USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 137/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, č. j. 13 Co 26/2025-62, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2024, č. j. 46 C 137/2024-44, konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů v řízení vedeném u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2022/208877 (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 94 619 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 7. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 13 Co 26/2025-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 94 619 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o poskytnutí informace vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2022/208877 (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do zamítnutí žaloby ve vztahu k požadovanému finančnímu zadostiučinění, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se rozdělení důkazního břemene při posuzování významu poskytovaných informací pro poškozeného [otázky uvedené v odstavci 1 písm. a) a b)], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud poté, co po doplnění dokazování uzavřel, že se v posuzovaném řízení požadované listiny žalobce nijak netýkaly, za účelem posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), vyzval žalobce k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně toho, k realizaci jakých svých konkrétních práv potřeboval naléhavě a nutně požadované informace s tím, že pokud tak neučiní, vyjde odvolací soud z toho, že pro něj požadované informace měly marginální význam, a protože na tuto výzvu žalobce adekvátně nereagoval, uzavřel odvolací soud, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný (viz odstavce 17 a 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022) se v řízení o poskytnutí informace význam jeho předmětu pro poškozeného odvíjí od toho, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí). Význam předmětu takového řízení se totiž bude lišit podle toho, jestli žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva nebo spíše jen realizuje svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje.
O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i o případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze pak uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje informace naléhavě a nutně získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv s tím, že význam předmětu posuzovaného řízení se může v čase lišit. Jde-li však o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný.
6. Z obecné judikatury Nejvyššího soudu k otázce významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, na níž žalobce v dovolání poukazuje (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 4.
9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016) vyplývá, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu (pokud se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem, kam však posuzované řízení nespadá) tvrdí a prokazuje žalobce, zatímco nižší význam musí tvrdit a prokázat žalovaný, jinak je třeba vyjít z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce je standardní, s tím, že není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. V případě zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace je situace, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, poněkud odlišná, neboť v případě tohoto (specifického) typu řízení se jeho význam pro poškozeného odvíjí od toho, o jak pro něj důležitou informaci žádal.
V posuzovaném řízení žalovaná již od počátku namítala, že význam předmětu řízení byl pro žalobce zcela marginální a žalobce neosvědčil žádný zájem na získání požadovaných informací, toto její tvrzení pak bylo v řízení prokázáno, a to zejména dokazováním doplněným odvolacím soudem, jak je uvedeno výše. Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, publikovaný pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025, či ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24) a svým právním posouzením otázky břemene tvrzení a břemene důkazního se od judikatury Nejvyššího soudu (včetně judikatury, na níž poukazoval žalobce) neodchýlil, neboť na základě tvrzení žalované a výsledků dokazování dospěl k závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce.
Za situace, kdy totiž z provedeného dokazování vyplývá, že žadatel žádnou vazbu k vyžadovaným informacím nemá, je na něm, aby tvrdil a prokázal, že i přesto pro něj požadovaná informace konkrétní význam měla a z jakého důvodu, neboť se jedná o okolnosti v jeho prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011).
7. Relevantním pak není ani námitka žalobce ohledně odchýlení se od (blíže nespecifikované) judikatury Evropského soudu pro lidská práva a od Stanoviska ohledně povinnosti žalované ke své obraně tvrdit a prokázat skutečnosti vyvracející existenci újmy z nepřiměřené délky řízení, neboť toto žalovaná v řízení netvrdila (vznik újmy nepopírala) a i soudy obou stupňů z existence újmy na straně žalobce vyšly. Tato námitka se tudíž s právním posouzením věci odvolacím soudem zcela míjí a přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tak založit nemůže, neboť jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Svým právním posouzením se odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1589/2023, z nichž v první řadě žádný závěr o presumpci zvýšeného významu základních práv dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod nevyplývá, navíc odvolací soud v souladu s těmito rozhodnutími shledal právo žalobce na přiměřenou délku posuzovaného řízení, přihlédl k celé jeho délce a vznik újmy z jeho nepřiměřené délky dovodil (viz odstavec 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
9. Ani námitka dostatečného neposouzení ostatních skutečností (zejména délky řízení, rozsahu a důvodu průtahů způsobených správními orgány a „složitosti“ řízení pro žalobce) pro účely stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění a přiznání zadostiučinění jen ve formě konstatování porušení práva [otázky uvedené v odstavci 1 písm. c), d) a e)], přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. V první řadě Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
11. Odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu žalobce z nepřiměřené délky posuzovaného řízení je morální odškodnění ve formě konstatování porušení práva, přičemž tento závěr založil primárně na hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], který považoval za nepatrný. Ostatní kritéria dle § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk pak podrobněji nerozebíral (byť z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, že by s ohledem na ně shledal ve věci tak výrazné skutečnosti, které by bylo nutno do výše uvedeného závěru o přiměřené formě zadostiučinění promítnout). Tímto závěrem se tedy odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť ve vztahu ke stanovení formy a případné výše přiměřeného zadostiučinění je kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, považováno za kritérium nejdůležitější. Podrobnější posouzení ostatních kritérií má (pokud jde o stanovení přiměřeného zadostiučinění) význam zejména při výpočtu výše peněžitého zadostiučinění, k čemž však v daném případě nedošlo, neboť s ohledem na nepatrný význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce bylo jako přiměřená forma zadostiučinění určeno konstatování porušení práva (srov. části IV a V Stanoviska nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Tímto závěrem se pak odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2892/2020, jenž řešil odlišnou situaci (nedostatečné, téměř nepřezkoumatelné odůvodnění závěru o přiměřenosti délky řízení).
12. Rozhodnutím o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 550/2024, nebo ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 406/2025, neboť i ony připouští ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný), přiznat místo peněžitého zadostiučinění, jen konstatování porušení práva.
13. Skutečnost, že by nadřízený orgán (ministr) opakovaně rušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a že by se tedy ze strany tohoto správního orgánu jednalo o systémovou obstrukci s cílem požadovanou informaci neposkytnout, pak ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce tudíž v tomto
směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
14. Poukazuje-li žalobce v souvislosti se zpochybňováním přiznané formy zadostiučinění na to, že správním orgánem prvního stupně nebylo jeho žádosti zcela vyhověno a zbývajících požadovaných informací se domohl až podáním opravného prostředku, na základě něhož bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno mimo jiné i pro nedostatek důvodů, tak tyto skutečnosti se promítly do závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení, a byť se nejedná o žádoucí součást správního řízení, nic to nemění na tom, že (i když s určitými procesními obtížemi) se žalobce stále domáhal informací, které pro něj praktický význam neměly, význam předmětu posuzovaného řízení tak byl nepatrný.
Tvrdil-li dále žalobce, že zákonné lhůty byly „mnohonásobně“ překročeny, tak jednak nijak neupřesnil, o jak mnohonásobné překročení se má jednat, navíc i překročení zákonných lhůt pro rozhodnutí se promítlo do závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v posuzovaném případě probíhalo řízení nejen před správním orgánem prvního stupně, ale i druhého stupně, jak žalobce sám poukazuje, což má na délku zákonných lhůt rovněž vliv.
15. Odkazoval-li žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, tak tento na posuzovanou věc nedopadá, neboť se zabývá v daném případě nijak neposuzovanou otázkou správného postupu při vyřizování žádostí o informace se závěrem, že povinný subjekt má hledat způsoby maximálního vyhovění podané žádosti a nikoliv důvody, jak jejímu vyhovění zabránit (např. s odkazem na nedostatečnou aktivitu žadatele). Ze skutkových zjištění soudů se však nijak nepodává, že by k takové situaci mělo v daném případě dojít.
16. Jen na okraj považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit na to, že dle zjištění soudu prvního stupně (jež odvolací soud převzal a která nepodléhají dovolacímu přezkumu, jak plyne z § 241a odst. 1 o. s. ř.) žalovaná v rámci předběžného projednání uznala důvodnost základu uplatněného nároku a na zadostiučinění nemajetkové újmy mu vyplatila částku celkem 3 661,49 Kč, což vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva, neboť přiznání (či dobrovolné poskytnutí) peněžité částky v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva, které je nutným předpokladem pro přiznání finanční náhrady, a proto je v odůvodnění rozhodnutí o jejím poskytnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11). Soudy nižších stupňů však přesto toto zadostiučinění přiznaly a konstatovaly, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se tak o dílčí pochybení v neprospěch žalované, které však nemohl Nejvyšší soud, vázán rozsahem i důvody podaného dovolání k mimořádnému opravnému prostředku podanému toliko žalobcem, nijak napravit.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu