30 Cdo 1773/2024-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně E. V., zastoupené Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 30 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 224/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 21 Co 55/2024-20, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 8. 12. 2023, jež byla soudu prvního stupně doručena dne 13. 12. 2023, doplněnou podáním ze dne 27. 12. 2023, domáhala vůči žalované zaplacení částky 30 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Odkázala přitom na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2022, č. j. 26 C 6/2022-8, a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2022, č. j. 13 Co 167/2022-16, přičemž dodala, že příčinou škody je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2010, č. j. 22 C 277/2007-131, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 70 Co 93/2011. Soudy podle žalobkyně „neřešily věci sepsané exekutorem“, „nerespektovaly ustanovení § 132 o. s. ř. a podle § 157 odst. 2 o. s. ř. nezdůvodnily“, a „podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. porušily povinnost učinit úkon“.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 11. 1. 2024, č.j. 43 C 224/2023-8, žalobu ze dne 8. 12. 2023, doručenou soudu dne 13. 12. 2023, odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 21 Co 55/2024-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelka přípustnost svého dovolání zakládá na řešení procesněprávní otázky aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonným požadavkům, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je namístě ji odmítnout jako neprojednatelnou. Odvolací soud se tak měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004. Tato otázka však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud dovodil, že žaloba není způsobilá k věcnému projednání, neboť z ní není zřejmé, jakého konkrétního nároku se žalobkyně domáhá, tzn. jakou konkrétní majetkovou újmu představuje požadovaná částka 30 000 000 Kč, a ani jaký nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí mělo vést ke vzniku újmy v majetkové sféře žalobkyně, proto uzavřel, že skutkový děj, na jehož základě žalobkyně uplatňuje svůj nárok, není vylíčen v takovém rozsahu, který by umožnil jeho jednoznačnou individualizaci, tj. vymezit předmět řízení po skutkové stránce.
6. Odvolací soud se svým závěrem od dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jak patrno nejen ze žalobkyní zmíněných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ale také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, a ze dne 29.
9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021. Z výše uvedené judikatury plyne, že nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že „ve smyslu judikatury dovolacího soudu nebylo namístě odmítnutí žaloby, neboť návrh žalobkyně obsahoval veškeré zákonem vymezené skutečnosti – tj. po kom a čeho se domáhá“. Naopak platí, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení i tehdy, neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností, nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího uzavřít, jaký skutek má být předmětem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5091/2008, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, nebo ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1194/2020). Požaduje-li žalobce peněžité plnění po konkrétním žalovaném, musí nejen jasně a přesně udat peněžitou částku, kterou požaduje, ale i musí v žalobě uvést ohledně každého požadavku skutečnosti, které jej mají zakládat. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo ze dne 21.
11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013). Dovolací soud se přitom ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že hrubě obecná skutková tvrzení žalobkyně v žalobě, že „soudy neřešily věci sepsané exekutorem“, že měly porušit ustanovení § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., že dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. mělo dojít porušení povinnosti učinit blíže neidentifikovaný úkon, relevantní skutkový základ nepodávají. Totéž platí i ohledně údajů uvedených v doplnění žaloby ze dne 27. 12. 2023, že „škoda 30 000 000 Kč je pravomocně vyřešena k plné spokojenosti“, že „soudu bylo nabídnuto, kde mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu“, že „…za období, kdy byly věci sepsané exekutorem, byla znalcem vypočítána škoda 159 953 Kč s přísl.
Soud nerespektoval právní normu, ani dle zákona č. 99/1963 Sb., § 132 o. s. ř. Neřešil § 157 odst. 2, nezdůvodnil dle zákona č. 82/1998 Sb., § 13, porušení učinit úkon. Bylo podáno spousty žalob na určení § 80 o. s. ř. Patří do volného hodnocení soudu § 132 o. s. ř. Na zmiňované pochybení byla aplikována pravomoc. Ta dopadá na výrokový rozsah rozsudku. Mezi příčinou škody a škodou je právní nejistota. Důkaz sp. zn. 22 C 277/2007, mělo být žalobě vyhověno. Soudy dospěly k závěru: s věcmi sepsanými exekutorem se může nakládat, pronajímat, prodat.
Podle policie by šlo o trestný čin.
Důvod – nejste vlastník…“ Právě odcitované údaje žalobkyně jsou natolik kusé či nepřehledné, že neumožňují identifikaci skutkového děje, jenž má být základem pro žalobkyní uplatňovaný nárok. Z uvedeného se tak podává, že závěr odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
7. Pokud žalobkyně pod bodem V dovolání namítá, že soudy obou stupňů pochybily, pokud v dané věci „nepřizvaly stranu žalovanou a odmítnutí návrhu dovolatelky proběhlo zcela bez účasti žalované“, namítá tím tvrzenou vadu řízení. Námitky vad řízení však nepředstavují způsobilý dovolací důvod a nemohou založit přípustnost dovolání, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné, což v předmětné věci není splněný předpoklad.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu