4 Tdo 181/2025

4 Tdo 181/2025-474

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněného F. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 10 To 68/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 1/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. 2 T 1/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„v blíže nezjištěné době v letech 2014 až 2018, vždy v období letních školních prázdnin, v rodinném domě v XY, na ul. XY, okres XY, zneužil situace, kdy vnučka jeho přítelkyně, tehdy 8-12 letá nezletilá AAAAA (pseudonym), přijela za babičkou na prázdniny, a v přesně nezjištěném počtu případů, /nejméně však 20x, zejména ve večerních hodinách, si k nezletilé přilehl na postel, obvykle, když byla před spaním oblečená do pyžama a dívala se v pokoji na televizi, a za účelem svého sexuálního vzrušení nezletilou osahával jednak přes oblečení na prsou a přirození, jednak pod oblečením na holých prsou, přitom se o ni třel svým penisem, přičemž nezletilou vyzýval, aby o tom nikomu neříkala, že to bude jejich tajemství, a že by ho jinak zavřeli, a takového jednání se dopouštěl přesto, že mu byl zcela jistě znám věk nezletilé,

přičemž v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného byla u poškozené zjištěna posttraumatická stresová porucha v těžké formě spolu s akutní reakcí na stres a poruchou přizpůsobení, jejíž příznaky ve formě stále se vracejících až živých vzpomínek a nočních můr na traumatizující událost, psychicky i fyzicky nepříjemných pocitů při vzpomínce na událost, problémů se soustředěním a záchvatů hněvu, popudlivosti a problémů se spánkem, rovněž obavou z mužů a depresemi, u poškozené stále a dlouhodobě přetrvávají a vyžádaly si nejen psychiatrickou medikamentózní intervenci, ale i pomoc psychoterapeutickou, čímž došlo k zásadnímu a dlouhodobému omezení běžného způsobu života poškozené“.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců. Pro výkon tohoto trestu nalézací soud obviněného podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [správně podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku – poznámka NS] zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené nezletilé AAAAA, k rukám její matky J. Z. částku ve výši 14 400 Kč (čtrnáct tisíc čtyři sta korun českých) a dále částku ve výši 150 000 Kč (jedno sto padesát tisíc korun českých) na náhradě nemajetkové újmy. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je zaměřil do všech jeho výroků, ale i poškozená AAAAA, která je podala prostřednictvím svého zmocněnce Mgr. Michala Janíka a která je zaměřila do výroku o náhradě nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 10 To 68/2024, tak, že je obě podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 10 To 68/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení odvolacím soudem a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení (správně rozsudku nebo usnesení – poznámka NS) uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

5. Obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že odvolací soud pochybil, když přejal závěr nalézacího soudu stran dostatečnosti provedených důkazů a stran toho, že mu bylo prokázáno spáchání přisouzeného zločinu. Dovolatel setrvává na svém postoji, kdy je přesvědčen o své nevině, výrok o vině nadále kategoricky odmítá a tvrdí, že jej soudy nižších stupňů postavily především na úvaze, že verzi podanou poškozenou nezletilou pouze v přípravném řízení je třeba brát jako pravdivou a neotřesitelnou, neboť její výpověď nebyla znevěrohodněna a je navíc podporována závěry znalců prof. Kašparů a Mgr. Dokulilové. Je toho názoru, že se závěry soudů nižších stupňů opírají o jediný osamocený přímý důkaz a o předpoklady jmenovaných znalců, přestože tyto důkazy jdoucí v jeho neprospěch nejsou dostatečné a vykazují nikoli nepodstatné rozpory, výrazné trhliny a podstatné mezery vzbuzující zásadní pochybnosti o pravdivosti zásadních základních tvrzení nezletilé poškozené (doba, kdy mělo docházet k protiprávnímu jednání, počet útoků, specifikace místa činu, nepřítomnost babičky poškozené atd.). Za nesprávné považuje to, že soudy nižších stupňů podle něj ignorují závěry znalce MUDr. Zvěřiny, lékařskou zprávu o jeho zdravotním stavu, výpovědi svědků H., H., J. a M. Z., které, zjednodušeně řečeno, svědčí v jeho prospěch. Dále konstatuje, že poškozená některé závažné údaje uvedla ve své výpovědi zkresleně nebo dokonce nepravdivě, soudy obou stupňů však na evidentní rozpory a nelogičnosti v tomto klíčovém důkazu náležitě nereagovaly. Podle jeho názoru soudy v rozporu se zákonem hodnotily výpovědi rodinných příslušníků jako důkazy jeho osobu usvědčující, přestože tito svědci čerpali informace o věci výhradně z výpovědi poškozené.

6. Dále namítá, že v průběhu trestního řízení nebyl objasněn, natožpak prokázán, ani jeho motiv k přisouzenému jednání. K závěru, kterým nalézací soud dovodil (a odvolací soud nekorigoval) motiv sexuální, uvádí, že není zcela zřejmé, na základě, jakých konkrétních úvah tak učinil. Soudy totiž podle něj ignorovaly jeho výpověď potvrzenou svědeckou výpovědí jeho aktuální životní partnerky, svědkyně M. Z., o jeho dlouholetém nezájmu o sex, který dokreslily předložené lékařské zprávy, z nichž se podává, že měl již v roce 2009, čili minimálně pět let před uvedeným obdobím, poruchu erekce. Namítá, že výsledky falopletyzmografického vyšetření nelze označovat za důkaz (natož usvědčující) o dovozovaném teoreticky možném vzrušení jeho osoby, protože poškozená v rozhodném období věkově nespadala do skupiny dospívajících dívek, na něž měl v rámci uvedeného vyšetření velmi slabou až podprůměrnou pozitivní reakci.

7. Nadto z provedeného dokazování – zejména z výpovědí svědkyň M. Z. a L. J., a v jistých částech i z výpovědí svědků J. Z., R. Z. a V. Z. – podle něj nebylo možno uzavřít, že by k páchání trestné činnosti mělo docházet v období let 2014–2018 při jednotýdenních návštěvách nezletilé v domě v XY za přítomnosti její babičky, protože časové vymezení, průběh a náplň těchto prázdninových pobytů nezletilé poškozené konkrétněji popisoval pouze on sám a svědkyně M. Z., přičemž nezletilá poškozená ani její nejbližší rodinní příslušníci tyto údaje nikterak nerozporovali. Dodává, že k roku 2016 se věcně vyjádřila svědkyně J., která pobyt absolvovala společně s poškozenou, přičemž tato vyloučila, že by se zde odehrálo cokoli nestandardního. Výpověď této svědkyně tak podle něj plně koresponduje s průběhem událostí popsanými jím i svědkyní M. Z., a měla mít významný dopad i na posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozené. Ve světle vyhodnocení obsahu výpovědi svědkyně L. J. neměly podle něj soudy obou stupňů vycházet z tvrzení poškozené jako plně věrohodných; oporu pro tento postup při posuzování pravdivosti výpovědi poškozené neměl soud prvního stupně nalézt ani v závěrech jmenované znalkyně. Obviněný dále konstatuje, že pobyty poškozené v domě v XY pouze v přítomnosti jeho osoby a svědkyně M. Z. v ostatních vymezených období (tj. v letech 2014, 2015, 2017 a 2018) bez přítomnosti rodičů poškozené nebyly prokázány, což soudy nižších stupňů přehlédly. Právě s odkazem na neprokázání těchto základních skutkových zjištění ohledně časového vymezení posuzovaného skutku nemůže podle dovolatele obstát závěr nalézacího soudu, potvrzený odvolacím soudem, že by poškozená čelila údajným útokům ve všech těchto letech, a proto (i s odkazem na výpověď svědkyně L. J.) rozhodně nemůže obstát ani počet údajných útoků na poškozenou.

8. Soudy obou stupňů pak podle něj pochybily i ohledně určení místa, kde měly údajné útoky na poškozenou probíhat, když toto podle dovolatele zůstalo neobjasněno a v této části jsou závěry soudů nepřezkoumatelné, neboť nalézací soud toto místo vymezil jako „pokoj“ (patrně obývací), přestože poškozená v její výpovědi vymezuje místo činu jako ložnici, tj. prostor v domě odlišný, a odvolací soud toto pochybení „přikrývá“, přestože se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konkrétním místem činu nezabývá. V těchto souvislostech dovolatel zdůrazňuje, že i samotný popis skutku doznal v průběhu trestního řízení řadu změn, neodpovídá znění obsaženému v usnesení o zahájení trestního stíhání, kde je vymezen v užším rozsahu, a neobsahuje žádnou zmínku o údajných výzvách směřovaných k nezletilé, aby o tom nikomu neříkala. Formulace postupně doplňované do původní podoby popisu skutku podle něj vyznívají nevěrohodně, nikdo další vyjma poškozené samotné se o nich nezmiňuje a jejich začlenění tak nemá oporu v provedeném dokazování.

9. Za naprosto markantní pochybení a nezákonný postup pak dovolatel označuje postup soudu prvního stupně, proti kterému nezasáhl odvolací soud, spočívající ve vypuštění doplněného znění popisu skutku o nepřítomnosti babičky poškozené v místnosti nebo domě v rozhodné době probíhajících útoků z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu, neboť tímto došlo podle dovolatele nepřípustně k uzpůsobení dané důkazní situace a k vyřazení svědecké výpovědi M. Z. z hodnocení důkazů a rovněž k umožnění spekulativní konstrukce, že k popisovanému jednání mohlo docházet nebo docházelo vždy, když babička poškozené nebyla v místnosti nebo domě přítomna. Tento postup soudu prvního stupně považuje dovolatel za svévolný a nepřípustný. Výpověď babičky poškozené nebyla nalézacím soudem shledána nevěrohodnou, a proto měly být podle obviněného od ní získané informace hodnoceny jako klíčové a mělo z nich být ve věci vycházeno. Akcentuje také, že v průběhu přípravného řízení, ale ani posléze v průběhu hlavního líčení, nebylo zjištěno, že by svědkyně M. Z. nebyla někdy přítomna společně s obviněným a s nezletilou v daném domě, že by je dva nechala samotné, čímž bylo podle něj nade vší pochybnost prokázáno, že neměl pro spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu žádný časový prostor.

10. Dovolatel namítá také to, že odvolací soud jeho námitky zkoumal pouze povrchně, o jeho odvolání rozhodl věcně nesprávně a v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.

11. Následně obviněný konstatuje, že si je vědom toho, že jeho námitky dílem směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které zásadně dovolací soud nepřezkoumává, nicméně podle jeho názoru jsou tyto nesprávné skutkové závěry v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Je tudíž přesvědčen, že v dané věci nebyla zachována pravidla spravedlivého procesu, a to již jen s ohledem na neprovedení některých důkazních prostředků před soudy nižších stupňů, které navrhl. Za ty označuje zejména prověrku na místě samém, tj. v domě v XY, doplňující výslech poškozené za účelem odstranění rozporů v určení konkrétního místa činu a k ozřejmění jejího aktuálního psychického stavu, výslech B., psychoterapeutky, k níž poškozená s jejími psychickými obtížemi docházela a vyžádáním jmenovanou vypracované písemné zprávy. Je toho názoru, že tyto důkazní návrhy byly soudy nižších stupňů bez opodstatněného zdůvodnění zamítnuté. Připomíná proto obecná teoretická východiska k problematice tzv. opomenutých důkazů.

12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvádí, že vadný postup odvolacího soudu spatřuje stran právního posouzení jeho jednání. Odvolací soud totiž podle něj vyšel toliko ze závěrů znaleckých posudků vypracovaných na poškozenou a z následných výpovědí znalců, avšak nepracoval s relevantními poznatky, které vyšly najevo v průběhu hlavního líčení před nalézacím soudem a které byly v přímém rozporu s následky jeho údajného jednání vůči poškozené a s jejich faktickými projevy i aktuálním způsobem života poškozené. Namítá, že ze závěrů znalce prof. Kašparů nelze automaticky a bez výhrad stoprocentně vycházet, protože následky u poškozené popsané znalcem nedosahují takového „rázu“, aby bylo možno hovořit o posttraumatické stresové poruše, neboť by podle dovolatele za tohoto stavu nebyla poškozená schopna účasti na zmíněných společenských akcích a jejich bezproblémového absolvování, ale ani by nebyla schopna navázání vztahu s chlapcem. Právě z tohoto důvodu je právní kvalifikace aplikovaná soudy nižších stupňů podle něj neodpovídající a nepřiléhavá, její použití na daný případ neodpovídá skutkovým zjištěním a nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž je zároveň ve výsledku hrubým pochybením soudů nižších stupňů, které měly výrazně korigovat popis skutku obsažený v obžalobě a jednání právně posoudit pouze podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku.

13. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný konstatuje, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tedy odvolací soud na vytčená pochybení soudu prvního stupně nijak nereagoval, ale naopak nesprávně zamítl jeho řádný opravný prostředek jako nedůvodný, když sám skutkové závěry nalézacího soudu nezrevidoval, neprovedl navržené stěžejní důkazy a spokojil se s nedostatečným dokazováním provedeným nalézacím soudem, jakož i s chybným hodnocením důkazů ze strany tohoto soudu. Dovolatel je tedy toho názoru, že je nutné zjednat nápravu v dovolacím řízení, neboť v trestním řízení vedeném proti jeho osobě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, k porušení zákazu libovůle při rozhodování soudů a k porušení práva na rovnost účastníků soudního sporu a rovnosti jejich zbraní. Soudy nižších stupňů totiž podle něj provedly hodnocení důkazů nekorektně a neobjektivně, zcela jednostranně a svévolně a bez vazby na další důkazy upřednostnily jedinou výpověď poškozené z přípravného řízení, a naopak vůbec nezohlednily důkazy ostatní svědčící v jeho prospěch. Jeho verzi odmítly paušálně a nepřípadně jako nevěrohodnou a nepřihlédly k celé řadě listinných důkazů, jejichž prostřednictvím bylo možno jednoznačně a bez pochyb vyvrátit jak závěry obou znalců zkoumajících poškozenou, tak samotná tvrzení poškozené, když se přisouzeného jednání pro svůj zdravotní stav nebyl schopen dopustit.

14. Dovolatel tedy k tomuto dovolacímu důvodu uzavírá, že nalézací soud žalovaný skutek právně posoudil v rozporu s rozhodnými hmotněprávními a procesními ustanoveními a rozhodl nesprávně, přičemž své povinnosti při přezkumu napadeného rozsudku nedostál ani odvolací soud, který postupoval svévolně a zásadní pochybení nalézacího soudu neodstranil, nenapravil či alespoň neučinil k nápravě potřebné procesní kroky.

15. Poté se obviněný vyjadřuje v tom smyslu, že i jemu uložený trest (nepodmíněný trest odnětí svobody) považuje za nepřiměřený. Namítá, že se v rámci odvolacího řízení dožadoval zmírnění uloženého trestu, přičemž se tohoto domáhá i podaným dovoláním. Vyjadřuje se v obecné rovině ke kritériím rozhodným pro uložení výchovného trestu a konstatuje, že se kategoricky neztotožňuje s ukládáním represivního druhu trestu jeho osobě, neboť jej považuje za nevyvážený, plně neodpovídající definici účelu trestu, nepřiměřeně přísný a s ohledem na jeho věk a zdravotní problémy také za likvidační, rovnající se v podstatě trestu doživotnímu. Odmítá proto kategoricky závěr odvolacího soudu, který v jeho případě neshledal ve výroku o trestu jeho nepřiměřenost, neboť v jeho případě jsou vstupní relevantní skutečnosti diametrálně odlišné. Uzavírá proto, že byly nepochybně naplněny zákonné podmínky pro zrušení výroku o trestu a existoval prostor pro jím navrhované nové rozhodnutí v podobě uložení trestu mírnějšího, tedy podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Dodává, že pokud odvolací soud výrok náležitě nepřezkoumal, nevážil dostatečně jeho osobní poměry, dosavadní bezúhonnost a zdravotní stav, jakož ani časový odstup od přisouzeného jednání, pak podle něj svévolně pochybil, na čemž nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že nepodmíněný trest mu byl uložen nalézacím soudem pod dolní hranicí rozhodné trestní sazby.

16. Za dané situace obviněný považuje další výkon trestu za neopodstatněný. Namítá, že pro již probíhající výkon trestu odnětí svobody je zdravotně nezpůsobilý, neboť má – zjednodušeně řečeno – pohybové obtíže, poruchu zraku a sluchu a další zdravotní obtíže související s jeho věkem, pročež je výkonem trestu reálně ohrožen na svém zdraví či životě. Navrhuje tedy předsedovi nalézacího soudu, aby Nejvyššímu soudu navrhl přerušení či odložení výkonu trestu odnětí svobody. Pokud tak předseda nalézacího soudu neučiní, žádá dovolatel, aby sám předseda senátu Nejvyššího soudu ČR s odkazem na § 265o odst. 1 tr. ř. ještě před samotným rozhodnutím o jeho dovolání rozhodl tak, že mu odloží nebo přeruší výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen a který vykovává, a aby rovněž provedl veškerá nutná opatření vedoucí k ukončení jeho pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody.

17. Závěrem podaného dovolání navrhuje obviněný Nejvyššímu soudu, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a případně též jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu a dále aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a dále aby buď věc ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil odvolacímu soudu nebo nalézacímu soudu k novému projednání, jehož potřebný rozsah vymezí, a za použití § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby k tomuto postupu byl povolán jiný senát odvolacího soudu nebo nalézacího soudu. Alternativně navrhuje, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám v této trestní věci rozhodl rozsudkem, jímž jej v plném rozsahu zprostí obžaloby ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán, či ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal právě on. Alternativně také navrhuje, aby Nejvyšší soud, nabude-li přesvědčení o existenci dostatečných důkazů pro závěr o jeho vině zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, jej tímto trestným činem uznal vinným a uložil mu mírnější trest, nikoli však nepodmíněný trest odnětí svobody.

18. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 4. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 72/2025. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, a především obsah podaného dovolání obviněného. Zdůraznila, že dovolací argumentace obviněného je shodná s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je podle ní zřejmé, že se prakticky všemi jeho námitkami zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly. Proto považuje v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu jeho dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

19. V podrobnostech uvádí, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolání obviněného po obsahové stránce vystavěno na jeho první a třetí alternativě. Obviněný především s důrazem na vlastní popěrnou obhajobu a některé v jeho prospěch vyznívající důkazy (zejména výslech svědků M. Z., J., H., H. a závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Zvěřinou) jakékoliv závadové jednání vůči poškozené popírá, rozporuje skutková zjištění soudu popisující sexuálně motivované aktivity, jichž se měl vůči nezletilé poškozené dopouštět, kdy současně tato skutková zjištění označuje za nesouladná s částí provedených důkazů, přičemž dále zpochybňuje i samotnou věrohodnost poškozené.

Současně relativizuje závěry znaleckých posudků hodnotících osobu poškozené. Namítá rovněž vadu tzv. opomenutých důkazů, tedy že soudy bezdůvodně nevyhověly jeho dalším návrhům na doplnění dokazování, neboť měla být podle něj provedena prověrka na místě samém, tedy v domě v XY, stejně tak jako doplňující výslech poškozené i výslech B., psychoterapeutky, ke které poškozená se svými psychickými obtížemi docházela, přičemž od ní měla být vyžádána i vypracovaná písemná zpráva. Státní zástupkyně konstatuje, že zmiňované námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. v zásadě podřadit lze, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

20. Zdůrazňuje, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož zjevný nebo extrémní rozpor, když skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají, přičemž základním usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené. Akcentuje, že soudy si byly vědomy toho, že jde o důležitý důkaz a s náležitým respektem přistupovaly k hodnocení výpovědi poškozené, přičemž se mohly opřít rovněž o závěry znaleckého zkoumání její osoby z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a psychiatrie.

Byly tedy podle ní objasněny jak osobní vlastnosti poškozené významné pro posouzení její věrohodnosti, stejně tak jako její způsobilost vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat prožité události. Soudy po zevrubném zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi došly k závěru, který státní zástupkyně považuje za přesvědčivý, totiž že usvědčující výpověď poškozené je věrohodná. Státní zástupkyně je také toho názoru, že bylo prokázáno, v jakém období a komu se poškozená svěřovala se svými negativními zážitky s obviněným, přičemž nejprve se svěřila bratru R.

Z. a mamince kamarádky A. Z., která na uvedenou událost upozornila rodiče, především matku poškozené, J. Z. S traumatizujícím zážitkem se poškozená svěřila i spolužačkám a kamarádkám stejně tak jako svému chlapci M. H. v době, kdy je pojil vztah. O problémech ve škole hovořila třídní učitelka H., která přímo uvedla, že poškozená měla problémy vystupovat před třídou, a z výpovědi otce vyplynulo, že poškozená odmítala chodit do školy. Z výpovědi matky poškozené vyplynulo, že poškozená odmítla jezdit na návštěvy do XY, přičemž mluvila i o nutné psychoterapii a psychiatrické medikaci poškozené.

Nutným byl také zásah Dětského krizového centra, přičemž ze sdělení Základní školy v Příbrami vyplynulo, že poškozená měla mnoho zameškaných hodin a neúčastnila se společných akcí a výletů. Ze zprávy Vyšší odborné a střední odborné zemědělské školy Benešov vyplynulo, že poškozená kontaktovala školního psychologa na základě dlouhodobých psychických potíží, přičemž bylo prokázáno, že tyto potíže bylo možné spojovat se zážitkem sexuálního zneužívání. Konstatuje, že slabá potence obviněného není způsobilá vyloučit sexuální motiv, ale naopak je schopna jej potvrdit, když sexuální motiv není znakem trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr.

zákoníku, neboť z hlediska uvedené právní kvalifikace není významné, zda pachatel trpí sexuální deviací či je heterosexuálně nebo homosexuálně zaměřen.

21. Pokud jde o kategorii důkazů opomenutých, ty rovněž nelze podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci zaznamenat. Je totiž podle ní zjevné, že pokud obviněný vznesl požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly a podrobily ho řádnému zhodnocení z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž přesvědčivě vysvětlily, proč důkazním návrhům nevyhověly. Tyto důkazy nebyly provedeny s ohledem na jejich nadbytečnost s tím, že potřebné skutkové okolnosti byly již spolehlivě a nade vší pochybnost prokázány důkazy jinými. V uvedeném směru odkazuje státní zástupkyně v podrobnostech na body 43-45 rozsudku nalézacího soudu a bod 46 usnesení odvolacího soudu.

22. Z hlediska vyhodnocení věrohodnosti poškozené poukazuje především na to, že znalkyně Mgr. Dokulilová z oboru psychologie, klinická psychologie, byla rovněž v hlavním líčení řádně vyslechnuta. Konstatuje, že pokud dospěly soudy k jednoznačnému závěru o věrohodnosti poškozené, z logiky věci nevyvstala potřeba ověřování věrohodnosti jí uváděných skutečností, zejména týkajících se podružné otázky, kde se mělo jednání popsané v obžalobě odehrávat. V případě, pokud byly pořízeny znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a psychiatrie, stejně tak jako byl prokázán kontakt se školním psychologem Vyšší odborné a střední odborné zemědělské školy XY a zásah Dětského krizového centra, bylo i podle státní zástupkyně nadbytečné vyžadovat zprávu od B. Je proto toho názoru, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů nemohlo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu, takže neprovedení nadbytečného důkazu nemohlo založit vadu opomenutého důkazu. Doplňuje, že obviněný předkládá ve svůj prospěch opačný výklad důkazů a zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu, avšak přehlíží, že provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud, nikoliv obviněný, jeho obhájce nebo státní zástupce.

23. Obviněnému nelze podle státní zástupkyně přesvědčit ani pokud v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybňuje, že způsobil poškozené těžkou újmu na zdraví spočívající ve vyvolání posttraumatické stresové poruchy. Nalézací soud podle ní důvodně vycházel ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, které podrobněji rozebírá. Poté uvádí, že v daném případě bylo prokázáno, že poškozená trpěla nespavostí, úzkostí, depresemi, flashbacky, traumatizujícími sny a tato situace byla natolik vážná, že musela být v roce 2022 medikována antidepresivy, která nebylo možné dosud vysadit. S ohledem na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který stanovil, že posttraumatická stresová porucha u poškozené vznikla již v roce 2014 a začala se naplno demonstrovat v první polovině roku 2022 a i nadále přetrvává, lze podle přesvědčení státní zástupkyně bezpochyby takový stav považovat za delší dobu trvající poruchu zdraví, přičemž intenzita újmy u poškozené, pokud jde o obvyklý způsob života, je velmi citelná.

24. Následně státní zástupkyně konstatuje, že další výhrady obviněný směřoval vůči výroku o trestu s tím, že jej považuje za nepřiměřeně přísný. V této souvislosti poukazuje na to, že uvedenou námitku nelze přiřadit k žádnému dovolacímu důvodu, pročež pro úplnost připomíná podstatu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., respektive za jakých situací je možno jejich prostřednictvím brojit proti výroku o trestu. Zároveň připomíná to, že k přezkumu výroku o trestu, vyjma zmíněných situací, by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl natolik extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. O takový případ se však v posuzované věci podle ní nejedná, když obviněnému byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimořádně snížený trest odnětí svobody, který zohlednil především poměry obviněného s tím, že by použití trestní sazby v trestním zákoně stanovené bylo pro něj nepřiměřeně přísné, přičemž jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Trestní sazba trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku je přitom 5 až 12 let a obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, byť s přímým výkonem. Soudy tudíž podle ní měly při ukládání druhu a výměry trestu na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestu v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily, přičemž zejména vzaly v úvahu okolnosti činu, přitěžující i polehčující okolnosti, včetně hodnocení osoby obviněného. Uložený trest proto nemůže být vnímán jako nepřiměřeně přísný.

25. Státní zástupkyně závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.

26. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou obviněný prostřednictvím obhájce doručil soudu dne 10. 3. 2025. V ní předně tvrdí, že se státní zástupkyně s posuzovaným případem seznámila toliko povrchně a nedostatečně, že zcela ignoruje důkazní situaci a odtrhává od sebe důkazy vytěžené ve všech fázích trestního řízení, nehodnotí je ve všech jejich vzájemných souvislostech, což v důsledku vede k jejich neopodstatněné selekci a nedůvodné preferenci těch, které svědčí v jeho neprospěch. Nesouhlasí s názorem státní zástupkyně, že soudy nižších stupňů bezezbytku a správně vypořádaly veškeré námitky uplatněné v rámci jeho obhajoby, neboť takové hodnocení je v přímém rozporu se skutečností. Obviněný také vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, aby jeho dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

27. Následně uvádí, že vyjádření státní zástupkyně stran důkazů – výslech svědků M. Z., J., H., H., závěry znaleckého posudku MUDr. Zvěřiny – je třeba vnímat jako výrazně neobjektivní a je namístě je rázně odmítnout, neboť pro degradaci těchto důkazů podle něj neexistuje žádný, natožpak pádný důvod. Akcentuje, že tyto důkazy zcela korespondují s jeho tvrzeními a nelze je upozadit oproti závěrům znaleckých posudků hodnotících poškozenou, a proto za situace, kdy jej usvědčuje pouze jediný a osamocený důkaz – výpověď poškozené z přípravného řízení – je nutno uzavřít, že náhled státní zástupkyně na závěry soudů obou stupňů je chybný. Skutková zjištění jsou podle něj nelogická, vnitřně rozporuplná a v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a měly být doplněny právě o tzv. opomenuté důkazy, které zmiňuje již v podaném dovolání.

28. Za zcela zcestné a odporující reálné důkazní situaci označuje závěry státní zástupkyně týkající se věrohodnosti poškozené. Namítá, že nic zásadního ve vztahu k její osobě nelze dovodit ze sdělení ZŠ v XY, z postupu Dětského krizového centra ani ze zprávy Vyšší odborné a střední odborné zemědělské školy XY. Kategoricky potom odmítá její názor vztažený k jeho slabé potenci. Stejně tak se důrazně ohrazuje proti jejímu tvrzení, že v posuzované věci nelze zaznamenat žádný opomenutý důkaz, neboť je namístě zjistit konkrétní místo, kde mělo k jednání docházet, a důsledně zmapovat prostory domu, v němž se mělo odehrávat, a zjištěné poznatky promítnout do hodnocení důkazů, zvláště ohledně místa činu a problematiky dosud neprokázané nepřítomnosti babičky poškozené. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by odůvodnění odmítnutí důkazních návrhů vznesených obhajobou bylo přesvědčivé. Odkazy státní zástupkyně na bod 46 usnesení odvolacího soudu a body 43 až 45 rozsudku nalézacího soudu jsou podle něj velice slabé. Totožný náhled má obviněný také na hodnocení věrohodnosti nezletilé ze strany státní zástupkyně a na její rezignaci na určení konkrétního místa činu, jakož i na její vyjádření, že za situace, kdy byl prokázán kontakt poškozené se školním psychologem a zásah Dětského krizového centra, není již třeba obstarávat písemnou zprávu B., psycholožky. Je toho názoru, že jej státní zástupkyně bezdůvodně osočuje a dovozuje také porušení jeho práva na spravedlivý proces.

29. Dále konstatuje, že státní zástupkyně záměrně a účelově podsunuje odkaz na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, v souvislosti s posouzením problematiky těžké újmy na zdraví. Dodává, že v této věci byl sice u poškozené zjištěn výskyt delší dobu trvajících potíží, nebyl však bezpečně a jednoznačně objasněn jejich původ a nelze jej tedy podle něj bez dalšího spojovat s jeho osobou a jeho údajným jednáním. Stejně tak podle dovolatele nelze přeceňovat závěry znalce z odvětví psychiatrie, neboť bylo podle něj prokázáno, že potíže nezletilé reálně nepředstavovaly velmi citelnou újmu v jejím obvyklém způsobu života ani jí v něm nebránily, ovšem ani do něj vážně nezasahovaly tak, že by se nemohla chovat jako její vrstevníci.

30. Co se týče námitek proti výroku o trestu, k tomu opětovně připomíná, že jemu uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný a že je přesvědčen, že je Nejvyšší soud oprávněn k jeho přezkumu. Nakonec připomíná opětovně svá související vyjádření z podaného dovolání.

III. Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

33. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

34. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

35. Obviněný své dovolání předně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

36. Dále obviněný v podaném dovolání výslovně označuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

37. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

38. Obviněný dále uplatnil výhrady proti jemu uloženému trestu. Z jeho dovolací argumentace lze proto dovodit, že jejím prostřednictvím implicitně uplatňuje také důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

39. Přesto je nutno připustit, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

40. Dále je podle Nejvyššího soudu zapotřebí uvést, že jistou výjimku z pravidla, že proti výroku o trestu v dovolacím řízení lze brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zcela zjevně nejedná a obviněný ani takové námitky neuplatňuje.

41. Současně obviněný své dovolání explicitně opírá i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněného zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě, když tuto variantu i obviněný výslovně uplatňuje.

42. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

43. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu tzv. zjevného rozporu, tzv. opomenutého důkazu a vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, a zároveň brojí proti jemu uloženému trestu, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a případně také § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

44. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je vystavěno přinejmenším v jeho podstatné části na námitkách, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz č. l. 338 až 341 spisového materiálu). Dovolací argumentace obviněného tak představuje přinejmenším v její podstatné části pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 47 až 64 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 39 až 78 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se podle Nejvyššího soudu jedná i v dané věci.

45. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil, jak již bylo naznačeno, dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě obviněný konkrétně namítá, že existují rozpory týkající se časového i místního zasazení přisouzeného protiprávního jednání, poruchy erekce u obviněného, absence sexuální deviace, (ne)přítomnosti babičky poškozené v místnosti či domě, kde k protiprávnímu jednání docházelo, dále týkající se přítomnosti, rozsahu a faktických projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozené, jakož i okolností jejího vztahu se svědkem H. a jeho ukončení.

46. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

47. Ke konkrétně uvedeným námitkám obviněného, jimiž míří na vadu tzv. zjevného rozporu, proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně, přesto se k nim pro úplnost alespoň stručně vyjádří. Je však zapotřebí akcentovat, že materiálně nahlíženo tyto námitky obviněného nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily.

Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jeho prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. v jeho první alternativě a konkrétně konstatuje, v čem spatřuje tvrzené rozpory, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, neboť neuvádí, která konkrétní skutková zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily, mají být v rozporu se kterými provedenými důkazy. Jinak vyjádřeno, obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jim předkládaný způsob hodnocení důkazů, aniž by Nejvyšší soud tyto důkazy v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti sám provedl (§ 2 odst. 11, 12 tr.

ř.).

48. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obviněný konkrétně namítá, že existují rozpory týkající se časového zasazení přisouzeného protiprávního jednání, konkrétně že z výpovědí svědkyň M. Z. a L. J., v jistých částech i z výpovědí svědků J. Z., R. Z. a V. Z. nebylo možno uzavřít, že by k páchání trestné činnosti mělo docházet v období let 2014-2018. Nadto zdůrazňuje, že se k roku 2016 věcně vyjádřila svědkyně J., která pobyt absolvovala společně s poškozenou, přičemž tato podle něj vyloučila, že by se zde odehrálo cokoli nestandardního.

Je toho názoru, že ani v ostatních vymezených období (tj. v letech 2014, 2015, 2017 a 2018) nebylo prokázáno jednání, jež je mu kladeno za vinu. Proto podle něj nemůže obstát závěr soudů, že poškozená čelila útokům ve všech těchto letech, a proto rozhodně nemůže podle něj obstát ani počet údajných útoků. K tomu lze podle Nejvyššího soudu odkázat zejména na body 49 až 51 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 56 až 57 a 60 usnesení odvolacího soudu, kde se tyto zabývaly téměř identickými námitkami obviněného a vypořádaly je adekvátním způsobem.

Navíc je třeba zdůraznit, že se jednalo o trestnou činnost skrytého charakteru, které se dopouštěl obviněný na poškozené, takže je zcela logické, že se této trestné činnosti nedopouštěl za přítomnosti dalších osob, tedy i svědkyně J. či svědkyně M. Z.. Toto ani nakonec nikdy poškozená netvrdila. Z pohledu výpovědi svědkyně J. je také třeba zdůraznit, že je zcela nereálné, aby se svědkyně a poškozená po celou dobu pobytu v XY od sebe nevzdálily (závadné jednání mělo trvat kolem 5 minut), takže z toho, že svědkyně si ničeho nevšimla, nelze dovozovat nevěrohodnost poškozené.

Nejvyšší soud na závěr pouze dodává, že k časovému zasazení událostí, včetně počtu útoků obviněného na poškozenou, dospěly soudy nižších stupňů nikoliv izolovaně, výlučně na podkladě výpovědi poškozené, jak namítá obviněný, nýbrž na podkladě uceleného řetězce důkazů (mj. výpovědí svědků R. Z., V. Z., J. Z., M. Z. a částečně i samotného obviněného, popřípadě také svědkyně L. J.).

49. Dále ohledně námitek obviněného, jejichž prostřednictvím tvrdí existenci rozporů stran místního zasazení jeho útoků proti poškozené, jakož i s tím souvisejících rozporů ohledně (ne)přítomnosti babičky poškozené v domě v době, kdy k útokům mělo docházet, Nejvyšší soud uvádí, že se s těmito vypořádaly taktéž již soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí, přičemž lze odkázat především na body 58 až 59 usnesení odvolacího soudu a bod 53 rozsudku nalézacího soudu. Z pohledu tvrzení obviněného, který se dovolává výpovědi svědkyně M. Z., babičky poškozené, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se s obsahem její výpovědi řádně vypořádal (viz bod 53 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho závěry odkazuje. Nakonec i tato svědkyně potvrdila výpovědi ostatních svědků stran toho, že poškozená od jistého okamžiku nechtěla do XY jezdit. Nelze tedy souhlasit s námitkou obviněného, že by snad soudy nižších stupňů tuto výpověď ignorovaly a nevzaly ji při hodnocení důkazů v úvahu.

50. Obdobné závěry pak lze učinit i ve vztahu k námitkám obviněného, kdy tvrdí existenci rozporů ohledně jeho schopnosti (potažmo možnosti) dopustit se protiprávního jednání, když u něj byla přítomna porucha erekce a absentovala u něj sexuální deviace. I s těmito námitkami se již vypořádaly soudy nižších stupňů, zejména pak nalézací soud v bodech 54 až 55 rozsudku a podpůrně také odvolací soud v bodě 65 usnesení. Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Navíc je obecně známou skutečností, že páchání této trestné činnosti není vázáno jen na existenci nějaké sexuální deviace, když velmi často se jedná o náhražkové jednání.

51. K tvrzeným rozporům ohledně přítomnosti posttraumatické stresové poruchy u poškozené a jejím konkrétním projevům či příčinám, včetně okolností ukončení vztahu poškozené se svědkem H., lze potom podle Nejvyššího soudu odkázat na body 56 až 59 rozsudku nalézacího soudu a body 61 až 64 usnesení odvolacího soudu. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že přítomnost této posttraumatické stresové poruchy byla prokázána nejen závěry znaleckého posudku prof. Kašparů, ale také dalšími listinnými důkazy, které prokazují dlouhodobé psychické problémy poškozené (např. zpráva Dětského krizového centra, zpráva MUDr. Ptáčkové o nutnosti nasazení antidepresiv, zpráva Vyšší odborné a střední školy zemědělské XY). Z pohledu námitek obviněného je také třeba uzavřít, že v dané věci nebyla ani zjištěna žádná jiná stresová událost, která by mohla zapříčit vznik této posttraumatické stresové poruchy, když naznačovaný rozchod se svědkem M. H. byl velmi vlažný a proběhl v klidu, jak vyplývá z provedených důkazů. Nakonec i z výpovědi svědka H. vyplývá, že se jednalo o spíše kamarádský vztah.

52. Nejvyšší soud proto k těmto námitkám obviněného, které formálně zaměřuje do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, uzavírá, že se s nimi již soudy nižších stupňů adekvátně vypořádaly, k čemuž odkazuje na body 49 až 61 rozsudku nalézacího soudu a dále také body 56 až 67 usnesení odvolacího soudu.

53. Obviněný v podaném dovolání rovněž namítá vadu tzv. opomenutých důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Konkrétně za tzv. opomenuté důkazy považuje důkaz prověrkou na místě samém (v rodinném domě v XY), dále doplňující výslech poškozené, výslech B. a písemnou zprávou B. (psycholožky).

54. Ve vztahu k vadě tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud předně připomíná, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech, o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

55. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

56. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

57. Z hlediska aplikace uvedených obecných závěrů na posuzovanou věc je namístě uvést, že se soudy nižších stupňů uvedenými důkazními návrhy obviněného – tj. prověrkou na místě samém (v domě v XY), výslechem poškozené, výslechem B. a písemnou zprávou B. (psycholožky) – věnovaly, tedy nepominuly je, když tyto návrhy obviněný uplatnil opakovaně již v předchozích stadiích trestního řízení. V podrobnostech lze odkázat zejména na body 43 až 45 rozsudku nalézacího soudu a body 39 až 40 usnesení odvolacího soudu, kde se soudy nižších stupňů řádně a adekvátním způsobem s důkazními návrhy obviněného vypořádaly, tyto zamítly, přičemž však i v dostatečné míře zdůvodnily svůj postup.

Současně lze odkázat také na protokol o hlavním líčení ze dnů 3. – 4. 6. 2024 konkrétně na č. l. 302 spisového materiálu, jakož i na protokol o veřejném zasedání ze dne 9. 9. 2024 – konkrétně na č. l. 350 a 354 spisového materiálu, popř. podpůrně také na příslušné zvukové záznamy. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů stran navrhovaného doplnění výslechu poškozené je třeba zdůraznit, že vzhledem k psychickému stavu poškozenému navíc znalci její výslech u v rámci řízení před soudem ani nedoporučili.

Nelze také pominout, že poškozená má postavení zvlášť zranitelné oběti podle zákona č. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, konkrétně podle § 2 odst. 4 písm. a) tohoto zákona a jako taková by neměla být v dalším řízení opětovně vyslýchaná (viz § 20 odst. 3 zákona obětech). Proto ve vztahu k této námitce obviněného, kterou podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) v jeho třetí alternativě, Nejvyšší soud uzavírá, že uvedenému postupu soudu nižších stupňů nelze ničeho vytknout a tato je zjevně neopodstatněná

58. Pro úplnost také v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř a s charakterem dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.

Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) či usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi a jejich věrohodností, zejména pak věrohodností poškozené, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především pak ve věci zpracovanými znaleckými posudky na osobu poškozené či obviněného.

V podrobnostech lze odkázat na body 47 až 64 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 41 až 71, respektive až 78 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

59. Toliko skutečně velmi stručně s ohledem na výše tvrzené rozpory a nedostatky v provedeném dokazování a jeho následném hodnocení soudy nižších stupňů je také nasnadě připomenout, že obviněný je z uvedeného jednání usvědčován především jednotlivými svědeckými výpověďmi, které jsou však podporovány také rozličnými listinnými důkazy (znalecké posudky, písemné zprávy atd.) a podpůrně také dalšími ve věci provedenými důkazy. Obviněný tudíž není z uvedeného jednání usvědčován pouze výpovědí poškozené coby ojedinělým důkazem, jak v podaném dovolání tvrdí, byť se nepochybně jedná o důkaz podstatný.

Naopak, skutková zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, byla těmito formulována na základě dokazování provedeného v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy jednotlivé ve věci provedené důkazy tvoří ucelený a logický řetězec. Soudy nižších stupňů se navíc s tvrzenými rozpory týkajícími se časového i místního zasazení přisouzeného protiprávního jednání, poruchy erekce u obviněného i absence sexuální deviace a jejich souvislostí s jeho schopností dopustit se uvedeného jednání, (ne)přítomnosti babičky poškozené v místnosti či domě, kde k útokům docházelo, přítomnosti, rozsahu a faktických projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozené, jakož i okolnostmi jejího vztahu se svědkem H.

adekvátně vypořádaly (k tomu viz body 49 až 61 rozsudku nalézacího soudu a body 56 až 67 usnesení odvolacího soudu).

60. Pokud obviněný poukazuje na to, že výpověď poškozené představuje jediný osamocený důkaz, tak je třeba zdůraznit, že pro sexuálně motivovanou trestnou činnost páchanou v rodině je určitým způsobem zcela charakteristické, že proti sobě stojí výpověď poškozené osoby a pachatele a že další osoby při páchání trestné činnosti nejsou přítomny. Velmi často také vychází tato trestná činnost najevo až s určitých časovým odstupem, jak tomu bylo v dané věci, což jistým způsobem nepochybně ztěžuje dokazování a vede k určitým nepřesnostem ve výpovědi všech svědků, které jsou jednak vyvolány odstupem času, jednak tím, že oběť této trestné činnosti se snaží celou věc tzv. vytěsnit.

Ovšem samotné tyto skutečnosti nelze interpretovat tak, že přes odstup času a skutečnost, že při vlastním páchání trestné činnosti nebyla přítomna jiná osoba, nemůže být vina obviněného spolehlivě prokázána. Takto tomu bylo v dané věci. Zde je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů velmi pečlivě výpověď poškozené hodnotily v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, kteří sice nebyli bezprostředně přítomni závadnému chování, ovšem kterým se poškozená v průběhu let se závadným chováním svěřila, popř. se mohli vyjádřit k chování poškozené v době páchání trestné činnosti a po jejím spáchání, včetně jejích určitých psychických problémů, když také vzaly v úvahu závěry znaleckých posudků a vyjádření znalců.

Podpůrně také přihlédly k tomu, že v dané věci nebyl zjištěn ani žádný motiv pro to, aby poškozená obviněného křivě obvinila, když nelze ani skutečně pominout, že poškozená ani její rodiče neměli zájem věc tzv. řešit podáním trestního oznámení, jak vyplývá z provedených důkazů (viz např. zpráva Dětského krizového centra), když si byli vědomi toho, že to ovlivní vztahy v rámci rodiny, což se také v dané věci bezesporu stalo. Jisté nepřesnosti ve výpovědi poškozené tedy předně nejsou podstatné a tyto byly nepochybně vyvolány jednak odstupem času mezi pácháním trestné činnosti a jejím vyšetřováním orgány činnými v trestním řízení, ale i skutečností, že trestná činnost byla zahájena v roce 2014 a není pochyb o tom, že poškozená se ji snažila tzv. vytěsnit, když také nelze pominout věk poškozené, když v době zahájení trestné činnosti ji bylo 8 let.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že popěrná obhajoba obviněného byla ostatními provedenými důkazy, jak vyplývá i z rozhodnutí soudů nižších stupňů, spolehlivě vyvrácena a že skutkový stav popsaný v rozsudku nalézacího soudu byl těmito důkazy přesvědčivě ustálen.

61. Obviněný také v podaném dovolání fakticky naznačuje, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v tomto případě směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo však vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.

Naopak, jak již bylo uvedeno v souvislosti s obviněným tvrzenými vadami ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednání obviněného bylo prokázáno nade vší pochybnost provedeným dokazováním, které bylo realizováno v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

62. Následně v souvislosti s dovolacími námitkami, které obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zapotřebí opětovně připomenout, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

63. Obviněný konkrétně namítá, že nebyla jeho jednáním naplněna objektivní stránka přisouzeného trestného činu, dále že mělo být jeho jednání kvalifikováno pouze podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, když rozporuje vznik těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku u poškozené. Současně toliko jistým způsobem obviněný zpochybňuje totožnost skutku. Materiálně nahlíženo uvedenými námitkami obviněný primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jakož i s hodnocením jednotlivých důkazů. Proto jen při značné míře benevolence bylo možno námitky stran zvolené právní kvalifikace pod uvedený dovolací důvod podřadit, a Nejvyšší soud se k nim pro úplnost vyjádří. Hned úvodem však konstatuje, že dospěl k závěru, že tyto jsou zjevně neopodstatněné.

64. Z hlediska navrhované změny právní kvalifikace jednání obviněného, tj. pouze podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv podle § 187 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to právě s ohledem na obviněným tvrzenou absenci těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku u poškozené, je předně skutečně zapotřebí konstatovat, že podstata této dovolací argumentace je fakticky založena na vyjádření nesouhlasu obviněného s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (závěry znaleckých posudků, vyjádření znalců, návštěva diskotéky poškozenou, navázání vztahu s M. H.). Taková argumentace ovšem nemůže zakládat tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když při posuzování jeho relevance je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr se přesto Nejvyšší soud podrobněji vyjádří k tvrzené absenci těžké újmy u poškozené, konkrétně pak v podobě posttraumatické stresové poruchy.

65. Předně je zapotřebí připomenout, že u poškozené byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha na základě odborného zkoumání, přičemž znalec prof. Kašparů dospěl k závěru, že vznik této poruchy je možné zařadit již do roku 2014, tedy do roku, kdy došlo k prvním útokům ze strany obviněného vůči poškozené. Nadto ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že poškozená postupem času odmítala jezdit na návštěvy ke své babičce – svědkyni M. Z. – a k obviněnému přibližně v době, kdy jí bylo 12 let, přičemž příbuzní u ní pozorovali negativní změnu v jejím chování.

Svědci, a to nejen rodinní příslušnici, také vypovídají o psychických problémech poškozené (viz např. svědkyně A. Z.). Pokud obviněný zpochybňuje nedobrý psychický stav poškozené prostřednictvím tvrzení, že se účastnila tanečních kurzů, navštěvovala diskotéku a navázala bližší vztah se svědkem H., pak této jeho argumentaci nelze přiznat opodstatnění, k čemuž lze odkázat mj. na závěr znalce prof. Kašparů, podle nějž diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha nebrání tomu, aby poškozená jmenované aktivity činila, neboť tím, že bude čas trávit ve společnosti a „přijde tak na jiné myšlenky“, může dojít ke zlepšení jejího psychického stavu, jinak vyjádřeno ke zmírnění obtíží.

Stejně tak lze připomenout, že vztah poškozené se svědkem H. nebyl intenzivní, neprobíhaly v něm žádné intimnosti a že poškozené nebyl příjemný fyzický kontakt – tedy ani s tímto svědkem, což také svědčí o problémech poškozené v intimní oblasti. Zároveň je nutno akcentovat, že závěry o špatném psychickém stavu poškozené a o přítomnosti posttraumatické stresové poruchy, jakož i o jejích příčinách a projevech, neučinily soudy nižších stupňů na podkladě svého vlastního hodnocení, nýbrž vycházely z odborných závěrů renomovaného soudního znalce – jinak řečeno vycházely z ve věci vypracovaných znaleckých posudků.

V podrobnostech lze potom stran uvedených skutkových zjištění, ovšem i stran užité právní kvalifikace a její přiléhavosti, odkázat na body 61 až 64 a 71 usnesení odvolacího soudu, dále na body 17 až 20, 23, 58, 59 a 64 rozsudku nalézacího soudu, jakož i na samotný znalecký posudek prof. Kašparů na č. l. 153 až 167 spisového materiálu (zejména č. l. 165 až 166), včetně jeho doplnění na č. l. 171 až 173, a podpůrně také znalecký posudek Mgr. Dokulilové na č. l. 131 až 143 spisového materiálu. Navíc je třeba uvést, že obviněný zcela pomíjí, že poškozená ještě v době konání soudního řízení (rok 2024) byla prokazatelně i medikována, tedy trpěla depresemi, což svědčí o jejím duševním stavu, ale i dlouhodobém trvání jejích zdravotních problémů.

66. Nadto je zapotřebí v souvislosti s touto částí dovolací argumentace obviněného uvést, jak již bylo naznačeno shora, že jejím prostřednictvím, materiálně nahlíženo, předkládá opětovně své vlastní hodnocení důkazů, nyní konkrétně závěrů znaleckého posudku, a z něj dovozuje jiné skutkové závěry a na to navazující právní závěry. Co se týče psychického stavu poškozené a přítomnosti posttraumatické stresový poruchy u její osoby, včetně jejích příčin a projevů, k tomu je nutno uvést, že se jedná o otázku odbornou, kterou posuzují znalci v rámci znaleckých posudků.

Soudy poté v návaznosti na jejich odborná vyjádření, která samy nezávisle interpretují, formují v souladu s procesními pravidly vyjádřenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. patřičné skutkové závěry, na něž navazují zvolením přiléhavé právní kvalifikace. Není tedy úkolem či rolí obviněného, jeho obhájce, avšak ani státního zástupce, aby hodnotili provedené důkazy – zejména pak ve věci vypracované znalecké posudky, formovali z nich skutková zjištění, která by poté soud byl povinen přejímat. Uvedené námitce obviněného tudíž nelze přiznat opodstatnění.

V podrobnostech je možno odkázat na body 61 až 64 rozsudku nalézacího soudu a body 69 až 71 usnesení odvolacího soudu. Nadto odvolací soud stran zvolené právní kvalifikace poznamenal, že by teoreticky bylo možno uvažovat, že s ohledem na časové předěly, o posouzení jednání obviněného v jednotlivých letech jakožto samostatných skutků, tedy jako více trestných činů pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Akcentoval však, že to zůstává v rovině čistě akademické, neboť by v důsledku tohoto postupu došlo k porušení zákazu reformatio in peius.

S uvedeným vyjádřením odvolacího soudu se ztotožňuje i Nejvyšší soud a jeho argumentaci považuje za relevantní.

67. Jak již bylo naznačeno, obviněný dále namítá, byť určitým způsobem jen v náznacích, porušení zásady totožnosti skutku, když konkrétně tvrdí, že nezákonným postupem soudů nižších stupňů došlo k vypuštění doplněného znění popisu skutku o nepřítomnosti babičky nezletilé v místnosti nebo domě v rozhodné době probíhajících útoků, když tímto došlo podle dovolatele nepřípustně k uzpůsobení dané důkazní situace a k vyřazení svědecké výpovědi M. Z. z hodnocení důkazů. K tomu je zapotřebí nejprve uvést, že k vyřazení svědecké výpovědi M. Z. z hodnocení důkazů nedošlo, když touto se soudy nižších stupňů zabývaly a hodnotily ji standardním způsobem, tedy v souladu s pravidly § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jak vyplývá například z bodu 56 usnesení odvolacího soudu. Co se však týče hlavní podstaty této námitky obviněného, totiž že došlo nezákonným postupem ke změně popisu skutku nalézacím soudem, k tomu lze odkázat zejména na bod 59 usnesení odvolacího soudu, podle nějž nalézací soud změnu spočívající v tom, že vypustil z popisu skutku pasáž ohledně babičky poškozené – M. Z. – logicky odůvodnil svým závěrem, že když poškozená popsala, že k jednání obviněného docházelo, když její babička uklízela či vykonávala jiné činnosti a že jednání obviněného trvalo zhruba pět minut, tak k útokům obviněného mohlo dost dobře docházet právě v době, kdy svědkyně M. Z. sice byla v domě přítomna, avšak vykonávala různé domácí práce či např. byla na toaletě.

68. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné pro úplnost také osvětlit, že zmíněný pojem totožnosti skutku je institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného, a tudíž není pod obviněným zvolené dovolací důvody, avšak ani žádné jiné v obecnosti podřaditelný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují tak jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Taková argumentace pak nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, avšak ani žádný jiný. Toliko výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v dané věci nejedná.

69. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud v souvislosti s uvedenou argumentací dovolatele uvádí, že ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak že nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Zároveň musí Nejvyšší soud zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoliv jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).

70. Lze tedy uzavřít, že požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že při požadavku na zachování totožnosti skutku musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Jelikož podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, jak již bylo naznačeno. Platí, že přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.

71. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že i při změně některých skutečností spáchání trestné činnosti mezi obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně (zejména otázka nepřítomnosti babičky poškozené v domě v XY v době probíhajících útoků), byla zachována totožnost skutku, když byla zachována totožnost jednání a následku. V předmětné věci byla totiž nepochybně zachována totožnost skutku, když nedošlo ke změně způsobu spáchání trestné činnosti – tedy, že obviněný páchal útoky spočívající v osahávání poškozené na různých částech těla v rodinném domě v XY, v době, kdy poškozená do tohoto domu přijela na prázdniny za babičkou – svědkyní M. Z. Jinak vyjádřeno, postupem soudů nižších stupňů, zejména pak nalézacího soudu, nedošlo podle Nejvyššího soudu k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání i následku, když oproti podané obžalobě soud pouze upravil popis skutku tak, že z něj vypustil část týkající se nepřítomnosti babičky poškozené v domě, a to právě na základě dokazování provedeného v hlavním líčení, mj. i přehráním DVD záznamu z výslechu nezletilé poškozené (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 266 verte spisového materiálu a protokol o tomto výslechu poškozené, včetně přepisu rozhovoru, na č. l. 42 až 56 verte, zejména č. l. 46 spisového materiálu), z nějž vyplynulo, že babička v domě sice přítomna byla, avšak v době probíhajících útoků nebyla přítomna v dané místnosti, kde k nim docházelo. V posuzované věci se tedy nejednalo o takovou situaci, kdy by nalézací soud rozhodl překvapivě, nezákonně či do věci vnesl novum. Pokud po provedeném dokazování a v reakci na výsledky dokazování nalézací soud shledal za vhodné a žádoucí upravit částečně popis jednání obviněného z hlediska (ne)přítomnosti dalších osob na místě činu, nikoliv však jím způsobený následek, nelze v tomto spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.

72. Proto ve vztahu k námitkám obviněného, které – byť některé pouze implicitně – podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nutné sumarizovat, že nejsou důvodné.

73. Na závěr se Nejvyšší soud vyjádří k obviněným tvrzeným výhradám proti jemu uloženému trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud především konstatuje, že argumentace obviněného směřující do výroku o trestu není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

74. Jak již totiž bylo naznačeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští – tj. nepřípustný druh trestu (první alternativa), nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (druhá alternativa). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr.

zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněnému byl v posuzovaném případě uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, tedy jednalo se o trest přípustný uložený sice mimo výměru stanovenou § 187 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), avšak právě z důvodu aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tzn. jednalo se o odchýlení se ve prospěch obviněného (trest uložený pod dolní hranicí trestní sazby).

75. Zároveň již bylo také naznačeno, že k určitému průlomu do shora uvedeného obecného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.), na což primárně – materiálně nahlíženo – dovolatel svou dovolací argumentací míří. Je však nasnadě připomenout, že zásah Nejvyššího soudu by přicházel v úvahu tehdy, jestliže by byl uložený trest neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.

To však nelze aplikovat na projednávanou věc, když obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, tedy trest pohybující se pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (sazba činila 5–12 let) podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), za současné aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku (tj. mimořádné snížení trestu), a to přesto, že trestnou činnost páchal v letech 2014 až 2018, tj. po dobu pěti let, v počtu alespoň 20 útoků, a významně zasáhl do psychického vývoje poškozené, které v důsledku jeho jednání vznikla posttraumatická stresová porucha, tedy těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr.

zákoníku. Nalézací soud totiž při ukládání trestu obviněnému zohlednil mj. právě skutečnosti, které obviněný v rámci podaného dovolání akcentuje – tj. jeho pokročilý věk a jeho – s tím související – zdravotní stav coby osoby vysokého věku (viz body 65 až 67 rozsudku nalézacího soudu), včetně jeho dosavadní trestní bezúhonnosti. Nelze proto uvažovat o tom, že by se snad s těmito skutečnostmi nalézací soud opomenul vypořádat, respektive že by je nezohlednily oba soudy nižších stupňů. Totéž pak platí pro rozhodnutí odvolacího soudu, který výrok o trestu týkající se obviněného rovněž řádně přezkoumal a zabýval se jeho námitkami právě co do výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody (viz body 72 až 79, zejména pak bod 76 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud je proto toho názoru, že v dané věci nelze dovodit, že by byl trest uložený obviněnému neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a že by tudíž byl namístě jeho zásah do výroku o trestu.

76. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného závěrem dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

77. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným explicitně i implicitně uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

78. Nakonec Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí

79. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila nebo přerušila výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen a který vykonává. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

80. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu