USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti
žalovanému P. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení částky 277.978,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 5/2018, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2023,
č. j. 13 Co 284/2022-573, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 11.761,20 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Martina Vovsíka, advokáta se
sídlem v Plzni, Malá 43/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. 7. 2022, č. j. 6 C 5/2018-532, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
částku 247,- Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl
žalobu v části, ve které se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení další částky
277.928,- Kč se zákonným úrokem z prodlení vyčísleným do 19. 7. 2022 ve výši
118.659,44 Kč (výrok II.), dále bylo řízení v části specifikovaných zákonných
úroků z prodlení zastaveno (výrok III.) a ve výrocích IV., V., VI. rozhodnuto o
nákladech řízení.
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem
pozemků parc. č. XY o výměře 1 145 m2 a st. parc. č. XY o výměře 87 m2 v
katastrálním území XY, obec XY, tvořících funkční celek, v němž pozemek č. st.
XY byl zastavěn budovou č. e. XY, jež byla ve vlastnictví žalovaného a sloužila
k individuální rekreaci. Žalobce svou žalobou uplatňoval po žalovaném nárok na
finanční náhradu za omezení jeho vlastnického práva k výše specifikovaným
pozemkům označenou stavbou. Nárok žalobce uplatnil za období od 1. 10. 2014 do
30. 9. 2017 v částce 175.320,- Kč a následně po rozšíření žaloby dále za období
od 1. 10. 2014 do 27. 4. 2020 v částce 135.919,- Kč. K datu 27. 4. 2020 nastaly
účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze
dne 22. 4. 2020, jíž žalovaný převedl vlastnické právo k rekreačnímu objektu
na J. T. a J. P. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět pro částku
33.014,- Kč, neboť žalovaný za užívání pozemku zaplatil v částkách 13.740,- Kč
a 19.274,- Kč. Žalovaný v důsledku těchto plateb zaplatil žalobci v průběhu
řízení z titulu nároku uplatněného žalobou více, v podstatě celou částku,
kterou soud prvního stupně shledal na základě posudku znaleckého ústavu YBN
Consult s. r. o. důvodnou.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval
ustanovení § 2991 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) a po právní stránce věc posoudil v
režimu bezdůvodného obohacení. Neztotožnil se s názorem žalobce, který v podané
žalobě a po celou dobu řízení svůj nárok označoval nájemným, neboť žádný
nájemní vztah mezi účastníky na základě nájemní smlouvy nevznikl. Soud prvního
stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4558/2014 (označené usnesení je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), dle kterého je i nadále rozhodovací praxí dovolacího
soudu formulován a odůvodněn závěr, že v případě pozemku zastavěného stavbou ve
vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, bylo na základě povinnosti
vlastníka pozemku strpět užívání, čemuž korespondovala povinnost vlastníka
stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu. Podstata sporu pak spočívala ve
výši nároku žalobce na plnění. Žalobce při jeho stanovení vyšel ze znaleckého
posudku znalce Františka Poláka, přičemž žalovaný si po zahájení řízení nechal
zpracovat vlastní znalecký posudek znalcem Stanislavem Fořtem. Na to žalobce
zareagoval tím, že nechal vypracovat k posudku žalovaného revizní znalecký
posudek znalcem Ing. Petrem Hůdou. Vzhledem k rozporům, které mezi jednotlivými
znaleckými posudky panovaly, soud prvního stupně přibral do řízení znalecký
ústav YBN Consult s. r. o., jemuž zadal vypracovat revizní znalecký posudek k
posudkům všech tří výše uvedených znalců a současně mu zadal, aby určil výši
obvyklého nájemného.
4. Z revizního posudku znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT
s. r. o., jakožto i z výslechu zpracovatelů tohoto posudku, pak zjistil, že při
stanovení výše obvyklého nájemného nebylo reálně možné s ohledem na zastavěnost
pozemku žalobce stavbou žalovaného, kdy zastavěné pozemky jsou prakticky
neobchodovatelné, zajistit dostatečný vzorek realizovaných prodejů pro využití
porovnávací metody. Proto zvolili pro určení výše obvyklého nájemného metodu
,,fair value“ představující bázi z kategorie netržních hodnot. Z hodnoty
obvyklého nájemného v místě a čase stanoveného posudkem znaleckého ústavu YBN
Consult s. r. o., a z jeho doplnění, pak soud prvního stupně vyšel a stanovil
tak i výši bezdůvodné obohacení žalovaného v důsledku užívání pozemků ve
vlastnictví žalobce.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 13 Co 284/2022-573, rozsudek soudu prvního
stupně v napadené části, tj. ve výroku II. potvrdil v tom správném znění, že
„se žaloba zamítá v rozsahu částky 277.978,- Kč s úrokem z prodlení uplatněným
žalobcem v podání z 18. 10. 2021 a z 30. 9. 2020 a zákonným úrokem z prodlení
přiznaným pod bodem výroku I. rozsudku soudu prvního stupně“ (výrok I.), ve
výroku III. rozsudek soudu první stupně potvrdil (výrok II.) a ve výroku IV.
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně částku 132.084,- Kč, (výrok III.); ve vztahu k výroku VI. odvolání
žalobce odmítl (výrok IV.) a ve výroku V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
6. Odvolací soud zcela aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního
stupně. Neshledal důvodnými námitky žalobce, že se soud prvního stupně
nevypořádal s rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky v cenách pozemků i v
cenách nájemného a ztotožnil se i s tím, že soud prvního stupně při stanovení
výše nároku vycházel z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu a výši
bezdůvodného obohacení stanovil na podkladě jeho přesvědčivých závěrů. V této
souvislosti odvolací soud odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4.
2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, který metodu netržního ocenění akceptoval. Na
konto námitky žalobce, že znalecký ústav ve chvíli, kdy podával doplněk k jím
vypracovanému znaleckému posudku, již nebyl zapsaným znaleckým ústavem,
odvolací soud uzavřel, že ani skutečnost, že při zpracování doplňku znaleckého
posudku již ústav YBN Consult s. r. o., a ani jeho znalci nebyli vedeni v
seznamu znalců Ministerstva spravedlnosti, využitelnost posudku ústavu, včetně
doplňku, nezpochybňuje. V dané věci totiž byly proto, aby doplněk posudku
podali zpracovatelé původního posudku znaleckého ústavu i poté, co již přestal
být tento ústav evidován Ministerstvem spravedlnosti a jeho znalci ukončili
znaleckou činnost, splněny zákonné podmínky předpokládané v ustanovení § 26
odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, neboť ustanovení jiného
znalce, resp. znaleckého ústavu, by bylo spojeno s nepřiměřenými náklady a
obtížemi jak časovými, tak i finančními. Odvolací soud dále nepřisvědčil
argumentaci žalobce, kterou se snažil zpochybnit posouzení uplatněného nároku v
režimu bezdůvodného obohacení tvrzením, že mezi účastníky existoval nájemní
vztah.
7. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též
„dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro
řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud – dle mínění
dovolatele – odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Jakožto dovolací
důvod pak uplatnil nesprávné právní posouzení věci. K přezkumu byly dovolacímu
soudu předloženy otázky o splnění podmínek vzniku nájemního vztahu
konkludentním způsobem a dále pak o postupu odvolacího soudu, potažmo soudu
prvního stupně, při řešení kolize mezi závěry více znaleckých posudků.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
dotčeném výroku zrušil a věc v označeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
8. Žalovaný s argumentací obsaženou v dovolání nesouhlasil, dovolání
označil za nepřípustné, neboť dle jeho názoru žalobce v něm nevymezil žádnou
relevantní otázku zakládající jeho přípustnost a omezil se pouze na námitky
proti skutkovým zjištěním, které nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s.
ř.).
13. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že
při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
14. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není
přípustné.
K podmínkám uzavření platného nájemního vztahu konkludentním způsobem:
15. V usnesení ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017, Nejvyšší
soud dovodil, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se
výkladu určitosti projevu vůle právního úkonu, je v zásadě použitelná i pro
posouzení právního jednání podle ustanovení § 553 odst. 1 o. z. (srovnej
obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo
4358/2016). Již v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004,
Nejvyšší soud ohledně konkludentních úkonů pro oblast obchodněprávní formuloval
závěr, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu musí být
dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na
uzavření smlouvy se nabízí, a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná
pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost
konkludentního úkonu (nyní jednání) vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska
včasnosti akceptace (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp.
zn. 26 Cdo 2534/2018). V poměrech občanskoprávních vztahů platí, že
konkludentní právní úkon (projev vůle učiněný jinak než výslovně) je takový
projev, který nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího
takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává
pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo
936/2017). Dovolací soud v tomto rozhodnutí odkazuje na ustanovení § 546 o. z.
dle nějž lze právně jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně
nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla
projevit, a ustanovení § 555 odst. 1 o. z., dle kterého se právní jednání
posuzuje podle svého obsahu. V souladu s ustanovením § 1731 o. z. pak musí být
z návrhu na uzavření smlouvy zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít
určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. Jak již bylo uvedeno výše, ve
smyslu ustanovení § 555 odst. 1 o. z. se pak právní jednání posuzuje podle
svého obsahu. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle
úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala
nebo o něm musela vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z
hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi
zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených
výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní
metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
16. Se zřetelem na právě připomenutý zákonný a judikatorní rámec vzniku
právního jednání konkludentním způsobem dovolací soud k argumentaci dovolatele
konstatuje, že odvolací soud správně založil svůj závěr na tom tvrzení, že ze
samotné skutečnosti, že žalovaný některé platby za užívání pozemků ve
vlastnictví žalobce označoval jako nájemné (např. úhrada nájmu V.), nelze
existenci nájemního vztahu mezi účastníky bez dalšího (při absenci jiných
skutečností, jež by obsah projevené vůle na straně návrhu i jeho akceptace
definovaly jako platně uzavřenou nájemní smlouvu) dovozovat. Odvolací soud
postupoval při posouzení této námitky žalobce v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, jestliže přitakal coby správnému závěru soudu prvního stupně,
který přiznal žalobci uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a
nikoliv jako plnění z nájemního vztahu.
17. Má-li pak dovolatel za to, že závěr odvolacího soudu o absenci
vzniku nájemního vztahu, založeného smlouvou dle ustanovení § 2201 a násl. o.
z., je v rozporu s konkluzemi vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2824/2009, je vhodné připomenout, že odkazovaná věc
není s tou posuzovanou souměřitelná, a sice proto, že v přítomné věci je
zkoumána (sporná) otázka existence nájemní smlouvy samotné, a nikoliv řešení
související s platností (již) existující nájemní smlouvy, tak jak je tomu v
odkazovaném rozhodnutí.
K dokazování znaleckým posudkem:
18. K podmínkám, za nichž může soud přistoupit k ustanovení znalce
(znaleckého ústavu) za účelem vypracování revizního znaleckého posudku, se
rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že zákon (§ 127 odst. 2
o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení (vypracování) tzv. revizního
znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude
přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již
vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze
dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014).
19. K hodnocení důkazu znaleckým posudkem a k limitům přezkumu posudku a
jeho závěrů soudem pak judikatura Nejvyššího soudu konstantně uvádí, že
„znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř.,
od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem
podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co
do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální
náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě
odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v
rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl
vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s
výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou
správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti
anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To
však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího
převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže
jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení,
posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval
nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a
vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i
dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22
Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo
589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak
neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení
věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a
nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím,
proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).
20. Argumentoval-li žalobce v bodě IV.1. dovolání tvrzeními, že odvolací
soud nepřihlédl ke skutečnostem, které tvrdil a k důkazům, které označil, a že
se nevypořádal se všemi pochybeními, které žalobce vytýkal znaleckému ústavu a
které podle žalobce měla zásadní vliv na správnost zjištěných závěrů znaleckého
posudku, je nutno konstatovat, že prostřednictvím uvedených námitek žalobce
zjevně polemizuje se skutkovými a nikoliv právními závěry. Skutkovými
zjištěními soudů nižšího stupně je přitom dovolací soud dle účinné procesní
úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25
Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II.
ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k námitkám vůči hodnocení provedených důkazů s
účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov.
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96). Sluší se doplnit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Prostřednictvím uvedené polemiky o nesprávném hodnocení důkazu posudkem
znaleckého ústavu YBN Consult s. r. o. tudíž na přípustnost dovolání žalobce
usuzovat nelze.
21. Shodně ani námitky o metodických vadách (nesprávně zvolené metodě)
posudku znaleckého ústavu YBN Consult s. r. o. nezakládají přípustnost dovolání
a nepředstavují rovněž argumentaci polemizující se správností právního
posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud opětovně poukazuje na fakt, že
hledisky, podle nichž mohou soudy znalecký posudek a jeho závěry přezkoumávat,
se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly, revizní posudek znaleckého ústavu
zhodnotily v souladu s výše citovanou judikaturou a řádně vysvětlily, z jakého
důvodu čerpaly své závěry o výši obvyklého nájemného v rozhodném období právě z
tohoto důkazu. Znalecký ústav vyčerpal úkol v rozsahu, v jakém mu byl zadán
(provedl revizi znaleckých posudků znalců Františka Poláka, Stanislava Fořta a
Ing. Petra Hůdy) a kriticky zhodnotil i závěry posudků shora jmenovaných
znalců, zejména s přihlédnutím k jimi zvolené metodologii pro zpracování
posudků. Ústav rovněž náležitě vysvětlil důvody, pro které přichází pro splnění
zadaného znaleckého úkolu v úvahu užití metody tzv. netržního ocenění. K tomu,
zda by bylo možné odbornou otázku zvolené metody ocenění a rozpor mezi
znaleckými posudky označených znalců primárně objasnit jejich výslechem a
konfrontací prezentovaných závěrů, považuje za nezbytné dovolací soud
připomenout, že soud nemá a ani nemůže mít v kompetenci posuzovat odbornou
stránku výběru správné metody ocenění, tj. zda byla v individuálních skutkových
poměrech věci užita správná metoda pro stanovení hodnoty obvyklého nájemného či
nikoliv. V souladu s procesní ekonomií tak bylo na místě ustanovit revizního
znalce a zjistit jeho prostřednictvím, která z metod v daném případě měla být
použita.
22. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobce proti
správnosti stanovené obvyklé ceny znaleckým ústavem (tedy i to, zda, jaké
konkrétní okolnosti, tj. například počet vzorků, ze kterých znalec vycházel, a
nakolik se v nyní projednávané věci skutečně promítly či nikoli do znalcem
stanovené obvyklé ceny), neboť jsou neseny skutkovou a nikoliv právní
argumentací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn.
22 Cdo 3035/2006, usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007,
ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2008
pod sp. zn. I. ÚS 729/08, usnesení ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 480/2009,
ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 6. 2010
pod sp. zn. IV. ÚS 1324/2010, usnesení ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo
511/2010, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22.
7. 2010 pod sp. zn. III. ÚS 1613/2010, rozsudek ze dne 30. 5 2012, sp. zn. 23
Cdo 256/2012, usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1866/2019).
23. Je-li ze strany dovolatele k otázce podmínky pro vypracování
revizního znaleckého posudku akcentován nesoulad závěrů odvolacího soudu s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 3416/2020 - 652, v
němž byl přijat závěr, že „v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze
rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým
ústavem, pouze v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců
neodstraní, respektive že přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem
jiného znalce, vědeckého ústavu či jiné instituce (tzv. revizní znalecké
zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny
všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných
znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými
závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení
odstranit, nemohou být tyto závěry podkladem pro rozhodnutí soudu“, pak takto
vymezená konkluze do poměrů projednávané věci nedopadá. V odkazované věci
Nejvyšší soud řešil rozpor mezi znaleckým posudkem znalce ustanoveného soudem a
revizním posudkem druhého, rovněž soudem ustanoveného, znalce.
24. Nelze přitakat ani dovolatelově námitce, že se měl odvolací soud
odchýlit od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020,
sp. zn. 27 Cdo 1516/ 2019, dle kterého aby soud mohl znalecký posudek odpovědně
hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru,
nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku
znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah
došel ke svému závěru (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010,
anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ve svém rozhodnutí dostatečně
předestřel důvody, pro které bylo rozhodnuto na základě znaleckého posudku
znaleckého ústavu YBN Consult s. r. o., a je jasně seznatelné, ze kterých
skutečností obsažených v tomto znaleckém posudku soud vycházel, a je i zřejmé,
z jakých okolností vycházel znalec a jakou cestou k nim dospěl.
25. Poukazuje-li v rámci své argumentace dovolatel i na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/ 2012, pak jsou jeho
závěry v poměrech projednávané věci, pokud jde o zvolenou metodu tzv. netržního
ocenění, uplatnitelné. Pokud nebylo v odkazované věci (shodně jako v případu
nyní posuzovaném) reálně možné zajistit dostatečný vzorek srovnatelných
pozemků, jež by byly obchodovatelné jako pozemky zastavěné stavbou jiného
vlastníka, pak se znalecký ústav s touto situací po odborné stránce vypořádal a
soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení faktory předestřené znaleckým
ústavem k možnosti zjištění obvyklého nájemného ze zastavěného pozemku
zohlednil.
26. V rozsudku ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2719/2005, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, dle něhož není vadou řízení, jež mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže po podání písemného
znaleckého posudku ústavu byl vyslechnut zpracovatel tohoto posudku v době, kdy
již ústav nebyl zapsán v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost.
Připomněl, že „znalec, jenž před soudem v podstatě pouze stvrzuje podaný
písemný posudek, činí tak jako znalec, a to i v době, kdy již znaleckou činnost
nevykonává nebo není oprávněn ji vykonávat. Jestliže je tato osoba vyslechnuta
soudem jako znalec k obsahu podaného znaleckého posudku, je i taková výpověď
znaleckým důkazem. Totéž platí i v případě, že po podání písemného znaleckého
posudku znaleckého ústavu soud provede důkaz výslechem jeho zpracovatele v
době, kdy znalecký ústav, který posudek podal, již oprávnění ke znalecké
činnosti nemá.“
27. Namítal-li dále dovolatel, že k vypracování doplňku znaleckého
posudku znaleckým ústavem došlo až poté, kdy již společnost YBN CONSULT s. r.
o. nebyla evidována v příslušném seznamu Ministerstva spravedlnosti, a pro
kterýžto postup nebyl splněn předpoklad vyplývající z ustanovení § 26 odst. 3
zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých
ústavech, sluší se poznamenat, že tato dovolací námitka vztahující se k
nesplnění podmínky formálního rázu pro provedení úkonu znalce ad hoc
představuje výtku vystihující případ vady řízení, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem
(srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů
shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci
nejde. Koneckonců, námitky dovolatele k závěrům revizního posudku znaleckého
ústavu ještě před jeho doplněním (v době, kdy znalecký ústav byl zapsán v
seznamu Ministerstva spravedlnosti) a po vypracování doplňku jsou založeny na
totožné argumentaci zpochybňující samotnou metodu zvoleného ocenění. Vliv
nedostatku formálního rázu neměl tudíž na znalecký závěr žádný vliv, a to nejen
z pohledu dovolatele, ale ani z pozice soudů o věci rozhodujících, jež
správnost revizního znaleckého posudku, včetně jeho doplnění, hodnotily skrze
judikatorně ustavená kritéria věcného charakteru (viz bod 19. odůvodnění tohoto
usnesení).
28. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
29. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání
žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady
související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalovanému tyto
náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku
11.761,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.420,- Kč (z
tarifní hodnoty 277.978,- Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod
6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm.
k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem
daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1
advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního
zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.041,20 Kč.
30. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je
advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena
podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s.
ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu