33 Cdo 363/2024-539
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně LKT Bohemia s. r. o., se sídlem v Praze 10, Na Plískavě 97/9 (identifikační číslo osoby 261 70 124), zastoupené JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 881/9, proti žalovanému P. M., zastoupenému JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách 1834/24, o zaplacení 275 489 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 160/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 62 Co 184/2023-497, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 761 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Kalouse, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 9 C 160/2016-464, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 298 499 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 29. 5. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 62 Co 184/2023-497, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení ve výši 1% z částky 298 499 Kč od 29. 5. 2015 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení 23 010 Kč se 7,05 % úroky z prodlení z této částky od 29. 5. 2015 do zaplacení zamítá, a co do 275 489 Kč se 7,05 % úroky z prodlení z této částky od 29. 5. 2015 do
zaplacení rozsudek potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že 10. 7. 2014, 16. 10. 2014, 13. 11. 2014 a 25. 2. 2015 účastníci uzavřeli 4 dílčí smlouvy o dílo, jejichž předmětem bylo dodání kuchyně a elektrospotřebičů, šaten, postele, knihovny, komody a šuplíků s dvířky do rodinného domu na adrese XY, který patří žalovanému a jeho manželce. Rozpočtová cena nabídky žalobkyně z 10. 7. 2014 čítala 930 619 Kč a zahrnovala kuchyňskou linku, spotřebiče, parapety, pokojíky dětí a šatny. Dílo objednané na základě nabídky z 10.
7. 2014 bylo dodáno a žalovaným zkontrolováno. Dne 14. 7. 2014 žalovaný žalobkyni zaplatil v hotovosti 200 000 Kč a 4. 8. 2014 žalobkyni požádal, aby cena díla byla fakturována obchodní společnosti T., v níž působil jako předseda představenstva, a aby jako místo plnění bylo uvedeno sídlo této firmy. Žalobkyně vystavila společnosti T. fakturu na 400 000 Kč a 25. 9. 2014 fakturu na 216 000 Kč; obě byly proplaceny. Celkem tedy bylo žalobkyni zaplaceno 816 000 Kč (tj. 200 000 Kč, 400 000 Kč a 216 000 Kč).
Na základě další poptávky a manželkou žalovaného schválené písemné cenové nabídky ze 16. 10. 2014 dodala žalobkyně do rodinného domu na adrese XY další nábytek – pracovní stoly, vybavení prádelny (deska se šuplíky), chodby (stěna se zrcadlem a lavicí) za sjednanou cenu 109 080 Kč. Na základě písemné nabídky z 13. 11. 2014 dodala žalobkyně do rodinného domu na adrese XY jídelní stůl, skříňku a knihovničku v ceně 51 790 Kč. Žalovaný konkludentně rozsah díla schválil, dodané vybavení bez výhrad převzal a zkontroloval.
Manželka žalovaného činila objednávky s jeho vědomím a souhlasem. Dne 12. 5. 2015 žalobkyně fakturovala společnosti T., která se přejmenovala na B., doplatek ceny díla ve výši 298 499 Kč; fakturu se pokoušela doručit na adresu T., zásilka se však vrátila jako nedoručitelná, o čemž byl žalovaný informován, přičemž žalobkyni sdělil, že společnost T. byla prodána se všemi závazky a pohledávkami, nicméně vzhledem k dobrým vztahům s žalobkyní se pokusí zajistit alespoň částečnou úhradu. To se nestalo.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo na základě přijetí nabídky žalobkyně žalovaným ze dne 10. 7. 2014; jejím předmětem bylo dodání kuchyně a elektrospotřebičů, šaten, postele, knihovny, komody a šuplíků s dvířky. Další smlouvu účastníci uzavřeli ve vztahu k písemně zaslaným cenovým nabídkám výroby nábytku ze 16. 10. 2014 a 13. 11. 2014, které odsouhlasila manželka žalovaného, která jednala s jeho vědomím a souhlasem. Žalovaný na zakázku vyrobený kusový a vestavěný nábytek a materiál, který truhláři umístili a namontovali v domě na adrese XY, převzal a důkladně zkontroloval; k uzavření smluv o dílo tak došlo přinejmenším konkludentně. Odvolací soud námitku nedostatku pasivní legitimace, kterou žalovaný vznesl až v průběhu soudního řízení, hodnotil jako ryze účelovou. Jedinou žalovaným vytčenou vadu díla (kuchyňské linky) žalobkyně ještě před finálním předáním díla odstranila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolávaje se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 494/2022, prosazuje, že není ve věci pasivně legitimován, neboť cenové nabídky, které žalobkyně zasílala jeho manželce, a na jejichž základě byly uzavřeny smlouvy o dílo, schválila výlučně jeho manželka, jemu nebyly vůbec známy, neakceptoval je a není jimi tedy vázán.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005 a sp. zn. 33 Cdo 4276/2010, prosazuje, že k uzavření smlouvy mezi ním a žalobkyní nemohlo dojít ani konkludentně či jiným způsobem, protože nebyl adresátem projevu vůle žalobkyně uzavřít smlouvu o dílo; jím byla výhradně jeho manželka, která provedení díla s žalobkyní řešila. Protože nebyl stranou závazku tvrzeného žalobkyní (s výjimkou smlouvy o dodání kuchyňské linky), nemůže tudíž být povinen zaplatit cenu díla.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Zdůraznila, že žalovaný v dovolání zpochybnil skutková zjištění, z nichž soudy
vycházely, nikoliv právní posouzení věci a jeho argumentace je účelová. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posouzení jeho tzv. subjektivní přípustnosti. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 23 010 Kč s příslušenstvím zamítl, nemohla žalovanému být tímto rozhodnutím způsobena žádná újma na jeho právech, neboť jde ve vztahu k němu o příznivé rozhodnutí. Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud (ve prospěch dovolatele) změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, tak podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, a Nejvyšší soud je v této části odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. Žalovaný v dovolání sice zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že je ve věci pasivně legitimován, učinil tak ale výlučně pomocí výhrad skutkového charakteru, popř. námitek k hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Takové námitky nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. To dovolatel pomíjí, neboť veškerá jeho argumentace podpořená odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Cdo 677/2005, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 494/2022, ulpívá právě v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, kdy oproti odvolacímu soudu, který vzal za prokázané, že smlouvy o dílo, jejichž předmětem bylo dodání specifikovaného kusového a vestavěného nábytku, uzavřel s žalobkyní žalovaný, byť některé cenové nabídky potvrzovala s vědomím a souhlasem žalovaného jeho manželka, prosazuje, že smlouvy o dílo žalobkyně neuzavřela (ani konkludentně) s ním, nýbrž s jeho manželkou, bez jeho vědomí a souhlasu. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a jeho rozhodnutí není překvapivé; důkazům, které byly v řízení provedeny odpovídá závěr, že smlouvy o dílo uzavřela žalobkyně s žalovaným, který předmět díla převzal. Z toho, že žalovaný na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní - od odvolacího soudu odlišnou - verzi skutku (že smlouvy o dílo uzavřela bez jeho vědomí a souhlasu jeho manželka), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Cdo 677/2005, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4276/2010, je nepřiléhavý pro skutkové odlišnosti porovnávaných kauz. Nadto rozsudek ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 494/2022, v němž Nejvyšší soud soudům vytkl, že nezjišťovaly, zda byl manžel smluvní strany k jednání s druhou stranou závazkového vztahu zmocněn, odvolací soud respektoval, neboť se tímto aspektem řádně zabýval a dospěl k závěru, že manželka žalovaného jednala s žalobkyní s jeho vědomím a souhlasem. Přípustnost dovolání není s to založit námitka žalovaného, že odvolací soud porušil zásadu „rovnosti zbraní účastníků civilního sporného řízení“ ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jejím prostřednictvím totiž žalovaný nezpochybnil žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Ačkoli žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí také proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, žádné konkrétní výhrady ve vztahu k nim neuplatnil. Ostatně dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu