33 Cdo 2981/2025-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně I. B., zastoupené Mgr. Bc. Janou Dlouhou, LL.M., advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 81/5, proti žalovanému F. M., zastoupenému Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, o nahrazení projevu vůle a vzájemném návrhu na zrušení smlouvy, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 304/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2025, č. j. 37 Co 354/2022-442, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 150 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Bc. Jany Dlouhé, LL.M., advokátky.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2022, č. j. 5 C 304/2019-324, výrokem I nahradil projev vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu specifikovaného znění, kterou prodá a žalobkyně koupí za kupní cenu 2 120 000 Kč nemovitosti v obci a katastrálním území XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY, konkrétně pozemek – st. parcela č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, objekt k bydlení a pozemek parc.
č. XY – zahrada, výrokem II zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný domáhal vydání rozhodnutí, jímž bude smlouva o budoucí kupní smlouvě, kterou účastníci uzavřeli 25. 3. 2019 ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, zrušena, a výroky III až V rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 37 Co 354/2022-372, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil; ve výroku I jej „změnil“ tak, že soud určuje obsah smlouvy uzavírané mezi žalovaným jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující, jíž se žalovaný zavazuje žalobkyni odevzdat a umožnit jí nabýt vlastnické právo ke specifikovaným nemovitým věcem, žalobkyně se zavazuje tyto nemovitosti převzít a zaplatit žalovanému kupní cenu ve výši 2 120 000 Kč určeným způsobem a za určených podmínek; současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jako budoucí kupující a žalovaný jako budoucí prodávající uzavřeli dne 25. 3. 2019 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jíž se žalovaný zavázal ve lhůtě do 30. 9. 2019 uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu, jíž jí prodá ve smlouvě specifikované nemovitosti za sjednanou kupní cenu 1 615 000 Kč, kterou žalobkyně uhradí tak, že 350 000 Kč poukáže na bankovní účet žalovaného nejpozději do 30. 9. 2019 a od 1. 4. 2019 za něho bude splácet úvěr poskytnutý Hypoteční bankou, a s., ve splátkách po 7 127 Kč měsíčně do úplného zaplacení a ponese veškeré náklady spojené s provozem domu.
K uzavření realizační (kupní) smlouvy do 30. 9. 2019 (ani později) přes opakované výzvy žalobkyně (z 28. 8. 2019, 1. 10. 2019 a 7. 10. 2019) nedošlo. Žalobkyně z důvodu neposkytnutí součinnosti žalovaného plnila částku 350 000 Kč a další částku 49 889 Kč představující splátky hypotečního úvěru za dobu od 1. 4. 2019 do 31. 10. 2019 do soudní úschovy; Okresní soud v Třebíči částku 399 899 Kč do úschovy usnesením ze dne 3. 10. 2019, č. j. Sd 15/2019-21, přijal. Žalovaný projevil vůli předmětné nemovitosti převést na svou sestru J.
B., s níž uzavřel na podzim 2018 ústní formou smlouvu o budoucí smlouvě darovací a následně v listopadu 2019 písemnou darovací smlouvu. Ke vkladu vlastnického práva J. B. k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí podle uvedené darovací smlouvy nedošlo, neboť před provedením vkladu bylo žalovanému předběžným opatřením Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 1. 2020, č. j.
5 C
304/2019-62, zakázáno nakládat s předmětnými nemovitostmi; je tudíž v katastru nemovitostí nadále evidován jako jejich vlastník. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva uzavřená účastníky 25. 3. 2019 je platným právním jednáním a má všechny náležitosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě, neboť obsah zamýšlené kupní smlouvy v ní byl sjednán určitě a srozumitelně. Žalovaný jako strana zavázaná povinností uzavřít realizační smlouvu bez zbytečného odkladu k výzvě
oprávněné strany (žalobkyně) podle smlouvy o smlouvě budoucí (§ 1786 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), tuto povinnost nesplnil; žaloba je tudíž důvodná. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, z něhož se podává, že občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014 reguluje otázku smluvního přímusu v případě smlouvy o smlouvě budoucí odlišně od občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, odvolací soud konstatoval, že ustanovení § 1787 o.
z. žalobkyni opravňuje domáhat se, aby soud určil obsah realizační smlouvy (namísto požadavku, aby soud nahradil projev vůle uzavřít realizační smlouvu). Hmotné právo výslovně povolává soud k tomu, aby podle kritérií v zákoně uvedených určil obsah smlouvy při zohlednění účelu i podmínek uzavření smlouvy o budoucí smlouvě uvedených v jejím písemném vyhotovení, a to tak, aby její text obsahoval zákonné náležitosti, byl formulován stručně a přehledně a vycházel z okolností uzavření budoucí smlouvy.
Navrhla-li žalobkyně „změnu“ petitu žaloby, bylo zřejmé, že pouze nově zformulovala svůj žalobní požadavek (žalobní petit) vycházející z původních (nezměněných) skutkových tvrzení; soud tuto změnu formulace akceptoval. V posuzované věci soud nebyl vázán doslovným návrhem žalobkyně. Zákon předepisuje způsob vypořádání mezi účastníky a dle § 1787 odst. 2 o. z. určit obsah smlouvy náleží soudu. Odvolací soud také zdůraznil, že v posuzované věci se jednalo o konstitutivní rozhodnutí, kdy soud hmotněprávní vztah mezi stranami vytváří, což se mimo jiné projevuje i v otázce vázanosti soudu žalobou.
Za neopodstatněnou tedy označil námitku promlčení nároku žalobkyně na určení obsahu smlouvy uzavírané mezi žalobkyní a žalovaným. Odvolací soud měl za nepochybné, že již z návrhu žalobkyně ze dne 15. 12. 2019 bylo z vylíčení rozhodných skutečností jednoznačně zřejmé, že tato se při dodržení hmotněprávní lhůty domáhá splnění povinnosti žalovaného v podobě uzavření realizační smlouvy. Odvolacím soudem připuštěná změna formulace žalobního petitu sice byla učiněna až po uplynutí jednoroční lhůty, neznamená však, že prekludovalo právo žalobkyně domáhat se, aby obsah kupní smlouvy určil soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky zda „jde o stejný, či jiný nárok, resp. o změnu, či jen upřesnění žaloby, pokud žalobce na základě stejných skutkových tvrzení požaduje na místo nahrazení projevu vůle určení obsahu smlouvy, když je současně soudem v této souvislosti rozhodnuto o připuštění změny žaloby“. Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci šlo o pouhé upřesnění žalobního petitu, není podle dovolatele v souladu ustálenou judikaturou.
V rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1984/2022 Nejvyšší soud vymezil pět skupin případů, kdy soud rozhoduje o připuštění změny žaloby a do jedné skupiny spadá i nyní posuzovaná situace. Že jde o dva zcela různé nároky vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1109/2018 a sp. zn. 33 Cdo 72/2021. Nesprávným dovolatel shledává i závěr odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení práva žalobkyně. Podle § 634 věty první o. z. právo požadovat, aby soud určil na základě smlouvy o smlouvě budoucí obsah budoucí smlouvy, se promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty, kdy měla být budoucí smlouva uzavřena.
V posuzované věci měla být budoucí kupní smlouva uzavřena do 30. 9. 2019, přičemž žaloba požadující původně nahrazení jeho projevu vůle uzavřít podle smlouvy o budoucí smlouvě kupní smlouvu byla změněna až v roce 2024; správný žalobní požadavek byl tedy uplatněn až po pěti letech a vzhledem k námitce promlčení nemůže být nárok na uzavření kupní smlouvy přiznán. Za nepřípustné považuje žalovaný poučení, které odvolací soud poskytl žalobkyni v souvislosti s formulací žalobního petitu; je přesvědčen, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť žalobkyně byla oproti němu zvýhodněna.
Dovolacímu soudu pak opětovně předkládá k posouzení, zda smlouva o budoucí kupní smlouvě, kterou účastníci uzavřeli 25. 3. 2019, je platným právním jednáním, když již dříve ohledně týchž nemovitostí uzavřel ústní smlouvu o smlouvě budoucí se svou sestrou, a opětovně žádá řešit otázku, zda jeho nepříznivý zdravotní stav (špatná psychika) umožňoval platně uzavřít smlouvu, přičemž v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že vyšel toliko ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a výpovědi svědkyně V.
a nevzal v úvahu podmínky, za kterých byla smlouva uzavírána. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. S podporou závěrů dovozených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1984/2022 oponuje názoru žalovaného, že změnila žalobu. Nedošlo-li ke změně žaloby, ale pouze k upřesnění žalobního petitu, nemohlo dojít k promlčení jejího práva na plnění ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tedy určení obsahu kupní smlouvy. Připomíná, že soudem byla poučena o procesním právu, resp. povinnosti formulaci žalobního petitu přizpůsobit vylíčení rozhodujících skutečností a tomu, co žalobou sleduje.
Za nepřípadné má i námitky stran neplatnosti právního jednání z důvodu zdravotního stavu žalovaného či proto, že dříve uzavřel stejnou smlouvu se svou sestrou.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 1787 o. z. nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana navrhnout, aby jej určil soud (odst. 1). Obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat.
Přitom se vychází z návrhů stran a přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány (odst. 2). Procesní úkony se od hmotněprávních úkonů liší především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí, nebo po nich následují. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu.
Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L., Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, jež bylo
uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013).
Žalobce není povinen uplatněný nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, soud tím vázán není a je na něm, aby správně posoudil věc z hlediska právního. V usnesení ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1984/2022, Nejvyšší soud dovodil, že změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, a ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011). Ve světle výše podaného výkladu proto obstojí závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nezměnila žalobu (nežádala nic jiného, než co žádala od počátku řízení, tedy vymoci po žalovaném plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní), nýbrž pouze formulačně upravila žalobní petit. Přestože tedy odvolací soud usnesením ze dne 12. 12. 2023 „připustil změnu žaloby v rozsahu návrhu žalobkyně“, v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, nelze než dovodit, že uvedeným způsobem pouze reagoval na přeformulování petitu žaloby (akceptoval ho) při shodném (původním) skutkovém tvrzení žalobkyně tak, aby její žalobní požadavek korespondoval s obsahem žaloby (doslovným návrhem nebyl totiž vázán). V posuzované věci zákon předepisuje způsob vypořádání mezi účastníky a podle § 1787 odst. 2 o. z. určit obsah smlouvy náleží soudu; jedná se o konstitutivní rozhodnutí, kdy soud hmotněprávní vztah mezi stranami vytváří, což se projevuje mimo jiné i v otázce vázanosti soudu žalobou.
Jinak řečeno, soud, jenž obsah smlouvy určuje na základě právního jednání představujícího smlouvu o smlouvě budoucí, není žalobním návrhem doslovně vázán. Nedošlo-li v posuzované věci (jak bylo výše vyloženo) ke změně žaloby, nelze mít za důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení práva žalobkyně na plnění ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Žaloba byla podána 15. 12.
2019, za
situace, kdy podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 25. 3. 2019 měla být realizační smlouva uzavřena nejpozději do 30. 9. 2019. Lhůta jednoho roku k uplatnění práva ze smlouvy o budoucí smlouvě (§ 634 o. z.) tudíž do podání žaloby neuplynula. Skutečnost, že dne 12. 12. 2023, resp. 23. 11. 2023 (po uplynutí jednoroční lhůty) byl žalobní návrh přeformulován, na tom nic nemění. Otázku, zda „je platná a účinná realizační smlouva o převodu konkrétní nemovitosti navazující na předcházející časově první smlouvu o smlouvě budoucí (vždy sjednáno mezi žalovaným a jeho sestrou), když ohledně stejné nemovitosti a jejího budoucího převodu uzavřel její vlastník v mezidobí i jinou smlouvu o smlouvě budoucí“ zodpověděl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28.
1. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1136/2024, kdy dovodil, že podle § 2057 odst. 1 o. z. se při darování věci zapsané do veřejného seznamu vyžaduje (pod sankcí neplatnosti), aby smlouva měla písemnou formu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2315/2011); vlastnické právo k nemovité věci zapsané do veřejného seznamu se nabývá zápisem do takového seznamu. Žalovaný před uzavřením smlouvy o budoucí kupní smlouvě s žalobkyní nemohl vlastnické právo k předmětným nemovitostem platně převést své sestře ústní darovací smlouvou, a to ani v případě, že by oba měli vůli takovou smlouvu uzavřít.
V době uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě (dne 25. 3. 2019) byl žalovaný vlastníkem předmětných nemovitostí a byl oprávněn s nimi disponovat. Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoli měnit. Ve shora citovaném rozhodnutí se dovolací soud vyjadřoval rovněž i k nyní znovu předestřené – a podle dovolatele dosud neřešené - otázce, „jde-li nebo může-li jít o vadu v pohnutce právního jednání s následkem jeho vyhodnocení jako neplatného, je-li zjištěna okolnost nepříznivého zdravotního (psychického) stavu osoby, která takové jednání činí, a to ve spojení s dalšími zjištěnými okolnostmi ohledně přípravy smluvní dokumentace druhým z účastníků a nízkou kupní cenou oproti skutečné, souhrnně nevýhodnými podmínkami, které byly z části (ohledně výše kupní ceny) napraveny až v rámci soudního řízení“.
Jak v předchozím dovolacím řízení, tak i nyní dovolatel spojuje jím formulovanou otázku s argumentací, která nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy oproti odvolacímu soudu, který vzal za prokázané, že v době uzavření posuzované smlouvy zdravotní stav žalovanému nebránil v tom, aby platně právně jednal, prosazuje opak a nově tvrdí, že tomu napomohly i nepříznivé okolnosti, za nichž smlouvu uzavíral a k nimž odvolací soud náležitě nepřihlédl. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud.
Výtkou, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, dispoziční zásadu a zásadu rovnosti účastníků řízení zatížil řízení vadou, žalovaný nezpochybnil žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší uvést, že nelze hovořit o nepřípustném hmotněprávním poučení žalobkyně ze strany odvolacího soudu, pokud ten v rámci své vysvětlovací povinnosti při jednání z důvodu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a postupu soudu, směřoval žalobkyni k odstranění nepřesností formulace žalobního petitu.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu