30 Cdo 550/2024-238
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 38/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 55 Co 410/2021-201, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 55 Co 410/2021-201, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou jí nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019 (dále jen „posuzované řízení“), ve kterém požadovala náhradu nemajetkové újmy způsobené délkou řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6, vedenou pod sp. zn. 8 C 353/2016.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 45 C 38/2021-84, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Posuzované řízení bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 19. 12. 2016 (poté, co žalobkyně předtím předběžně uplatnila nárok u žalované dne 10. 3. 2016). Usnesením ze dne 1. 3. 2017 Obvodní soud pro Prahu 6 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci. Odvolací soud na základě odvolání žalobkyně usnesení soudu
prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 13. 7. 2017 dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2019, který podané dovolání zamítl. V dalším řízení, posléze vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2, soud prvního stupně vydal dne 23. 7. 2020 rozsudek, kterým žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání a v rámci odvolacího řízení také namítla podjatost soudců odvolacího soudu. Věc byla následně přikázána jiným soudcům. Dne 27. 11. 2020 odvolací soud vyhlásil rozsudek, kterým částečně změnil prvostupňový rozsudek, jinak jej potvrdil. Dne 7. 1. 2021 podala žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, o kterém v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto.
4. Po právní stránce soud prvního stupně zkoumal, zda v průběhu řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu (porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě) a zda v řízení došlo k průtahům. Shledal, že posuzované řízení trvalo (v době jeho rozhodování) 5 let a 3 měsíce a v jeho průběhu došlo ke dvouletému průtahu před dovolacím soudem, nicméně uzavřel, že ojedinělý průtah lze tolerovat, když celková délka řízení není nepřiměřená. V tomto ohledu dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo zásadně nijak složité, jeho délka však zcela odpovídá procesní složitosti způsobené značnou procesní aktivitou účastníků (rozhodování o místní příslušnosti na třech stupních soudní soustavy). Soud prvního stupně dále zhodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobkyni jako spíše snížený z důvodu řetězení kompenzačních řízení. V posuzovaném řízení tak dle soudu prvního stupně nedošlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 55 Co 410/2021-110, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve
6. Odvolací soud tehdy vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s doplněním, že v mezidobí došlo k vyhovění nároku žalobkyně ze strany žalované co do základu, když žalovaná vzniklou újmu žalobkyně odškodnila ve formě konstatování porušení práva. Nebyl tedy podle odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřená. Dle odvolacího soudu nebylo významné, že se na délce řízení zásadně podepsal průběh jednání před Nejvyšším soudem při rozhodování o dovolání proti rozhodnutí o místní nepříslušnosti soudu, a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že není důvod v projednávané věci kompenzační řízení bez dalšího hodnotit jako řízení se sníženým významem, neboť je zcela standardní.
Konstatování porušení práva je však v daném případě odpovídajícím zadostiučiněním vzhledem k tomu, že délka posuzovaného řízení byla významně ovlivněna procesním postupem žalobkyně (využívání opravných prostředků a námitky podjatosti), a zákonitě delší dobu řízení pak nelze přičítat k tíži žalované. Dále odvolací soud uvedl, že i přesto, že se nemajetková újma v případě nepřiměřené délky řízení předpokládá, nelze pominout, že odvolací námitky žalobkyně se nijak netýkaly její osoby a nejistoty z výsledku řízení, nýbrž byly založeny pouze na výtkách k postupu soudu prvního stupně.
7. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 1644/2023-146, (v pořadí první) rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 2. 2022-110, ve výroku I, pokud jím byl v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrzen ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně a dále ve výroku I a II v rozsahu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že v projednávané věci přesvědčivě neodůvodnil žádné judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující.
Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. 82/1998 Sb.“), postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení, a jestliže po celkovém zhodnocení všech zákonných kritérií lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017). Dále Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že v jeho rozhodnutí absentuje úvaha o tom, zda vůbec a případně v jakém rozsahu lze podávání návrhů a důvodnost podávání opravných prostředků žalobkyně podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci, a tak je ve prospěch žalobkyně zohlednit při stanovení odpovídající formy, popř. i výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci působícího naopak ve prospěch žalované.
8. Odvolací soud svým (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 55 Co 410/2021-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně využívala všechny procesní postupy, které se přirozeně promítly do délky soudního řízení, což nemůže být hodnoceno jako nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a nemůže být z toho důvodu přičítáno k tíži žalované. K tomuto závěru odvolací soud uvedl, že „je právem účastníka řízení postupovat zvoleným postupem, pokud je v souladu se zákonem“. Žalobkyně podávala řadu návrhů, opravných prostředků, a to i prostředků mimořádných, směřujících též proti nemeteritorním rozhodnutím. Soud o těchto návrzích rozhodoval plynule, žádný nedůvodný průtah v řízení shledán nebyl. Délku řízení je třeba hodnotit jako ne zcela přiměřenou, ovšem ne v takovém rozsahu, aby bylo na místě žalobkyni kromě konstatování porušení práva odškodnit i formou relutární. Zákon č. 82/1998 Sb. upravuje odškodnění účastníka řízení za nepřiměřenou délku řízení z důvodu jeho právní nejistoty, nikoliv z toho důvodu, že délka řízení je zásadně ovlivněna tím, že účastník realizuje důsledně veškerá svá procesní práva, neboť tím pouze realizuje svůj ústavou mu garantovaný „přístup k právu“. To, že žalobkyně nepokračovala v původně zahájeném řízení znamenalo další zbytečné vyvolání sporu a „jakoby“ prodloužení celého kompenzačního procesu. I v tomto se nepochybně jedná o legitimní právo žalobkyně, nesouvisí s tím však žádná odpovědnost státu ve smyslu OdpŠk. Odvolací soud rovněž zohlednil, že žalobkyně v dovolání zpochybnila napadené rozhodnutí pouze v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím, tedy sama akceptovala, že jí původně uplatněný nárok, který byl vyšší, a kterým se soudy musely zabývat, nebyl uplatněn důvodně, byla to jen další změna procesního stanoviska žalobkyně v probíhajícím řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. I tento rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“, popř. „žalobkyně“) včasným dovoláním, které následně doplnila třemi (rovněž včasnými) a obsahově se překrývajícími podáními. V dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Dovolatelka nejprve uvedla (vždy s podrobnější argumentací), že napadené rozhodnutí zjevně popírá závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2601/2021 (dále jen „kasační rozsudek“), a nerespektuje ani konstantní judikaturu týkající se otázky minimální kompenzace v podobě konstatování porušení práva. Odvolací soud se dle dovolatelky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která vychází z presumpce nemajetkové újmy za průtahy v řízení a relutární náhrada za nepřiměřenou délku řízení se neposkytuje jen výjimečně (k tomu dovolatelka citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, 30 Cdo 2366/2017, 30 Cdo 4362/2013, 30 Cdo 1987/2014, 30 Cdo 3643/2017, dále dovolatelka odkázala na rozhodnutí ESLP ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10). Napadené rozhodnutí je dle dovolatelky ohledně formy poskytovaného zadostiučinění v extrémním rozporu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3037/2023. Konstatování porušení práva je forma odškodnění, která je vázána na velmi nízký význam věci pro poškozeného a jedná se o výjimku z pravidla, že se poskytuje finanční zadostiučinění. K naplnění podmínek pro aplikaci výjimky v dané věci však dle dovolatelky nedošlo.
11. Dovolatelka rovněž zdůraznila, že napadené rozhodnutí je naprosto překvapivé, neboť odvolací soud nerespektoval základní zásady odškodňování nepřiměřených délek řízení, které vychází z konstantní judikatury (k tomu dovolatelka odkázala na odst. 51 rozhodnutí ESLP ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 149 rozhodnutí ESLP ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, odst. 42 rozhodnutí ESLP ve věci Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04, odst. 45 rozhodnutí ESLP ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96, a rozhodnutí Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96). Odvolací soud dle dovolatelky porušil právo na soudní ochranu a základní princip právní jistoty, který má zaručit, aby o obdobných případech bylo rozhodováno obdobným způsobem (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16, III. ÚS 899/17, I. ÚS 1531/11 a III. ÚS 1263/17).
12. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud neprovedl žádné dokazování v rámci odvolacího řízení, a to i přes to, že se jedná o kompenzaci dosud neukončeného /posuzovaného/ řízení, tedy nezjistil řádně skutkový stav ke dni rozhodnutí. Odvolací soud se dle dovolatelky vůbec nezajímal o stav řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019, a to i přes skutečnost, že od 16. 2. 2022 uplynul další rok a osm měsíců a posuzované řízení nadále trvá, neboť byl v jeho rámci vydán kasační rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1494/2021 a následně pak byla žalobkyně „doodškodněna“ rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 93/2020-215, proti kterému bylo znovu podáno dovolání a věc je [v době podání dovolání v přítomné věci] vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3040/2023. Toto jsou dle dovolatelky podstatné skutečnosti ohledně a) celkové délky řízení, b) úspěchu žalobkyně při uplatňování nároku a c) postupu rozhodujících orgánů (průtahy). Dovolatelka výslovně uvádí, že v rámci nynějšího řízení výslovně žádala o odškodnění za celé posuzované řízení a nikoliv jen za jeho část, napadené rozhodnutí je proto dle dovolatelky i v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4346/2013, 30 Cdo 3340/2011, 30 Cdo 3706/2020, podle nichž musí soud mimo jiné vyjít ohledně celkové délky posuzovaného řízení ze stavu ke dni svého rozhodování.
13. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, a to za současného vyloučení soudců senátu 55 Co Městského sudu v Praze, jež dovolatelka nepovažuje z podrobně uváděných příčin za kompetentní dále v dané věci rozhodovat, kritické výhrady snáší zvláště vůči člence odvolacího senátu JUDr. Ivě Hubáčkové.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nepřípustné je podané dovolání v části, která směřuje proti výroku II napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl neodvratně tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
20. Námitka rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil a k tvrzenému zásahu do základních práv žalobkyně nedošlo. Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z dovolatelkou akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatelky pak tím spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).“ Tytéž závěry přiměřeně platí pro odkazy dovolatelky na rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04, a rozsudek ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96.
21. Žalobkyně ve vztahu k údajnému porušení práva na soudní ochranu a základního principu právní jistoty, aby o obdobných případech bylo rozhodováno obdobným způsobem, poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, který se ovšem týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání) a nikoliv újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou délkou řízení před soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat důsledně podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem jiných kompenzačních řízení tak ze strany odvolacího soudu nemohlo dojít k žádnému zásahu do základních práv žalobkyně, ba ani k odchýlení dovolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího. V této části tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit nelze.
22. Namítá-li žalobkyně překvapivost, resp. nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno rozhodnutí posuzující projednávanou věc originálním způsobem z hlediska předchozího vývoje řízení, tj. rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil souhrnně následně např. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020. Překvapivost rozhodnutí je negativně vnímána jako zasahující do práv účastníků především vzhledem k tomu, že účastníkům takto může být v podstatě upřena příležitost náležitě uplatnit svá procesní práva a vznášet argumenty právního i skutkového rázu, jejichž význam nemohli s ohledem na dosavadní právní kvalifikaci sporných otázek odhadovat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30Cdo 2648/2010).
23. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť kvalifikace sporných otázek učiněných odvolacím soudem byla shodná se soudem prvního stupně. Vyjadřovaly-li se v daném případě strany sporu k otázkám významným i z hlediska právního názoru zaujatého odvolacím soudem, pak nelze mít za to, že se jednalo o ve věci dosud neznámou argumentační linii, na niž by žalobkyně (či žalovaná) neměla prostor adekvátně reagovat, a že by jí postupem odvolacího soudu mohla být způsobena újma na jejích procesních právech, jež by nadto měla potenciál ohrozit její ústavně zaručená práva a správnost rozhodnutí ve věci (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, jakož i další v něm odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
24. Dovolání je však přípustné v otázce posouzení, za jakých okolností je postačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva a v otázce posouzení přiměřenosti celkové délky samotného (nynějšího) kompenzačního řízení, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
27. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
28. Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly v poměrech posuzovaného řízení dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené.
29. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž v části V. Stanoviska Nejvyšší soud konstatoval, že ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).
30. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, Nejvyšší soud uvedl, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.
31. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je přitom nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010].
32. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou stranu a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Nejde-li o judikaturou dovozované případy domněnky vyššího (typového) významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1302/2020). Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. V dané věci přitom odvolací soud učinil výslovný závěr, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobkyni standardní (odst. 13 jeho rozsudku).
33. Jakkoliv závěry shora označené judikatury nelze interpretovat tak, že konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě může představovat adekvátní formu zadostiučinění výlučně v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný či byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2043/2022), je třeba stále mít na zřeteli, že neposkytnutí peněžitého zadostiučinění je zásadně výjimečné a je na místě v těch (výjimečných) případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.
34. Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí v této věci zavázal odvolací soud, aby znovu posoudil formu zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobkyně, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí nebyly tehdy zřejmé žádné judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující. Dále Nejvyšší soud přisvědčil úvahám odvolacího soudu, že i četná procesní podání účastníků mohou mít negativní vliv na délku řízení, ale odvolacímu soudu vytkl, že v napadeném rozhodnutí absentuje úvaha, zda vůbec a v jakém rozsahu lze podávání návrhů a důvodnost podávání opravných prostředků žalobkyně podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci, popř. kritérium složitosti věci.
35. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se závěrům kasačního rozsudku i ve svém druhém rozsudku zčásti vzdálil. Význam řízení byl pro žalobkyni odvolacím soudem (shodně i v předchozím rozhodnutí) hodnocen jako zcela standardní. Délku řízení odvolací soud hodnotil jako „ne zcela přiměřenou“, ovšem ne v takovém rozsahu, aby bylo na místě žalobkyni kromě konstatování porušení práva odškodnit i formou relutární. K tomuto závěru odvolací soud uvedl, že OdpŠk upravuje odškodnění účastníka řízení za nepřiměřenou délku řízení z důvodu jeho právní nejistoty, nikoliv z toho důvodu, že délka je zásadně ovlivněna tím, že účastník realizuje důsledně veškerá svá procesní práva.
V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i nyní absentuje (výslovný) závěr o tom, proč byly v daném případě shledány výjimečné okolnosti, pro něž by bylo dostačující samotné konstatování porušení práva. Prosté úvahy odvolacího soudu, že se žalobkyně podáváním procesních prostředků na délce řízení podílela (množství jí popsaných návrhů umocňovalo kritérium složitosti věci), samy o sobě (a s vědomím standardního významu řízení pro poškozenou) ještě neodůvodňují dostatečnost odškodnění ve formě konstatování porušení práva, mohou však být do budoucna důvodem pro významné snížení základní částky.
36. Odvolací soud se navíc odchýlil také od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky celkové délky řízení, z níž je třeba podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet. Nejvyšší soud v této judikatuře konstatoval, že není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění /aktuálního/ stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 156/2020). V nyní řešeném případě přitom žalobkyně v žalobě doslova uvedla, že požaduje odškodnit za celou délku řízení (neukončené řízení trvající od 10. 3. 2016), odvolací soud však vycházel ze stavu, který byl dán při rozhodování soudu prvního stupně. Odvolací soud měl tedy vzhledem k výše uvedené judikatuře vzít v úvahu i tu část posuzovaného řízení, jež proběhla v období mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně dne 21. 9. 2021 a dnem, kdy odvolací soud vyhlásil dne 1. 11. 2023 své rozhodnutí. Takto však odvolací soud nepostupoval, neboť v důvodech svého rozhodnutí hovoří o délce (posuzovaného) řízení „aktuálně přesahující dobu pěti let“ (viz odst. 13 odůvodnění jeho rozsudku), ačkoliv posuzované řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno podáním žaloby již 19. 12. 2016 a v době posledního rozhodování odvolacího soudu se vlastní řízení před soudem blížilo již 7 letům od podání žaloby; přitom je-li posuzované řízení řízením kompenzačním, je též třeba přihlédnout k době, po níž byl ústředním orgánem předběžně projednáván nárok poškozeného, nejdéle však v délce 6 měsíců. Nesprávné vymezení délky posuzovaného řízení přitom z logiky věci vyloučilo možnost zákonu odpovídajícím způsobem určit vhodnou formu zadostiučinění průtažného řízení.
37. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že pokud odvolací soud řádně neaplikoval zákonná kritéria při zjišťování (ne)přiměřenosti délky tohoto kompenzačního řízení (resp. doby, ve které bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění za
posuzované řízení), je jeho právní posouzení věci nesprávné. 38. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení formy zadostiučinění i co do posouzení přiměřenosti délky samotného (nynějšího) kompenzačního řízení nesprávné, přičemž náprava nemůže být zjednána (pro nedostatek potřebných skutkových zjištění) v dovolacím řízení, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 39. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí délku posuzovaného řízení a v závislosti na tom i adekvátní formu, příp. i výši zadostiučinění, a to po zhodnocení všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk se zohledněním stavu posuzovaného řízení k době jeho (budoucího) rozhodování. Nevyjdou-li najevo nové skutkové okolnosti, bude namístě přiznat žalobkyni zadostiučinění v penězích. 40. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně existenci takových vad netvrdila a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu. 41. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, která byla v době rozhodování odvolacího soudu předmětem řízení po předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu). 42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). 44. Nejvyšší soud považuje za potřebné závěrem vyjádřit, že pro dovolací řízení je stanoveno povinné zastoupení dovolatele. Je-li dovolání podáno prostřednictvím advokáta (což je případem nejčastějším), mělo by být dovolání vypracováno na patřičné úrovni, minimálně ovšem ve standardu, který je kladen na jakýkoliv jiný projev advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. Podle čl. 4 odst. 1 a 3 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů. Podle etického kodexu je advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a jeho projev v souvislosti s výkonem advokacie má být věcný, střízlivý a nikoliv vědomě nepravdivý. V dovolání opakovaně používané výrazy směřující vůči odvolacímu soudu (např. "senát 55 Co není schopen mentálně pochopit“, „rozhodnutí je projevem právního nihilismu založeného na naprosté profesní nekompetentnosti senátu 55 Co“…) neshledává Nejvyšší soud za souladné s požadavkem na kýženou střízlivost projevu advokáta. Od advokáta se zásadně očekává, že bude všemi zákonnými prostředky účinně hájit a prosazovat zájmy svého klienta, v té souvislosti je nepochybně povinen poukazovat i na případná pochybení v rozhodovací činnosti soudů, nicméně argumentace by měla být vedena především v rovině věcné, tedy „ad rem“ a nikoliv prostřednictvím nevhodných invektiv v rovině osobní, tedy „ad personam“. Ostatně také proto zákon soudům rozhodujícím o opravném prostředku přikazuje, aby přezkoumaly „věcnou správnost „rozhodnutí“ a nikoliv „kvalitu“ rozhodování jednotlivých soudců. Na to, že jsou podání zástupce žalobkyně opakovaně na samé hranici slučitelnosti s profesní etikou advokáta ostatně upozorňuje i Ústavní soud (srov. naposledy nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23). 45. K návrhu žalobkyně, aby podle § 243e odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že smyslem ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř. je především „odblokovat“ řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009,). Prostřednictvím možnosti odejmutí věci původnímu soudci (senátu) se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Vždy však musí jít o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci (popř. soudcům) tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl být aprobován soudem, který jeho rozhodnutí bude přezkoumávat. V případě pochybností by se proto soud měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména, jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08). 46. Je sice pravdou, že již z předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu bylo možno usuzovat na potřebu poskytnutí relutární satisfakce, nicméně odvolací soud při svém opakovaném rozhodování vycházel též z poněkud odlišných úvah, než ve svém prvním rozsudku a tyto úvahy s ohledem na kontext věci principiálně nesledovaly možnost vědomého pominutí závazného právního názoru Nejvyššího soudu. V posuzované věci Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení před odvolacím soudem došlo k tak závažným pochybením, která by přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu (vzhledem k řečenému) odůvodňovala; tomuto návrhu žalobkyně proto nevyhověl. To platí i o principiálních výhradách dovolatelky k osobě členky odvolacího senátu JUDr. Ivy Hubáčkové (a způsobu, jakým se podílela na průběhu odvolacího jednání, jež vyústilo ve vyhlášení napadeného rozsudku), neboť před vydáním nynějšího rozsudku Nejvyššího soudu došlo k zániku funkce uvedené soudkyně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu