33 Cdo 1452/2024-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce Kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1882/57, identifikační číslo osoby 70890749, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Workswell s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na okraji 335/42, identifikační číslo osoby 29048575, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Zašovská 750, o 3 267 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 56/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2023, č. j. 14 Co 381/2022-456, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Výrokem I rozsudku ze dne 1. 12. 2023, č. j. 14 Co 381/2022-456, Městský soud v Praze („odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 („soudu prvního stupně“) ze dne 2. 8. 2022, č. j. 28 C 56/2018-199, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. 9. 2022, č. j. 28 C 56/2018-209, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3 267 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a o nákladech řízení státu (výrok III). Výrokem II rozhodl o nákladech odvolacího řízení vzniklých účastníkům a výrokem III o základu náhrady nákladů řízení státu, jejíž výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dále zopakováním a doplněním dokazování v odvolacím řízení. Účastníci uzavřeli 18. 8. 2015 smlouvu o dodávce zboží a jeho instalaci v návaznosti na výběrové řízení v rámci veřejné zakázky s názvem „Dodávka zařízení pro projekt Badatelského centra pro přírodní vědy“ (žalovaná byla v rámci výběrového řízení vybrána na základě splnění technických parametrů stanovených v zadávacích podmínkách veřejné zakázky a nejnižší cenové nabídky).
Účelem veřejného řízení (jak je uvedeno v příloze 1 zadávací dokumentace) bylo uzavření smlouvy na dodávku přenosných vysokorychlostních kamer pro barevný záznam dějů (jako např. mechanického pohybu, proudění, výboje, vlnění, destrukce materiálu, pohybu sportovce, pohybu zvířat, hmyzu…) s příslušenstvím a s programovým vybavením pro zpracování záznamu do zpomalené videosekvence a zpracování naměřených hodnot do tabulek, rovnic a grafů, s minimálními požadavky (mimo jiné) na rychlost záznamu min.
60 000 fps, rozlišení min. 1 280 x 1 024 px, možnost nastavení uživatelského poměru obrazu px x px a možnost záznamu min. 1 200 fps při rozlišení 800 x 600 px, jak tyto požadavky vzešly z gymnázií, v nichž se zřizovala badatelská centra pro přírodní vědy. V následné smlouvě se žalovaná zavázala dodat žalobci 5 kusů vysokorychlostních kamer s příslušenstvím v rozsahu a podobě dle technické specifikace tvořící přílohu č. 1 a nedílnou součást smlouvy, včetně příslušné dokumentace, podle smlouvy a jejích součástí a v souladu s právními, technickými, odbornými předpisy a normami platnými v České republice a nabídkou žalované na veřejnou zakázku, provést činnosti uvedené v článku I odst. 1.6 smlouvy a převést na žalobce vlastnické právo k zařízením za cenu 3 267 000 Kč včetně DPH.
Žalovaná 19. 8. 2015 žalobci předala 5 kusů vysokorychlostních kamer Megaspeed X7 PRO COLOR s příslušenstvím. Dne 26. 7.
2016 žalobce reklamoval vady kamer, neboť jednotlivé kamery (mimo jiné) požadované rychlosti záznamu 60 000 fps dosahují při maximální výšce obrazu 1 až 4 pixely, kdy takové rozlišení je pro školní účely nepoužitelné, při vyšších rychlostech snímání kamery potřebují jeden z rozměrů nastavit pod 640 pixelů tak, aby druhý rozměr mohl být větší, neodpovídají požadavku rozdělení paměti RAM pro vícenásobný záznam, při běžném rozlišení nelze užít snímkovací frekvenci vyšší než cca 1 000 fps, čím vyšší je snímkovací rychlost, tím více je snímaný objekt rozmazaný, při nastaveném rozlišení obrazu na spodní hranici použitelnosti (320 x 240 pixelů) nelze docílit záznamu s vyšší snímkovou frekvencí než 2 583 snímků za sekundu.
Podle znaleckého posudku Ing. Martina Spurného z 8. 9. 2023 kamery splňují minimální technické požadavky zadavatele ve všech bodech, vyjma LED světla, provozu na vyjímatelnou baterii (min. 4 hod.) a na externí zdroj, baterie Li-Ion s kapacitou min. 4 h provozu, robustního kovového stativu s polohovatelnou hlavicí, pásky na ruku a přenosné brašny pro příslušenství, které nebyly doloženy. Zadávací dokumentace byla podle znalce provedena neodborně, výsledkem čehož je požadavek na dodání vysokorychlostních kamer s příslušenstvím, které po splnění všech minimálních technických požadavků nemohou pokrýt potřebné prostředky pro jednotlivé typy záznamů obecně definovaných dějů, kdy kameru, která by dokázala pokrýt v zadání uvedené záznamy dějů jako celek, z oblasti veřejných zdrojů nenalezl.
Uvedené záznamy nelze pokrýt pouze jedním technickým zařízením se základním příslušenstvím. Při rychlosti 60 000 fps je kvůli snižujícímu se rozlišení možno zaznamenávat pouze lineární děje, nikoli děje prostorové. Součástí zadávací dokumentace nebyl požadavek na synchronizační zařízení. Žalobce požádal o odstranění vad, žalovaná vady včas neodstranila. V e-mailové komunikaci s Gymnáziem Žďár nad Sázavou žalovaná sdělila, že v zadávací dokumentaci nebyly nejdůležitější parametry, jako rozlišení při vysokých frekvencích snímání, uvedeny.
Přípisem ze 17. 10. 2017 žalobce od smlouvy odstoupil. Odvolací soud uzavřel, že součástí zadávací dokumentace byly tzv. minimální technické požadavky na kamery s příslušenstvím a účel, pro který mají být zařízení dodána. Žalovaná (k výzvě žalobce) v nabídce deklarovala splnění minimálních technických požadavků uvedených v zadávací dokumentaci v příloze č. 1 k veřejné zakázce, dokládala dokumenty se stvrzením výrobce o splnění technických požadavků uvedených v zadávací dokumentaci a v návaznosti na výběrové řízení uzavřela smlouvu, jejíž součást tvoří příloha č.
1. Jejím obsahem je technická specifikace korespondující s obsahem přílohy č. 1 zadávací dokumentace, s její částí o minimálních požadavcích. Žalovaná ve smlouvě potvrdila, že se seznámila s rozsahem a povahou předmětu díla. Podle odvolacího soudu minimálními technickými požadavky nebyla kvalita zboží podle § 2095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, ujednána zcela.
Nebylo ujednáno rozlišení při nejvyšší požadované rychlosti snímkování, což je nejdůležitější parametr. Je proto třeba při respektu projevené vůle smluvních stran určit kvalitu zboží jedním ze způsobů vázaných na účel zboží. Kamery sice splňovaly minimální technické požadavky, avšak nebyly vhodné pro účel uvedený v zadávací dokumentaci, když prostorové dynamické děje při rychlosti záznamu 60 000 fps nebylo možné zaznamenat. Účel použití kamer byl uveden v zadávací dokumentaci, která byla rozhodujícím podkladem pro nabídku, byl tedy žalované znám a vůle žalobce pro ni byla seznatelná.
Na zadávací dokumentaci žalovaná reagovala a její vůlí tak bylo dodat zařízení splňující minimální technické požadavky a naplňující uvedený účel. Při výkladu vůle stran je třeba přihlédnout i ke kontraktačnímu procesu a skutečnost, že žalovaná si byla účelu uvedeného v zadávací dokumentaci vědoma, se podává i z její následné e-mailové komunikace s Gymnáziem Žďár nad Sázavou. Dodané zboží tak bylo vadné. Žalobce vady reklamoval opakovaně, poskytl žalované dodatečnou lhůtu k nápravě a následně od smlouvy odstoupil, přičemž nejméně zjištěné nízké rozlišení při požadované minimální rychlosti snímkování 60 000 fps je podstatným porušením smlouvy, neboť kamery nebyly vhodné pro účel, pro který byly pořizovány, tj. pro snímání a zaznamenávání dynamických dějů.
Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. Kamery i s příslušenstvím žalobce žalované již vrátil. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Prosazuje, že odvolací soud se odchýlil od (dále uvedené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která akcentuje podmíněnost mezi jednotlivými způsoby určení jakosti a v níž Nejvyšší soud potvrdil prioritu smlouvy při určení vlastností předmětu koupě. Při zjišťování existence vady plnění je podle současné právní úpravy nutné vycházet primárně ze vzájemného ujednání stran smlouvy ohledně jakosti a provedení předmětu koupě.
Odvolací soud se od praxe Nejvyššího soudu odchýlil rovněž v postupu, jakým zjišťoval obsah právních jednání za užití zákonných interpretačních pravidel, a jakým postupoval při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání. Žalovaná předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázky: 1) „zda lze dodání předmětu kupní smlouvy s vlastnostmi (tj. v množství, jakosti a provedení) přesně specifikovanými v písemné kupní smlouvě právně kvalifikovat jako podstatné porušení smlouvy z důvodu vadného plnění pro nedostatek jiných vlastností, předpokládaných kupujícím, které si kupující v kupní smlouvě nevymínil, event. pro nevhodnost k účelu využití zamýšlenému kupujícím“;
2) „zda lze jakost a provedení předmětu koupě posuzovat podle ustanovení § 2095 věty druhé občanského zákoníku (tj. způsobem vázaným na účel patrný ze smlouvy) za situace, kdy předmětem plnění je věc individuálně určená, jejíž vlastnosti požadované kupujícím jsou detailně specifikovány v písemné kupní smlouvě výčtem technických parametrů“.
Podle žalované správně zjištěný skutkový stav neumožňoval odvolacímu soudu učinit závěr o tom, že žalovaná dodávkou kamer s příslušenstvím porušila smlouvu, když neměly vlastnosti podle § 2095 věty druhé o. z. Soud měl správně aplikovat § 2095 větu první o. z. Nesprávně interpretoval obsah smlouvy připuštěním vadného použití výkladových pravidel pro právní jednání, nerespektoval podmíněnost mezi jednotlivými způsoby určení jakosti potvrzující prioritu ujednání stran, doplnil vůli žalobce, kterou neměl nebo sice mít mohl, ale neprojevil ji, rezignoval na požadavek zřetelnosti při vyjádření účelu, který vyložil v neprospěch strany smlouvy, která jej nepoužila jako první, opomenul základní hledisko pro výklad právního jednání – společný úmysl jednajících stran, opomenul interpretační předpoklad racionálních aktérů.
Vyšel z účelu veřejné zakázky zadávané žalobcem v zadávací dokumentaci, ačkoli podle znalce Ing. Spurného nebyl pojem „definovaný účel použití“ v dokumentaci zadavatele konkrétně specifikovaný, oblasti využití kamer žalobcem jsou natolik obecné a široce definované, že je nelze pokrýt jedním technickým zařízením se základním příslušenstvím. Strany odkazem v čl. I odst. 1.1 smlouvy co do konkrétní specifikace a kvality předmětu koupě odkázaly na přílohu č. 1, ve které zřetelně projevily vůli, aby předmět koupě byl specifikován co do jakosti a provedení výčtem padesáti parametrů technické specifikace.
Soud neurčitost účelu veřejné zakázky přenesl do právního vztahu založeného smlouvou, ve které byly vlastnosti kamer precizovány detailním výčtem. Nevysvětlil, proč by právě parametr rychlosti záznamu 60 000 fps měl být provázán s konkrétní hodnotou rozlišení, jak to učinil při rychlosti záznamu 1 200 fps. Vůli žalobce, kterou neměl nebo neprojevil, tak výkladem doplnil. Účel musí být vždy vyjádřen tak, aby nevzbuzoval pochybnosti. Podstatou věci tak není, zda jde o vadu podstatnou, ale samotná existence vady.
Znalec Ing. Spurný neučinil závěr, že dodané kamery nebyly vhodné pro účel uvedený v zadávací dokumentaci. Takový závěr odvolacího soudu nemá oporu v dokazování. Žalovaná se ve vztahu z veřejné zakázky považuje za slabší smluvní stranu bez možnosti ovlivnit znění předkládané smlouvy. Vytýká odvolacími soudu též, že se nezabýval účelností vynaložených nákladů řízení žalobcem (krajem) na zastoupení advokátem. Žalobce navrhl dovolání zamítnout. Upozornil na skutečnost, že písemná smlouva vzešla z veřejné zakázky.
Soud proto správně neabsolutizoval samotný text písemné smlouvy a její účel dovodil s ohledem na další dokumenty. Žalovaná sice nemohla měnit obsah smlouvy, avšak její svobodnou vůlí bylo, zda se o veřejnou zakázku bude ucházet. Jakékoli nejasnosti ohledně požadovaných parametrů a vůle zadavatele mohla být řešena postupem předvídaným zákonem, žalovaná jej však nevyužila. Ve vztahu byla jako odborník stranou silnější. Ačkoli žalovaná žalobce o souladu zadávací dokumentace s nabízeným produktem opakovaně ujistila, nepoužitelnost kamer pro zachycení jevů popsaných v zadávací dokumentaci i pro účely studia přírodních věd byla jednoznačně zjištěna.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o.
s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu z 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo z 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu z 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud přitom vysvětlil v usnesení z 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Otázky ad 1) i ad 2) směřují do skutkového stavu a žalovaná je artikuluje na základě vlastní skutkové verze (že všechny vlastnosti předmětu koupě byly přesně specifikovány v kupní smlouvě) odlišné od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (že ujednáním minimálních technických požadavků v písemné kupní smlouvě, korespondujících s požadavky v zadávací dokumentaci, si účastníci neujednali kvalitu zboží zcela, neboť si neujednali zásadní parametr kamer významný pro dosažení sledovaného účelu, a to rozlišení při nejvyšší požadované rychlosti snímkování 60 000 fps).
Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, z 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tak není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23.
10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (nyní § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění. Činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21.
10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, rozsudek z 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu z 10. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1492/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Dovolání tak není přípustné.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že ani odkaz žalované na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky z 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, z 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, z 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, ze 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, z 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016, z 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, z 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, a usnesení z 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1263/2023) není přiléhavý, a to nejen pro skutkovou odlišnost projednávaných věcí i řešených právních otázek, ale v některých případech i s ohledem na jinou právní úpravu [podle obchodního zákoníku byly posuzované věci sp. zn. 23 Cdo 370/2011 a sp. zn. 29 Cdo 81/2000 (zde navíc podle občanského soudního řádu v dřívějším znění umožňujícím podání dovolání i do skutkových otázek) a podle zákoníku práce věci sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a sp. zn. 21 Cdo 5302/2016 (občanský zákoník se na posuzování pracovněprávních jednání použije jen subsidiárně, přičemž z § 18 zákoníku práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“)].
Dovolává-li se žalovaná podmíněnosti mezi jednotlivými způsoby určení jakosti zboží vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011 (v uvedené věci podle § 420 obchodního zákoníku), pak přehlíží, že zatímco v označené věci soudy dospěly k závěru, že smlouva určovala podle dohody účastníků provedení dodávaného zboží (když sporné dodání ráfků kol s neodpovídajícím rozměrem není otázkou tzv. jakosti dodávaného zboží, nýbrž provedení dodávaného zboží), v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že jakost zboží ve smlouvě nebyla ujednána zcela, neboť nebyl ujednán rozhodující parametr pro naplnění ujednaného účelu smlouvy.
Poukazuje-li žalovaná na závěr v rozsudku Nejvyššího soudu z 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, že pro stanovení množství, jakosti a provedení věci je v první řadě rozhodující ujednání stran, z něhož je nutno primárně vycházet, a teprve v případě, že požadavky na jakost či provedení předmětu koupě nejsou výslovně ujednány nebo určeny odkazem na technickou normu, standard, předlohu či podobně, budou pro plnění prodávajícího určující jakost a provedení vhodné pro účel patrný ze smlouvy, případně pro účel obvyklý, pak přehlíží, že Nejvyšší soud též uvedl, že „[P]osouzení stranami kupní smlouvy ujednané jakosti a provedení předmětu koupě z povahy věci vyžaduje zjištění obsahu projevů vůle stran vyjádřené v rámci uzavírání kupní smlouvy.“ Odvolací soud přitom projev vůle stran vyjádřený v rámci uzavírání smlouvy zjišťoval, a to na základě jejich předsmluvních jednání (v rámci veřejné soutěže), z obsahu uzavřené smlouvy i následného jednání účastníků, podle výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o.
z. Zkoumal, jaká byla skutečná vůle (úmysl) obou jednajících, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností, k okamžiku, kdy projev vůle učinili; zjišťoval, zda úmysl žalobce vyjádřený v zadávací dokumentaci k veřejné soutěži byl anebo musel být žalované znám, a neopomenul ani interpretační předpoklad racionálních aktérů a jejich volní projev vyložil tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti, na nějž lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů jednajícího a adresáta).
K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, z 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022. Žalovaná tedy opět toliko prosazuje své přesvědčení o odlišném skutkovém stavu od stavu zjištěného odvolacím soudem. Totéž platí o odkazu žalované na další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a jejich závěr, že výkladem právního úkonu nelze projev vůle nahrazovat, doplňovat či měnit.
V rozsudku z 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, Nejvyšší soud dále uvedl, že teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud v její neprospěch vyložil vyjádření účelu, ačkoli ho nepoužila jako první, pak zaměňuje účel smlouvy s použitím výrazu umožňujícího různý výklad (viz § 557 o. z.). Lze pak souhlasit s žalobcem, že z pohledu odbornosti je v daném smluvním vztahu silnější stranou žalovaná. Pokud žalovaná namítá, že oporu v provedeném dokazování nemá zjištění odvolacího soudu, že podle znalce Ing. Spurného nebyly kamery vhodné pro účel uvedený v zadávací dokumentaci, pak tím opět toliko zpochybňuje hodnocení důkazu soudem. Nadto odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vyložil, z jakých konkrétních sdělení znalce takový závěr vyplývá.
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., dle něhož je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. V posuzované věci však nelze přehlédnout skutečnost, že žalobce je vyšším územním samosprávným celkem, u něhož lze (obdobně jako v případě statutárních měst a jejich městských částí) předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Existence specializovaných orgánů a odborného aparátu k plnění úkolů veřejnoprávní korporace nebo k výkonu pravomocí orgánů veřejné moci je přitom považována za notorietu ve smyslu § 121 občanského soudního řádu. Nebude-li proto veřejnoprávní korporací, resp. orgánem veřejné moci v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [srov. např. usnesení Ústavního soudu z 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1707/15, z 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3990/16, nebo nález Ústavního soudu z 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09). Předmětem sporu přitom není právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí výkonu působnosti orgánu veřejné správy, nejde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou nebo dosud neřešenou, vyžadující speciální odborné či jazykové znalosti apod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu