33 Cdo 2234/2024-670
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně LUKO – trávníky s.r.o., se sídlem v Dýšině, Květinová 321, identifikační číslo osoby 26391538, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze, Jankovcova 1569/2c, proti žalované obci Kratonohy, se sídlem v Kratonohách, č. p. 31, identifikační číslo osoby 00268968, zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, o zaplacení 212 480 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 287/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2024, č. j. 47 Co 108/2021-653, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2024, č. j. 47 Co 108/2021-653, se ve výrocích II, III, IV a V ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 14 C 287/2013-533, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 194 624 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 294 624 Kč od 29. 6. 2012 do 15. 2. 2013 a z částky 194 624 Kč od 16. 2. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 17 856 Kč a úroků z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 17 856 Kč od 16. 2. 2013 do zaplacení (výrok II)
2. K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 47 Co 108/2021-573, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 55 880 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 155 880 Kč od 29. 6. 2012 do 15. 2. 2013 a z částky 55 880 Kč od 16. 2. 2013 do zaplacení (první výrok); ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu „v tomto rozsahu“ zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
3. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 33 Cdo 514/2022-596, dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 55 880 Kč s příslušenstvím, odmítl (první výrok), a v části výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho „zbývající části“ vyhovujícího výroku o věci samé tak, že „v tomto rozsahu“ žalobu zamítl (výrok II), a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III až V), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
4. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že aplikace § 136 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li výše nároku zjistitelná pouze s nepoměrnými obtížemi, případně kdy není zjistitelná vůbec. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že „znalecké metody nevedou ke stanovení ceny díla s vadami a bez vad“, pokud zároveň konstatoval, že znalec tyto hodnoty určil. Závěr o tom, že právně významné skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1 o. s. ř.), je prakticky nemožné zjistit, by měl vyplynout právě ze znaleckého posudku. Měl by to být soudní znalec, kdo se kvalifikovaně, na základě svých odborných znalostí vyjádří v tom ohledu, že na základě podkladů, které jsou k dispozici, nelze dospět k exaktním výsledkům; i takový závěr je výsledkem odborného posouzení. Závěr odvolacího soudu o nemožnosti zjistit výši plnění je proto předčasný.
5. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 47 Co 108/2021-653, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 360 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 29. 6. 2012 do zaplacení (první výrok), ve zbývající části 138 384 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (druhý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
6. Odvolací soud ustanovil znalcem Ing. Františka Kopeckého, z jehož posudku vyplynulo, že „hodnotu bezvadného a vadného díla určit nelze“. Znalec svůj závěr doplnil a vysvětlil při výslechu; uvedl, že neexistuje trh, jehož předmětem by byla díla obdobné kvality, jako je dílo provedené žalobkyní. O dílo takové kvality nemá nikdo zájem, nikdo by si je neobjednal, a proto není ani možné stanovit jeho cenu. Cenu vadného díla nelze zjistit ani tak, že se od ceny dohodnuté odečte cena dílčího technologického postupu, který nebyl proveden.
7. Po takto doplněném dokazovaní odvolací soud dospěl k závěru, že cenu bezvadného a vadného plnění a z nich vyplývající výši slevy nelze v projednávané věci znalecky stanovit, a proto nezbylo než ji určit na základě volné úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Dále uvedl, že je zřejmé, že dílo provedené žalobkyní trpí vadami, které opravňují žalovanou k uplatnění práva na slevu z ceny díla. Přiměřenou výši slevy shledal odvolací soud v rozsahu jedné poloviny z dohodnuté ceny díla. Při stanovení výše slevy přihlédl zejména k závěrům vyplývajícím z posudku znaleckého ústavu, z něhož plyne, že hřiště již nepůjde nikdy dokonale vyspravit, jeho vady se budou vždy projevovat v nehomogenním růstu trávníku, v nerovnoměrném vsakování vody a v neproměnlivé odpovědi na pohyb hráčů po jeho ploše. Hřiště sice provozování kopané nebrání, bude však mít vždy vady, které budou mít vliv jak na kvalitu hry ve všech jejích aspektech (pohyb hráčů, pohyb míče), tak i na obhospodařování hřiště (nestejnorodost kvality trávníku). Podle odvolacího soudu výše slevy zohledňuje faktický stav hřiště a jeho praktickou využitelnost.
8. Odvolací soud uzavřel, že žalované vzniklo právo na slevu z ceny díla ve výši 156 240 Kč (polovina z dohodnuté ceny 312 480 Kč). To znamená, že žalovaná byla povinna druhou polovinu sjednané ceny ve výši 156 240 Kč žalobkyni zaplatit. Vzhledem k tomu, že část ceny díla ve výši 100 000 Kč již žalobkyni zaplatila dobrovolně, byla povinna zaplatit ještě dalších 56 240 Kč. Jelikož žalobkyni bylo již dříve (rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2021, č. j. 47 Co 108/2021-573) pravomocně přiznáno právo na zaplacení 55 880 Kč, bylo jí tímto rozhodnutím přiznáno ještě právo na dalších 360 Kč. Ve zbývajícím rozsahu shledal odvolací soud žalobu nedůvodnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2024, č. j. 47 Co 108/2021-653, výslovně proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek: Zda je soud povinen v případě posuzování otázky výše slevy z ceny díla podle § 136 o. s. ř. vysvětlit, jakými úvahami byl při určení výše nároku veden. Zda je soud povinen v případě posuzování otázky výše slevy z ceny díla podle § 136 o. s. ř. přihlédnout ke skutečnostem a důkazům založeným ve spise. Jaké okolnosti jsou významné pro aplikaci § 136 o. s. ř. Podle dovolatelky se odvolací soud při posouzení uvedených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Dovolatelka namítá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, na základě jakých úvah dospěl k výši slevy z ceny díla, respektive odvolací soud neuvedl, proč zrovna polovina ceny díla má představovat odpovídající slevu. Tato částka nevyplývá z žádných podkladů založených ve spise ani ze znaleckých posudků. Odvolací soud stanovil přiměřenou slevu z ceny díla ve výši jedné poloviny z ceny díla, přičemž tuto výši odůvodnil stejnými okolnosti jako v přechozím rozhodnutí, tj. přihlédl pouze k vytýkaným vadám díla. Dále namítá, že odvolací soud se zaměřil pouze na výskyt vad, ostatními okolnostmi se však vůbec nezabýval – nepřihlédl k povaze a rozsahu vad vzhledem ke sjednané ceně díla, k dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci a ke snížení funkčních vlastností díla a jeho estetické hodnoty. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil, zda alespoň v hrubé výši provedená rekonstrukce trávníků vyhovuje účelu sledovanému smlouvou, a nepřihlédl k dalším okolnostem případu, na něž dovolatelka při stanovení slevy z ceny díla v dovolání odkazuje. Odvolací soud v rámci úvahy o výši slevy z ceny díla nepřihlédl k tvrzeným a prokazovaným skutečnostem, nezohlednil závěry odborníků tak, aby mohl na jejich základě učinit kvantitativní závěry využitelné pro určení výše plnění kvalifikovanou úvahou, a jeho úvaha o výši slevy z ceny díla není řádně zdůvodněna.
11. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnut.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
13. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se dovolací soud zabýval otázkou jeho přípustnosti.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při aplikaci § 136 o. s. ř. nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
17. Platí, že právu žalobce nelze nepřiznat ochranu jen proto, že soudu se nepodařilo zjistit výši bezdůvodného obohacení (nároku) [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3933/2011].
18. Ustanovení § 136 o. s. ř. umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence byla prokázána (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008).
19. Citované ustanovení umožňuje soudu rozhodnout tam, kde nelze opřít rozhodnutí o skutkové zjištění čerpané z konkrétního důkazu a zároveň nelze žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Jde o ustanovení výjimečné, jež by soudce měl používat jen v mimořádných situacích, aby jeho postup nevyvolával dojem soudcovské libovůle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014).
20. Předpokladem pro aplikaci § 136 o. s. ř. je, že již nelze provést žádné dostupné důkazy ohledně výše škody (nároku), případně že jejich provedení je natolik složité či finančně náročné ve srovnání s hodnotou předmětu sporu, že není namístě na nich trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3098/2007).
21. Naopak o situaci, kdy by výši slevy (nároku) nebylo možné zjistit, popřípadě by její zjištění bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi, nejde, jsou-li s ohledem na výši vymáhané slevy (nároku) náklady na zjištění její výše, například znaleckým posudkem, úměrné; předpoklady pro aplikaci § 136 o. s. ř. nejsou splněny v těch případech, kde lze výši plnění zjistit prostřednictvím znaleckého posudku a náklady na jeho pořízení nejsou neúměrné výši plnění, jež je v řízení požadováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, jenž odkazuje na rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008).
22. Tak například v rozsudku ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015, Nejvyšší soud uvedl, že je-li výše bezdůvodného obohacení (nároku) seznatelná z vyhotoveného znaleckého posudku, jenž se dostatečně vypořádává i s konkrétními specifiky dané situace (jako například, že se nejedná o běžně obchodovatelné pozemky, pročež nelze využít srovnávací metody), bylo by chybným určit ji volnou úvahou soudu, který ze své povahy nemůže disponovat takovými odbornými znalostmi, s nimiž k obdobnému přistupuje soudní znalec.
23. Judikatura rovněž dovodila (srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 32 Cdo 4980/2014), že závěr o tom, že určité právně významné skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1 o. s. ř.), je prakticky nemožné zjistit, by měl vyplynout právě ze znaleckého posudku. Měl by to být soudní znalec, kdo se kvalifikovaně, na základě svých odborných znalostí vyjádří v tom ohledu, že na základě podkladů, které jsou k dispozici, nelze dospět k exaktním výsledkům; i takový závěr je výsledkem odborného posouzení.
24. Je-li nepochybné, že základ žalobou uplatněného nároku je dán, přičemž jeho výši nelze na základě předložených podkladů zjistit, otevírá se zde prostor pro aplikaci § 136 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 498/2023). Jde přitom o posouzení skutkové (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009).
25. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014, a ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018).
26. Při určení přiměřené výše nároku volnou úvahou musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013).
27. Soud nemůže výši nároku určit volnou úvahou, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu skutečnosti, které mohou sloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007). Při aplikaci § 136 o. s. ř. musí odůvodnění rozhodnutí obsahovat zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla dána možnost přezkumu správnosti této úvahy soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006). Volnost, kterou zákonodárce ustanovením § 136 o. s. ř. dává soudu k tomu, aby bylo možno rozhodnout i o obtížně vyčíslitelných nárocích, by se neměla přeměnit na pouhou hru s čísly, která postrádá jakoukoliv logickou provázanost se skutkovými okolnostmi, z nichž je dovozováno právo na určité peněžité plnění, a to především, jsou-li k dispozici alespoň nějaké údaje, o něž soud může své úvahy opřít a na základě nichž je možno učinit přinejmenším zčásti určité vyčíslení požadovaného nároku (srov. rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011).
28. K tomu, že výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení, lze příkladmo odkázat např. na rozsudek ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, v němž Nejvyšší soud uvedl, že k určování výše obvyklého nájemného by přitom mělo být přistupováno na základě podkladů umožňujících přinejmenším jistou kvantifikovatelnost hodnoty užívacího oprávnění uzurpovaného obohaceným tak, aby i případná úvaha ve smyslu § 136 o. s. ř. mohla obstát jako náležitě podložená. Tímto informačním zdrojem bývá zpravidla znalecký posudek. V rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5742/2016, pak Nejvyšší soud uvedl, že protože v posuzovaném případě nebyla délka pronájmu v ceně pronájmu zohledněna, bylo na soudu určit slevu volnou úvahou – avšak v intencích znalcem uvedených 10 až 20 procent, a to právě s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem posuzovaného obchodního případu. K otázce, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 136 o. s. ř.
29. Dovolací soud již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (srov. odstavec 23 jeho odůvodnění) uvedl, že závěr o tom, že určité právně významné skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), je prakticky nemožné zjistit, by měl vyplynout ze znaleckého posudku, tedy (jinak řečeno) měl by to být soudní znalec, kdo se kvalifikovaně vyjádří v tom ohledu, že na základě podkladů, které jsou k dispozici, nelze dospět k exaktním výsledkům; i takový závěr je výsledkem odborného posouzení. Zároveň upozornil, že to, že předložený znalecký posudek neskýtá podklad pro potřebná skutková zjištění, přitom může být důsledkem například té skutečnosti, že se znalci nedostalo přesného zadání anebo že znalec přes pregnantně formulované zadání nezodpověděl položené otázky důsledně; k řešení situace, kdy ze znaleckého posudku požadované posouzení nevyplývá, má soud příslušné procesní nástroje (k tomu srov. blíže např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Odvolací soud správně vyšel z toho, že k vyřešení otázky, zda jsou splněny podmínky pro určení výše slevy volnou úvahou, je třeba odborných znalostí. Znalec Ing. František Kopecký v posudku č. 012311/2024 ze dne 31.1.2024 vyslovil názor, že hodnotu vadného a bezvadného díla k datu provedení určit nelze, neboť předpokladem „výpočtu vadného a bezvadného hřiště“ podle jeho názoru je, že by hřiště muselo být znovu upraveno – uvedeno do bezvadného stavu, a náklady na takovou úpravu by zahrnovaly postup, který by se neobešel bez nutnosti odstranění trávníku a demontáže postřikovačů; problém výpočtu znalec shledal v tom, že objednávka žalovaného neobsahuje položky, které je třeba provést k uvedení díla do bezvadného stavu. Podle přesvědčení dovolacího soudu se však uvedené závěry míjí se zadáním. Úkolem znalce nebylo určit výši nákladů, jež jsou potřebné k odstranění vad hřiště, resp. výši nákladů potřebných k uvedení hřiště do bezvadného stavu, ani určit hodnotu „bezvadného hřiště“, ale vzhledem k předmětu prováděného díla a ke zjištěným vadám určit výši slevy z ceny díla.
30. Jestliže odvolací soud vycházel ze závěru znalce, že „hodnotu bezvadného a vadného hřiště“ určit nelze, neboť neexistuje trh, jehož předmětem by bylo dílo obdobné kvality, a aniž se vyjádřil ke stěžejní otázce, jak nahlíží na možnost určení výše slevy z ceny díla, je posouzení uvedené otázky neúplné a tudíž nesprávné.
31. Nad rámec výše uvedeného je důvodná námitka dovolatelky, že odvolací soud znaleckému posudku Ing. Kopeckého „přiznal absolutní váhu“ a že se dostatečně nevypořádal s tím, že znalec Ing. Grulich dokázal stanovit hodnotu vadného a bezvadného díla, zatímco znalec Ing. Kopecký tyto hodnoty stanovit nedokázal. V tomto směru lze odkázat na usnesení ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1758/2023, v němž Nejvyšší soud k tomu, zda by bylo možné otázku zvolené metody ocenění a rozpor mezi znaleckými posudky primárně objasnit výslechem znalců a konfrontací prezentovaných závěrů, zdůraznil, že soud nemá a ani nemůže mít kompetenci posuzovat odbornou stránku výběru metody ocenění (tj. zda byla v individuálních skutkových poměrech věci užita správná metoda pro stanovení hodnoty obvyklého nájemného či nikoliv), a že v souladu s procesní ekonomií tak bylo namístě ustanovit revizního znalce (případně znalecký ústav) a zjistit jeho prostřednictvím, která z metod v daném případě měla být použita. K otázce určení výše nároku volnou úvahou soudu.
32. V posuzované věci odvolací soud po doplnění dokazování posudkem znalce Ing. Františka Kopeckého dovodil, že cenu bezvadného a vadného plnění (a z nich vyplývající výši slevy) nelze v projednávané věci znalecky stanovit. Přistoupil tak k určení výše slevy úvahou podle § 136 o. s. ř. a přiměřenou výši slevy z ceny díla shledal v rozsahu jedné poloviny z dohodnuté ceny díla. Odvolací soud přihlédl zejména ke zjištěním, podle nichž hřiště již nepůjde nikdy dokonale vyspravit, jeho vady se budou vždy projevovat v nehomogenním růstu trávníku, v nerovnoměrném vsakování vody a v neproměnlivé odpovědi na pohyb hráčů po jeho ploše. Hřiště sice provozování kopané nebrání, bude však mít vždy vady, které budou mít vliv jak na kvalitu hry ve všech jejích aspektech, tak i na obhospodařování hřiště. Odvolací soud uzavřel, že výše slevy zohledňuje faktický stav hřiště a jeho praktickou využitelnost.
33. Shora popsaný myšlenkový postup, jímž odvolací soud dospěl k určení výše slevy z ceny díla, ve světle výše citovaných judikatorních závěrů neobstojí, jestliže odvolací soud určil výši slevy právě jednou polovinou z ceny díla, přičemž nevysvětlil, proč zvolil právě tento poměr (jednu polovinu) a nikoliv jiný. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak postrádá argumentaci ve vztahu k určení výše slevy, která by měla být založena na kvantifikovaném posouzení základních souvislostí. Právní závěr odvolacího soudu je proto neúplný, a tudíž nesprávný.
34. Jak již bylo řečeno, úvahu podle § 136 o. s. ř. je možné činit pouze na základě zjištění a zhodnocení takových skutečností, jež soudu umožní založit jeho závěr na posouzení rozhodujících souvislostí (srov. rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, a v něm citovaná rozhodnutí). Není přitom vyloučeno čerpat informace pro uvážení soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. i ze znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016).
35. Pokud by nebylo možno v souzené věci zjistit skutečnosti rozhodné pro určení výše plnění ani za pomoci znaleckého posudku, bude třeba využít odborných znalostí znalce pro zjištění takových skutečností, které umožní soudu přijmout kvalifikované závěry co do výše sporného plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2702/2010). Znalci lze ostatně pro takový případ výslovně zadat provedení kvalifikovaného odhadu založeného na jeho odborných znalostech a profesních zkušenostech v dané oblasti, o který pak soud může svou úvahu při aplikaci § 136 o. s. ř. opřít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014).
V. Závěr
36. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
37. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu