USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P.
F., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se
sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C
308/2020, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 2. 2023, č. j. 23 Co 418/2022-123, t a k t o:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 150 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla
vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Magistrátu
hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1049580/2016 ODA-TAX, na něž navazovalo
řízení před správním soudem o podané správní žalobě, vedené před Městským
soudem v Praze pod sp. zn. 5 A 84/2017 (dále též jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
8. 2022, č. j. 65 C 308/2020-58, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 18 181 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16.
12. 2020 do zaplacení (výrok I), ohledně částky 131 819 Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 16. 12. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání žalobce i
žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná
byla povinna zaplatit žalobci částku 18 181 Kč spolu se zákonným úrokem z
prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 12. 2020 do zaplacení, a
konstatuje se, že ve správním řízení vedeném Magistrátem hlavního města Prahy
pod sp. zn. S-MHMP 1049580/2016 ODA-TAX a v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 84/2017 byl
porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok I
rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II o věci samé jej potvrdil
(výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 22 570 Kč (výrok
III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasným dovoláním, a to
žalobce ve výrocích I a II „v meritu věci, a to v rozsahu částky Kč 100 000,--
s příslušenstvím“, žalovaná pak v té části výroku I, v níž odvolací soud
poskytl žalobci nepeněžité zadostiučinění formou konstatování porušení práva.
Obě tato dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a
XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustná.
Pokud žalobce v článku II doplnění dovolání z 22. 3. 2023 uvedl, že dovolání je
přípustné pro extrémní rozpor se základními principy právního státu, tedy z
důvodu protiústavnosti, pak opomenul, že i dle jím odkazované judikatury
Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat
dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání
(včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o
samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny
v § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních
práv žalobce u každého uplatněného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil
i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho
dovolání neposoudil v této části jako vadné (srov. stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017
Sb.). Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu rozpor napadeného rozsudku se závěry
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkajícími se délky řízení a průtahů v
řízení, v tom mu přisvědčit nelze. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru,
že ve fázi řízení před správním soudem došlo k průtahu (k nečinnosti) v trvání
více než 2 let a 10 měsíců a ve fázi správního řízení došlo i k porušení
zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle § 71 odst. 3 správního řádu. V čem by
měl za této situace spočívat rozpor napadeného rozhodnutí z označenými
judikaturními závěry, se z dovolání nepodává. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže
založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se
odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při
přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného
zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Pokud žalobce v souvislosti s námitkami vůči formě poskytnutého zadostiučinění
citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se existencí
vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky
řízení (tj. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, a
ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, část V stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sb. rozh. obč., dále jen „Stanovisko“, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, ze dne 14. 10. 2015 , sp. zn. 30 Cdo 970/2015,
a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, který se navíc k této otázce
nevyjádřil a z nějž žalobce cituje část textu obsahu dovolání, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti
Itálii, stížnost č. 64890/01), zcela opomenul, že odvolací soud (a před ním i
soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru odvolací soud ztotožnil)
dospěl k závěru, že z nepřiměřené délky řízení žalobci nemajetková újma vznikla
(viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odstavec 20 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně), neboť jinak by nemohl uvažovat o poskytnutí
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že závěr o zvolené
formě zadostiučinění soudy obou stupňů opřely o hodnocení jednotlivých kritérií
dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Od žalobcem výše uvedené judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a vzhledem k tomu, že dospěl
k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, neodchýlil se při
stanovení formy zadostiučinění ani od žalobcem namítaného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, či od části V Stanoviska. Takový závěr o přiměřené formě zadostiučinění pak v obdobné věci přijal i
Ústavní soud, a to ve svém nálezu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23. Rozhodnutím o formě přiměřeného zadostiučinění (konstatování porušení práva) se
odvolací soud neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod č. 67/2016 Sb. rozh. obč., neboť
toto rozhodnutí se týká zcela odlišného typu nároku, a to nároku na přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, u níž se forma a výše přiměřeného
zadostiučinění stanovuje dle zcela odlišných kritérií zahrnujících srovnávání s
případy, které se v podstatných znacích shodují, na rozdíl od zadostiučinění za
nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, které se stanovuje v souladu se
Stanoviskem podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ani námitka žalobce, že význam věci je třeba „navýšit“, je-li řízení „zatíženo
extrémními průtahy řízení“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu
předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o formě zadostiučinění
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. část V
Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1112/2011, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka posouzení
kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, neboť při jejím
řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu
neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že význam předmětu
posuzovaného řízení pro něj je nepatrný, a poukazoval na to, že se jednalo o
přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8,
publikované pod č. 209/1992 Sb. Odvolací soud uzavřel, že na posuzovaný případ
lze analogicky vztáhnout závěry týkající se pachatele trestného činu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017), čímž
se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu pro
lidská práva, dále jen „ESLP“, (ze dne 2. 9. 1998, ve věci Lauko proti
Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti
Slovensku, stížnost č. 27061/95, a ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti
Rumunsku, stížnost č. 75101/01). Ovšem i v případech řízení s typově zvýšeným
významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu
může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a na základě
námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu
posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. Stanovisko nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Co se týče dalších otázek formulovaných žalobcem v rámci zpochybnění kritéria
významu předmětu řízení (zda realizace základního práva ve smyslu čl. 36
Listiny spočívající v iniciování soudního přezkumu správního rozhodnutí ve
spojení s nepřiměřenou délkou soudního rozhodování zatíženého průtahy žádným
způsobem nezasahuje do práv účastníka soudního řízení o přezkumu správního
rozhodnutí, kterým byl uznán vinným z přestupku, a zda může být význam věci pro
účastníka soudního přezkumu správního rozhodnutí nulový, když se tento obrací
na soud, aby přezkoumal správnost správního rozhodnutí jej odsuzujícího za
přestupek), tak na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud
na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sb. rozh.
obč.). Odvolací soud totiž neučinil žádný závěr o „nulovém významu věci pro
žalobce“ a význam posuzovaného řízení posoudil na základě skutečností tvrzených
a prokazovaných účastníky řízení (viz zejména body 15, 16 a 17 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Ani námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve kterém hrozí
„pouze“ uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, neboť jediným způsobem
snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy fakticky poskytnutí
finanční formy zadostiučinění, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu
předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o formě zadostiučinění
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. Již výše
uvedená část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze
dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Konstatování porušení práva je
přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu
morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). S
ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil od žalobcem
citovaných závěrů nálezu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16, a týkajících se odškodňování nepřiměřené délky trestního
stíhání následně odsouzeného pachatele, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, které se věnují odškodňování nepřiměřené
délky trestního řízení a jeho možné kompenzaci v rámci uloženého trestu. Ze
stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných
rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle
proti Německu, stížnost č. 8130/78, a ze dne 21. 6. 2001, ve věci Beck proti
Norsku, stížnost č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu, ze dne 20. 9. 2001, ve
věci Jensen proti Dánsku, stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran
nebyla věc posuzována meritorně, a ze dne 18. 3. 2014, ve věci Szabo proti
Rumunsku, stížnost č. 8193/06, ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti
Polsku, stížnost č. 33079/96, ze dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti
Francii, stížnost č. 34075/96, ze dne 11. 7. 2010, ve věci Trzaska proti
Polsku, stížnost č. 25792/94, a ze dne 20. 5. 2014, ve věci Magyar proti
Maďarsku, stížnost č. 73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za
nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva
s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého
trestu se však soud v těchto případech nezabýval). Ostatně i v mnoha obdobných
případech v kauze platformy UBER dospěly soudy k závěru o nepatrném významu
řízení pro žalobce (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 411/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/23). Namítá-li žalobce, že „konstatace porušení práva tak, jak učiněna odvolacím
soudem je vadná“, pak z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ve
výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného,
musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010,
publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Není současně vyžadováno, aby výrok rozsudku
obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení,
z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud pak rozhoduje, jak bude
formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku
rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného
právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku
rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021). S
touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rozsudek odvolacího soudu
v souladu. Namítá-li žalobce rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturními závěry stran
tzv. opomenutých důkazů, pak rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud uzavřel, že v občanském soudním
řízení je třeba nejprve rozhodné skutečnosti tvrdit a tyto pak následně
prokazovat (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč.). Jestliže žalobce v dovolání dále namítá, že „soud v řízení provedl důkazy,
které byly získány protiprávně a na základě takto protiprávně získaných důkazů
došel k nesprávným skutkovým zjištěním“, neboť „pokud banka poskytla informace,
které získala díky smluvní vztahu s advokátem, pak tím také porušila svou skrze
svou výjimku v povinnosti bankovního tajemství prolomila advokátní tajemství“,
nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o
případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. V
této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že odvolací soud své skutkové
závěry neučinil na základě informací sdělených bankou (viz odstavec 11
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)
K podání dovolatele došlému Nejvyššímu soudu dne 31. 8.
2023, v němž dovolatel
více než pět měsíců po uplynutí lhůty k dovolání rozšiřuje svoji argumentaci o
poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo
2070/2023, dovolací soud v rámci úvah o splnění podmínky vymezení přípustnosti
dovolání nepřihlížel (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Vyjádřil-li žalobce v jednom ze dvou doplnění dovolání ze dne 22. 3. 2023
rovněž nesouhlas s posouzením otázky náhrady nákladů odvolacího řízení
odvolacím soudem, pak jeho dovolání v této části, směřující proti výroku IV
rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení. Co se týče dovolání žalované, pak otázka přiměřenosti délky řízení, pokud
zahrnuje celou dobu řízení, po kterou formálně probíhalo, bez zohlednění
skutečnosti, že od určité fáze řízení již nemohl být žalobce v nejistotě
ohledně výsledku řízení a zároveň řízení pro něho mělo nulový význam, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálení rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť
skutečnost, že by řízení po 13. 4. 2017 „bylo již pro žalobce bez významu“, ze
skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Žalovaná tak konstruuje své
odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a
její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve
skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti
jím učiněnému právnímu posouzení. Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani námitka žalované, že
odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu poskytl
žalobci nepeněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou posuzovaného řízení formou konstatování porušení práva, aniž by se
žalobce po nepřiměřenou dobu nacházel v nejistotě ohledně výsledku řízení. Tato
námitka opět vychází z nesouhlasu žalované se skutkovým závěrem odvolacího
soudu o existenci nejistoty na straně žalobce, resp. s jeho závěrem, že
„žalovaná ani po doplnění dokazování nevyvrátila existenci domněnky vzniku
nemajetkové újmy“. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.