30 Cdo 127/2026-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 43 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 72/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2025, č. j. 53 Co 309/2025-15, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 9. 9. 2025, jež byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena dne 11. 9. 2025, domáhal vůči žalované zaplacení částky 43 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (majetkové újmy), jejíž vznik měl souviset s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 20 Co 359/2023-9, a s usnesením Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2023, č. j. 37 C 189/2023-4, jakož i s nesprávným úředním postupem soudu (který měl spočívat v absenci blíže neurčeného poučení a v absenci odůvodnění blíže nespecifikovaného rozsudku).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 9. 2025, č. j. 47 C 72/2025-8, uvedenou žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo do jeho výroku I v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti žalované na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací soud podle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby tato žaloba byla doručena žalované, čímž se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud žalobce v této žalobě nespecifikoval, jakou konkrétní škodu požaduje po žalované nahradit, jak došlo ke vzniku této škody, jakou roli v této souvislosti sehrála v žalobě označená rozhodnutí, s nimiž žalobce vznesený požadavek spojil, v jakém řízení se žalobci nedostalo poučení a o čem, resp. jaký rozsudek nebyl řádně odůvodněn, dále jakou roli měly tyto skutečnosti sehrát při vzniku škody a jak žalobce vůbec dospěl k vyčíslení svého žalobního požadavku (vedle žalobcem zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 100/2025, ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1438/2025, ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1743/2025, ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3130/2025, a ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3131/2025, z nichž posledních sedm uvedených rozhodnutí se nadto týkalo téhož žalobce).
Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (jak patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16.
4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008).
9. Poukazuje-li žalobce na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i na absenci zkoumání podmínky předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, pak k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Totéž pak platí stran žalobcovy kritiky postupu odvolacího soudu, kterým na základě zjištění, že žalobce podáváním velkého množství obdobně neurčitých žalob již inicioval řadu soudních řízení, v rámci nichž se mu již opakovaně a bezúspěšně dostalo poučení o tom, jaké jsou nezbytné obsahové náležitosti žaloby a jak nedostatky v těchto náležitostech odstranit, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby i za situace, kdy žalobce nebyl navzdory znění § 43 odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně k odstranění těchto vad žaloby vyzván, když uvedený postup nadto plně respektuje závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 982/24, které se taktéž týká stejného žalobce.
10. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit.
11. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu