32 Cdo 4120/2019-580
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému M. Š., narozenému XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Drážce 1549, o zaplacení částky 715 440 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 95/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 186/2017-504, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 4 Cmo 186/2017-526,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 186/2017-504, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 4 Cmo 186/2017-526, se zrušuje v části prvního výroku, kterou byl změněn výrok I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 8. 2017, č. j. 57 Cm 95/2010-470, tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 494 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 3. 2008 do zaplacení, dále v druhém, třetím, čtvrtém a pátém výroku, a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 724 004 Kč jakožto nedoplatku ceny díla za zemní práce provedené žalobkyní na železniční trati České Budějovice - České Velenice na základě ústní smlouvy o dílo a vystavené faktury č. 200713 znějící na celkovou částku 1 924 004 Kč, z níž žalovaný uhradil 1 200 000 Kč. Po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení zůstal předmětem řízení nárok na zaplacení částky 715 440 Kč s příslušenstvím.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 57 Cm 95/2010-470 (v pořadí třetím ve věci), zamítl žalobu o zaplacení 715 440 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně na podkladě odsouhlasené písemné objednávky prováděla pro žalovaného zemní práce na akci racionalizace železniční trati v úseku České Budějovice – České Velenice. Žalobkyně vystavila žalovanému celkem sedm faktur v celkové výši 5 709 001 Kč, z nich žalovaný neuhradil pouze část poslední faktury č. 200713 ve výši 724 004 Kč. S ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu posuzoval soud prvního stupně nárok žalobkyně podle zásad bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), neboť mezi stranami nedošlo k uzavření platné smlouvy o dílo pro neurčité vymezení díla v objednávce. V řízení tak bylo na žalobkyni, aby prokázala rozsah provedených prací a jejich cenu, a na žalovaném, aby tvrdil a prokázal nedodělky a vady v plnění žalobkyně. Žalobkyně po poučení soudem doplnila podáním dne 30. 6. 2014 svá tvrzení ohledně prací, které pro žalovaného provedla a jež byly předmětem sporné faktury (též dalších prací nefakturovaných, za které také v řízení požadovala zaplacení uvedené částky – poznámka Nejvyššího soudu). Soud prvního stupně na základě hodnocení provedených důkazů uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat konkrétní rozsah a kvalitu prací, které měly být podkladem částečně neuhrazené faktury č. 200713. Tomu podle soudu prvního stupně odpovídaly i závěry soudem ustanoveného znalce Ing. Pavla Longina uvedené ve znaleckém posudku a při jeho výpovědi, podle kterých k ocenění prací provedených žalobkyní nemohl přistoupit, neboť nebyl znám jejich rozsah, vykonané práce vykazovaly vady žalovaným namítané a není jasné, kdo vady odstranil. I kdyby znalec vycházel z neprokázaných tvrzení žalobkyně, nebylo možné práce ocenit, neboť tyto nebyly dostatečně specifikované.
4. Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobkyně, že došlo k uznání dluhu žalovaným ve smyslu ustanovení § 407 a § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), z důvodu okolností, za kterých žalovaný částečně plnil. Zrekapituloval proto, že žalobkyně pro žalovaného práce prováděla a existuje možnost, že má nárok na úhradu za další práce než ty, které již byly žalovaným uhrazeny, v řízení však nebyl prokázán rozsah těchto prací a může proto jít o práce v řádech korun, práce hodnotnější či naopak vůbec žádné práce. Jelikož žalovaný rozsah a kvalitu prací sporoval, což doložil, nebylo možné nároku žalobkyně vyhovět.
5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění v záhlaví označeného opravného usnesení) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 221 440 Kč se zákonným úrokem z prodlení, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 494 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až pátý výrok).
6. Odvolací soud uzavřel, že rozhodné skutečnosti byly „víceméně“ zjištěny již soudem prvního stupně, byly však nesprávně interpretovány. Odkázal na své předchozí kasační rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že mezi stranami nedošlo k dohodě o podstatných náležitostech smlouvy o dílo podle § 536 obch. zák., zejména nedošlo k dostatečnému určení předmětu plnění, cena byla mezi stranami shodně stanovena na 140 Kč za 1 metr pokládky kabelu a bylo tak třeba za pomoci znaleckého posudku zjistit, jaká hodnota prací byla žalobkyní bezesmluvně poskytnutá žalovanému. Soud prvního stupně zadaný znalecký posudek z oboru doprava a ekonomika dostatečně konkretizoval s ohledem na nikoliv zcela zřejmý rozsah prací provedených žalobkyní a zavázal znalce k odpovědi i na otázku, zda spis pro vypracování posudku obsahuje dostačující podklady. Podle názoru odvolacího soudu však znalec a rovněž soud prvního stupně posuzovali věc tak, jako by mezi stranami vznikla smlouva, a zabývali se otázkami, zda dílo bylo zhotoveno bez vad a nedodělků. Odvolací soud dal za pravdu žalobkyni v její argumentaci, že v projednávané věci je nerozhodné, zda bylo dílo nedokončené, neboť žalobkyně se domáhala pouze částky za provedené práce z titulu bezdůvodného obohacení, a to s přihlédnutím k jejich kvalitě, a že svědek K. ve své výpovědi potvrdil, že práce vykonané žalobkyní byly bez vad, a totéž vyplývá ze stavebních deníků. Za dobu působení žalobkyně na stavbě byly pravidelně prováděny kontroly, žádné výhrady však vzneseny nebyly, přičemž poslední kontrola proběhla dne 10. 12. 2007. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. Pavla Longina. Nejprve konstatoval, že znalec přes tvrzený nedostatek podkladů pro vypracování znaleckého posudku přistoupil k vyčíslení hodnoty pokládky kabelů podle záznamů ve stavebních denících podle výměr výkopů, pokládky kabelů a záhozů provedených žalobkyní. Podle odvolacího soudu z posudku vyplynulo zjištění znalce, že ke dni 14. 12. 2007 (žalobkyně se v řízení domáhala úhrady prací provedených právě do tohoto data – poznámka Nejvyššího soudu) žalobkyně (osobou svého jednatele pana P.) provedla 12 100 metrů výkopů kabelové rýhy včetně překopů a zásypů, což při stanovené ceně 140 Kč za metr činí 1 694 000 Kč. Odvolací soud opíraje se o uvedené dílčí znalecké zjištění postupoval podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a uzavřel, že pokud znalec odhadl hodnotu žalobkyní poskytnutého plnění na 1 694 000 Kč a žalobkyni již žalovaný zaplatil 1 200 000 Kč, je žaloba co do částky 494 000 Kč důvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti jeho prvnímu výroku v části, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 494 000 Kč s příslušenstvím, též proti druhému, čtvrtému a pátému výroku, podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 o. s. ř., které v úvodu dovolání cituje, a též v tom, že rozhodnutím odvolacího
soudu došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (ve znění opravného usnesení) změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí i co do částky 494 000 Kč s příslušenstvím a žalovanému přizná náhradu nákladů řízení.
8. Poté, co bylo odvolacím soudem vydáno v záhlaví označené opravné usnesení, učinil žalobce další podání označené jako dovolání proti opravnému usnesení, v němž však uplatňoval zcela shodnou argumentaci jako v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu tohoto podání je tak zcela zřejmé, že v něm žalobce nebrojí proti samotnému opravnému usnesení, ale že jde o pouhé doplnění původního dovolání tak, že je napadán rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení.
9. Žalovaný v dovolání formuluje otázku „zda úvahou soudu lze posuzovat nárok žalobkyně, která neprokázala základ svého nároku, tzn. nesplnila ani zákonnou povinnost tvrzení, zejména že nepředložila žádné předávací protokoly, z nichž by bylo možné objektivně dohledat konkrétní rozsah prací, pro které si činí svoje žalobní žádání“, přičemž z jeho další dovolací argumentace, v níž cituje konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v jím citované komentářové literatuře odkazuje (např. rozsudky ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, nebo usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014 – v dovolání označené chybnou sp. zn. 25 Cdo 2810/2014), je zřejmé, že takto uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při aplikaci § 136 o. s. ř.
10. Žalovaný zdůrazňuje, že soud může podle ustanovení § 136 o. s. ř. postupovat tehdy, je-li sama existence nároku nepochybná (je-li jistý právní základ uplatněného nároku), avšak jeho výši nelze dokazováním objasnit buď vůbec, nebo jen s velkými obtížemi. Tuto úvahu tedy může soud použít jen ve vztahu k výši nároku, nikoliv k jeho základu, který musí být prokázán vždy. Cituje komentářovou literaturu a výše zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu, podle kterých jsou při určení výše nároku podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu. Rozhodnutí soudu založené na úvaze podle ustanovení § 136 o. s. ř. musí být přesvědčivě odůvodněno, tj. úvaha soudu musí být logicky zdůvodněna a vysvětlena v odůvodnění jeho rozhodnutí a musí mít podklad v okolnostech konkrétní věci, k čemuž podle názoru žalovaného v projednávané věci nedošlo. Svou argumentaci podporuje též odkazem na usnesení Ústavního soudu (ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1144/10, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz)
11. Odvolacímu soudu žalovaný dále vytýká, že ve svých úvahách při aplikaci § 136 o. s. ř. nijak nezohlednil závěry znalce Ing. Pavla Longina, který uvedl, že ze spisového materiálu nebyl schopen určit výkaz žalobkyní provedených prací, a to ani prostřednictvím stavebních deníků, a tedy nebyl schopen stanovit rozsah i cenu prací provedených žalobkyní. Pakliže znalec uvedl, že podle stavebních deníků bylo provedeno včetně překopů 12 100 metrů výkopu kabelové rýhy, což při smluvní ceně 140 Kč za metr (jež by mohla podle znalce obstát) představuje 1 694 000 Kč, pak současně uvedl, že je nutné od předmětné částky odečíst nedokončené záhozy jam a veškeré výkony na dokončení prací a odstranění vad a nedodělků, včetně pozastávky. Znalec přitom vycházel pouze z obsahu stavebních deníků, aniž by tyto údaje porovnával s fakturací žalobkyně.
12. K porušení práva na spravedlivý proces podle žalovaného došlo tím, že odvolací soud vůbec nezohlednil skutečnosti jím tvrzené a prokázané, podle kterých žalobkyně od něj obdržela za předmětnou zakázku celkem 4 985 961 Kč a nikoliv pouze částku 1 200 000 Kč, jak dovozoval odvolací soud. Tedy i při odhadu hodnoty žalobkyní poskytnutého plnění na částku 1 694 000 Kč by žalobci nepříslušel žádný nárok. Odůvodnění úvahy podle § 136 o. s. ř. odvolacím soudem je tak v těchto výpočtech podle názoru žalovaného nepřesvědčivé, respektive nepřezkoumatelné.
13. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně aby jej odmítl jako nepřípustné.
III. Přípustnost dovolání
14. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Napadl-li žalovaný rozsudek odvolacího soudu výslovně i v jeho druhém, čtvrtém a pátém výroku, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, dovolací soud připomíná, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
17. Dovolání však je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky podmínek aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle ustanovení § 136 o. s. ř. lze-li výše nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
20. Nejvyšší soud se k podmínkám aplikovatelnosti úvahy soudu podle § 136 o. s. ř. již opakovaně vyslovoval. V rozsudku ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, učinil s odkazem na svá dřívější rozhodnutí a komentářovou literaturu závěr, že zákon má v tomto ustanovení na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Základem úvahy podle § 136 je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Úvaha, podle níž soud podle ustanovení § 136 o. s. ř. určuje výši nároku tam, kde ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, není volnou úvahou. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007). Nejvyšší soud dále dodal, že ustanovení § 136 o. s. ř. o určení výše nároků soudem podle své úvahy je vůči zásadě o volném hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. v poměru speciality. I takové rozhodnutí soudu však musí splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), aby byl (z pohledu účastníků řízení) seznatelný a (z pohledu soudu vyšší instance) přezkoumatelný (srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, či ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010).
21. V projednávané věci odvolací soud nejprve konstatoval, že znalec, ačkoliv tvrdil nedostatek podkladů k vypracování znaleckého posudku, přistoupil ve svém posudku k vyčíslení hodnoty „pokládky kabelů“ dle záznamů ve stavebním deníku, dle tam uvedených výměr „výkopů, pokládky kabelů a záhozů“, a následně ze znaleckého posudku zjistil, že podle znalce žalobkyně provedla 12 100 metrů „výkopu kabelové rýhy včetně překopů a zásypů“, což při stranami dohodnuté ceně 140 Kč/m činí 1 694 000 Kč. Učinil-li výlučně na základě těchto zjištění následnou úvahu podle § 136 o. s. ř., tj. že pokud znalec odhadl hodnotu žalobkyní poskytnutého plnění na 1 694 000 Kč a žalobkyni bylo žalovaným zaplaceno již 1 200 000 Kč, lze žalobkyni přiznat žalobkyni zbývajících 494 000 Kč, nemůže taková úvaha pro svou neúplnost a nepřesvědčivost obstát jako souladná se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu.
22. Odvolací soud blíže neozřejmil, z jakých důvodů vyšel pouze z tohoto dílčího znaleckého zjištění (jak jej sám označil), a nikoliv z dalších zjištění a závěrů znaleckého posudku, podle kterých nebylo možno z uvedených podkladů určit rozsah, natož cenu provedených prací (nadto dílčí zjištění odvolacím soudem popsané bylo znalcem výslovně podmíněno nutným odečtem nedokončených záhozů kabelové rýhy a záhozů jam a veškerými výkony na dokončení prací a odstranění vad a nedodělků, což odvolací soud zcela pominul). Zejména však z uvedených skutečností není zřejmé, cenu jakých prací provedených žalobkyní takto odvolací soud vlastně hodnotil, neboť nejprve zmiňuje vyčíslení hodnoty „pokládky kabelů“, poté odkazuje na podklady spočívající ve výměře „výkopů, pokládky kabelů a záhozů“ a následně vychází ze zjištění znalce o počtech metrů „výkopu kabelové rýhy včetně překopů a zásypů“. Je přitom zcela zřejmé, že pokládka kabelů není tou stejnou prací jako provedení výkopu či zásypu (záhozu). Jasné vymezení konkrétních provedených prací pro jejich ocenění úvahou podle § 136 o. s. ř. přitom bylo nezbytné z důvodu, že žalobce se žalobou po jejím doplnění nedomáhal úhrady všech provedených prací na předmětné stavební akci, ale pouze některých z nich, přičemž výslovně uvedl, že ve faktuře č. 200713 (která pro něj byla podkladem pro podání žaloby) uplatňoval „ostatní práce“ na stavbě provedené, a nikoliv zemní práce „výkop – zához“, které uplatnil přechozími fakturami a žalovaný mu je uhradil (srov. jeho podání ze dne 30. 6. 2014). Ze zjištění odvolacího soudu o obsahu znaleckého posudku nevyplývá, že by v této dílčí části posudku znalec zjistil právě ty práce, jejichž úhrady se žalobce domáhal v řízení, tj. že by takto znalec porovnával práce obsažené ve stavebním deníku s tvrzeními žalobce uvedenými v jeho podání ze dne 30. 6. 2014, příp. též s důkazy o rozsahu a výši již zaplacených prací (podle předchozích faktur), jak též v dovolání namítal žalovaný. Jiné zjištění, ze kterého by vyplývalo, zda se skutečně jednalo o práce odpovídající žalobním tvrzením a dosud neuhrazené žalovaným, se z obsahu napadeného rozsudku nepodává.
23. Navíc neměl-li takto odvolací soud vyjasněno, zda zjištění o provedených pracích, které učinil ze znaleckého posudku, skutečně odpovídá žalobcem tvrzenému rozsahu prací, jejichž hodnotu požadoval v řízení uhradit, příp. v jakém rozsahu se tyto práce kryjí, nemohl přistoupit k aplikaci § 136 o. s. ř, neboť tento postup nahrazuje pouze obtíže či nemožnost zjištění ve vztahu k výši uplatněného nároku, nikoliv zjištění týkající se jeho základu, tj. i zjištění týkající se rozsahu prací, jež mají být oceňovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018, či žalovaným v dovolání zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014).
24. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl žalovaným uplatněn právem.
25. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
26. Odvolací soud zatížil řízení vadou, pokud přitakal argumentům žalobkyně, že z výpovědi svědka K. vyplývá, že práce jí vykonávané byly bez vad, a dále z takového zjištění vycházel, aniž by postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a důkaz výslechem svědka K. zopakoval. Ze zjištění, která učinil z výpovědi svědka K. soud prvního stupně ve svém rozsudku, se totiž takový závěr nepodává. Naopak soud prvního stupně vycházel ze skutkového závěru (učiněného na základě jiných důkazů), že práce provedené žalobkyní vykazovaly vady, byť byly tyto vady zjištěny a žalobkyni vytknuty až po datu 14. 12. 2007, kdy se žalobkyně na stavbě již nevyskytovala. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně (z důkazu učinit zjištění jiné), bylo nutno, aby takový důkaz výslechem svědka (příp. i další důkazy) sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jeho případné odlišné zhodnocení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06).
27. Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jej v prvním výroku v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 494 000 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil podle ustanovení § 243e odst 1 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.
28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
29. Nejvyšší soud považuje za vhodné pro případný další postup odvolacího soudu coby obiter dictum připomenout, že ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že peněžitá náhrada podle § 458 odst. 1 obč. zák. za plnění, které není dobře možné vrátit, musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění). Výše peněžité náhrady se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu získán, obohacený je tedy povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Při určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout nejen ke kvantitě plnění, ale též zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění („vadnost“ poskytnutého plnění, tj. jeho nedostatky), pokud mají za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015).
30. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Jiří Němec předseda senátu