sp. zn. 44 T 135/2019, ze kterých
bylo řízení dovolatele vyčleněno.
20. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby podle § 265k
odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal místně příslušenému soudu prvního stupně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce
nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 22. 8. 2024 Nejvyššímu soudu
sdělil, že se k podanému dovolání nebude vyjadřovat. Zároveň s tím vyslovil
souhlas, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném
zasedání.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
23. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023,
sp. zn. 61 To 107/2023, je podle § 265a tr. ř. přípustné pouze do výroku
odvolacího soudu v části, v níž zůstal nezměněn výrok o vině stran bodu I.3. z
rozsudku soudu prvního stupně a v části, ve které byl obviněnému uložen trest,
a to podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud
druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o vině pod body I.1. a I.2. a celém výroku o trestu, o kterém
poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do
výroku o vině pod bodem I.3. zamítl. V části, v níž odvolací soud k odvolání
obviněného zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod
body I.1. a I.2. dovolání přípustné není, neboť v této části nesměřuje proti
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Obviněný
M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g),
h) tr. ř.
25. Dovolatel namítl místní nepříslušnost soudu prvního stupně, tedy
Obvodního soudu pro Prahu 1, s tím, že tuto námitku podřazuje pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy obvod Obvodního soudu pro Prahu
1 nenaplňuje žádná kritéria pro stanovení místní příslušnosti, přičemž podle
těchto kritérií přicházejí do úvahy Obvodní soud pro Prahu 4 či Okresní soud v
Olomouci.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, pokud ve
věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
27. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s
pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů v § 16 a § 17
tr. ř. Prakticky se zde jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni
okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože
předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1
tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008). Podobně by tomu
bylo v případě, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího
trestného činu a o uložení společného trestu za takový trestný čin podle § 45
tr. zákoníku, přestože se tímto postupem rozhodovalo o trestném činu uvedeném v
§ 17 odst. 1 tr. ř., k jehož projednání v prvním stupni je věcně příslušný
krajský soud (viz § 17 odst. 3 tr. ř.). Kdyby naopak rozhodl místo věcně
příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku
citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle
tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o
místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.) (Šámal, P. a?kol.: Trestní řád.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156–3157).
28. Dovolatel v podaném dovolání nenamítal ani nesprávnou věcnou
příslušnost soudu prvního stupně ani nebrojil proti obsazení soudu. Veškerá
jeho argumentace směřovala proti místní příslušnosti soudu prvního stupně a
stojí tak mimo zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto na jejím základě nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat
správnost postupů soudů nižších stupňů a věcně se namítanou místní
nepříslušností Obvodního soudu pro Prahu 1 zabývat.
29. Dovolatel dále brojil proti výsledkům provedeného dokazování, kdy
namítal zjevný rozpor skutkových závěrů soudů nižších stupňů s obsahem
provedených důkazů, jakož i proti neprovedení jím navržených důkazů.
Argumentace vztahující se k těmto námitkám je podřaditelná pod jím uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
31. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily
naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených
se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
32. Dovolatel v projednávané věci výslovně namítl, že ve věci nebyly
nedůvodně provedeny jím navrhované důkazy a že je ve věci dán zjevný rozpor
skutkových zjištění a provedených důkazů. Ve vztahu k námitce tzv. opomenutých
důkazů brojil proti neprovedení důkazu výslechem K. A., nevyslechnutí „Bulharů“
V. B., D. O. a H. G. a proti nedostatečnému vypořádání se s navrženými návrhy
na doplnění dokazování výslechy F. E., K. A. a W. H. Nejvyšší soud uvádí
následující.
33. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud
podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy
založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého
procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že
v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen
o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl.
95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –
svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006, nebo sp.
zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést
všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS
150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto
směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
34. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na
případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní
je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení
skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé
rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez
adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva
na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K
porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
35. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního
soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného
soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním
je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je
navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je
argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou
skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité
tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (viz nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze
dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
36. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví
žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,
tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud
totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda
a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S
přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence.
37. Dovolatel v hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2022 a 2. 6. 2022 k
dotazu předsedkyně senátu, zda mají strany návrhy k doplnění dokazování,
prostřednictvím svého obhájce navrhl výslechy svědků K. A., V. B., D. O. a K.
E., opětovný výslech své osoby, svědka Bielkeho a svědka B. a vyžádání si
spisových materiálů označených na č. l. 204 spisu. Provedení navrhovaných
důkazů soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost z důvodu rychlosti, ekonomie
řízení i závazného právního názoru odvolacího a dovolacího soudu týkající se
hodnoty některých důkazů tak, jak byly provedeny v původním řízení. Tím bylo
dokazování označeno na skončené (protokol na č. l. 241–247 spisu). Jiné důkazní
návrhy k dotazu předsedkyně senátu podle § 215 odst. 4 tr. ř. vzneseny nebyly.
38. Dovolatel brojí proti neprovedení dalších důkazů a rovněž namítá
nedostatečné odůvodnění důkazů zamítnutých. V tomto směru je třeba zdůraznit,
že konkrétní návrh na doplnění dokazování je učiněn v určitém čase a za určité
skutkové situace, která se nepochybně mění z pohledu provedeného dokazování v
podstatě s každým provedeným důkazem. Poměrně snadno tak může dojít k situaci,
že určitý navrhovaný a zatím neprovedený důkaz se může následně jevit jako
nadbytečný či zhoršující důkazní situaci pro toho, kdo tento návrh učinil. Za
„nového skutkového stavu“ tak navrhující strana na prezentaci takového důkazu
nebude mít zájem, a tedy nebude ani trvat na jeho provedení. Pokud pak soud na
základě realizovaného dokazování dospěje k závěru, že v dané věci byl zjištěn
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro
rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a tudíž dokazování považuje za
komplexní, musí podle § 215 odst. 4 tr. ř. vyzvat strany, zda mají návrhy na
doplnění dokazování, čímž nepochybně dává soud stranám najevo, že považuje
dokazování za skončené. Jestliže pak strany žádné návrhy na doplnění dokazování
neučiní, tak nepochybně dávají soudu najevo, že na svých původních návrzích na
doplnění dokazování netrvají. Jinak vyjádřeno, pokud byl dříve v řízení vznesen
návrh na doplnění dokazování a následně pak ona strana, která tento návrh
původně učinila, před uzavřením dokazování k dotazu předsedy senátu nesdělí
soudu, že má návrhy na doplnění dokazování nebo že trvá na doplnění dokazování
na základě návrhu z toho či onoho daného dne, tak je evidentní a logické, že na
dříve vzneseném návrhu na doplnění dokazování netrvá. Za takové situace není
povinností soudu odůvodňovat, proč původně požadovaný důkaz neprovedl (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 468/2024). Tento
závěr nabývá na významu s tím, že věc obviněného byla celkem dvakrát vyloučena
z původního řízení, a to nejprve z řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 92/2014, a
poté pod sp. zn. 44 T 135/2019, přičemž z tohoto řízení byla následně věc
obviněného opět vyloučena a nadále vedena pod sp. zn. 44 T 86/2021. Přestože se
v projednávané věci jednalo o organizovanou skupinu a valná většina soudem
zjišťovaných skutečností se dotýkala všech jejích členů, tak není možné uvést,
že by se veškeré dokazování dotýkalo všech obviněných. S ohledem na to, že část
obviněných již byla pravomocně odsouzena a skutková zjištění týkající se jejich
jednání, původu vozidel či vzájemné provázanosti v organizované skupině a
jejich úloze v ní byla potvrzena odvolacím a potažmo i dovolacím soudem (v
případě odsouzených E. N. a M. B. – k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1128/2021), se některé vznesené důkazní návrhy
v nové procesní situaci mohly oprávněně jevit jako nadbytečné a nezpůsobilé
podstatně ovlivnit stabilizovaný skutkový stav.
39. Zde se jeví jako vhodné připomenout, že původně byla věc dovolatele
vedena společně s dalšími obviněnými pod sp. zn. 5 T 92/2014, a to s již
odsouzenými E. N., Filipem Garcíou (dříve Mikundou), M. B., R. Ch., M. B., Y.
P. a Radovanem Moravcem a obviněnými V. H., M. Š. a M. K., jejichž trestní
stíhání bylo podle § 188 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) tr.
ř. zastaveno pro neúčelnost. V rámci předcházejícího řízení byla provedena řada
důkazů, z nichž byla část relevantní pro posouzení viny dovolatele.
40. Ve vztahu k výslechu svědka K. A. je důležité uvést, že se soud
prvního stupně snažil ve spolupráci s německými justičními orgány o jeho
vyslechnutí prostřednictvím telekonference, a to opakovaně, nicméně k výslechu
nakonec nedošlo, neboť se navrhovaný svědek nedostavil, a to s omluvou či bez
omluvy (srov. protokoly o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2021 na č. l. 29, ze
dne 22. 11. 2021 na č. l. 47, ze dne 10. 1. 2022 na č. l. 78 spisu, ze dne 4.
4. 2022 na č. l. 230 spisu). Nelze ani přisvědčit obviněnému, že by se soudy
nepokusily použít donucovacích prostředků k zajištění jeho přítomnosti
(předvedení svědka). Soud prvního stupně v tomto směru požádal německou stranu
o předvedení tohoto svědka (referát na č. l. 50 spisu). Na jeho žádost mu však
bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Berlíně sděleno, že svědka nelze na
podkladě instrumentů mezinárodní justiční spolupráce předvést, resp. ani
požádat orgány Spolkové republiky Německo o jeho předvedení (č. l. 60 spisu).
Neprovedení výpovědi tohoto svědka podrobně rozebral soud prvního stupně v
bodech 70. až 71. odůvodnění svého rozsudku. Navíc z výsledků mezinárodní
právní pomoci vyplynulo, že byl tento svědek odsouzen za trestnou činnost
související se zpronevěrou vozidel VW Touareg Okresním soudem v Berlíně,
přičemž z tohoto rozhodnutí je zřejmé i to, jakým způsobem se na vytýkané
trestné činnosti podílel a jak svým jednáním umožnil následnou legalizaci
těchto vozidel v České republice. Je namístě uvést, že legalizace těchto
vozidel se týkala jednání popsaného pod body I.1. a I.2., kdy v této části byl
rozsudek soudu prvního stupně zrušen odvolacím soudem a vrácen mu k dalšímu
postupu. Námitky směřující do výroku o vině stran těchto skutků proto nemohou
být předmětem přezkumu dovolacího soudu.
41. Ve vztahu k ostatním důkazům, jejichž provedení soud prvního stupně
zamítl, je možné uvést, že v rozsudku toto zamítnutí blíže neodůvodňuje, což
lze považovat za jistý deficit odůvodnění. Přesto se však o případ tzv.
opomenutých důkazů nejedná. Jak bylo ostatně zmíněno výše, z protokolů o
hlavním líčení ze dne 1. 6. 2022 a 2. 6. 2022 vyplývá, že navržené důkazy
nebyly provedeny z důvodu rychlosti, ekonomie řízení i závazného právního
názoru odvolacího a dovolacího soudu týkající se hodnoty některých důkazů tak,
jak byly provedeny v původním řízení. Odvolací soud se s postupem soudu prvního
stupně ztotožnil a v bodě 30. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „soud
prvního stupně nepochybil, když zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování,
jak je patrno z protokolu o hlavním líčení dne 2.6.2022 s tím, že je považuje
za nadbytečné, neboť soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované
stranami, ale jen takové, které mají zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. V
daném případě se o takové důkazy nejednalo.“
42. Je třeba mít na paměti, že obecné soudy nejsou povinny všechny
navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či
irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz
nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp.
zn. III. ÚS 1148/09). V projednávané věci je možno konstatovat, že návrhy
dovolatele na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, a to ani stran
odůvodnění jejich zamítnutí, návrhy však byly shledány nadbytečnými, resp.
jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení
nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost
neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho
nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), jak již bylo uvedeno
výše. V projednávané věci soudy svým povinnostem dostály a v rámci svých
rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily.
43. K námitce brojící proti neprovedení výslechu „Bulharů“, tj. osob V.
B., D. O. a H. G., je možné nad rámec již výše uvedeného připomenout, že jejich
výpovědi před rakouským policejním orgánem získané cestou mezinárodní právní
pomoci nejsou pro posouzení viny dovolatele za jednání popsané v bodě I.3.
výroku o vině důkazy stěžejními, neboť pojednávají primárně o jednání
týkajícího se legalizace odcizených vozidel VW Touareg. Jednání popsané pod
bodem I.3. výroku o vině, proti němuž je dovolání přípustné, se týká vozidel
Iveco Daily, VW Golf a Mercedes Sprinter. Ve vztahu k této trestné činnosti
nejde o důkazy stěžejní, na kterých by stál závěr o vině či nevině dovolatele,
ale spíše o důkazy podpůrné dokreslující model fungování organizované skupiny.
Stěžejními důkazy, jak bude rozvedeno podrobněji dále, byly výpovědi
odsouzeného E. N., obviněného V. H. a odsouzeného Filipa Garcíi (dříve
Mikundy), společně s množstvím listinných důkazů získaných mimo jiné
prostřednictvím mezinárodní právní pomoci od orgánů Rakouské republiky a
Spolkové republiky Německo.
44. Dovolatel namítl, že v projednávané věci jsou rozhodná skutková
zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a to v případě tří dílčích
jednání skutku pod bodem I.3. výroku odsuzujícího rozsudku, kdy rovněž
poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo.
45. Pokud dovolatel v obecné rovině kritizoval vypovídající hodnotu a
procesní použitelnost výsledků mezinárodní právní pomoci, tedy nejen jejich
vyhodnocení, ale i veškerých listin, které touto pomocí byly opatřeny, nezbývá
než uvést, že jeho námitce nelze přisvědčit. Soud prvního stupně totiž
neprovedl a nepřečetl pouze sdělení Vrchního státního zastupitelství v Berlíně,
vyhodnocení právní pomoci s Rakouskem a vyhodnocení právní pomoci s Německem,
kdy dva posledně jmenované dokumenty představují v podstatě úřední záznamy
policejního orgánu, které skutečně jako samostatný důkaz v souladu se zásadou
bezprostřednosti sloužit nemohou, ale poskytují shrnutí toho, jaké skutečnosti
podstatné pro jimi vyšetřovanou činnost právní pomoc přinesla. Soud prvního
stupně, jak vyplývá z rekapitulace obsahu provedených důkazů, však neprovedl
pouze důkaz zmíněnými listinami, nicméně postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř.
provedl listinné důkazy, které byly touto právní pomocí získány a proti jejichž
zákonnosti a procesní použitelnosti dovolatel ničeho doposud nenamítal.
Dokonce ani nenavrhl, aby byl některý z těchto důkazů (listin) přečten podle §
213 odst. 2 tr. ř. Vyjma výpovědí svědků obsahovaly výsledky mezinárodní právní
pomoci informace o trestním stíhání vedeném proti různým osobám v Německu
dotýkajícího se související trestné činnosti spočívající v krádeži či
zpronevěře automobilů, které měly být následně legalizovány, o trestní
minulosti odsouzeného E. N., dovolatele, či K. A., dále se jednalo o protokoly
o zadržení, apod. Dovolatel ve svém podání s odkazem na zásadu bezprostřednosti
naznačuje, že výsledky mezinárodní právní pomoci a důkazy získané na jejím
podkladě nelze použít jako důkaz. Jeho argument však vyvrací samotné znění § 42
odst. 2, 3 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech
trestních, podle kterého důkazy získané na žádost justičního orgánu cizozemským
orgánem mohou být použity v trestním řízení v České republice, pokud byly
získány v souladu s právním řádem dotčeného cizího státu, nebo v souladu s
právním řádem České republiky (odst. 2), za splnění této podmínky mohou být v
trestním řízení v České republice použity i důkazy poskytnuté cizozemským
orgánem bez žádosti o právní pomoc (odst. 3). K tomuto je možno dodat, že
zákonnost získání důkazů orgány Rakouské republiky či Spolkové republiky
Německo nebyla v projednávané věci nijak zpochybněna, a tedy není možné
dovozovat jejich apriorní a paušální nepoužitelnost v tomto trestním řízení
pouze na podkladě toho, že tyto důkazy nebyly získány přímo českými orgány
činnými v trestním řízení.
46. K argumentaci dovolatele brojící proti stabilizovaným skutkovým
zjištěním lze uvést, že samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými
zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění
důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících
kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v
tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co
je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný
rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že
obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi
provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je
patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen
proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak
obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost,
že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
47. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy,
ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového
stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených
důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi
skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění
soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že
po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným
způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen
ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo jednotlivě i ve
vzájemných souvislostech. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily
žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř.
48. Ve vztahu ke stabilizovaným skutkovým zjištěním se jeví jako vhodné
předeslat, že dovolatel působil jako součást organizované skupiny, jejíž
trestná činnost (na které se v rámci své role podílel) byla již objasněna a
její členové buďto odsouzeni nebo bylo upuštěno od jejich trestního stíhání,
neboť trest, který jim hrozil byl bez významu vedle trestu, který je již
postihl. Převážná část této organizované skupiny (včetně odsouzeného E. N.)
byla uznána vinnou a odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 5 T 92/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 61 To 638/2020. Toto rozhodnutí bylo napadeno
dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 3 Tdo
1128/2021, zamítl. Odsouzený Radovan Moravec byl uznán vinným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 8. 2021, sp. zn. 44 T 135/2019. Soud
prvního stupně proto na odůvodnění rozsudků ve věci ostatních obviněných a
odsouzených v bodě 73. odůvodnění svého rozsudku odkázal.
49. Valná většina argumentace dovolatele zaštiťující se zjevným rozporem
mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními směřovala proti
hodnocení výpovědi odsouzeného E. N. a poskytnutí vlastní interpretace jeho
výpovědi i výpovědi ostatních svědků, případně vyvolání dojmu rozporu obsahu
některých částí výpovědi odsouzených Filipa Garcíi (dříve Mikundy) či svědka B.
V. a svědkyně R. F. s výpovědi odsouzeného E. N. Je namístě připomenout závěr
Nejvyššího soudu, jež učinil v bodě 165. svého usnesení ze dne 6. 4. 2022, sp.
zn. 3 Tdo 39/2021, podle kterého hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků
náleží i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výhradně tomu orgánu
činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl. V této souvislosti lze
obecně konstatovat, že skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost
jednotlivých svědků (již odsouzených N., Garcíi, resp. Mikundy a H.) způsobem,
který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné
hodnocení důkazů vyplývajících z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl
při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže
zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s
tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(srov. vyjma citovaného usnesení i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11.
2023, sp. zn. 11 Tdo 932/2023).
50. Ve vztahu k posouzení věrohodnosti a vypovídající hodnotě výpovědi
odsouzeného E. N. je patřičné připomenout, že veškeré informace, které obviněný
zmiňuje v podaném dovolání s cílem znevěrohodnit usvědčující klíčovou výpověď
proti své osobě, byly známy jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacímu. Soudy si byly vědomy jak trestné činnosti E. N. v projednávané věci a jeho
trestní minulosti, tak jeho úlohy v rámci organizované skupiny a používání
jiných identit. I přesto po důkladném zvážení výpovědi tohoto odsouzeného ve
vztahu k výpovědím ostatních odsouzených a svědků, stejně jako listinných
důkazů provedených ve věci, dospěly k závěru, že je z této výpovědi možné
vycházet. Skutkové závěry soudů nižších stupňů, a zvláště pak soudu prvního
stupně v tomto ohledu logickým způsobem vyplývají z provedeného dokazování a
nelze v nich spatřovat rozpor, natožpak rozpor zjevný. Soudy nepochybily, pokud
za podstatný důkaz považovaly právě výpověď odsouzeného E. N. Tento odsouzený
se vyjádřil k trestné činnosti v rámci organizované skupiny i roli jednotlivých
osob v ní. Dovolatele poznal přes osoby B. a O., kteří tvrdili, že mají auta k
prodeji od nějakého Turka (dovolatel). Dovolatele osobně poznal poté, co se
objevil problém s jedním vozidlem na STK. Odsouzení García a B. následně
odvezli toto vozidlo do Německa a již se s ním zpět nevrátili. V návaznosti na
to kontaktoval odsouzený E. N. dovolatele, který mu sdělil, že se toto vozidlo
nemůže vrátit zpět, ale bude vykompenzováno dalšími vozidly. Následně dovolatel
spolu s dalšími osobami dopravil do Prahy k penzionu XY vozidla Mercedes
Sprinter, VW Golf a Iveco Daily [bod I.3. písm. a), b) a c) výroku o vině]. Při
jednání s dovolatelem mu tento sdělil, že má detektivní agenturu, vrací zpět
ukradená vozidla a někdy si nějaká nechá za odměnu. Jeho výpověď koresponduje s
výpovědí obviněného V. H., který popsal tři setkání s dovolatelem. Poprvé v
Německu, podruhé v penzionu XY a potřetí opět v Německu. Potvrdil, že bylo
potřeba vrátit automobil, se kterým byl problém, i to, že v penzionu XY se s
příjezdem dovolatele objevila vozidla Iveco Daily i VW Golf. Také odsouzený
Filip García (dříve Mikunda) se s dovolatelem znal. Viděl ho v Berlíně společně
s dalšími dvěma muži cizí národnosti, kteří dovezli do České republiky dvě
dodávky a VW Golf určené k prodeji (bod 74. odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně). Přítomnost dovolatele i předmětných vozidel v penzionu XY ostatně
potvrdila i svědkyně R. F., družka odsouzeného Garcíi, která uvedla, že viděla
před penzionem nějaký Mercedes a VW Golf modré barvy, o kterém N. říkal, že jej
dostal od K. darem (bod 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto
kontextu nelze opomenout to, že při zadržení odsouzeného E. N. v Německu byla u
tohoto odsouzeného zjištěna v jeho mobilním telefonu čísla registrovaná na
dovolatele. Na obviněného pak měli telefonní čísla i „Bulhaři“ B. a O., kteří
byli zadrženi v Rakousku (bod 75. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel měl v telefonu Nokia 6700c-1 uloženy kontakty na H., N. a jeho
přítelkyně. H.
měl uloženy kontakty na B., Moravce a dovolatele. Z výpisů
telekomunikačního provozu pak bylo zjištěno, že ve dnech 12. 10. – 14. 10. 2013
probíhal telefonický kontakt mezi H. a B. (bod 50. odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). Provázanost jednotlivých členů organizované skupiny je tedy
zjevná. Bylo tak postaveno najisto, že v případě jednání popsaného pod body
I.3. a), b), c) dovolatel obstaral vozidla, která společně s dalšími osobami
dovezl před penzion XY, kde je předal odsouzenému N. Ten je předal dalším
členům skupiny, aby tato vozidla přihlásili na Magistrátu hlavního města Prahy
pomocí padělaných dokladů a vozidla tak legalizovali. S uvedeným jednáním,
resp. modelem jednání korespondují i provedené listinné důkazy získané cestou
mezinárodní právní pomoci týkající se zejména vozidel VW Touareg a „spolupráce“
s K. A., který byl uznán vinným zpronevěrou vozidel VW. Přestože se nejedná o
důkazy stěžejní pro vinu dovolatele, dokreslují vztahy jednotlivých obviněných
v organizované skupině, jejímž cílem bylo legalizovat vozidla pocházející z
trestné činnosti ve Spolkové republice Německo.
51. Ve vztahu k námitkám dovolatele tvrdícím existenci zjevného
(extrémního) nesouladu lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková
zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově
navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané
věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím
splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto
závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným
dokazováním zjevný rozpor.
52. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku,
jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy
v jeho neprospěch, selektivně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy věc
nesprávně právně posoudily. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů
není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné
hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015).
Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním
odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé
odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno
vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení
provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn.
3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo
892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo
563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro
něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na
garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako
Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je
jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95
Ústavy České republiky).
53. Dovolatel dále brojil proti nejednoznačnosti a nedostatečné
specifikaci skutku kladeného mu za vinu. V tomto ohledu je patřičné opětovně
zdůraznit, že Nejvyšší soud může na podkladě argumentace obsažené v dovolání
přezkoumávat pouze skutek popsaný pod bodem I.3. písm. a), b) c) výroku o
vině. Uvedenou námitku lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nelze jí přiznat důvodnost.
54. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
55. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak
byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý
trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin.
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné
skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce
předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03).
56. Je namístě uvést, že podle § 120 odst. 3 tr. ř., výrok, jímž se
obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně
označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a
uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin
nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu.
57. Obecně námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré
znaky přisouzeného trestného činu v zásadě směřují do oblasti právního
posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 6
Tdo 837/2021). Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí
být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly
příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán
vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření
posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska
použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného
omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková
citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh.
tr.). Znění skutkové věty rozsudku pak samozřejmě musí odpovídat právní větě a
příslušnému zákonnému ustanovení.
58. V kontextu shora uvedeného je možno shrnout, že popis skutku musí
být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové
podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li
skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění
všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý
proces (srov. ÚS 195/2005-n.). Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku
uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. Ve skutkové větě nelze uvádět
jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v dokazování provedeném v hlavním
líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Podrobný
rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě
i v souhrnu, nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění. I když
konstrukce skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně stran její formulace i
obsahu postrádá určitou kvalitu, tak nelze dospět k závěru, že by nenaplnila
požadavky, které jsou na ni zákonem kladeny, tedy místo i čas spáchání činu, a
uvedení skutečností odůvodňující naplnění všech znaků příslušné skutkové
podstaty i uvedení dalších skutečností tak, aby skutek nemohl být zaměněn s
jiným.
59. Zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1
alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
zastírá původ věci, která byla získána trestným činem na území České republiky
nebo v cizině nebo jako odměna za něj, a spáchá takový čin jako člen
organizované skupiny ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě ve značné
hodnotě a získá takovým činem pro sebe nebo jiného značný majetkový prospěch.
60. V případě trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle
§ 216 odst. 2 alinea 1, písm. a) odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku, musí
být ze skutkové věty zřejmé naplnění veškerých znaků skutkové podstaty tohoto
trestného činu. Je však přitom vhodné zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným
spácháním tohoto trestného činu coby člen organizované skupiny. Ze skutkové
věty se podává, že dovolatel byl osobou, která obstarávala, resp. po předchozí
dohodě s již odsouzenými N., Garcíou (dříve Mikundou), B., Moravcem a obviněným
H. zajišťovala vozidla získána trestnou činností ve Spolkové republice Německo.
Tato vozidla byla identifikována jako konkrétní věci registrační značkou,
tovární značkou a modelem i VINem tak, aby nemohla být zaměněna s jinými.
Stejně tak se ze skutkové věty podává, že vozidla byla získána trestnou
činností v Německu, včetně popisu této trestné činnosti. Ze skutkové věty
vyplývá způsob, kterým měl být zastřen původ věcí, a to přihlášení vozidel na
Magistrátu města Prahy odsouzeným B., zprostředkování přihlášení vozidel a
předání padělaných dokladů obviněným H., který je získal od odsouzeného N.,
jemuž byly doručeny z Bulharska. Odsouzený Moravec poskytl svou společnost
Siber s.r.o. k zaevidování vozidel na tuto společnost a obviněný H. předmětná
vozidla prodal dalším osobám, aby tím více zakryl původ vozidel a zajistil
finanční zisk, přičemž obviněný H. užil padělanou plnou moc. Všichni obvinění
věděli o skutečnosti, že vozidla pochází z trestné činnosti, a jednali v úmyslu
zakrýt pravý původ vozidel a dosáhnout zisku z jejich prodeje. Z popisu skutku
tak vyplývá i existence organizované skupiny a úloha jednotlivých členů v ní,
včetně dovolatele. Jako vhodné se jeví poukázat i na skutečnost, že k naplnění
tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty přitom postačí, aby byl trestný
čin podle § 216 tr. zákoníku spáchán i jen jedním členem organizované skupiny,
je-li úkolem dalších jejích členů páchání predikativní trestné činnosti za
účelem získání věcí, které jsou výnosem trestné činnosti a jež jsou následně
legalizovány (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2023, s. 2771). Ze znění skutkové věty je patrno i naplnění znaků
spáchání činu ve vztahu k věci ve značné hodnotě, když hodnota všech tří
vozidel činila dohromady 1.249.952,62 Kč, a z této trestné činnosti byl získán
majetkový prospěch ve výši 729.180 Kč, tedy majetkový prospěch značný. Ve
skutkové větě tak soud prvního stupně dostál všem zákonným požadavkům, pročež
je nutné námitku obviněného hodnotit jakožto neopodstatněnou. Ostatně ani
odvolací soud totožně vznesené námitce opodstatnění nepřiznal, jak je zřejmé z
bodu 33. odůvodnění jeho rozsudku.
61. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné
s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud
v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního
ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 –
uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
62. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i
odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením
zákona dovolání, které podal obviněný M. K., odmítl.
63. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu