30 Cdo 414/2022-617
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) E. S., narozené XY, bytem XY, a b) B. L., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 25/2002, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 35 Co 30/2021-544, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) a žalobce b) se odmítají. II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 21 C 25/2002-366, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 9. 2018, č. j. 21 C 25/2002-383, zamítl žalobu, že žalovaná „Česká republika – jednající prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a jednající prostřednictvím Ministerstva financí“ je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 9 447 407,30 Kč s příslušenstvím (výrok I), a že žalovaná „Česká republika – jednající jednak prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a jednající prostřednictvím Ministerstva financí“ je povinna zaplatit žalobci b) částku 9 945 440,80 Kč s příslušenstvím (výrok II).
Žalobkyni a) uložil dále povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu spravedlnosti náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok III), žalobci b) uložil povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu spravedlnosti náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok IV), žalobkyni a) uložil povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu financí náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč (výrok V) a žalobci b) uložil povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu financí náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč (výrok VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání obou žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částek 9 447 407,30 Kč s příslušenstvím v případě žalobkyně a) a částky 9 945 440,80 Kč s příslušenstvím v případě žalobce b) s tím, že státní podnik bytového hospodářství Ostrava 1 uzavřel se souhlasem jeho zakladatele s žalobci dne 18. 12. 1990 kupní smlouvu na prodej pozemku parc. č. XY, stavební plocha o výměře 479 m2, s domem č. p.
XY, v k. ú. XY, obec XY. Před podpisem kupní smlouvy bylo žalobcům ze strany státního podniku sděleno, že na nemovitosti bude dopadat zákon o mimosoudních rehabilitacích, a že o majetek může žádat oprávněná osoba, tedy původní majitel. Uzavřená kupní smlouva (dále též jen „převodní smlouva“) byla registrována někdejším Státním notářstvím v Ostravě pod reg. č. RI 3016/90-H. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 1996, č. j. 36 C 144/93-96, potvrzeným dne 8. 1. 1998 rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j.
8 Co 619/97-127, bylo určeno, že (výlučnou) vlastnicí nemovitostí, které žalobci nabyli výše označenou kupní smlouvou, je V. S. Soud v řízení o určovací (vlastnické) žalobě podané proti nynějším žalobcům coby tehdy žalovaným dospěl k závěru, že V. S. převedla dne 19. 11. 1959 neplatně nemovitosti na stát, takže stát jako nevlastník je nemohl platně převést na nynější žalobce. Od registrace kupní smlouvy Státním notářstvím v Ostravě byli žalobci v domnění, že jsou vlastníky nemovitostí, investovali do těchto nemovitostí finanční prostředky a tyto nemovitosti jim přinášely zisk.
Žalobci tvrdili, že smlouva musela být neplatná pro nedostatek oprávnění převádějícího od samého počátku, tedy i v době, kdy byla registrována státním notářstvím. Odpovědnost státu přitom vzniká dle žalobců i v případě, kdy nezákonné rozhodnutí nebylo formálně zrušeno (protože to právní úprava neumožňuje), ale bylo překonáno jinak (zde rozhodnutím o určení vlastnického práva jiného subjektu). Investice žalobců do nemovitosti představují škodu, která dle výdajových dokladů činí dohromady částku 2 319 858,78 Kč (tedy konkrétně částku 1 159 929,39 Kč v případě každého ze žalobců).
Kromě této skutečné škody jim měla vzniknout i škoda ve formě ušlého zisku, který by žalobci dosáhli po dobu životnosti objektu, tj. po dobu 50 let, a to ve výši 8 287 478 Kč v případě žalobkyně a) a ve výši 8 785 551,50 Kč v případě žalobce b). Žalobci svůj nárok konstruovali jednak jako nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (potud byla žaloba adresována České republice – Ministerstvu spravedlnosti), a to v důsledku nezákonného rozhodnutí státního notářství o registraci kupní smlouvy, jednak jimi byl uplatněn nárok na náhradu škody (v téže výši) skutkově spojovaný s pochybením státního podniku, kdy tento prodal nemovitost, kterou neměl ve svém vlastnictví (potud byla žaloba adresována České republice – Ministerstvu financí).
Rozsudek odvolacího soudu žalobci napadli v rozsahu výroku o náhradě škody, tedy výroku o věci samé, každý svým vlastním dovoláním, která Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Obě posuzovaná dovolání neobsahují obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., pokud jsou podána i ve vztahu k nároku uplatněném vůči České republice – Ministerstvu financí, který byl soudy obou stupňů zamítnut z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace této žalované na základě, že stát (jako soukromoprávní subjekt) neodpovídá za závazky někdejších státních podniků.
Vůči této argumentaci se ve vztahu k druhé žalované žalobci a) a b) v podaných dovoláních nijak nevymezili [ať už jde o formulaci otázky, jež by měla být předmětem dovolacího přezkumu (tzv. dovolacího důvodu), nebo o obligatorní vymezení důvodu přípustnosti dovolání]. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i (částečně) neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na náležité vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Protože (obsahově prakticky totožná) dovolání obou žalobců v rozsahu, v němž směřovala k nároku uplatněnému vůči žalované 1) naopak předepsané formální
náležitosti obsahovala, Nejvyšší soud se zabýval jejich přípustností z hlediska znění § 237 o. s. ř. Otázka týkající se definice a prokazování ušlého zisku nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když uvedl, že žalobci předvídané rozmnožení majetku je nutně nejisté, nepředvídatelné a není podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi. V rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, Nejvyšší soud vysvětlil, že ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu – nebýt škodné události – k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, nebo ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011, či obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 936/2006, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014, a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, a rozsudky téhož soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012) je rovněž ustálena v názoru, že k závěru o vzniku škody nepostačuje, jestliže mohl zisk ujít poškozenému hypoteticky. Je třeba postavit na jisto, že k ujití zisku skutečně došlo (Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3). K tomu pak přistupuje soudy nižších stupňů akcentovaná okolnost, že pokud by nedošlo ke škodné události (zapsání kupní smlouvy ze dne 18. 12. 1990), žalobci by se ani nestali vlastníky předmětné nemovitosti, a žádný zisk by jim ujít ani nemohl. Výpočet ušlého zisku provedený žalobci pak navazuje na zisk z nájemních smluv z konkrétní nemovitosti, kterou nabyli kupní smlouvou ze dne 18. 12. 1990, a jejich tvrzení, že by jim zisk ušel (nadto ve stejné výši) z jiné eventuálně zakoupené nemovitosti od státního podniku, je ve smyslu výše uváděného čistě hypotetické tvrzení (a to jak z pohledu konstrukce samotného ušlého zisku, tak z pohledu skutečnosti, zda by žalobci skutečně jinou nemovitost vůbec zakoupili). Ani otázka vážící se ke skutečné škodě v souhrnné výši 2 319 858,78 Kč, a to zda již pouhá existence nějakého nároku vůči původním vlastníkům (z titulu vypořádání držby) vylučuje nárok na náhradu škody vůči škůdci (státu), či zda pouze v rozsahu, v jakém takový nárok skutečně vznikl, příp. byl uhrazen, dochází k omezení nároku na náhradu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť i tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému škoda spočívající ve ztrátě majetku. Přitom se v daném případě nejedná o situaci, kdy je z okolností případu a priori zřejmé, že žaloba proti primárnímu dlužníku by nemohla uspět (to ani tvrzeno nebylo), v kterémžto případě může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). Jednak je třeba připomenout, že spory o vydání bezdůvodného obohacení jsou typicky předcházející sporům o náhradu škody a v případě vydání bezdůvodného obohacení škoda na straně žalujícího zásadně ani nevzniká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, uveřejněný pod číslem 51/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jednak ze zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že žalobci právě v jiném řízení shodnou částku proti primárnímu dlužníku (V. S., resp. jejím dědicům) před soudem uplatnili. Pro úplnost se připomíná, že odvolací soud posoudil dovolateli zpochybňovanou otázku existence příčinné souvislosti mezi tvrzeně nezákonným rozhodnutím státního notářství o registraci smlouvy a požadovanou škodou (resp. ušlým ziskem) zcela v souladu se závazným právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 446/08, v němž bylo (pro obecné soudy podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazným způsobem) vysvětleno, že „skutečnost, že smlouva byla ve smyslu ustanovení § 63 a § 64 notářského řádu státním notářstvím přezkoumána a registrována, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám neposoudil neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. popřípadě jiných zákonných ustanovení. Shodný právní názor je vyjádřen i v rozhodnutí publikovaném v uvedené sbírce pod R 65/72. Nezákonné rozhodnutí státního notářství o registraci smlouvy či nesprávný postup, který tomuto rozhodnutí předcházel proto nemohly vést ke vniku škody, neboť nebylo překážkou pro zjednání nápravy v občanskoprávním řízení“. Závěr soudu ochrany ústavnosti nevycházel, oproti mínění dovolatelů, z rozsahu tehdejší přezkumné činnosti státního notářství, nýbrž výlučně a jen z toho, že rozhodnutí o registraci nebylo pojmově na překážku zpochybnění vlastnického práva nabyvatele. Pro věc je již z toho úhlu pohledu nepodstatné skutkové zjištění soudů obou stupňů, že žalobci byli před uzavřením převodní smlouvy na možnost uplatnění nároků původní vlastnice převádějícím státním podnikem výslovně upozorněni. Vzhledem k tomu, že dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání jak pro otázky existence škody (resp. ušlého zisku), tak rovněž pro absenci příčinné souvislosti mezi dovozovaným odpovědnostním titulem a uplatněnou škodou (ušlým ziskem), je nadbytečné se zabývat též další dovolateli formulovanou otázkou spočívající ve zpochybňování odvolacím soudem dovozované absence škodné události (nezákonného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí státního notářství ústícího v registraci převodní smlouvy). Na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Jestliže obstály důvody výše uvedené, pro něž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak příznivěji projevit, což činí jejich dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady řízení namítané žalobci (zejména, že skutková zjištění soudů neodpovídají výsledkům provedeného dokazování) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu