30 Cdo 2701/2025-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce F. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 692 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 6/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2025, č. j. 14 Co 99/2024-231, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 15 824 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 10. 1. 2022 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení z částky 176 000 Kč (kterou žalobce od žalované obdržel, a ve vztahu k níž vzal proto žalobu částečně zpět) za dobu od 10. 1. 2022 do 1. 2. 2023. Uvedený požadavek sestával jednak z částky 1 824 000 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 60/2007, jehož předmětem byl nárok na zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s příslušenstvím uplatněný vůči žalobci (dále též jen „posuzované řízení“), jednak z částky 14 000 000 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě škody, jež měla žalobci v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu rovněž vzniknout.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 20 C 6/2023-138, řízení ve vztahu k částce 176 000 Kč zastavil, čímž reagoval na výše zmíněné částečné zpětvzetí žaloby (výrok I), a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci (z titulu vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy) částku 47 501,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 176 000 Kč od 10. 1. 2023 do 1. 2. 2023 (výrok II), přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací svým v pořadí prvním rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku III co do částky 83 998,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení změnil tak, že v této části (připadající na odškodnění nemajetkové újmy) žalobě vyhověl, jinak, tj. ve vztahu k částce 14 000 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 10. 1. 2023 do zaplacení a k částce 1 692 500 Kč s úrokem z prodlení za tutéž dobu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení. Ve zbývajícím rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen.
4. Na podkladě žalobcova dovolání poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 30 Cdo 102/2025-204, zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části výroku o věci samé, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku co do částky 1 692 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 10. 1. 2023 do zaplacení požadované z titulu náhrady nemajetkové újmy, a dále ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I rozsudku dovolacího soudu), přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobcovo dovolání odmítl (výrok II rozsudku dovolacího soudu). Důvod částečného zrušení uvedeného rozsudku odvolacího soudu vycházel z nezohlednění všech okolností relevantních pro posouzení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného, a to ve vztahu k předmětu posuzovaného řízení. Proti posledně uvedenému odmítacímu výroku rozsudku dovolacího soudu žalobce následně brojil ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2025, č. j. IV. ÚS 1963/25-258, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
5. Ve věci poté opět rozhodoval odvolací soud, který o žalobcově požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 692 500 Kč s příslušenstvím, jenž jako jediný zůstal předmětem řízení, rozhodl tak, že v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek prvostupňového soudu v zamítavém výroku III co do částky 45 166 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení změnil tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl, zatímco stran zbývající částky 1 647 334 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku
6. Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jakož i v jeho nákladových výrocích II a III, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Otázka týkající se zhodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, při němž měl odvolací soud dle žalobcova přesvědčení pochybit, pokud změnu předmětu posuzovaného řízení, k níž v jeho průběhu došlo v důsledku narůstající výše příslušenství řešené pohledávky, promítl pouze „marginálním“ navýšením přiměřeného zadostiučinění, čímž se měl současně odchýlit od závěrů, které odvolací soud vyslovil ve výše zmíněném kasačním rozsudku, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Odvolací soud se předně při svých úvahách o významu posuzovaného řízení pro žalobce od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nyní neodchýlil, pokud se v souladu se závěry, na které Nejvyšší soud poukázal ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, jež bylo v této věci vydáno, zabýval i tím, jak se předmět posuzovaného řízení v důsledku narůstajícího úroku z prodlení postupně měnil (narůstal), a v závislosti na tom jak se měnila též odškodnitelná nejistota žalobce vážící se k výsledku posuzovaného řízení, přičemž z tohoto důvodu poté shledal význam posuzovaného řízení pro žalobce jako více zvýšený, načež přistoupil k dalšímu navýšení přiznaného odškodnění (nad rámec již dříve provedeného zvýšení pro totéž kritérium odůvodněného žalobcovým vyšším věkem a zdravotním stavem), a to zprvu o nižší sazbu pro dobu od listopadu 2011 a posléze o vyšší sazbu pro dobu od května 2017 (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2693/2024, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 3514/24).
12. Kritizuje-li žalobce výši částky, o níž mu po zhodnocení daného kritéria odvolací soud finanční zadostiučinění navýšil, pak Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tudíž nemůže založit pouhý nesouhlas s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Při přezkumu formy a výše zadostiučinění dovolací soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou nebo výší se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v žalobcově případě, vzhledem ke všem zjištěným skutkovým okolnostem jeho případu (jejichž revize v dovolacím řízení možná není, jak plyne z § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. a contrario) a k přiznané celkové výši odškodnění dosahující částky 352 666 Kč, nedošlo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018, a ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10.
4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24).
13. V části, v níž žalobce poukázal na údajné pochybení odvolacího soudu spočívající v nezohlednění „nepředvídatelnosti rozhodovací činnosti“, k níž mělo v posuzovaném řízení dojít, pak podané dovolání nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobce totiž ve vztahu k uvedené otázce důvod přípustnosti svého dovolání řádně nevymezil, když pouze obecně konstatoval, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakou konkrétní judikaturu měl však v této souvislosti na mysli, již neuvedl ani jinak nespecifikoval. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23.
9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá- li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
14. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
15. V uvedené části tedy dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
16. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu