30 Cdo 3148/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 4, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalobce Mgr. M. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy
ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 24 C 1/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. 3. 2016, č. j. 35 Co 35/2016-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení částky 174 750 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III a IV). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek
soudu prvního stupně v meritorním výroku I tak, že změnil lhůtu k plnění. Zamítavý výrok II změnil tak, že žalované dále uložil zaplatit částku 68 562 Kč
s příslušenstvím, co do zbývající částky 106 188 Kč výrok potvrdil (výrok I), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím,
jakožto nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 742/2000 a u Úřadu pro ochranu
osobních údajů (dále jen „Úřad“) pod zn. SPR 4112/08 (dále jen „posuzované
řízení“), v kterémžto řízení se žalobce, společně s dalšími žalobci Mgr. M. Š. a A. Z., domáhal vydání předběžného opatření, zaplacení náhrady škody ve výši
600 Kč s příslušenstvím, uložení povinnosti žalovaným České republice –
Ministerstvu vnitra a Ministerstvu financí zlikvidovat všechny nepravdivé údaje
obsažené ve všech jimi provozovaných informačních systémech obsahujících údaje
o tom, že mu byla uložena pokuta za přestupek ze dne 9. 11. 1994, uložení
povinnosti písemně se omluvit žalobci, zaplacení peněžité náhrady ve výši 3 000
Kč a poskytnutí bezplatné zprávy o všech informacích uchovávaných k jeho osobě
ve všech informačních systémech provozovaných Ministerstvem vnitra. Soud
prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení. V řízení postupně
gradoval kompetenční spor mezi Okresním soudem v Benešově a Úřadem, který
vyvrcholil usnesením zvláštního senátu ze dne 13. 2. 2014, č. j. Konf
30/2013-31, kdy bylo rozhodnuto, že pravomocným orgánem k meritornímu
rozhodování v posuzovaném řízení je soud. Po 14 letech se tak řízení vrátilo k
Okresnímu soudu v Benešově, kde bylo původně správně zahájeno. Posuzované
řízení do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno a trvalo přes 15 let. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že doba posuzovaného řízení je vzhledem ke všem okolnostem případu nepřiměřeně
dlouhá, žalobci tak vznikla nemajetková újma, přičemž jako adekvátní
zadostiučinění se nejeví pouhé konstatování porušení práva žalobce, a je tedy
na místě poskytnou žalobci zadostiučinění v penězích. Odvolací soud však
posoudil rozdílně základní částku odčinění nemajetkové újmy, stejně jako
modifikační kritéria vyjádřená v § 31a odst. 3 písm. b) – e) zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a o jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Dospěl k
závěru, že se nejedná o tak mimořádnou situaci a významné řízení, aby bylo
odůvodněno navýšení základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující
rok trvání posuzovaného řízení.
Odvolací soud tak dospěl k základní částce ve
výši 221 250 Kč, kterou dále ponížil o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného
řízení, neboť složitější bylo vyřešení otázky pravomoci vzhledem k měnící se
právní úpravě. Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních
systémech, v § 23 svěřoval spory vyplývající z uplatňování práv a povinností
podle tohoto zákona soudům. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,
účinný od 1. 6. 2000, svěřil pravomoc k rozhodování sporů Úřadu pro ochranu
osobních údajů, ale novelou z roku 2004 tyto pravomoci přenesl zpět na soudy. Od novely zákona provedené zákonem č. 439/2004 Sb. nemůže již Úřad rozhodovat
spory mezi subjektem údajů a správcem o poskytnutí či jiném zpracování osobních
údajů. Dále základní částku ponížil o 15 % z důvodu sníženého významu předmětu
řízení pro žalobce s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce vede velké
množství sporů proti státu. Z hlediska předmětu řízení odvolací soud význam
řízení shledal jako standardní. Posuzované řízení nespadá mezi řízení, u nichž
je dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)
presumován zvýšený význam pro účastníka, a současně se nejednalo o ochranu tak
citlivých osobních údajů, jak dovozují žalobce a vedlejší účastník. Na základě
kritérií postupu soudu v posuzovaném řízení a chování poškozeného odvolací soud
neshledal žádný důvod k modifikaci základní částky. Odvolací soud tak dospěl k
zadostiučinění v celkové výši 143 812 Kč. Tato výše zadostiučinění také
koresponduje s výší přiznanou vedlejšímu účastníku v řízení vedeném u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 24 C 132/2011 a výší přiznanou žalobci v obdobném
sporu pravomocně skončeném rozsudkem odvolacího soudu č. j. 14 Co 84/2015-179. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzující části výroku I a v
akcesorických výrocích o nákladech řízení napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného práva (hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst.
3 OdpŠk a v
návaznosti na to hodnocení formy a případné výše zadostiučinění, zejména výše
zadostiučinění a výše základní částky, kritéria významu předmětu řízení pro
poškozeného, složitosti řízení, chování poškozeného, postupu orgánu veřejné
moci, potažmo závažnosti vzniklé újmy), neboť při řešení těchto otázek
posuzoval odvolací soud kritéria selektivně (nikoliv komplexně) a ryze
jednostranně, zejména nepřihlédl k vadnému postupu orgánů veřejné moci (který
vedl ke zrušení rozhodnutí o zastavení řízení a postoupení věci nekompetentnímu
správnímu orgánu, čímž se řízení prodloužilo o zhruba 10 let), přičemž odvolací
soud se při posuzování těchto kritérií jednak odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a ohledně některých otázek jde o otázky v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud jednoznačně nevyřešené (zejména otázka
významu předmětu řízení pro poškozeného, který uplatňuje základní ústavně
zaručené právo na ochranu osobních údajů, které je součástí širšího práva na
ochranu osobnosti fyzické osoby, otázka vadného postupu orgánů veřejné moci v
průběhu řízení z důvodu měnící se či výkladově nejednoznačné právní úpravy v
průběhu řízení).
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že
odvolací soud navzdory extrémní délce řízení vycházel ze základní částky
odškodnění ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, kterýžto postup je mj.
v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Délka řízení blížící
se 16 rokům je bez ohledu na další okolnosti dobou extrémně nepřiměřenou.
Dále dovolatel brojí proti posouzení složitosti řízení odvolacím soudem. Uvádí,
že rozhodnutím sp. zn. Konf 30/2013 bylo rozhodnuto, že rozhodnutí okresního,
krajského i Nejvyššího soudu, jimiž bylo řízení před soudem zastaveno a věc
byla postoupena Úřadu, se zrušují a že pravomoc k projednání a rozhodnutí
žaloby má Okresní soud v Benešově. Nepřiměřenou délku posuzovaného řízení tak
přivodily soudy, které zcela chybně v roce 2004 rozhodly o zastavení řízení a o
postoupení věci Úřadu. Důvodem pro snížení odškodnění z důvodu „jisté
složitosti věci“ nemůže být ani změna soudní judikatury, kdy v roce 2004 soudy
zastávaly právní názor, že kompetenci k řízení v těchto věcech má Úřad, zatímco
v roce 2014 byl tento názor překonán s opačným závěrem. Dovolatel poukazuje na
nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II ÚS 1955/15. Dále poukazuje
na Rozsudek ESLP ve věci Žáková proti České republice ze dne 16. 10. 2011,
stížnost č. 2000/09, dle nějž rizika plynoucí z pochybení státních orgánů musí
nést stát a nelze je přenášet na soukromé osoby. Rovněž poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, dle nějž v
rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup
spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již nelze
kritérium počtu instancí klást k tíži účastníka, nešlo-li z jeho strany o
bezdůvodné podávání opravných prostředků. Všechny opravné prostředky podané
žalobcem v posuzovaném řízení byly nakonec shledány důvodnými. Důvodnost
podaných opravných prostředků naopak může naznačovat nesprávný úřední postup,
což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v
nesprávném postupu orgánu veřejné moci (Stanovisko).
Ohledně kritéria významu předmětu řízení dovolatel uvádí, že předmětem
posuzovaného řízení bylo mj. ústavním pořádkem zaručené právo na ochranu
osobních údajů, a proto měl odvolací soud považovat posuzované řízení jako
řízení se zvýšeným významem pro dovolatele. Dále nelze ze skutečnosti, že
žalobce vede větší množství sporů (řízení) se státem, dovozovat vyvrácení
domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení.
Odvolací soud zcela potlačil skutečnost (na kterou byl v průběhu řízení
upozorněn), že v době zahájení řízení v roce 2000 žalobce žádné větší množství
sporů proti státu nevedl. K otázce vedení více soudních sporů žalobcem proti
státu neprovedl soud vůbec žádné dokazování. Pokud vycházel z notoriet, pak
nedodržel postup vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne
29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, neboť dovolatele s touto skutečností
neseznámil, nesdělil mu, odkud získal tento poznatek a neumožnil dovolateli se
k němu vyjádřit. Dále dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8.
2010, sp. zn. III ÚS 608/10, dle nějž soudní rozhodnutí přitom nemůže být
založeno na něčem, co nebylo předmětem diskuse stran nebo co jim nebylo
předloženo k diskusi, protože jinak se jedná o nepřípustné překvapivé
rozhodnutí. Rovněž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011, ze dne
16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2681/2014, a nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II ÚS 862/10, a
ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I ÚS 1536/11. Uvádí, že nezneužil svého práva na
přístup k soudu, jeho žaloba byla důvodná (bylo jí soudem v prvním stupni po
téměř 16 letech vyhověno) a snažil se naopak přimět orgány veřejné moci, aby se
jeho žalobou zabývaly. Snížení základní částky zadostiučinění z důvodu, že
dovolatel vede větší množství sporů proti státu, jednak zaměňuje příčinu a
důsledek, přehlíží, že v roce 2000 žalobce žádné větší množství sporů proti
státu nevedl, a představuje v podstatě dehonestaci žalobce, neboť opakované
porušení práv jedné a téže osoby způsobenou újmu nesnižuje, ale naopak zvyšuje
(postižený jednotlivec si nutně připadá jako občan druhé kategorie).
Dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1790/2010, ve kterém Nejvyšší soud judikoval, že částka 112 000 Kč
nepředstavuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v
důsledku osmnáctiletého restitučního řízení, které trpí závažnými procesními
vadami. Dovolatel tak dovozuje, že částka přisouzená soudy nižších stupňů v
tomto řízení (ve výši 143 812 Kč) je zcela zjevně nepřiměřená.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)“ (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se
základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází,
pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Při
stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li
řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo
možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za
příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší soud
vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve
vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která
by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč
až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého
řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném
zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012).
Ani v případě
extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky
až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného
řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti
(uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži
státu.“ Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky,
není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž
otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá
(srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li
délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho
přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30
Cdo 4037/2011). Otázka posouzení skutkové a právní složitosti původního řízení (§ 31a odst. 3
písm. b/ OdpŠk) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost původního řízení byla
způsobena častými změnami legislativy a neexistencí ustálené rozhodovací praxe
ohledně pravomoci k projednání a rozhodnutí věci, přičemž bylo nutno tuto
otázku vyřešit v řízení podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (srov. část IV písm. a/ stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011,
dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud neponížil základní částku zadostiučinění
z důvodu počtu instancí, před nimiž bylo řízení vedeno. Námitky odkazující na
odklon od ustálené judikatury vztahující se k této problematice tudíž
přípustnost dovolání nezakládají. Ani námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu
předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu
řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu i
Evropského soudu pro lidská práva, když uvedl, že posuzované řízení nespadá do
kategorie rozhodnutí, jejichž zvýšený význam pro účastníka se presumuje, význam
předmětu řízení pro dovolatele proto posoudil jako standardní a výši
zadostiučinění z tohoto důvodu nesnížil ani nezvýšil (srov. část IV písm. d/
Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
765/2010). Námitky odkazující na odklon od ustálené judikatury vztahující se k otázce
vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení v případě, kdy žalobce vede větší množství řízení, přípustnost
dovolání nezakládají, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud
z uvedené domněnky vycházel, když dovolateli zadostiučinění přiznal.
Závěr
ohledně snížení zadostiučinění na základě tohoto hlediska je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle níž nelze zcela odhlédnout od
skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve
vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou
jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná
jediného či několika mála soudních řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České
republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). Jelikož je zde posuzována intenzita újmy konkrétního účastníka řízení, je z
uvedené judikatury zřejmé, že není rozhodující okolnost, kdy byl který z daného
množství sporů zahájen. Dovolatel si v dovolání sám protiřečí, když současně
uvádí, že v průběhu řízení upozorňoval odvolací soud na okolnost, že v době
zahájení řízení žádné větší množství sporů nevedl, a současně, že nebyl
seznámen se skutečností soudu známou z jeho úřední činnosti, že žalobce vede
větší množství sporů, a tudíž mu nebylo umožněno se k této okolnosti vyjádřit. Ve vztahu k námitce dovolatele ohledně zjevné nepřiměřenosti přiznaného
zadostiučinění dovolací soud připomíná, že v případech stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění se jedná o posouzení vzniku nemajetkové újmy na
straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně
zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Skutečnost, že Nejvyšší soud
označil v usnesení ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1790/2010, částku 112 000
Kč jako nepřiměřenou za nemajetkovou újmu způsobenou osmnáctiletou délkou
restitučního řízení tak nemůže automaticky znamenat, že v tomto řízení (které
je skutkově zcela odlišné) je částka, svojí výší blížící se částce tam
přiznané, bez dalšího nepřiměřenou. Naopak dovolací soud vzhledem k výše
uvedeným okolnostem přiznanou částku jako zjevně nepřiměřenou neshledal. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.