30 Cdo 3315/2025-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 400 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 150/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2025, č. j. 16 Co 179/2025-21, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 7. 2025, č. j. 12 C 150/2025-9, odmítl podání žalobce ze dne 3. 6. 2025 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 8. 2025, č. j. 16 Co 179/2025-21, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Částky 400 000 000 Kč s úrokem od 24. 5. 2025 do zaplacení se žalobce (po několikerém upřesňování v různých podáních) domáhal jako náhrady majetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že „titulem“ je pravomocné, dle žalobce nezákonné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 14 Co 45/2025-20, že soud porušil zákon a že žalovaná částka představuje právní nejistotu, kterou žalobce utrpěl nezákonným postupem soudu, jež stále pokračuje a věc s konečnou platností nikdo nevyřešil. Následně pak uvedl, že se domáhá náhrady škody z „titulu nesprávných úředních postupů soudů“, které spatřuje v tom, že v „řízení, jež je titulem pro uplatnění náhrady škody“, soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, důkazy nevyhodnotil a nezabýval se skutečnostmi v žalobě uvedenými a neřešil, zda zde právo je či není, pouze procesně hodnotil žalobu a o nároku žalobce hmotněprávně nerozhodl, čímž porušil povinnost učinit úkon.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to nejprve podáním, které sepsal sám bez právního zastoupení. Následně pak podal v zákonné lhůtě i dovolání směřující dle svého obsahu pouze proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně, které bylo sepsané jeho právní zástupkyní. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak,
že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
6. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné a rovněž poměrně nepřehledné) polemiky se soudy obou stupňů a opakováním skutkových tvrzení žalobce a nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (a před ním soudu prvního stupně) o neprojednatelnosti žaloby s tím, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s v dovolání uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu (zejm.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, a ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004), neboť navzdory tomu, že žaloba dle žalobce vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout. Tato námitka však přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
7. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017). Žalobce tvrdil, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí (resp. nesprávného úředního postupu, který měl k vydání dle žalobce nezákonného rozhodnutí vést) vznikla újma, kterou označoval jako majetkovou újmu (škodu), aniž specifikoval, jakým konkrétním způsobem mu tato majetková újma měla vzniknout, a současně uváděl, že žalovaná částka představuje jeho „právní nejistotu“, tedy újmu nemajetkovou, což opakoval (sám i prostřednictvím své právní zástupkyně) i po řádném poučení podle § 43 odst. 1 o.
s. ř. Nadále tak z žaloby včetně jejího doplnění není zřejmé, jakého typu nároku se jí žalobce domáhá a jak k němu dospěl, tedy jaký konkrétní skutek má být předmětem řízení, neboť stále není patrné, zda požaduje náhradu újmy nemajetkové spočívající v právní nejistotě (zřejmě ohledně existence jednoznačně nespecifikovaného nároku) nebo újmy majetkové, u níž by pak musel tvrdit, jak konkrétně bylo do jeho majetkové sféry zasaženo (v čem škoda spočívá). Zásadním nedostatkem žaloby, který tu v době rozhodování odvolacího soudu stále existoval (§ 243f odst. 1 o.
s. ř.), je tak především absentující skutkové vylíčení toho, co konkrétně považuje žalobce za újmu. Může-li totiž vést dle žalobce nezákonné rozhodnutí (resp. nesprávný úřední postup) k více rozličným následkům, je pro náležitou individualizaci skutku nezbytné, aby žalobce vymezil, v čem konkrétně vznik újmy spatřuje, což i přes výzvu soudu prvního stupně neučinil. Za této situace je tedy odmítnutí žaloby v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je vadou žaloby, která brání jejímu věcnému projednání, pokud není v žalobě vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to alespoň v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem) [srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1303/2007, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014].
8. Namítal-li žalobce současně vady v postupu odvolacího soudu spočívající v nedoručení předmětné žaloby žalované a řádné nezkoumání podmínek řízení, tak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není.
9. Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka nedoručení předmětné žaloby žalované, nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008).
Stejně tomu je i ohledně námitky nezkoumání podmínek řízení, tedy nezabývání se tím, zda byl žalobou požadovaný nárok u žalované předběžně uplatněn a kdy se tak stalo (zda tedy již uplynula lhůta dle § 15 odst. 2 OdpŠk), neboť pokud není zřejmé, jaký nárok byl žalobou vlastně uplatněn, nelze řešit, zda byl takový řádně nespecifikovaný nárok předběžně uplatněn u žalované. Navíc se jedná o podmínku řízení, jejíž nedostatek je odstranitelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013), vadný postup soudu tak nemůže představovat to, pokud se soud řešící neprojednatelnou žalobu nezabývá tím, zda byla splněna podmínka řízení, jejíž nedostatek by v dalším průběhu řízení po případném odstranění vad žaloby bylo možno odstranit.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že již v žalobě žalobce tvrdil, že nárok u žalované uplatnil dne 22. 10. 2024.
10. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit.
11. K obsahu podání ze dne 22. 11. 2025 sepsaného žalobcem pak Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel.
12. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu