30 Cdo 772/2023-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 147/2021, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 20 Co 323/2022-201, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 909626/2017 ODA-TAX (dále jen „posuzované řízení“). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2022, č. j. 24 C 147/2021-141, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 26 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 24. 4. 2021 do zaplacení (výrok I), ohledně částky 124 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 10. 2020 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení z částky 150
000 Kč od 27. 10. 2020 do 23. 4. 2021 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 20 Co 323/2022-201, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že soud konstatuje porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve správním řízení, vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 909626/2017 ODA-TAX, ve vztahu k žalobci a žaloba o zaplacení částky 26 000 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 39 026 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasným dovoláním, a to žalobce ve výrocích I a II, „kterými byl zamítnut návrh na přiznání finančního zadostiučinění, a to v rozsahu částky Kč 100 000,-- s příslušenstvím“, žalovaná pak v té části výroku II, v níž odvolací soud poskytl žalobci nepeněžité zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Obě tato dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl.
II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustná. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil.
Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný a poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) uzavřel, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl.
6 Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“ (ze dne 2. 9. 1998, ve věci Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, a ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01).
Tento závěr však neznamená, že by se pro účely posouzení kritéria významu řízení jednalo o řízení s typově zvýšeným významem, neboť mezi taková řízení přestupkové řízení (ani navazující řízení před správním soudem) nespadá (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Ani námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve kterém hrozí „pouze“ uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, neboť jediným způsobem snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy fakticky poskytnutí finanční formy zadostiučinění, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o formě zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. Část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).
Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, ohledně presumpce nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nebo od citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16, uvedených obiter dictum a týkajících se odškodňování nepřiměřeně délky trestního stíhání následně odsouzeného pachatele, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, které se věnují odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení a jeho možnou kompenzací v rámci uloženého trestu. Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných rozsudků ESLP (ze dne 21. 6. 1983, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, a ze dne 26. 6. 2001, ve věci Beck proti Norsku, stížnost č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu, ze dne 14. 2. 2002, ve věci Jensen proti Dánsku, stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran nebyla věc posuzována meritorně, a ze dne 18.
3. 2014, ve věci Szabo proti Rumunsku, stížnost č. 8193/06, ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, ze dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96, ze dne 11. 7. 2000, ve věci Trzaska proti Polsku, stížnost č. 25792/94, ze dne 20. 5. 2014, ve věci Magyar proti Maďarsku, stížnost č. 73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého trestu se však soud v těchto případech nezabýval).
Ostatně i v mnoha obdobných případech v kauze platformy UBER dospěly soudy k závěru o nepatrném významu řízení pro žalobce (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 411/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/23).
Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné. Namítá-li žalobce, že „konstatace porušení práva tak, jak učiněna odvolacím soudem je vadná“, pak z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, nebo ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Není současně vyžadováno, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud pak rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021). S touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rozsudek odvolacího soudu v souladu. Ani při řešení otázky zohlednění „vědomí výsledku řízení“, se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že přestupkové odsouzení musel žalobce, který spadal do velké skupiny pachatelů přestupkového jednání, předpokládat, a že význam řízení byl za dané situace pro žalobce nepatrný. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že rozhodovací praxe správních soudů ve věcech právní kvalifikace jednání, souvisejícího s projednáváním přestupku žalobce, jako výkonu taxislužby byla usměrněna rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 5 As 255/2019 (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/23). Právě s odvoláním na vývoj judikatury správních soudů ve věci (taxi)služeb, poskytovaných společností Uber, je absence podstatné nejistoty žalobce o výsledek správního řízení tou zásadní skutečností, jež hloubku tvrzené nemateriální újmy žalobce po dubnu 2020 relativizuje. Namítá-li žalobce, že „soud konstruuje stížnost na průtahy v řízení jako účinný prostředek ochrany, a to za situace, kdy judikatura ESLP a i judikatura vyšších soudů takovou stížnost za účinný prostředek ochrany nepovažuje“, pak tato otázka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkazuje-li žalobce ve svém podání doručeném soudu dne 31. 8. 2023 na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, s jehož závěry má být napadené rozhodnutí „v extrémním rozporu“, pak přehlíží, že citovaný rozsudek soudu řešil jiné právní otázky, než na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu ve zde souzené věci. Předně je to otázka vyjádření, že konstatování porušení práva se vztahuje i na řízení před správním soudem. Takové řízení se však podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů ve zde souzené věci nekonalo. Dále jde o vadu řízení při zjišťování skutkového stavu, která však vyplývá z odlišného průběhu řízení posuzovaného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023. Co se týče dovolání žalované, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení existence nejistoty ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy, neboť skutečnost, že by se žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení vůbec nenacházel, resp. že mu musel být „negativní“ výsledek posuzovaného řízení od počátku znám nebo že by se jeho nejistota omezovala jen na to, zda bude prokázán jeho „nepoctivý úmysl“, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalovaná tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Co se týče dalších otázek formulovaných žalovanou v dovolání (tj. zda žalobce nesouhlasem se svým výslechem dle § 131 o. s. ř. bránil v provedení dle žalované klíčového důkazu k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení a zneužil tak presumpci vzniku újmy a právo na náhradu takové újmy, což nepožívá právní ochrany, a zda své rozhodnutí odvolací soud nezatížil nepřezkoumatelností, pokud se s takovou námitkou žalované nevypořádal), tak na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná výslech žalobce navrhovala především k tvrzené skutečnosti, že „uložená pokuta byla hrazena z účtu právního zástupce žalobce“ (viz vyjádření žalované ze dne 8. 6. 2021 nebo ze dne 8. 9. 2022), ovšem odvolací soud považoval tuto skutečnost pro své právní hodnocení za nevýznamnou (viz bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Proto jeho rozhodnutí nezávisí na otázce, zda žalobce nesouhlasem se svým výslechem bránil „v provedení klíčového důkazu“, a nelze ani souhlasit s námitkou nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí. Námitka žalované, že odvolací soud vzal v úvahu také skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů či tvrzení účastníků, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pouze na vysvětlenou lze poznamenat, že zmiňuje-li odvolací soud „případné vyrovnání“ (viz bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je z kontextu zřejmé, že nejde o hodnocení zjištěné skutečnosti, ale pouze o hypotetickou úvahu. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu