33 Cdo 3537/2022-1053
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Moravec a syn, s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Dvory, Chebská 65/53, identifikační číslo osoby 25216473, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 27/114, proti žalovanému A. H., bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Strakošem, advokátem se sídlem Praha, Voctářova 2497/18, o 48 954,29 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 138/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2022, č. j. 61 Co 136, 137/2021-981,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 389,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Josefa Kašpara.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 15 C 138/2013-907, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 106 998,89 Kč ve výši 7.5 % ročně od 19. 7. 2012 do 30. 5. 2013 (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 48 954,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 8. 2012 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 1 601,11 Kč ve výši 7,5 % ročně od 19. 7. 2012 do 30.
05. 2013 (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1 601,11 Kč (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 15 C 138/2013-934, zamítl vzájemný návrh žalovaného „ve zbytku, tj. co do částky 108 248,30 Kč“ a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 61 Co 136/2021, 61 Co 137/2021–981, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 100 131 Kč ve výši 7,5 % ročně za období od 19.
7. 2012 do 30. 5. 2013 a úroky z prodlení z částky 6 867,89 Kč ve výši 7,5 % ročně za období od 4. 8. 2012 do 30. 5. 2013, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně co do částky 7 781,74 Kč s úroky z prodlení od 4. 8. 2012 do zaplacení potvrdil a co do částky 41 172,55 Kč s úroky z prodlení od 4. 8. 2012 do zaplacení a co do úroků z prodlení z částky 1 601,11 Kč ve výši 7,5 % ročně za období od 19. 7. 2012 do 30. 5. 2013 změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 172,55 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 4.
8. 2012 do zaplacení a dále úroky z prodlení z částky 1 601,11 Kč ve výši 7,5 % ročně za období od 4. 8. 2012 do 30. 5. 2013, ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vzájemný návrh žalovaného o zaplacení částky 1 601,11 Kč zamítl, doplňující rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 11. 5. 2012 účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala provést pro žalovaného (objednatele) podlahářské práce v jeho objektu (pokládka marmolea), jejichž rozsah byl vymezen v cenové nabídce, která byla součástí smlouvy.
Cena díla byla sjednána ve výši 246 214 Kč bez daně z přidané hodnoty (DPH). V průběhu realizace díla si účastníci dohodli vícepráce za cenu 28 663 Kč včetně DPH. Provádění díla žalobkyně započala dne 5. 6. 2012 a do 26. 6. 2012 (konečný termín provedení díla) bylo dílo provedeno ve druhém a ve třetím nadzemním podlaží objektu. V prvním nadzemním podlaží nebylo možné práce provést z důvodu zvýšené vlhkosti podkladu. Dopisem ze dne 24. 7. 2012 žalovaný od smlouvy o dílo odstoupil s odůvodněním, že vzhledem k vlhkosti v prvním nadzemním podlaží objektu již na dokončení díla nemá zájem.
Na základě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že žalovaný od smlouvy o dílo odstoupil podle § 642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.
zák.“), pro vypořádání nároků
mezi účastníky ze zrušené smlouvy (na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval úpravu bezdůvodného obohacení - § 457 a § 458 obč. zák.) použil úpravu § 642 odst. 1 obč. zák., podle níž objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady. Výši nároku žalobkyně stanovil na základě znaleckého posudku Ing. Lukáše Janouška ze dne 25. 6. 2015 (a jeho dodatků), a přiznal jí i náhradu účelně vynaložených nákladů spočívajících v nákupu nespotřebovaného a nevyužitelného materiálu.
Při stanovení jejich výše vycházel z výměr v cenové nabídce a ze znaleckého posudku, žalobkyně má tudíž právo na 239 773,26 Kč (vykonané práce 192 623,26 Kč + vynaložené náklady 47 150 Kč), po odečtení žalovaným již zaplacených částek (90 000 Kč + 108 600,71 Kč) tedy zbývá doplatit 41 172,55 Kč. Vzájemný návrh žalovaného ze dne 3. 2. 2017 (doručený soudu prvního stupně dne 6. 2. 2017) na zaplacení 109 849,41 Kč (smluvní pokuty 65 631,75 Kč, nároku z odpovědnosti za vady díla ve výši 30 000 Kč a přeplatku ceny díla ve výši 14 217,66 Kč) odvolací soud neshledal důvodným.
Přeplatek ceny díla nevznikl a nevzniklo ani právo na zaplacení smluvní pokuty (ve výši 1 % denně z celkové ceny díla) za prodlení s plněním díla za období od 30. 6. 2012 do 20. 7. 2012, neboť dílo ve sjednaném termínu (do 29. 6. 2012) provedeno bylo, vyjma té jeho části (v přízemí domu), kde jeho provedení bránila zvýšená vlhkost podkladu. Nadto s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 665/2002) připojil úvahu, že „v případě existence“ by právo na smluvní pokutu bylo promlčeno.
Požadavek žalovaného na zaplacení částky z odpovědnosti za vady díla neshledal opodstatněným proto, že žalovaný v důsledku odstoupení od smlouvy před dokončením díla (v důsledku čehož došlo ke zrušení smlouvy od počátku) nemůže uplatňovat práva z odpovědnosti za vady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 1) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení sp. zn. 33 Odo 1528/2006) v otázce, „jaké jsou podmínky pro odstoupení od smlouvy dle § 642 odst. 2 obč. zák“.
2) V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda je objednatel povinen lhůtu k řádnému provedení díla poskytnout také v případě, že zhotovitel provede dílo pouze částečně a s vadami, přičemž následně sám před odstoupením objednatele od smlouvy projeví vůli, že považuje dílo za dokončené a žádné další práce nebude provádět“. 3) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1250/2016) v otázce, „co lze považovat za účelně vynaložené náklady v případě, že je odstoupení od smlouvy o dílo posouzeno podle § 642 odst. 1 obč. zák. a jakým způsobem se účelně vynaložené náklady počítají“.
4) V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „co konkrétně lze považovat za účelně vynaložené náklady, zda za takové účelně vynaložené náklady lze považovat nespotřebovaný materiál, který si však zhotovitel ponechal pro sebe“. 5) Odvolací soud se dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků sp. zn. 21 Cdo 3838/2019 a sp. zn. 2 Cdon 1751/97) v otázce, „za jakých podmínek lze zaměstnance žalobkyně považovat za věrohodného svědka a do jaké míry lze přihlížet k jeho svědecké výpovědi“.
6) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků sp. zn. 33 Odo 665/2002 a sp. zn. 26 Odo 1188/2005) v otázce, „jakým způsobem se počítá promlčecí doba nároku na smluvní pokutu; zaniká nárok na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od smlouvy“. 7) A konečně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků sp. zn. 22 Cdo 943/2005 a sp. zn. 20 Cdo 2369/99) v otázce, „je odvolací soud povinen se v písemném odůvodnění rozsudku vyrovnat s veškerými námitkami uvedenými v odvolání, na nichž závisí napadené rozhodnutí“.
V souvislosti s poslední otázkou dovolatel též (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 218/09) namítá, že rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k tomu, že jde o nárok ze smlouvy, aniž by ze skutkových zjištění vyplývalo, že žalovaný při jejím uzavření jednal v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, tudíž se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy; limit uvedený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy (nebo z jiného i jednostranného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření projevili, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudky ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 32 Cdo 666/98, ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze
dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, a usnesení ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008, a ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5364/2014). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný od smlouvy o dílo uzavřené se žalobkyní odstoupil z důvodu, že (s ohledem na vlhkost v prvním nadzemním podlaží objektu, která bránila dokončení díla) již neměl o pokládku marmolea v tomto podlaží zájem. Oproti tomu dovolatel prosazuje, že „odstoupil v důsledku prodlení s dokončením díla a pochybnostem o jeho řádném dokončení ze strany zhotovitele“ a že „právě předcházení dalším průtahům se zhotovením díla a vadnost provedení díla byly hlavními důvody pro odstoupení od smlouvy“.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Dovolatel uvedené zjevně pomíjí, neboť řešení (první) nastolené právní otázky zakládá na vlastní skutkové verzi.
Pro úplnost je vhodné uvést, že zjištění odvolacího soudu týkající se důvodu odstoupení žalovaného od smlouvy o dílo
není v rozporu s tím, co žalovaný sám tvrdil v podaném odporu ze dne 29. 5. 2013 (srov. zejména jeho body 5 až 8 na č. l. 14 – 17 spisu). Byť se vzhledem k výše řečenému jedná o otázku obsoletní, lze poznamenat, že (druhou) otázkou, zda je objednatel povinen před odstoupením od smlouvy pro jeho opožděnost podle ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák. určit zhotoviteli dodatečnou přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy, se dovolací soud zabýval například v rozsudku ze dne 23. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1043/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2013, v němž dovodil, že určení přiměřené dodatečné lhůty zhotoviteli předpokladem pro odstoupení od smlouvy o dílo je.
Nadto dovolatel i tuto otázku staví na vlastní skutkové verzi (že zhotovitelka před odstoupením považovala dílo za dokončené a že projevila vůli žádné další práce neprovádět, nebo že nedošlo k žádnému zamezení přístupu žalobkyně do domu), z níž odvolací soud nevycházel; tedy jejího přezkumu se domáhá procesně neregulérním způsobem. Z obsahu dovolání lze vysledovat, že za neřešenou otázku dovolatel pokládá vymezení pojmu účelně vynaložených nákladů ve smyslu § 642 odst. 1 obč. zák. Jeho námitky však primárně nesměřují proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jimi vytýká nesprávnost, popř. neúplnost skutkových
zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (které převzal zejména z korespondence žalobkyně s prodejcem materiálu), že nešlo o běžný materiál, ale o dekor vyrobený na objednávku v Holandsku, který dále použít nebo vrátit výrobci nelze, a to v množství, jež bylo pro zdárnou realizaci celého díla potřebné. Tato zjištění poměřoval ustanovením § 642 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že v případě nemožnosti dalšího použití dotyčného marmolea je třeba náklady na jeho pořízení (zakoupení) považovat za účelně vynaložené náklady podle citovaného ustanovení.
Naproti tomu žalovaný v dovolání opírá svůj opačný právní závěr, že se o účelně vynaložené náklady ve smyslu § 642 odst. 1 obč. zák. nejednalo, o vlastní verzi skutkového stavu, argumentuje-li tím, že odvolací soud při určení výše těchto nákladů „vyšel z ceny, za kterou žalobkyně materiál dodala“ nebo která „zcela jistě netvoří náklady žalobkyně, ale obsahuje již zahrnutou marži žalobkyně“. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. V souvislosti s argumentací, že „by považoval za spravedlivé, aby mu tento materiál byl žalobkyní vydán; k tomu však nikdy nedošlo a ani odvolací soud tuto skutečnost nezohlednil“ dovolatel přehlíží, že bylo učiněno nesporným (viz prohlášení obou účastníků při jednání odvolacího soudu na č.l. 973 spisu), že nespotřebovaný zbytek marmolea má v držení F., který pro žalovaného prováděl podlahářské práce (položení dlažby), nikoli žalobkyně. Poukaz dovolatele na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1250/2016, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, je pro projednávanou věc zjevně nepřiléhavý, neboť se týká nároku na náhradu nákladů léčení (míněno v jeho širším pojetí) ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že dovolatel nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že mu nevzniklo právo na smluvní pokutu, je zbytečné se zabývat předestřenou otázkou promlčení tohoto práva, jíž se odvolací soud zabýval pouze jako obiter dictum.
Prostřednictvím otázek (páté a sedmé) a výtkami, že odvolací soud nepřihlédl k jím předloženým důkazům či je nepřipustil, že důkazy „zásadně vždy hodnotil v jeho neprospěch“, že znalecký posudek zpracovaný znalcem Ing. Lukášem Janouškem „nepovažuje za relevantní důkaz“, že vady popsané ve znaleckém posudku Znaleckého ústavu stavebního, s. r. o. (chybějící hydroizolace v koupelně a nedostatek ořezání okrajů marmolea) neovlivňuje plynutí času a vznikly nesprávným postupem žalobkyně, že se odvolací soud nezabýval „v podstatné míře“ jeho námitkami, že nezjišťoval skutečné náklady účelně vynaložené žalobkyní a vycházel z obecných výpočtů uvedených ve znaleckém posudku Ing.
Janouška, a že rozsudek odvolacího soudu je stižen nepřezkoumatelností, dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nastoluje-li dovolatel otázku, „za jakých podmínek lze zaměstnance žalobkyně považovat za věrohodného svědka a do jaké míry lze přihlížet k jeho svědecké výpovědi“, přehlíží obecně platný a ustálený názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4450/2017), že skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako kupř. rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Teprve celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Jedná se přitom o výsledek dokazování, kdy podstatou tohoto procesu je hodnocení důkazů soudem. Z obsahu spisu nic nenasvědčuje (a dovolatel nic v tomto směru významného neuvádí ani v dovolání) existenci takových skutečností, jež by opodstatňovaly možnost závěru o nepravdivosti výpovědi dotyčného svědka. Napadá-li dovolatel způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). V projednávané věci odvolací soud vysvětlil, proč při stanovení hodnoty žalobkyní provedených prací vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Lukáše Janouška. V této souvislosti je namístě připomenout zjištění soudu prvního stupně (z nichž odvolací soud vycházel), že Znalecký ústav stavební, s.
r. o., který zpracoval znalecký posudek předložený žalovaným, pracuje tzv. anglickým systémem, kdy poradce pracuje výhradně pro svého klienta a je vždy placen pouze jen svým zákazníkem. Výlučně zastupovaný zákazník má např. jistotu, že poradce bude hájit pouze jeho zájmy, a že s pomocí jeho zkušeností dostane kvalifikovanou pomoc ve všech problémech, které se mohou vyskytnout (zjištěno ze snímku internetové stránky zpracovatele posudku na č. l. 790 spisu). Podklady byly zpracovatelům tohoto posudku předány pouze stranou žalovanou, místní šetření se uskutečnilo bez vědomí žalobkyně, nebyl jí dán prostor, aby se k věci vyjádřila a uskutečnilo se po více jak 7 letech od ukončení prací.
Námitkou, že vady (chybějící hydroizolace v koupelně a nedostatek ořezání okrajů marmolea) popsané ve znaleckém posudku Znaleckého ústavu stavebního, s. r. o. předloženém žalovaným neovlivňuje plynutí času a že vznikly nesprávným postupem žalobkyně, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně).
Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.); nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13.
8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku jasně vysvětlil, z jakých důvodů dovolatelem navrhované důkazy neprováděl – pro zadání revizního znaleckého posudku nebyly splněny zákonné předpoklady, provedení místního šetření za účelem posouzení použitého materiálu je věcí odbornou, jejíž hodnocení soudu nepřísluší a ostatní navrhované důkazy neprováděl pro nadbytečnost, když tyto důkazy nemohly mít žádný vliv na skutkové a právní posouzení věci.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, byť věc právně posoudil odlišně (srov. bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. 3. 2022 (č. l. 973 spisu) se podává, že právní zástupce žalovaného žádné návrhy na provedení důkazů při odvolacím jednání neuplatnil. Sluší se poznamenat (zejména k otázce sedmé), že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19.
2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)].
Odvolací soud se tak při zamítnutí
odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu
[viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03). Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladových výroků, ve vztahu k nim však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu