4 Tdo 856/2024

4 Tdo 856/2024-1355

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného P. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 5 To 10/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 7/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 48 T 7/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. Ch. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [ad 1–4] a pokračujícím pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [ad 5–9], kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 1–9 rozsudku soudu prvního stupně.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 7 (sedm) let a 6 (šest) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej soud prvního stupně pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému dále uložil ústavní ochranné léčení protialkoholní a ochranné opatření ústavní ochranné léčení sexuologické.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud dále obviněnému uložil taktéž povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem, a to zaplacením peněžité částky 6776 Kč poškozené Ostravské univerzitě, IČ 61988987 se sídlem Ostrava, Dvořákova 7/701. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud poškozenou L. M., a S. S., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 5 To 10/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného opětovně uznal vinným z pokusu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [ad 1–4] a přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1 alinea první tr. zákoníku [5–9], a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku [7]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„1) dne 1.3.2022 v době od 19:44 hodin do 19:45 hodin v Ostravě-XY, za průchodem spojujícím ulice XY a XY, poblíž bytového domu číslo XY na ulici XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech, přistoupil zezadu k poškozené M. S. a přes riflové kalhoty jí sáhl do oblasti rozkroku, kde rukou přejížděl od oblasti poševního vchodu ke konečníku a zpět a zatlačil prsty přes kalhoty na oblast poševního vchodu, následně poškozenou svalil na zem tak, že zády ležela na jeho těle, kde ji rukou stále přidržoval, aby se dostal k zipu její bundy a tuto rozepnul, snažil se jí z krku sundat vlněný nákrčník a při tom ji udeřil do rtů a způsobil drobnou oděrku na hlavě v oblasti levého spánku, přičemž pro volání poškozené o pomoc ve svém jednání nepokračoval a z místa odešel,

2) dne 31.3.2022 v době kolem 18:35 hodin v Ostravě-XY na ul. XY, v průchodu mezi budovami č. XY a č. XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech poté, co čelně minul po chodníku procházející nezletilou AAAAA (pseudonym), se za ní otočil a sledoval ji z tramvajové zastávky XY v mírném odstupu a poté, co vstoupila do průchodu, k ní zezadu přistoupil, levou rukou ji chytil v oblasti obličeje a snažil se jí vnitřní stranou lokte zakrýt ústa, pravou rukou ji chytil zezadu v pase a nadzvedl ji, přičemž v důsledku jejího hlasitého křiku a obrany ve svém jednání nepokračoval a z místa utekl,

3) dne 31.3.2022 v 21:40 hodin v Ostravě-XY, na ul. XY, u budovy nadzemních garáží v prostoru mezi předzahrádkou restaurace XY a výjezdem z budovy garáží, po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech, přistoupil zezadu k poškozené S. S., zezadu ji chytil za rameno a stáhl na zem, kde jí hned rukou zakryl ústa, aby nemohla křičet, čímž jí způsobil drobné povrchové oděrky na levé straně obličeje u dolní čelisti, druhou rukou ji ohmatával přes bundu na prsou, kdy po celou dobu se intenzivně bránila mácháním rukama a kopáním nohama a takto i obžalovaného zasáhla, v důsledku čehož ve svém jednání nepokračoval a z místa utekl,

4) dne 31.3.2022 v době kolem 21:45 hodin v Ostravě–XY na ul. XY, poblíž vstupu do domu č. XY v prostoru mezi domy bez pouličního osvětlení po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech poté, co sledoval poškozenou M. N., při cestě z tramvajové zastávky XY, k ní zezadu přistoupil a prostrčil jí pravou ruku přes kalhoty mezi stehny do rozkroku a současně levou ruku přitiskl na ústa a takto ji v sevření krátce držel, než spadla na zem a začala křičet o pomoc, v důsledku čehož ve svém jednání nepokračoval a z místa utekl,

5) dne 7.12.2022 v době kolem 22:10 hodin v Ostravě-XY, na ul. XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech, nejprve od tramvajové zastávky sledoval a poté přistoupil zezadu k poškozené L. M., která se však k němu zcela nečekaně otočila čelem, začala křičet a odstrkovat jej od sebe, tuto uchopil oběma rukama za pletenou šálu, kterou jí strhl z krku, čímž jí způsobil drobnou oděrku pod levým okem a v důsledku jejího křiku a aktivní obrany ve svém jednání nepokračoval a z místa i se šálou utekl,

6) dne 7.12.2022 v době od 22:39 hodin do 22:41 hodin v Ostravě-XY na chodníku mezi domy na ulici XY a XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech, přistoupil po jejím předchozím sledování zezadu k poškozené M. Z., kterou dlaní levé ruky uchopil zezadu za obličej přes ústa, načež jej poškozená nejméně dvakrát kousla do ruky, poté spolu zápasili, přičemž ji povalil na zem na pravý bok, přetočil ji na záda a dvakrát jí vložil ruku pod kalhoty a spodní prádlo a sahal na klitoris a hladil ji na přirození, kdy poté, co se poškozené podařilo jej odstrčit a začala křičet o pomoc, ve svém jednání nepokračoval a z místa utekl, kdy svým jednáním způsobil poškozením notebooku Acer swift 3 poškozené Ostravské univerzitě, IČO: 61988987, se sídlem Ostrava, Dvořákova 7/701, škodu 6.776 Kč,

7) dne 19.12.2022 v době kolem 21:15 hodin v Ostravě-XY na ulici XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech, přistoupil zezadu k poškozené I. H., jednou rukou ji uchopil kolem krku a druhou rukou ji tahal za kabelku, kterou měla na pravém rameni a pevně ji držela, přičemž se poškozená bránila a hlasitě křičela, při vzájemném přetahování ztratila rovnováhu a spadla na záda na zem a udeřila se do temene hlavy, a poté v důsledku křiku a obrany poškozené ve svém jednání nepokračoval, a aby mohl z místa utéci, udeřil ji pěstí do pravého oka a z místa utekl, přičemž poškozené způsobil zranění spočívající ve zlomenině spodiny pravé očnice a s tím související dvojité vidění, poruchy hybnosti pravé oční koule, otoky a krevní podlitiny obou víček vpravo, zlomeninu zevní stěny pravé očnice bez posunu úlomků a s tím související podspojivkový krevní výron v zevní části spojivky, otřes mozku lehkého stupně a pohmoždění temenní části hlavy ve střední čáře a vpravo s velkým hematomem, jež si vyžádala lékařské ošetření v Městské nemocnici Ostrava a následně ve Fakultní nemocnici Ostrava na Klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie s následnou hospitalizací od 15.1. - 19.1.2023 z důvodu operace rekonstrukce spodiny očnice vpravo a obvyklou dobou léčení v trvání 3 - 5 měsíců,

8) dne 19.12.2022 v době kolem 22:00 hodin v Ostravě-XY na ul. XY, nedaleko Mateřské školy XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech, po sledování poškozené M. H., tuto předběhl a pravou rukou ji chytil za levé rameno a levou ruku jí dal před obličej a snažil se jí strčit prsty do očí, poté ji po potýkání se ve stoje povalil na zem na záda, kde ji zalehl a znemožnil jí pohyb a snažil se jí dostat levou rukou pod zapnutý kabát a sahal jí přes kalhoty na zadek a nohy, avšak poté se jí podařilo ze sevření vymanit, několikrát jej pěstí v rukavici udeřit do obličeje, kopnout do rozkroku, poté překopnout přes hlavu, proto ve svém jednání nepokračoval a z místa utekl,

9) dne 19.12.2022 v době kolem 22:50 hodin v Ostravě-XY, v panelové zástavbě mezi domy na ulici XY poblíž křižovatky ulic XY a XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, založeného na nenadálém násilí, které spočívalo v přepadávání žen, jejich znehybnění a osahávání na intimních místech, přistoupil zezadu k poškozené M. V., tuto chytil pravou rukou přes ústa a strhl ji na zem, kde zůstala ležet na břiše, koleny na ní klečel, rukou držel za ústa, hlavu jí tlačil směrem vzad, i když jej kousala do ruky a opakovaně ji vyzýval, ať je zticha a nekřičí, následně jí levou nadzvedl zapnutý kabát, ruku jí vsunul pod kalhoty, kde měla ale oblečeny punčochy a v nich zastrčený nátělník, neúspěšně se snažil mezi jednotlivé vrstvy oblečení dostat, sáhl jí přes spodní prádlo na zadek a snažil se dostat do rozkroku, což se mu přes jednotlivé vrstvy oblečení nepodařilo, ruku pak vytáhl a z důvodu aktivní obrany poškozené a jejího intenzivního křiku ve svém jednání nepokračoval a z místa utekl“.

5. Za uvedenou trestnou činnost uložil odvolací soud obviněnému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu taktéž uložil podle § 99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné psychiatrické protialkoholní léčení ústavní a ochranné psychiatrické sexuologické léčení ústavní.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil odvolací soud obviněnému rovněž povinnost zaplatit poškozené Ostravské univerzitě IČO: 61988987, se sídlem Ostrava, Dvořákova 7/701, majetkovou škodu ve výši 6776 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené L. M., a S. S., odkázal s jejich nároky na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2024, č. j. 5 To 10/2024-1256, podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájce, a to pro důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.

8. Obviněný nejprve ve svém dovolání rozporuje naplnění subjektivní stránky u skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví § 145 tr. zákoníku [bod 7 výroku rozsudku odvolacího soudu]. Nepovažuje totiž za správný závěr soudu, že následky u poškozené I. H. jím byly způsobeny úmyslně. Rozporuje, že by úmyslně cílil na způsobení těžké újmy na zdraví u této poškozené ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, k čemuž dospěl odvolací soud na základě intenzity úderu, která byla dovozena ze závažnosti zranění a toho, že úder byl veden na hlavu poškozené (bod 20 rozsudku). Podle obviněného ovšem nelze automaticky předpovídat způsobení těžké újmy na zdraví jedním úderem beze zbraně do oblasti hlavy, když ve většině potyček dochází k útokům zpravidla vedeným právě do této oblasti, přičemž pouze v malém zlomku případů dojde k většímu poranění účastníků. Je toho názoru, že byť závažnější následky při takových útocích nejsou vyloučeny, tak jejich četnost není natolik vysoká, aby z jediného neozbrojeného úderu na tuto část těla šlo usuzovat na úmysl útočníka způsobit těžkou újmu na zdraví. Dodává, že jeho útok na tuto část těla přitom nebyl mířený prvoplánově, ale v situaci, kdy se snažil z místa činu uprchnout, jeho ruka dopadla při ohánění právě na hlavu poškozené a jednalo se spíše o souhru náhod, zmatenosti situace a vzájemného umístění jeho ruky a hlavy poškozené v daném okamžiku.

9. Tvrdí, že k vážnosti zranění poškozené přispělo i to, že k úderu zřejmě došlo ve chvíli, kdy se poškozená a on nacházeli na zemi a poškozená měla opřenou hlavu o zem. Odkazuje přitom na závěry znalce MUDr. Brzdy. Považuje tak za příliš přísné požadovat, aby si této spojitosti byl vědom, a to vzhledem k okolnostem průběhu útoku a skutečnosti, že trpí sexuální deviací snižující jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Domnívá se, že úder byl z jeho strany standardní intenzity.

10. Podle dovolatele o absenci záměru způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví svědčí i to, že byl shledán vinným z 9 útoků vůči ženám. Při žádném z jiných útoků neužil však násilí v té míře, aby způsobil poškozeným zranění, byť v podobě „pouhého“ ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentuje, že ani mstivě nereagoval na obranu jiných poškozených ve smyslu vystupňování násilí. Jako významné považuje dovolatel to, že podstata jeho sexuální deviace spočívala právě jen ve sledování a pronásledování náhodných žen.

11. Dovolatel dále zdůrazňuje, že objasňování zavinění je vysoce náročné a většinou nezbývá než mimo tvrzení odsouzeného usuzovat na subjektivní okolnosti pouze nepřímo z okolností objektivní povahy. Cituje přitom nález III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010. Obviněný tedy doznává, že došlo z jeho strany k úderu vůči poškozené, odmítá ale úmysl daná zranění poškozené způsobit. Má za to, že z žádného dalšího provedeného důkazního prostředku nelze jakkoli usuzovat na závěr odlišný od jeho tvrzení. Tedy nelze učinit závěr o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví, a to dokonce ani v rovině srozumění s takovým následkem. Je toho názoru, že se jedná o závažnou otázku, že odpověď na ni musí být ve světle zásady in dubio pro reo komplexněji důkazně a argumentačně podložena. V žádném případě ale vyřešení této otázky nesmí být v rozporu s provedenými důkazy, jak tomu je podle obviněného v posuzovaném případě.

12. Podle obviněného jeho možnost předvídat způsobení těžké újmy na zdraví poškozené v daném případě byla snížena existencí sexuální deviace a jí způsobené zmenšené příčetnosti. Je toho názoru, že lze oprávněně předvídat, že pachatel, který spáchá čin ve zmenšené příčetnosti, nebude schopen možné následky svého jednání posoudit do takové míry, jako kdyby u něj zmenšená příčetnost dána nebyla, což opět svědčí proti závěru o jeho úmyslném zavinění.

13. Mimo výše uvedené obviněný dává Nejvyššímu soudu na vědomí, že se na něj obrátila zmíněná poškozená stran náhrady škody způsobené jí předmětným skutkem, přičemž požadovanou náhradu újmy v celém rozsahu akceptoval, kdy její část se zavázal uhradit do 15 dnů a zbylou částku nejpozději do 15. 8. 2024. Obviněný tak Nejvyšší soud žádá, aby vzal v potaz i tuto snahu o nápravu následků způsobených trestným činem, jež odráží jeho vnitřní vlastnosti a jeho postoj ke spáchané trestné činnosti.

14. Obviněný je pak toho názoru, že ve vztahu k závěru o úmyslném zavinění stran těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle názoru obhajoby je namístě kvalifikace daného skutku podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku, tedy jako zločin úmyslného ublížení na zdraví s následkem těžké újmy na zdraví.

15. V další části dovolání obviněný namítá, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz zjištěné snížení jeho volních a rozpoznávacích schopností při stanovení trestu, a to, aniž by takový postup měl oporu v hmotném právu. S odkazem na závěry znaleckého posudku a výslech znalkyně MUDr. Hind akcentuje, že vliv na jeho rozpoznávací a volní schopnosti byl prokázán, s čímž se oba soudy ztotožnily. Akcentuje, že vliv této sexuální deviace na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byl značný, a nikoli pouze zanedbatelný, jak by se mohlo zdát z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který vliv deviace prakticky opomněl zohlednit. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 70/64 ze dne 23. 12. 1964 upozorňuje obviněný na to, že v případě, kdy se na zmenšení příčetnosti podílí mimo sexuální deviace i alkohol, nevylučuje to možnost využití § 40 tr. zákoníku, ale je třeba vždy zkoumat, jaká z těchto příčin je tou rozhodující, a následně aplikovat zmíněné ustanovení. Poukazuje na to, že v předchozím řízení nebyly připuštěny nové důkazní návrhy, když požadoval vypracování nového znaleckého posudku z oboru sexuologie, který by objasňoval nedostatky znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Hind. Taktéž upozorňuje na to, že žádným z lékařů mu nebyla navržena žádná jiná léčba než ta, kterou podstupoval, a že tedy fakticky neměl jinou reálnou možnost, jak se se svojí deviací vyrovnat.

16. Stran zaviněného způsobení stavu zmenšené příčetnosti požíváním alkoholu obviněný upozorňuje, že existuje i názor, že v určitých situacích je namístě pohlížet na požívání alkoholu jako na skutečnost nezaviněnou. To v těch případech, kdy je pachatel v takové fázi alkoholismu, případně ve spojení s dalšími psychickými poruchami, že již není schopen dalšímu užívání odolat ani při vynaložení velmi vysokého úsilí. V takových případech by podle obviněného mělo taktéž dojít k aplikaci § 40 tr. zákoníku (R 6/1974 tr., R 30/2005 tr.). Podle znalkyně MUDr. Hind měl přitom trpět duševní chorobou – závislostí na alkoholu, a to ve stadiu IV podle Krečmera, což je nejvyšší možný stupeň závislosti podle této stupnice. Obviněný tak konstatuje předpoklad, že i v části, kterou byla jeho příčetnost zmenšena požitím návykové látky a nikoli sexuální deviací, nebylo toto zmenšení zaviněné, a to právě z důvodu zjištěné extrémní závislosti na alkoholu, při které již není dobře možné požívání alkoholu odolat. Akcentuje, že z provedeného dokazování vyplývá jeho značná snaha bojovat jak se svými psychologickými problémy, tak s problémy s alkoholismem, neboť již od roku 2019 dobrovolně vyhledal pomoc a docházel na pravidelné terapie k psycholožce PhDr. Bibianě Hubálkové a od března roku 2022 i k sexuoložce MUDr. Jitce Svobodové.

17. Obviněný je také toho názoru, že soudy při určování trestu nevzaly v potaz ani jeho okamžité doznání ke spáchaným činům po jejich skutkové stránce, jeho všeobecnou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, kdy jen pouze nesouhlasil s právní kvalifikací skutků, což se však později ukázalo jako správné, neboť kvalifikace byla odvolacím soudem změněna na kvalifikaci mírnější. Trest vnímá jako značně přísný, když ze znaleckého posudku MUDr. Hind plyne, že po absolvování ústavní léčby jsou jeho šance na úspěšnou resocializaci příznivé. Podle obviněného je tak zřejmé, že vrchní soud vadně aplikoval hmotné právo a jeho neaplikování si zdůvodnil skutečnostmi, které nemají oporu v proběhlém dokazování. Postupoval tak v rozporu s právní úpravou, čím byl naplněn odvolací důvod podle „§ 256b odst. 1 písm. h)“ [patrně § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – pozn. Nejvyššího soudu].

18. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265m tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2024, č. j. 5 To 10/2024-1256, v celém rozsahu zrušil a ve věci následně sám rozhodl, případně aby po zrušení napadeného rozsudku věc podle § 265l odst. 1 vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání.

19. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 1 NZO 476/2024, nejprve předestřela předcházející průběh trestního řízení, obviněným uplatněné dovolací důvody a stručně předestřela jeho argumentaci. Následně konstatuje, že dovolání je de facto směřováno pouze do výroku o vině vztahujícímu se ke skutku popsanému jako druhému pod bodem 7 dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, který byl právně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Těžiště argumentace dovolatele přitom směřuje do nenaplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu ve formě nepřímého úmyslu, když obviněný taktéž napadá výrok o trestu pro tvrzené chybné neaplikování § 40 tr. zákoníku a trest tak shledává jako nepřiměřený.

20. Stran námitek do naplnění subjektivní stránky je toho názoru, že tyto lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně s ohledem na všechny okolnosti případu je namístě je odmítnout. Zejména s ohledem na skutečnosti uvedené v protokolu o hlavním líčení (viz strana 6, str. 12 a 22 protokolu o hlavním líčení ze dnů 2.–4. 10. 2023), resp. zejména vzhledem k samotnému vyjádření obviněného. Dále také vzhledem k té skutečnosti, že obviněný i v rámci první části skutku pod bodem 7 poškozenou zcela bezohledně srazil na zem, čímž ji způsobil poškození temene hlavy a lehký otřes mozku, takže lze důvodně usuzovat, že následky na jejím zdraví mu byly minimálně zcela lhostejné. Není totiž pochyb o tom, že samotný nekontrolovaný pád na zem může způsobit vážná zranění, a to i taková, která mohou odpovídat těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně tak lze jen stěží uvěřit tvrzení obviněného, že bezprostředně poté, co se pokoušel utéct z místa činu, jednal pouze ve zkratu a méně bezohledně než předtím, nebo že mu jakkoli záleželo na tom, jaká zranění poškozené užitým násilím způsobí. Navíc, byť obviněný uvedl, že se po poškozené oháněl, aby ho pustila, tak po přečtení znaleckého posudku v hlavním líčení sám upřesnil, že ji udeřil ranou pěstí kolmo dolů. Ze znaleckého posudku nadto vyplývá, že muselo dojít minimálně ke dvěma úderům na hlavu poškozené, které musely působit velkou intenzitou. Z relativně malé vzdálenosti a směru útoku pěstí kolmo dolů se musel obviněný vědomě snažit zasáhnout tělo poškozené, neboť jenom tak mohl dosáhnout toho, aby jej pustila, přičemž musel dát úder z relativně malé vzdálenosti, aby jím dokázal způsobit zlomeninu, tudíž do něj cíleně vložil velikou sílu. Z popsaného děje je evidentní, že odvolací soud správně obviněnému neuvěřil, že se po poškozené pouze ohnal a nešťastnou náhodou zasáhl hlavu poškozené.

21. Podle státní zástupkyně tak odvolací soud správně konstatoval úmyslné zavinění ze strany obviněného, když každému alespoň průměrným rozumem nadanému dospělému člověku musí být zřejmé, že lze úderem pěstí silnou intenzitou na ležící tělo na zemi, zejména na hlavu, způsobit i zlomeninu. Tedy nejedná se o nijak výjimečný a neočekávatelný následek. Existence konkrétních okolností, které mohly podle představ obviněného případnému vzniku zlomeniny zabránit, není zřejmá a z jeho jednání lze usoudit, že na žádné takové okolnosti ani nespoléhal. Státní zástupkyně tak považuje kvalifikaci jednání obviněného odvolacím soudem jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za správnou, neboť byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto zločinu. Akcentuje, že pro naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu postačí i úmysl nepřímý, který je definován v § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

22. Ohledně druhého námitkového okruhu stran neaplikování § 40 tr. zákoníku státní zástupkyně konstatuje, že tyto lze taktéž podřadit pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. K tomu státní zástupkyně dodává, že odvolací soud správně dospěl k závěru, že obviněný jednal ve zmenšené příčetnosti a zároveň náležitě zdůvodnil, proč nebyl dán prostor pro aplikaci § 40 tr. zákoníku. Důvodem byla skutečnost, že si obviněný stav zmenšené příčetnosti přivodil také vlivem návykové látky. Podotýká, že otázka zavinění je otázkou právní, a tedy sama skutečnost, že obviněný byl podle znalkyně závislý na alkoholu do té míry, že nebyl schopen si konzumaci alkoholu odepřít, neznamená, že užití alkoholu, které mělo vliv na jeho zmenšenou příčetnost, bylo nezaviněné.

23. Státní zástupkyně upozorňuje na to, že z výslechu znalkyně MUDr. Hind vyplývá, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly ovlivněny konzumací alkoholu i sexuální deviací společně (šlo o neoddělitelnou součást probíhajících skutků) a byly obě sníženy pouze o 40 %, tj. na 60 %. Není tak pravdou, jak v dovolání uvádí obviněný, že jeho rozpoznávací schopnosti byly sníženy na 60 % a ovládací na 40 %. Nelze přitom přehlédnout, že sám obviněný uvedl, že ze zkušenosti věděl, že alkohol u něj odbržďuje zábrany, přičemž znalkyně konstatovala, že obviněný pil tzv. na kuráž, tj. cíleně za účelem odbrždění zábran a puzení, kterému do té doby odolával, přičemž účinky alkoholu na svou osobu znal, a právě proto ho používal. Z toho je evidentní, že alkohol měl podstatný vliv na jeho stav i trestněprávní jednání.

24. Státní zástupkyně dále upozorňuje, že aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku je pouze fakultativní a obecně nelze zmenšenou příčetnost považovat za polehčující okolnost. Taktéž pro úplnost dodává, že návrh obviněného na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem byl nalézacím soudem jako nadbytečný zamítnut a tento postup jím byl zdůvodněn v bodech 64 a 65 odůvodnění jeho rozsudku. Byť obviněný v podaném dovolání výslovně nenamítá, že by se mělo jednat o tzv. opomenutý důkaz, vyjadřuje obviněný přesvědčení, že tento důkaz měl být proveden. Považuje proto za vhodné uvést, že ohledně tohoto důkazního návrhu se v souladu s konstantní judikaturou o tzv. opomenutý důkaz nejedná. Stran tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu státní zástupkyně konstatuje, že tyto námitky nespadají pod žádný dovolací důvod. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, nejedná-li se o trest odnětí svobody na doživotí, lze úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V tomto ohledu zdůrazňuje, že obviněnému byl uložen zákonem předpokládaný druh trestu, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby i způsobem odpovídajícím tr. zákoníku. K tomu pouze dodává, že dovolatel ani nenamítá, že by se mělo jednat o trest neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, přičemž z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že se odvolací soud řádně zabýval jak polehčujícími, tak přitěžujícími okolnostmi.

25. Státní zástupkyně proto vyjadřuje názor, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

26. Dne 21. 10. 2024 pak zaslal obviněný Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V té vyslovuje nesouhlas s názory státní zástupkyně a trvá na tom, že pro důvody, které rozvedl ve svém dovolání, nelze učinit závěr o úmyslu způsobit poškozené H zranění v intenzitě těžkého ublížení na zdraví. Dále taktéž nesouhlasí s předmětným vyjádřením co do nemožnosti aplikace § 40 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Akcentuje, že již v dovolání poukázal na judikaturu, podle které pokud je závislost na alkoholu natolik extrémní, že není v moci osoby další konzumaci alkoholu odolat, zejména ve spojení s existencí jiné duševní poruchy, není možné automaticky vyloučit aplikaci § 40 tr. zákoníku. Poukazuje, z jeho pohledu, na logickou rozpornost skutečností, na které Nejvyšší státní zastupitelství poukazuje. Konkrétně odkazuje na bod 12 vyjádření, ze kterého cituje, přitom podle názoru obhajoby existuje v tvrzení znalkyně, na které Nejvyšší státní zastupitelství v daném bodě odkazuje, vnitřní rozpor, neboť pokud by odsouzený puzení skutečně odolával, neměl by potřebu „pít na kuráž“, jelikož by necítil potřebu učinit něco, kvůli čemu pije na kuráž. Podle obviněného pít cíleně za účelem odbrzdění zábran a puzení není možné. Skutečnost, že měl potřebu pít na kuráž, svědčí pouze o již předchozí existenci tohoto puzení. Je přesvědčen, že z proběhlého dokazování není zřejmé, nakolik byla zmenšená příčetnost způsobena duševní poruchou a nakolik pitím alkoholu. Není možné podle obviněného vyloučit, že jeho příčetnost byla podstatně zmenšená pouhou existencí duševní poruchy bez ohledu na to, zda se napil na kuráž, nebo ne. Obviněný tak trvá na názoru, že aplikace § 40 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku byla namístě.

27. Obviněný dále upozorňuje na tu skutečnost, že již byla z jeho strany poškozené H. uhrazena i druhá a poslední část odškodnění za újmu způsobenou trestným činem. V souladu s dohodou uzavřenou mezi odsouzeným a poškozenou tak zaplatil na náhradě újmy částku v celkové výši 382 707 Kč. To dokládá i kopií listin o provedené platbě na účet poškozené. Závěrem uvádí, že ve všem ostatním pak odkazuje „na text odvolání“.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

30. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

31. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

32. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř.

33. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.

Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např. provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.

2010, sp. zn. 7

Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

36. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje částečně obdobné námitky jako v řízení předcházejícím (zejména stran nezohlednění snížení rozpoznávací a ovládací složky a obecné námitky stran nepřiměřenosti trestu), přičemž soudy nižších stupňů na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.

37. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného z pohledu jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolatel pak ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil námitky stran nenaplnění subjektivní stránky u zvlášť závažného zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a nepoužití § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku při ukládání trestu a uložení nepřiměřeného přísného trestu. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů odvolacím soudem, když zároveň, byť to obviněný výslovně neuvádí, naznačuje i existenci tzv. opomenutých důkazů.

38. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v první variantě. Předně je třeba uvést, že uplatněná argumentace ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je velmi kusá, když obviněný fakticky naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje z toho, jak soud druhého stupně hodnotil naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Lze tedy konstatovat, že ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., v jeho první variantě, obviněný fakticky soudům nižších stupňů vytýká způsob hodnocení provedených důkazů těmito soudy, se kterým vyslovuje nesouhlas. Těžiště argumentace obviněného je tak založeno na prostém nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když na základě tohoto nesouhlasu následně rozporuje naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tedy primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

Takto formulované dovolací námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, podřadit.

39. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále v dovolání pouze v náznacích namítá, že v předcházejícím řízení nebyly připuštěny jeho důkazní návrhy, konkrétně nový znalecký posudek z oboru sexuologie, který by podle něho vyjasňoval značné nedostatky posudku vypracovaného MUDr. Hind, aniž by ovšem výslovně uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů. Bez ohledu na skutečnost, že obviněný se výslovně nedovolává existence opomenutých důkazů, považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto argumentaci, byť stručně, reagovat. Předně je třeba uvést, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

40. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

41. Zde je nutno poukázat na to, že nalézací soud, konkrétně v bodech 64– 65 svého rozhodnutí, se podrobně vypořádal s návrhem obhajoby na vypracování nového znaleckého posudku z oboru sexuologie. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Důkazními návrhy obhajoby se rovněž zabýval odvolací soud (viz body 13–15 rozsudku soudu druhého stupně) a přiléhavě se s nimi vypořádal. Již z pohledu postupů soudů nižších stupňů se nemůže jednat v případě nevypracování nového znaleckého posudku z oboru sexuologie o tzv. případ opomenutých důkazů. Navíc je třeba zdůraznit, že již soud prvního stupně si byl vědom určité rozporuplnosti znaleckého posudku MUDr. Hind Mansour Musové, vypracovaného v rámci přípravného řízení, takže znalkyně byla osobně slyšena v rámci hlavního líčení, kdy své závěry přesvědčivě objasnila a odstranila jakékoliv pochybnosti stran svých závěrů. Takový postup odpovídal § 109 tr. ř. U hlavního líčení pak byla dána obhajobě možnost klást znalkyni otázky, čehož obhajoba využila, takže práva obviněného byla plně respektována. Navíc je třeba zdůraznit, že samotný nesouhlas obviněného se závěry znalkyně neodůvodňuje nutnost vypracovaní nového znaleckého posudku.

42. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami, které uplatnil obviněný ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud se nejprve zabýval argumentací obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Fakticky obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že u něho bylo dáno srozumění s tím, že může svým jednáním poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod s velkou dávkou tolerance, neboť dovolatel v rozhodující míře vyjadřuje pouze nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a jaké závěry z nich dovodily.

43. Jak již bylo naznačeno, obviněný namítá, že u něho není dána subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto připomíná nejprve obecná východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (ŠÁMAL, Pavel a kol., Trestní zákoník I. Obecná část § 1–139. Komentář. 3. vydání.,

Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.

10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

44. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se tedy musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. R 60/1972-IV.). V případě skutkové podstaty podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je třeba zvážit nejen to, jakým předmětem byl útok proti tělo veden, ale i z další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu, místo zásahu na těle poškozeného (např. zda útok byl veden proti místům, kde jsou uloženy životně důležité orgány), způsob jednání pachatele, jeho vztah k poškozenému, osobní vlastnosti pachatele apod. (srov. R 35/1991).

45. Trestný čin podle § 145 tr. zákoníku lze spáchat výhradně úmyslně. Úmysl se přitom musí vztahovat i k následku v podobě způsobení těžké újmy na zdraví, takže pachatel musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí oběti vážné zranění či jinou vážnou poruchu zdraví. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (NS Pls 5/65, Rt II/1965). Zároveň je třeba hodnotit i okolnosti, za kterých se útok stal a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. NS 10 Tz 21/63, Rt 16/1964). Minimálně srozumění se způsobením těžké újmy na zdraví bývá dovozováno typicky například v případech, kdy pachatel svůj útok provádí v podobě intenzivního bití, kopání a podobnými útoky vedenými na hlavu, hrudník, oblast břišní dutiny či na záda poškozeného (srov. např. NS 4 Tdo 1224/2014, 8 Tdo 1534/2012, 8 Tdo 1073/2014, 8 Tdo 114/2013 aj.). Zohledňovat je třeba i věk, zdraví či tělesnou konstituci poškozeného. Srov. § 145 [Těžké ublížení na zdraví]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 1–204. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 7–12.

46. Jak již bylo konstatováno, z hlediska naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý, ale postačí úmysl nepřímý. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit.

O zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.

Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

47. Z pohledu shora naznačených teoretických východisek je třeba akcentovat, že naplněním subjektivní stránky ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se odvolací soud zabýval, a to konkrétně v bodech 18–20 svého rozsudku, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje, když má za to, že odvolací soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, z čeho nepřímý úmysl obviněného konkrétně dovodil. Nad rámec úvah odvolacího soudu považuje i Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že ze znaleckého posudku plyne, že obviněný udeřil poškozenou ranou pěstí do obličeje tak, že ji způsobil zlomeninu spodiny pravé očnice, když podle znalce k takovému poranění skeletu musel použít vyšší intenzitu síly. Současně je třeba poukázat na to, že je zjevné, že obviněný věděl, na jakou část těla poškozené útočí (viz výpověď obviněného u hlavního líčení), když sám nakonec připustil, že zranění poškozené vzniklo ranou pěstí kolmo dolů (srov. taktéž čl. 1116-verte, 1119-verte, 1124-verte spisového materiálu). Již ze samotného vyjádření obviněného, že zranění vzniklo „ránou pěstí kolmo dolů“ a „zdálo se mi, že mě paní chytla za bundu, proto jsem ji ve zkratu praštil“ je zcela zřejmé, že se nejednalo o pouhé neplánovité a instinktivní ohnání se, jak tvrdí obviněný v podaném dovolání, ale o zcela cílený útok na hlavu poškozené, a to při použití vyšší intenzity síly. Již z pohledu samotného vyjádření obviněného je jeho obhajoba ohledně tzv. neúmyslného ohnání zjevně nevěrohodná.

48. Z pohledu provedeného dokazování lze tedy mít za to, že obhajoba obviněného, že nebyl srozuměn s tím, že může poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví, je ryze účelová. Není totiž pochyb o tom, že obviněný musel být minimálně vzhledem ke způsobu, jakým vedl útok vůči tělu poškozené, kdy tato ležela na zemi právě v důsledku předchozího útoku obviněného, přičemž již prvotní útok ze strany obviněného musel nepochybně vést k tomu, že poškozená byla otřesena, a vzhledem k intenzitě použitého násilí (vyšší), srozuměn s tím, že pokud útočí sevřenou rukou v pěst do oblasti hlavy poškozené za situace, kdy poškozená leží na zemi, tedy na tvrdé podložce, může způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku a musel být s touto eventualitou i srozuměn. V tomto směru je třeba uvést, že je všeobecně známo, že právě útoky směřované na hlavu, tedy tu část těla, kde se nachází důležité orgány, jako např. mozek, vedené vyšší intenzitou, mohou způsobit velmi závažná zranění, včetně smrtelného následku. Navíc útok byl veden pěstí, tedy způsobem, které vede k tomu, že útok je intenzivnější než např. úder otevřenou dlaní tzv. facka. V tomto směru je také třeba akcentovat, že intelekt obviněného mu umožnoval si uvědomit, že způsob jeho útoku může vést ke vzniku těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a musel být s takovou eventualitou srozuměn.

49. Pokud obviněný namítá, že jeho možnosti předvídat způsobení těžké újmy na zdraví u poškozené byly sníženy existencí sexuální deviace a jeho zmenšenou příčetností, tak lze pro stručnost odkázat na bod 22 rozhodnutí soudu druhého stupně, kde správně (shodně jako soud prvního stupně) konstatoval, že se nejedná o nepříčetného pachatele. Navíc je třeba akcentovat, že zmenšená příčetnost měla vliv na ovládací a rozpoznávací schopnost obviněného ve vztahu ke spáchání sexuálně motivovaných činů, nikoliv trestnému činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, když motivem spáchání této trestné činnosti byla snaha utéci z místa činu. Nadto nelze ani pominout, že obviněný disponuje vyšší inteligencí a že si svého problémového chování byl plně vědom, kdy podle PhDr. Petra Šišáka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, obviněný svou vyšší inteligenci použil právě na to, aby se zdokonalil v páchání trestné činnosti a snížil riziko svého odhalení (viz bod 40 rozsudku soudu prvního stupně). Ze spisového materiálu je také zjevné, že obviněný pil tzv. na kuráž (bod 4 rozsudku soudu prvního stupně, bod 22 rozsudku soudu druhého stupně) a že si byl dobře vědom problematických účinků alkoholu na jeho osobu a na odbourávání zábran. Nakonec na rizika užívání alkoholu byl upozorněn i ošetřující psycholožkou (viz SMS komunikace). Současně nelze pominout, že i z výpovědi obviněného ohledně způsobu útoku na poškozenou je patrné, že si zcela zřetelně pamatuje průběh útoku na poškozenou a také jakým způsobem a z jakého důvodu provedl předmětný úder proti hlavě poškozené. Tedy i přes zjištěnou a prokázanou sexuální deviaci a skutečnost, že obviněný byl podnapilý, lze uzavřít, že obviněný musel být srozuměn s tím, že jeho fyzický útok vůči poškozené může u ní vést ke způsobení těžké újmy na zdraví a nepochybně byl s touto eventualitou srozuměn.

50. Lze tedy uzavřít, že argumentace obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je v rozhodující míře založena na prostém nesouhlasu obviněného se závěry soudů nižších stupňů, který však nepřekračuje pouhou polemiku se způsobem, jak soudy nižších stupňů, zejména soud druhého stupně, hodnotil provedené důkazy, když Nejvyšší soud neseznal v předcházejícím řízení existenci obviněným namítaného tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skrze jeho existenci pak obviněný fakticky rozporuje dovození subjektivní stránky u přisouzeného trestného činu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kdy jeho námitky lze sice po čistě formální stránce podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak po stránce obsahové se jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné, jak bylo výše již předestřeno. Proto Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného nemohl přisvědčit.

51. Z dovolání obviněného je taktéž patrné, že část své argumentace, cílené na naplnění subjektivní stránky u trestného činu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, směřuje do neaplikování zásady in dubio pro reo. Jak již bylo předestřeno, odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že provedené důkazy jsou takového rázu, že umožňují vyslovit nade vší pochybnost závěr o vině obviněného a že tedy namístě není aplikace zásady in dubio pro reo. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze stručně dodává, že zmíněná zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr.

ř.), takže tato námitka by nemohla obviněným zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

Toto pravidlo má tudíž procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury týkající se nemožnosti naplnit touto námitkou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, ale ani žádný jiný, lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

52. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.

5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětnou trestnou činností a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného.

I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat zejména na rozhodnutí soudů nižších stupňů, ze kterých je vina dovolatele zcela zjevná.

Takovou argumentaci dovolatele tak nelze podřadit pod dovolací důvody § 265b tr. ř.

53. Obviněný rovněž namítá, že odvolací soud při ukládání trestu nezohlednil § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle obviněného soud měl při ukládání trestu buď zohlednit, že se trestné činnosti dopustil ve zmenšené příčetnosti a uložit mu trest podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku pod dolní hranici zákonné trestní sazby nebo alespoň tuto skutečnost zohlednit při ukládání trestu podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry.

Ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku tedy představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky. Pachatelem nezaviněná zmenšená příčetnost v době spáchání trestného činu odůvodňuje zvláštní postup spočívající v tom, že se k ní přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu. To může znamenat uložení jiného druhu trestu, než jaký by soud uložil při neexistenci zmenšené příčetnosti pachatele, anebo se to projeví v rámci trestní sazby, popřípadě i v kombinaci s příslušným ochranným opatřením, anebo u některých alternativních druhů trestů nespojených s odnětím svobody (srov. ŠÁMAL, P.

a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 827 s.). Jedná se tedy o povinný postup soudu při ukládání trestu za situace, když z provedeného dokazování vyplyne, že trestný čin byl spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti, za podmínky neovlivnění pachatele návykovými látkami.

54. Podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku má-li soud za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 99 tr. zákoníku) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 3 tr. zákoníku, a uloží zároveň ochranné léčení. Aplikace tohoto ustanovení závisí na vůli soudu a nelze se jí v žádném případě domáhat. Jde o jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti (§ 27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 829 s.). Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s trestem. Pro posouzení, zda při ukládání trestu postupovat podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku, je podstatné kvantitativní a kvalitativní hledisko zmenšené příčetnosti, tzn. jakého charakteru je duševní porucha určující zdravotní stav pachatele a do jaké míry se tím jeho duševní stav přiblížil ke stavu nepříčetnosti (§ 26 tr. zákoníku). Tím se zároveň vymezí druh a forma ochranného léčení, které soud uloží vedle kratšího trestu odnětí svobody. Stupeň zmenšené pachatelovy příčetnosti a vliv, jaký toto snížení mělo na spáchání trestného činu, budou pak určující pro odpověď na otázku, o kolik kratší trvání trestu postačí uložit. Postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze za splnění všech následujících předpokladů: a) nejde o úplnou nepříčetnost pachatele (§ 26 a § 360 tr. zákoníku), b) není zde důvod k upuštění od potrestání podle § 47 tr. zákoníku a c) nepostačuje ani samotné použití § 40 odst. 1. tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. Obecná část § 1–139, Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 827 s.). Současně je třeba akcentovat, že tento postup je možný uplatnit pouze na pachatele, který v době spáchání trestného činu splňoval podmínky uvedené v § 40 odst. 1 tr. zákoníku, tedy byl zmenšeně příčetný, a současně si tuto sníženou příčetnost, byť z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky.

55. Z obsahu námitek obviněného plyne, že pochybení odvolacího soudu při stanovení druhu trestu a jeho výměry spatřuje v chybném posouzení § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pakliže soudy neshledaly podmínky pro jeho použití. Z pohledu tohoto tvrzení lze mít za to, že námitku stran tvrzené aplikace ustanovení § 40 tr. zákoníku lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v alternativě týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 556/2018).

56. Předně je třeba uvést, že odvolací soud při ukládání trestu výslovně uvedl, byť stručně, že přihlédl k tomu, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil pod vlivem sexuální deviace, přestože není pochyb o tom, že se na spáchání trestné činnosti podílel i vliv alkoholu, (viz bod 23 rozsudku odvolacího soudu). Tvrzení obviněného, že odvolací soud nijak nevzal v úvahu jeho sexuální deviaci a z ní vyplývající stav zmenšené příčetnosti tedy neodpovídá skutečnému postupu odvolacího soudu, který je zachycen v odůvodnění jeho rozhodnutí.

57. Pokud pak obviněný poukazuje na ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku a akcentuje, že použití tohoto ustanovení nemůže vyloučit skutečnost, že na jeho zmenšené příčetnosti se podílel i vliv alkoholu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud se otázkou použití § 40 odst. 2 tr. zákoníku při ukládání trestu zabýval. Skutečně nemožnost aplikace ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnil tím, že obviněný se vytýkaného trestněprávního jednání dopustil pod vlivem alkoholu. Pokud obviněný akcentuje, že je podle znalců osobou závislou na alkoholu, takže jednal nezaviněně ve vztahu k jeho požití, je třeba zdůraznit, že dovolatel při formulaci této námitky zcela pomíjí svoji vlastní výpověď, že účinky alkoholu na svoji osobu znal, ale zejména, že si podle vlastního vyjádření, alkohol dával tzv. na kuráž. Nakonec vyjádření obviněného podporuje i vyjádření znalců v předmětné věci. Pokud za dané situace odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci není namístě aplikovat ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, přestože se obviněný dopustil trestné činnosti ve stavu zmenšené příčetnosti vyvolané jeho sexuální poruchou, nelze v jeho postupu spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

58. Obviněný ve svém dovolání dále žádá Nejvyšší soud, aby vzal v potaz i jeho postoj k náhradě způsobené újmy u poškozené H. K tomu lze uvést následující. Je nepochybně pozitivní, pokud obviněný akceptoval požadovanou náhradu způsobené újmy jmenované, kdy její část se zavázal uhradit do 15 dnů a zbylou částku nejpozději do 15. 8. 2024, tyto částky poté uhradil. Tato následná skutečnost však nemá nijaký význam k podpoře námitek obviněného stran dovození naplnění subjektivní stránky u trestného činu § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou skutečnost ale může obviněný například uplatnit ve vztahu ke stavu jeho polepšení v rámci případného řízení o podmíněném propuštění.

59. Shodně z pohledu uplatněných dovolacích důvodů jsou bez významu námitky směřující do uloženého trestu, když tzv. námitky do uloženého trestu lze v dovolacím řízení uplatňovat pouze v omezené míře, tedy v případě, že by obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou za trestný čin, kterým byl uznán vinným, či takový druh trestu, jehož uložení zákon neumožňuje [viz § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. O takovou situaci se v dané věci nejedná a obviněný to ani netvrdí.

60. K určitému průlomu do shora uvedeného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejedná.

61. Toliko obecně je třeba uvést, že odvolací soud při ukládání trestu řádně a dostatečně zdůvodnil druh a výměru uloženého trestu, když vzal v úvahu jednak skutečnosti, které obviněnému polehčovaly (např. omluva poškozeným, vedení řádného života před spácháním trestné činnosti), ale i přitěžující (např. větší rozsah trestné činnosti, více poškozených, skutečnost, že obviněný jednal do určité míry s rozmyslem). Současně vzal v úvahu i zjištěnou sexuální deviaci. Pokud za dané situace uložil obviněnému trest ještě pod polovinou zákonné trestní sazby (§ 145 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku), jedná se nepochybně o trest v rámci zákonné trestní sazby stanovené za nejpřísnější trestný čin. Takový trest nelze ani považovat za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.

62. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze pouze formálně podřadit pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Přičemž další námitky obviněného nelze pod jím uplatněné dovolací důvody, ale ani žádné jiné uvedené v § 265b tr. ř. podřadit. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 10. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu