33 Cdo 3838/2022-1196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyň a) Skanska a.s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo 262 71 303, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, b) Metrostav Infrastructure a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, identifikační číslo 242 04 005, zastoupené Mgr. Janem Pechmanem advokátem se sídlem v Praze 8, Kaizlovy sady 434/13, c) AB Silvretta s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, identifikační číslo 451 92 286, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, d) M – SILNICE a.s., se sídlem v Pardubicích, Bílé Předměstí, Husova 1697, identifikační číslo 421 96 868, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, identifikační číslo 659 93 390, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické nám. 193/1, o zaplacení úroku z prodlení ve výši 63.973.390,18 Kč a smluvní pokuty ve výši 26.600.276,97 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 715/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022, č. j. 29 Co 153/2022-1023,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním a), c) a d) na náhradě nákladů dovolacího řízení 234.251,16 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Černého, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 97.816,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Pechmana, advokáta.
Žalobkyně se domáhaly po žalovaném zaplacení úroků z prodlení z faktur č. 761261001, 761261004, 761261007, 761261010, 761261013 a 761261019 vystavených za provedené práce z titulu smlouvy ze dne 5. 3. 2008 na realizaci nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce s názvem „Dálnice D1, stavba 0135 Kroměříž východ – Říkovice (dále jen „smlouva o dílo“ nebo „předmětná smlouva“), a zaplacení smluvní pokuty za prodlení s jejich splacením. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 51 C 715/2013-912, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním úrok z prodlení ve výši 63.973.390,18 Kč, jakož i smluvní pokutu ve
výši 26.600.276,97 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2022, č. j. 29 Co 153/2022-1023, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě veřejné zakázky byla dne 5. 3. 2008 mezi žalobkyněmi jako zhotovitelkami a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva o dílo označená jako „Souhrn smluvních dohod o realizaci stavby“, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky staveb pozemních komunikací – zahrnující Všeobecné obchodní podmínky, díl 2, část 2 (dále jen „VOP“), a Zvláštní obchodní podmínky, díl 2, část 3 (dále jen „ZOP“). Strany se dohodly, že se jejich práva a povinnosti ze smlouvy budou řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Žalobkyně objednané stavební práce včetně tzv. dokončovacích prací předaly žalovanému. Práce, jejichž potřeba vyvstala až v průběhu realizace stavby, byly vyfakturovány ve smyslu čl. 14 VOP jako tzv. dílčí platby. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o ceně díla byla určena podle rozsahu skutečně provedených prací [tzv. měřený kontrakt - čl. 12, čl. 13.1 písm. a) a čl. 14.1 písm. c) VOP)]. Smlouva o dílo předpokládala možnost provést i další práce, které nebyly zahrnuty v soupisu prací, jenž byl pořízen pro účely konání veřejné zakázky, nutné pro provedení dohodnutého díla, aniž by se jednalo o změnu předmětu díla.
Proto si smluvní strany dohodly změnové řízení obsažené v článku 13 VOP, prostřednictvím kterého docházelo pouze k upřesňování díla včetně ceny, nikoli ke změně (rozšíření) předmětu díla sjednaného ve smlouvě. Způsob určení ceny (§ 536 odst. 3 obch. zák.) byl platně smluven v čl. 12 VOP a čl. 14 VOP. Podle odvolacího soudu v případě rozhodných měsíčních plateb správce stavby (organizační složka žalované) ve smyslu čl. 14.6 VOP vydal potvrzení dílčí platby, jemuž předcházelo prohlášení zhotovitele o ukončení každého měsíce podle čl.
14.3 VOP. Bylo tudíž povinností žalovaného uhradit správcem stavby potvrzenou částku ve lhůtě 60 dní od obdržení jeho prohlášení. Tuto lhůtu žalovaný nedodržel a dostal se tak do prodlení, které existovalo po uplynutí 60 dnů ode dne, kdy správce stavby vydal potvrzení dílčí platby. Odvolací soud zdůraznil, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 594/2012, že výhrady žalovaného ve vztahu k porušení zákona o veřejných zakázkách nemohou mít dopad do soukromoprávní sféry účastníků řízení.
Ve vztahu k ujednání v čl. 14. 8 VOP odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že toto smluvní ujednání představuje dohodu o smluvní pokutě, a nikoliv o smluvním úroku z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podal žalovaný (dále jen
„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v nesprávném právním posouzení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. V souvislosti s tím pokládá otázky: a) zda k zaplacení víceprací nesjednaných ve smlouvě bylo potřeba uzavřít dodatek ke smlouvě, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 a s rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, b) zda dohoda o provedení víceprací musela být uzavřena v písemné formě, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015, c) zda změny díla mohly být podle čl. 13.1 ZOP provedeny pouze na základě pokynu správce stavby nebo měly být sjednány dodatky o změně díla (provedení víceprací), tuto otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, d) zda výklad čl. 12 a 13 VOP je v rozporu s veřejným právem, čímž se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 742/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 1 Afs 23/2012, e) zda je žalovaná povinna hradit smluvní pokutu a úrok z prodlení i ve vztahu k položkám, které byly neoprávněně fakturovány, tuto otázku považuje dovolatelka za doposud dovolacím soudem neřešenou, f) zda pojem „finanční pokuta“ představuje smluvní pokutu nebo smluvní úrok z prodlení, tuto otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016. Současně odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu konkrétních ustanovení smlouvy o dílo a všeobecných obchodních podmínek (VOP), jakož i zvláštních obchodních podmínek (ZOP) nezjišťoval skutečnou vůli smluvních stran, že neprovedl v potřebném rozsahu dokazování, a ve věci bylo rozhodnuto, aniž by byl řádně zjištěn skutkový stav věci, navíc rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněn.
Dovolatel vznáší výhrady i vůči rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, neboť k dovolacímu přezkumu předložené právní otázky přípustnost dovolání nezakládají.
Na jejich řešení rozsudek odvolacího soudu z větší části nezávisí, praxe dovolacího soudu označená žalovaným v dovolání není praxí, od níž by se mohl odvolací soud svým rozhodnutím odchýlit, neboť v nyní projednávané věci řešil odlišné právní otázky, které posoudil správně. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud v nyní posuzované věci (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že smluvní vztah účastníků řízení představoval tzv. měřený kontrakt, kdy dohoda o ceně díla byla určena podle rozsahu skutečně provedených prací, přičemž smlouva o dílo předpokládala možnost provést i další práce, které nebyly zahrnuty v soupisu prací, jenž byl pořízen pro účely konání veřejné zakázky, nutné pro provedení dohodnutého díla, aniž by se jednalo o změnu předmětu díla.
Proto si smluvní strany dohodly změnové řízení obsažené v článku 13 VOP, prostřednictvím kterého docházelo pouze k upřesňování díla včetně ceny, nikoli ke změně (rozšíření) předmětu díla sjednaného ve smlouvě. Postupem podle příslušných článků Všeobecných obchodních podmínek staveb pozemních komunikací (zpracovaných dovolatelem), jež byly součástí smlouvy, tak nedocházelo ke změnám díla (uzavřené smlouvy), a tudíž ani ke změně zakázky, nýbrž k upřesnění skutečně odebraného či vynaloženého množství konkrétní smluvní položky.
Podle odvolacího soudu smlouva o dílo takové změny předpokládala a k jejich provedení ji tak nebylo třeba měnit, neboť žalobkyně pouze naplňovaly smluvní ujednání v ní obsažené. Odvolací soud provedené změny nekvalifikoval jako „vícepráce“. Jelikož ke změně smlouvy na plnění veřejné zakázky nedošlo, nebyl vyžadován písemný dodatek smlouvy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1605/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I ÚS 100/21, jako zjevně neopodstatněnou odmítl).
S ohledem na shora podaný výklad přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit dovolatelem předkládané otázky sub a) až c), jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v jeho usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, v jeho rozsudcích ze dne 22. 9. 2009, sp.
zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, neboť tato rozhodnutí nedopadají na situaci tzv. měřeného kontraktu, u něhož nejde o změnu předmětu díla vyžadující sjednání dodatků o změně díla. Dovolání není přípustné pro řešení otázky rozporu výkladu čl. 12 a 13 VOP s veřejným právem – zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách [dovolací otázka ad d)].
Již v rozsudcích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, a ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 218/2014, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého. V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního úkonu podle § 39 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srov. rozsudky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012). Z uvedených důvodů nemůže být rozsudek odvolacího soudu v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
8. 2004, sp. zn. 33 Odo 742/2004, jeho rozsudku ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 1 Afs 23/2012. Ve vztahu k řešení právní otázky - doposud podle žalovaného dovolacím soudem nevyřešené - povinnosti hradit smluvní pokutu, tak i úrok z prodlení i ve vztahu k položkám, které byly neoprávněně fakturovány, není dovolání přípustné, neboť její řešení staví dovolatel na vlastní skutkové verzi odlišné od té, kterou zjistily soudy nižších stupňů, tj. že do základu, z něhož byla vypočtena smluvní pokuta a požadovány úroky z prodlení, byly zahrnuty i fakturované práce, které ve skutečnosti nebyly provedeny, popř. částky přeplatků z předchozích dílčích faktur.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze úspěšně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Vytýká-li proto žalovaný odvolacímu soudu, že dostatečně nezjišťoval vůli účastníků při uzavírání smlouvy, pak jeho námitky (byť se dovolává konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu vztahujících se k obecným požadavkům na výklad právních úkonů) směřují proti skutkovým zjištěním. Skutková zjištění odvolacího soudu ale nelze v dovolání úspěšně zpochybnit; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „neprovedl dokazování v potřebném rozsahu“ a neúplně zjistil skutkový stav věci, namítá že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, pak neformuluje žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenou námitkou dovolatel nezpochybnil právní posouzení věci, nýbrž opět namítá existenci vady řízení. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V části, ve které směřuje dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025 JUDr. Václav Duda předseda senátu