30 Cdo 3071/2025-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 4 570 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 133/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 58 Co 247/2025-19,
I. Dovolání se v rozsahu směřujícím proti výroku II a části výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 58 Co 247/2025-19, kterou bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2025, č. j. 16 C 133/2025-11, potvrzeno ve výrocích II a III, odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolací řízení zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 5. 2025, č. j. 16 C 133/2025-11, zastavil řízení, v němž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 4 570 000 Kč (výrok I), dále nevyhověl žalobcově žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro toto řízení (výrok II) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením zmíněné usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Usnesení odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
4. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce.
8. Potvrdil-li odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně mimo jiné i v jeho výrocích o nevyhovění žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro řízení a o nákladech řízení, není tedy v souladu s citovanými
zákonnými ustanoveními v tomto rozsahu dovolání proti napadenému rozhodnutí objektivně přípustné. Totéž pak platí i o té části podaného dovolání, která směřuje proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V této části proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
9. Co se týče zbývající části žalobcova dovolání, pak žalobce při jeho podání nebyl zastoupen advokátem.
10. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle odstavce 2 písm. a) tohoto ustanovení odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem, nebo v případě právnické osoby osobou uvedenou v § 21 o. s. ř, která má právnické vzdělání.
11. V souladu s § 241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné.
12. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
13. Povinné zastoupení je tedy zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze o dovolání meritorně rozhodnout.
14. Jak již bylo zmíněno, žalobce není pro dovolací řízení zastoupen advokátem nebo notářem, přičemž netvrdil ani nedoložil, že má právnické vzdělání. Přestože žalobce nebyl soudem prvního stupně vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek žalobcova zastoupení nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje také k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících též četná dovolání.
Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I.
ÚS 3878/16, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3784/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 112/17, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 464/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20.
3. 2018, sp. zn. III. ÚS 845/18, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020, ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1940/2022, ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3410/2022, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3608/2023, ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2085/2025, nebo ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2353/2025).
15. Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
16. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že dle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v celé řadě dalších podobných řízení zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti, kdy opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020).
17. Dovolací soud tedy uzavírá, že pro nedostatek povinného zastoupení žalobce nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení ani o zbývající části jeho dovolání, která směřuje proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno ve výroku o zastavení řízení. Dovolací soud proto řízení o podaném dovolání v této části podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. zastavil.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu