USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a)
N. T. T., a b) H. M. H., obou zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované 1) České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) České
republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6, se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku
1533/29b, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 354/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 19 Co 402/2015-1007, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Podanou žalobou se žalobci domáhali po žalované vydání věcí, náhrady
škody a nemajetkové újmy, respektive omluvy za nezákonná rozhodnutí a nesprávný
úřední postup v trestním řízení vedeném proti žalobci a).
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. června 2015, č. j. 6 C 354/2007-907, 6 C 562/2007, zamítl žalobci
uplatněné nároky (výroky I. – XI.), dále konstatoval, že usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 6, č. j. Nt 349/99-27, ze dne 4. listopadu 1999, a usnesení
Městského soudu v Praze, č. j. 44 To 1408/99-73, ze dne 7. prosince 1999, jimiž
bylo rozhodováno o vzetí žalobce a) do vazby, jsou nezákonnými rozhodnutími
(výrok XII.), dále konstatoval, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
5. dubna 2000, č. j. Nt 160/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.
dubna 2000, č. j. 44 To 481/2000, jimiž bylo rozhodováno o propuštění žalobce
a) oproti složení peněžité záruky ve výši 1.000.000 Kč žalobkyní b), jsou
nezákonnými rozhodnutími (výrok XIII.) a současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky XIV. – XVI.). 3. Po skutkové stránce soud prvního stupně mj. zjistil (ve stručnosti
shrnuto z odůvodnění prvoinstančního rozsudku), že dne 2. listopadu 1999 byla
Policií České republiky (dále již „Policie ČR“) provedena v bytě užívaném
žalobcem a) a žalobkyní b) (dále společně jako „žalobci“) domovní prohlídka,
při níž došlo k zajištění určitých movitých věcí a hotových peněz (hotovosti). Žalobce a) byl následně vzat do vazby (v období od 2. listopadu 1999 do 5. dubna 2000). Nálezem Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2000, sp. zn. IV. ÚS
137/2000, byla zrušena usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. listopadu
1999, č. j. Nt 349/99-27, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince
1999, č. j. 44 To 1408/99-73, jimiž bylo rozhodováno o vzetí žalobce a) do
vazby. Následně Ústavní soud nálezem ze dne 6. února 2001, sp. zn. III. ÚS
439/2000, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. dubna 2000, sp. zn. Nt 160/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, sp. zn. 44 To 481/2000, jimiž bylo rozhodováno o propuštění žalobce a) oproti
složení peněžité záruky ve výši 1.000.000 Kč žalobkyní b). Dále byl rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 2 T 118/2002, ve
spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2006, sp. zn. 8
To 258/2006, žalobce a) v celém rozsahu zproštěn obžaloby. Podle zjištění soudu
prvního stupně tak došlo k omezení osobní svobody žalobce a) po dobu šesti
měsíců a tří dnů. Žalobci požádali písemně Ministerstvo spravedlnosti České
republiky (dále již „Ministerstvo spravedlnosti“) o náhradu majetkové škody a
nemajetkové újmy, přičemž Ministerstvo spravedlnosti jim požadovanou částku 10
mil. Kč nezaplatilo. Soud prvního stupně uvedl, že se žalobce a) opakovaně
nedostavoval k nařízenému hlavním líčení, jeho tehdejší právní zástupce
navrhoval opakovaně odročení nařízených jednání, a dále, že žalobce a)
nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, ani Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 nesdělil svoji faktickou adresu. 4. K odvolání obou žalobců Městský soud v Praze (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 19 Co 402/2015-1007, rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I., II., V., VI., VIII., IX., X. a XI. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výrocích III. a IV. tak, že žalovaná 1) je
povinna zaplatit žalobci a) částku 78.000 Kč a částku 100.000 Kč, obě částky se
specifikovaným úrokem z prodlení od 12. července 2007 do zaplacení, to vše do
15 dnů od právní moci rozsudku, jinak co do zamítnutí žaloby o zaplacení částek
234.000 Kč s příslušenstvím, 600.000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení úroku z
prodlení z částek 78.000 Kč a 100.000 Kč za vymezené období potvrdil (výrok
II.), dále rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku VII. změnil tak, že
žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 50.000 Kč se specifikovaným
úrokem z prodlení od 12.
července 2007 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní
moci rozsudku, jinak co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 450.000 Kč s
příslušenstvím a o zaplacení úroku z prodlení z částky 50.000 Kč za vymezené
období potvrdil (výrok III.), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
XII. a XIII. zrušil (výrok IV.), odvolání vedlejšího účastníka M. Š. odmítl
(výrok V.), a navazujícími výroky VI. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
5. Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání
směřující do výroků I., II. a III. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu, pokud jimi byly potvrzeny zamítavé výroky I. až XI. rozsudku soudu
prvního stupně. Dovolání žalobců nesměřuje do měnící části výroků II. a III.
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo těmito
výroky žalobě částečně vyhověno.
6. Dovolatelé v dovolání vymezili celkem devět právních otázek (některé
z nich obsahovaly dílčí podotázky), k nimž přiřadili jednotlivá kritéria
přípustnosti dovolání).
7. V první právní otázce: „nárok na ochranu osobnosti podle § 13 obč.
zák. nebo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998
Sb.“ dovolatelé zdůrazňují, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 2. listopadu
1999, tj. před účinností zákona 160/2006 Sb. (dále již „novela“), kterým byl
novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále již „OdpŠk“), zatímco k pravomocnému zproštění obžaloby došlo dne 11.
července 2006, po účinnosti novely. Podle dovolatelů je uvedená právní otázka v
rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně. V prvé řadě dovolatelé
poukazují na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který byl
uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 125/2011. Z
tohoto rozsudku má mj. plynout, že před účinností novely vychází právo na
zadostiučinění na nemajetkovou újmu přímo z čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, ovšem „uvedený nárok však nelze posuzovat
jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti (§ 11 OZ).“ V rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, bylo zase uvedeno, že
nemajetková újma, která vznikla před účinností novely, a která byla založena
jinou skutečností, než zákonným omezením svobody, může být odškodněna cestou
ochrany osobnosti podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
(dále již „obč. zák.“). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2011,
sp. zn. 30 Cdo 402/2011, je konstatováno, že vznikla-li nemajetková újma po
účinnosti novely, posuzuje se věc podle OdpŠk, ačkoli trestní stíhání bylo
zahájeno před účinností této novely. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
listopadu 2011, sp. zn. 25 Cdo 4487/2009, bylo vyloženo, že nárok na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou omezením svobody (vazba, trest)
na základě rozhodnutí vydaného před účinností novely, nelze posuzovat podle
ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti. Opačně pak v rozsudku ze
dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, Nejvyšší soud konstatoval, že
nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý před účinností předmětné novely je
možno odškodnit prostřednictvím institutu ochrany osobnosti, co se týče nároku
vzniklého po účinnosti novely pak podle OdpŠk.
8. K druhé právní otázce: „věcná příslušnost okresního nebo krajského
soudu k projednání nároku žalobců a) a b) na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu“ dovolatelé předkládají několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž má
vyplývat, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je rozdílná ve vztahu k věcné
působnosti soudů. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp.
zn. 28 Cdo 3326/2011, má být k projednání sporu o ochranu osobnosti za újmu
způsobenou nezákonným trestním stíháním v prvním stupni krajský soud. Podle
rozsudku téhož soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2530/2012, pak
platí, že domáhá-li se poškozený po účinnosti novely ochrany osobnosti s
odůvodněním, že do jeho osobnostních práv zasáhla organizační složka státu
neoprávněným zahájením trestního stíhání, je k rozhodnutí o takové žalobě věcně
příslušný okresní soud. Dovolatelé mají za to, že rozhodovací praxe dovolacího
soudu není v této otázce jednotná, a to i přes rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 125/2011. V některých rozhodnutích Nejvyššího soudu,
zejména v citovaném rozhodnutí R 125/2011, je rozlišována povaha nároku na
nárok vzniklý z důvodu omezení svobody a z jiného důvodu. V této souvislosti
dovolatelé zmiňují rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012, v
němž byl vyjádřen právní názor, že újma nemajetkové povahy vzniká již v
souvislosti s vykonáním vazby, tj. nikoli zrušením nezákonného rozhodnutí.
Podle dovolatelů je navíc rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, jelikož
9. Třetí právní otázka se týká „přiměřenosti formy a výše zadostiučinění
za vazbu žalobce a)“. Dovolatelé v rámci dovolací argumentace k této otázce
namítají, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu
při stanovení formy, respektive výše zadostiučinění pro žalobce a). Zatímco
soud prvního stupně nepřiznal žalobci a) žádné zadostiučinění za nezákonné
zbavení osobní svobody, odvolací soud přiznal částku 78.000 Kč, tj. 500 Kč za
den s odůvodněním, že žalobce a) netvrdil, ani neprokazoval vyšší míru újmy.
Argumentaci dovolatelů lze v této otázce rozdělit do dvou oblastí. V rámci
jedné oblasti se zabývají výší částky odškodnění, v rámci druhé tím, co mají
soudy hodnotit při stanovení této výše, zejména ve vztahu k dopadům do sféry
poškozeného.
10. U první z těchto oblastí odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011, ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30
Cdo 2357/2010, a ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010. Ve všech
těchto rozhodnutích je zmíněna výše odškodnění za nezákonnou vazbu v rozsahu
500,- až 1.500,- Kč za den s tím, že se jedná toliko o částku orientační. V
rámci druhé oblasti pak dovolatelé odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 2688/2008, a ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn.
30 Cdo 96/2011, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp.
zn. 30 Cdo 3378/2013, z nichž vyplývá, že vedení trestního stíhání vždy
zasahuje do osobní sféry stíhaného. S tím dávají dovolatelé do souvislosti i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, v
němž byl vyjádřen právní názor, že újma založená jinou skutečností než
nepřiměřenou délkou řízení (tj. zde např. vazbou), musí být prokázána, není-li
zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli jiná osoba, která byla danou
skutečností postižena. Dále pak dovolatelé předkládají tvrzení, jak bylo vazbou
zasaženo do osobní sféry žalobce a). Podle dovolatelů nebyl dán důvod, aby
žalobce a) tvrdil a prokazoval zvýšenou míru utrpěné újmy.
11. Čtvrtá právní otázka se týká „přiměřenosti formy a výše
zadostiučinění žalobcům a) a b) z důvodu újmy vyvolané nezákonným trestním
stíháním.“ Podle dovolatelů se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu i v otázce výše přiznaného zadostiučinění obou žalobců
(dovolatelů) za nezákonné trestní stíhání žalobce a). Odvolací soud jim z
tohoto titulu přiznal částky 100.000 Kč žalobci a) a 50.000 Kč žalobkyni b)
(žalobci spolu obývali byt a vychovávali děti). Dovolatelé nejprve uvedli, že o
věci zřejmě rozhodoval věcně nepříslušný soud. Konkrétně uvádějí, že podle
části judikatury (viz výše u právní otázky č. 2) takový nárok (nárok za
nezákonné trestní stíhání, které bylo zahájeno v době před účinností novely) má
být posuzován v režimu ochrany osobnosti podle § 13 obč. zák. a do 31. prosince
2013 byl k projednání takového nároku věcně příslušný krajský soud.
12. Čtvrtá právní otázka je dále dovolateli rozvíjena následovně.
Dovolatelé nejprve shrnují judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu, z níž v obecné rovině plyne, že i bez
excesu úředních osob je trestní řízení samo o sobě způsobilé k tomu, aby
zasáhlo do osobnostních práv člověka (nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince
2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09), respektive že v právním státě musí existovat
garance, že poškozená osoba získá za všechny úkony, kterým byla ze strany státu
nezákonně podroben v trestním řízení, předmětné odškodnění (nález Ústavního
soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), a dále, že samo trestní
řízení může mít výrazné negativní dopady do soukromých sfér jednotlivce (např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. III. ÚS 1873/08 a
nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10). Obdobné
má vyplývat i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, in concreto, že i samotné
vedení trestního řízení má negativní vliv do osobní sféry obviněného (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 2688/2008) a nemajetková
újma způsobená trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozhodnutím,
spočívá i v dopadech na osobnost člověka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, a usnesení téhož soudu ze dne 29. ledna
2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Dovolatelé dále odkázali na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, v němž jsou
mj. vymezena kritéria, která mají být posuzována při stanovování formy a výše
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které
neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Dovolatelé zdůrazňují, že zasažení do jejich
práv bylo „masivní“ a zadostiučinění je „nepřiměřeně nízké a zcela
neadekvátní“.
13. Pátá právní otázka míří na „nepřiznání písemné omluvy žalobcům a) a
b) jako primární formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu“. Dovolatelé tvrdí,
že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jelikož z této rozhodovací praxe má plynout, že omluva je
vedle ostatních prostředků satisfakcí primární. Např. v rozsudcích Nejvyššího
soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a ze dne 19. listopadu
2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, je vždy s omluvou počítáno, jako se základní
formou satisfakce vždy nutně stojící (byla-li navržena) vedle ostatních forem
satisfakce.
14. Šestá právní otázka se týká „vydání (zaplacení) odňatých peněžních
prostředků a náhrady za již zrušené měny“. Na tomto místě dovolatelé
předkládají argumentaci, že odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z
otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Má se
konkrétně jednat o otázku „zda žalobce má právo domáhat se vydání odňatých, ale
nevrácených peněžních prostředků, které mu byly odňaty při domovní prohlídce v
trestním řízení a o jejichž vrácení bylo rozhodnuto v trestním řízení, ale
přesto mu nebyly vráceny“, a dále o otázku „nároku na poskytnutí náhrady v Kč
za odňaté a dosud nevrácené peněžní prostředky v cizích měnách, které dosud
pozbyly platnosti.“ Dovolatelé na tomto místě rozebírají skutkové okolnosti,
které mají spočívat v tom, že dosud nedostali zpět prostředky, které jim byly
zabaveny (část z nich v přepočtu na Kč, jelikož se jednalo o měny, které již
neexistují). Tvrdí, že rozhodovací praxe soudu prvního stupně je nejednotná a
dosud tyto otázky nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
15. Sedmá právní otázka se zabývá „náhradou škody za znehodnocení odňaté
částky 100.000 USD“. Podle dovolatelů délkou trvání odebrání hotovosti (14 let)
došlo k poklesu jejich hodnoty (dovolatelé odkazují na několik obecně
souvisejících rozhodnutí Ústavního soudu). V zásadě dovolatelé uvádějí, že by
mělo být kompenzována změna směnného kurzu mezi USD a CZK, jelikož v době
odebrání hotových 100.000,- USD měla tato hotovost v přepočtu na koruny hodnotu
3.920.770,- Kč, zatímco v době, kdy byla tato částka vrácena (9. dubna 2014)
již se jednalo toliko o částku 1.948.970,- Kč – v obecné rovině pak argumentují
účetní ztrátou.
16. Osmá právní otázka se týká „náhrady škody – úroků z prodlení z
neoprávněně zadržovaných peněz (ceny peněz)“. Dovolatelé v zásadě argumentují,
že by měl být kompenzován čas, po který nemohli s prostředky disponovat, když
se jedná o otázku, která je do určité míry rozhodována rozdílně, respektive
která by měla být podle názoru dovolatelů do budoucna posouzena jinak.
Dovolatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nálezy ze dne 17.
června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS
1976/09 (tyto nálezy se přímo netýkají posuzované otázky, tj. úroku z prodlení
za zadržované peněžní prostředky). Poukazují i na to, že v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, byl v obdobné věci
přiznán dovolacím soudem úrok z prodlení (konkrétně, že byl přiznán na úrovni
první instance, přičemž Nejvyšší soud dovolání zamítl). Podle dovolatelů nelze
akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že peníze ležely v hotovosti doma a
tak by stejně nenesly žádný úrok, jelikož prý s ohledem na dobu 14 let, po
kterou byly zadržovány, je těžko myslitelné, že by je někdo nechal „ležet“
doma. Dovolatelé odkázali na několik rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze
dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 479/2007, rozsudek ze dne 24. června 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, anebo na usnesení téhož soudu ze dne 18. září 2012,
sp. zn. 28 Cdo 3804/2011), které jsou údajně v rozporu s nálezem Ústavního
soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08.
17. Devátá právní otázka se týká „náhrady škody za znehodnocené věci
(elektroniku) odňaté při domovní prohlídce“. Tato otázka spočívá v tom, že v
rámci trestního řízení byly dovolatelům zadrženy dle jejich vyjádření
nepřiměřeně dlouho (po dobu 6,5 roku) určité věci movité - elektronika. Ve
vztahu k nepřiměřené délce řízení odkazují zejména na nálezy Ústavního soudu ze
dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a ze dne 13. prosince 2011, sp. zn.
III. ÚS 1976/09 (tyto judikáty se zabývají v obecné rovině nezákonným trestním
řízením, přičemž prvně zmíněný nález se týká situace, kdy byl poškozený
podroben mj. psychiatrickému vyšetření, zatímco druhé rozhodnutí řeší situaci,
kdy byl poškozený omezený na svobodě) a dále na nálezy ze dne 19. března 2009,
sp. zn. III. ÚS 1396/07, ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, ze dne
2. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13, a ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS
3502/13, které se k posuzované věci vztahují ve velmi obecné rovině. Podle
dovolatelů došlo ke znehodnocení zadržované elektroniky, jejíž hodnota velmi
rychle klesá. Dovolatelé kritizují závěr odvolacího soudu, že nebyl prokázán
vznik škody; v této souvislosti odkazují na rozhodovací praxi dovolacího soudu,
od níž se měl odvolací soud odchýlit.
18. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud v záhlaví vymezený
rozsudek odvolací soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. Žalovaná se k podanému u dovolání žalobců písemně nevyjádřila.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
osobami oprávněnými (účastníky řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř.
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
23. K jednotlivým (dovolateli) formulovaným právním otázkám, respektive
ke shora zreferované dovolací argumentaci (uplatněnému dovolacímu důvodu a
vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání ze strany žalobců) Nejvyšší soud
uvádí následující.
24. První právní otázka, kterou dovolatelé vymezili a jež se týká vztahu
aplikace obč. zák. a OdpŠk při posuzování nároku na satisfakci. Ze související
judikatury (viz zejména dovolateli vymezené judikatury; všechna zde dovolacím
soudem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního
soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) v obecné rovině mj.
plyne, že: (i) nemajetková újma musí být odškodněna, i pokud vznikla před
účinností novely, (ii) odškodnění plynoucí z nezákonného omezení svobody, pokud
k tomuto omezení došlo před účinností novely, lze přiznat přímou aplikací čl. 5
odst. 5 Úmluvy, (iii) nároky vyplývající z omezení svobody (vazba, trest) nelze
posuzovat podle ustanovení obč. zák. o ochraně osobnosti (srov. zejm.
dovolateli primárně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (R 125/2011), v němž je mj. konstatováno: „S ohledem
na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, o tom, že nárok
na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě
či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat
v době od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pro úplnost
dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a
násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně
plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů
ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS
904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č.
160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat
postupem podle § 11 a násl. obč. zák....“). Minimálně co do těchto tří aspektů
je tedy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálená.
25. Ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo
2579/2011, který dovolatelé označují za stojící v rozporu s ostatními
rozhodnutími dovolacího soudu, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí v
otázce aplikace OdpŠk, jelikož v něm uvedená možnost posouzení nároku vzniklého
před účinností novely podle ustanovení obč. zák. týkajících se ochrany
osobnosti se nevztahuje na nezákonné omezení svobody, kterým je např. nezákonná
vazba (viz arg. z cit. rozhodnutí: „Nejvyšší soud se v této otázce cítí být
vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, v
tom, že nárok vzniklý před účinností zákona č. 160/2006 Sb. je možno odškodnit
cestou ochrany osobnosti, zatím co nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé
žalobci od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. je třeba posoudit podle zákona č.
82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Ve vztahu k trestnímu stíhání
žalobce, které skončilo zproštěním obžaloby, nelze přímo aplikovat čl. 5 odst.
5 Úmluvy, neboť samotným trestním stíháním k omezení osobní svobody žalobce
nedošlo.“). Obdobně Nejvyšší soud judikoval např. i v rozsudku ze dne 16.
května 2012, sp. zn. 28 Cdo 3326/2011:„Odpovědnost za újmu způsobenou žalobci
nezákonným trestním stíháním není dána ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť
vznikla ještě předtím, než bylo toto ustanovení do citovaného zákona uvedeno
zákonem č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006. Nelze ani aplikovat čl. 5
Úmluvy, protože nedošlo k omezení osobní svobody žalobce. V souladu s
judikaturou je však třeba uzavřít, že dané právo je možné před účinností zákona
č. 160/2006 Sb. odškodnit cestou ochrany osobnosti (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 185/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 402/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 2773/2011).“ Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená. Pokud
odvolací soud rozhodl v režimu podle OdpŠk (a nikoli podle obč. zák.), rozhodl
v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a výše vymezená otázka č. 1
nemůže založit přípustnost dovolání.
26. Druhá dovolateli vymezená právní otázka se týká věcné příslušnosti
soudu, který má projednat nárok, který vznesli v žalobě. Nedůvodná je
argumentace dovolatelů, že závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu ve
věcech sp. zn. 28 Cdo 3326/2011 a sp. zn. 30 Cdo 2530/2012 nejsou jednotné. V
prvně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „podle ust. § 9 odst. 2
písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech
ochrany osobnosti podle občanského zákoníku“, zatímco ve druhém rozhodnutí
dovolací soud uvedl, že v tam posuzované věci žalobu soudy „meritorně
projednaly a následně zamítly podle občanského zákona a občanského soudního
řádu, ačkoli zde byl na místě postup podle OdpŠk, [čímž] došlo k tomu, že ve
věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud (Krajský soud v Hradci Králové
a dále Vrchní soud v Praze), ačkoli v prvním stupni vůči druhému žalovanému je
věcně příslušný okresní soud (§ 9 odst. 1 o.s.ř.) ...“ V obou rozhodnutích je
tedy konstatován stejný závěr, a to, že v řízeních ve věci ochrany osobnosti
měly (v první instanci) věcnou příslušnost krajské soudy, zatímco v řízeních
podle OdpŠk, soudy okresní. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je v této otázce
ustálená [srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp.
zn. 31 Cdo 3916/2008 (dále již „R 125/2011“)].
27. Třetí právní otázka se týká „přiměřenosti formy a výše
zadostiučinění za vazbu žalobce a)“. Při posuzování této otázky odvolací soud
(na str. 8 rozsudku) srozumitelně popsal, proč se rozhodl pro přiznání výše
zadostiučinění na úrovni dolní hranice orientačního rozsahu možné výše, jak
vyplývá z výše uvedené judikatury. Odvolací soud jasně vyložil, proč považuje
tuto částku za odpovídající a konstatoval i to, že újma je předpokládána (výkon
vazby sám o sobě působí újmu), a jasně zmínil kritéria, která jsou hodnocena
při stanovení její výše (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna
2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). V rámci této otázky tedy dovolatelé toliko
polemizují s rozhodnutím odvolacího soudu, který rozhodl v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato právní otázka tak nezakládá
přípustnost dovolání.
28. Čtvrtá právní otázka se zabývá přiměřeností formy a výše
zadostiučinění dovolatelů z titulu újmy vzniklé z důvodu nezákonného trestního
stíhání žalobce a). Pokud dovolatelé tvrdí, že z judikatury Ústavního soudu
plyne, že „každé trestní řízení představuje významný zásah do soukromého a
osobního života“, pak odvolací soud rozhodl v souladu s těmito právními závěry.
Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně právě s tím, že „vedle
vazby také trestní stíhání poškozeného, které neskončilo pravomocným
odsouzením, způsobuje zásah do osobnostních práv“.
29. Dovolatelé dále v rámci čtvrté právní otázky odkázali mj. na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (R
122/2012), v němž jsou mj. vymezena kritéria, která mají být posuzována při
stanovování formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Dovolatelé poukazují
na to, že zasažení do jejich práv bylo „masivní“ a zadostiučinění je
„nepřiměřeně nízké a zcela neadekvátní“. V uvedeném rozsudku dovolacího soudu
je mj. konstatováno: „Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje
podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou
hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy
při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní
věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do
osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí
být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je
nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z
hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat...“
30. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je
zřejmé, že odvolací soud při rozhodování vycházel i z výše připomenuté
judikatury, přihlédl k okolnostem daného případu a dospěl k závěru, jenž zcela
seznatelným způsobem vyložil v odůvodnění jeho rozsudku. Nejvyšší soud
připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především
úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu
ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. února 2011, sp. zn. 30
Cdo 2933/2009).
31. Pátá právní otázka se týká „nepřiznání omluvy žalobcům a) a b) jako
primární formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu.“ V rámci dovolací
argumentace dovolatelé odkazují na rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž ovšem
nevyplývá, že by omluva musela být přiznána.
32. Odvolací soud se k této otázce vyjádřil v rámci odůvodnění svého
rozhodnutí (na str. 10), kde uvedl, že omluva může figurovat vedle jiných forem
satisfakce pouze, pokud je zjevné, že má pro žalobce význam. Z odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku je také zřejmé, že odvolací soud při rozhodování
vycházel mj. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo
2357/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
57/2012 (dále též „Rc 57/2012“), který ohledně kompenzačního významu omluvy
(jakožto satisfakčního prostředku v § 31a odst. 2 OdpŠk sice výslovně
neuvedeného, přesto však i v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. nepochybně
aplikovatelného – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp.
zn. I. ÚS 904/08) dospěl k následujícím závěrům: „Bylo by popřením dispoziční
zásady civilního soudního řízení i zásady autonomie vůle, kdyby primární volba
formy zadostiučinění nenáležela poškozenému. Ten projevením toho, čeho se
domáhá (viz § 79 odst. 1 o. s. ř.), nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by
mu mohla kompenzovat utrpěnou újmu… Nejvyšší soud vychází z toho, že omluva
jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku
poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu… není ani konstatováním porušení
práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Poškozený jejím uplatněním
vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Ve fungujícím právním státě
uznávajícím pravidla slušnosti by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační
prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby. Pokud pak poškozený nárok na
poskytnutí zadostiučinění uplatní vedle požadavku na omluvu též prostředky
morálními nebo peněžními …, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy
k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva,
anebo poskytnout - též vedle ní - přiměřené zadostiučinění v penězích.“
33. Zohlednil-li tedy odvolací soud závěry, jež byly vyloženy (a shora
připomenuty) v Rc 57/2012, nelze ani v tomto směru konstatovat, že by se v
řešení předmětné právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
34. Šestá právní otázka – jak již shora uvedeno - se týká „vydání
(zaplacení) odňatých peněžních prostředků a náhrady za již zrušené měny.“ Tato
právní otázka, respektive její dílčí podotázky (viz výše v přehledu dovolací
argumentace) nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož se nejedná o právní
otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku uvedl (na str. 7), že pokud zmiňované prostředky
nebyly vydány, bylo to proto, že se žalobce a) nezdržuje v České republice,
respektive z jeho faktického jednání nevyplývalo, že by měl jako účastník
řízení „zájem ... tuto záležitost vyřešit.“
35. Sedmá právní otázka se týká „náhrady za znehodnocení odňaté částky
100.000 USD“. Odvolací soud své právní závěry srozumitelně vyjádřil v
konstatování, že v přepočtu jedné měny na druhou nelze spatřovat vznik škody a
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo
3804/2011, v němž bylo mj. vyloženo: „Pro závěr, zda žalobkyni vznikla škoda či
nikoliv, je však významné, že výše její pohledávky vůči bance (výše částky, s
níž mohla znovu nakládat po zrušení zajištění – 40.098,79 USD) zůstala
nezměněna a samotným zajištěním prostředků na svém účtu u banky neutrpěla
žalobkyně žádnou ztrátu. Hypotetické úvahy o tom, zda uvedenou částku, nebýt
zajištění, mohla dovolatelka směnit na jinou měnu za výhodnějších podmínek než
při zrušení zajištění a zda za stejnou nominální peněžní hodnotu dané měny
takto mohla pořídit větší objem hmotných předmětů, k závěru o vzniku škody vést
nemohou“.
36. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pokud dovolatelé namítali, že dovolací soud
měl tuto právní otázku posoudit jinak, nepředložili argumentaci, která by mohla
vést ke změně ustálené rozhodovací praxe. Obdobné pravidlo bylo vyjádřeno mj. i
v dalších rozhodnutích dovolacího soudu (srov. např. usnesení ze dne 20.
prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3262/2016).
37. Osmá právní otázka se týká „náhrady škody – úroků z prodlení z
neoprávněně zadržovaných peněz (ceny peněz)“. V rámci odůvodnění svého
rozhodnutí odvolací soud jasně vyložil, proč nepřiznal ve vztahu k tomuto
nároku žádnou náhradu – zadržené prostředky měl žalobce a) doma a žádný úrok/
zhodnocení z nich takto neplynul(o). Pokud nebylo v rámci dokazování před
soudem prvního stupně či odvolacím soudem prokázáno, že dovolatelé chtěli
předmětné peníze zhodnotit, pak v rámci dovolacího řízení dovolatelé již
nemohou požadovat kompenzaci za takto nerealizované zhodnocení, tj. ušlý zisk.
V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
listopadu 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006, v němž dovolací soud mj. vyložil:
„Současně platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do
průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k
ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření
zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005,
publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. BECK), resp.
poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh
věcí, tedy že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění
určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl
reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo
142/2004, publikovaný pod C 2564 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H.
BECK).“ Uvedené pravidlo se uplatní i v posuzované věci. Zadržené prostředky
byly původně v dispozici u žalobce a) a v řízení nebylo prokázáno, že žalobce
a) měl úmysl zhodnotit tyto prostředky jinde. Ani zde se odvolací soud nijak
neodchýlil od rozhodovací praxe a nebyly předloženy dostatečné argumenty pro
to, aby se dovolací soud od této své praxe odchýlil.
38. Devátá právní otázka se týká „náhrady škody za znehodnocené věci
(elektroniku) odňaté při domovní prohlídce“. Odvolací soud srozumitelně
vyložil, proč dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že dovolatelům vznikla
škoda. Hypoteticky, pokud by byla prokázaná škoda (a zároveň splněny další
předpoklady dané pro odpovědnost státu za škody podle OdpŠk), tato škoda by
měla být kompenzována. Pokud ovšem taková škoda prokázána nebyla a pokud není
ani namítáno nesprávné (např. nelogické) skutkové zjištění v této otázce, což
není, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání.
39. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
40. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu