USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný Petr Kalfiřt, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 5 To 453/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 53/2018, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Petra Kalfiřta odmítá.
1. Okresní soud v Chomutově (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 3 T 53/2018, rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného Petra Kalfiřta pro jeho nepřípustnost z důvodu promlčení. Obviněný dne 12. 1. 2022 prohlásil, že ve smyslu § 11 odst. 4 tr. ř. trvá na projednání věci, proto soud prvního stupně v trestním řízení pokračoval a rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 3 T 53/2018, obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), neboť dospěl k závěru, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 5 To 358/2022, byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 3 T 53/2018, byl obviněný uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle § 227 tr. ř. mu nebyl uložen trest. Poškozená obchodní společnost S. Č., s. r. o., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný Petr Kalfiřt a poškozená obchodní společnost S. Č., s. r. o. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 5 To 453/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené obchodní společnosti zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl a při nezměněném výroku o vině a neuložení trestu obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené S. Č., s. r. o., majetkovou škodu ve výši 825 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ve stručnosti spočíval v tom, že dne 25. 4. 2016 v Kadani převedl darovací smlouvou bytovou jednotku v XY, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na pozemku, na svého vnuka P. Š., ač věděl, že se jedná o jeho jediný hodnotný majetek, a přes skutečnost, že dne 18. 4. 2016 v XY, jako jednatel společnosti International EPS, s. r. o., uzavřel se společností S. Č., s. r. o., dohodu o uznání dluhu a jeho uhrazení, na základě které jednak za dlužníka obchodní společnost International EPS, s.
r. o., uznal dluh ve výši 1 500 000 Kč a jednak jako fyzická osoba přistoupil k tomuto dluhu podle § 1892 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přitom znal svou ekonomickou situaci a ekonomický stav jím řízené společnosti, věděl, že z žádného jiného zdroje příjmů nemá možnost předmětný závazek zcela uhradit, a to ani z budoucích plánovaných příjmů. Tímto jednáním způsobil obchodní společnosti S. Č., s. r. o., škodu ve výši nejméně 825 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Petr Kalfiřt prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že provedeným dokazováním byla vyvrácena jeho vina, neboť předmětná pohledávka, ke které měl přistoupit, byla sporná co do svého vzniku, výše i trvání. Nedošlo ani ke zpětnému postoupení pohledávky na poškozenou obchodní společnost S. Č., s. r. o., navíc na předmětné dohodě o uznání dluhu a jeho uhrazení ze dne 18. 4. 2016 chybí jeho podpis fyzické osoby, která k dluhu přistupuje. Dovolatel namítl, že k podpisu této dohody byl donucen nátlakem. Obviněný rovněž poukázal na článek 4.5. smlouvy o dílo uzavřené mezi obchodní společností International EPS, s. r. o., jako objednatelem a obchodní společností S. Č., s. r. o., jako zhotovitelem, podle něhož přílohami faktur měly být soupisy provedených prací a u konečné faktury protokol o předání a převzetí díla. Při nedodržení tohoto ujednání nebylo povinností objednatele plnit. Není proto pravdivé tvrzení poškozené, že dluh byl nesporný. Tato předběžná otázka nebyla soudy nižších stupňů správně vyřešena. Pokud nevznikla pohledávka zhotovitele, pak ani nemůže být předmětem trestního řízení, navíc obviněný jako fyzická osoba do uzavřeného smluvního vztahu nikdy nevstoupil.
6. Dále obviněný uvedl, že byly soudy nižších stupňů nedůvodně zamítnuty jím navržené důkazy. Rovněž namítl, že obchodní společnosti International EPS, s. r. o., nebylo nikdy oznámeno, že došlo ke zpětnému postoupení pohledávky ze společnosti REVITAL SERVIS, s. r. o., na poškozenou obchodní společnost S. Č., s. r. o. Tato skutečnost nebyla v řízení tvrzena ani prokazována. Poškozená i REVITAL SERVIS, s. r. o., potvrdily, že žádné takové oznámení učiněno nebylo. Neexistuje listina prokazující, že obviněný byl o této skutečnosti informován. Vzhledem k tomu měl obviněný za to, že dohoda o uznání dluhu a jeho uhrazení ze dne 18. 4. 2016 je paaktem, který nevyvolává žádné důsledky, neboť nebyla uzavřena mezi aktuálním držitelem sporné pohledávky a dlužníkem.
7. K dohodě o uznání dluhu obviněný namítl, že nebylo přihlédnuto k absenci jeho podpisu jako fyzické osoby na smlouvě o přistoupení k dluhu. Podle jeho názoru je nepřípustné, aby dlužná částka a důvod jejího vzniku byl v dohodě o uznání dluhu vymezen tak, že pohledávka obchodní společnosti S. Č., s. r. o., za společností International EPS, s. r. o., je sporná v celé výši a má být nahrazena částkou 1,5 milionu Kč. Formulace dohody o uznání dluhu nesplňuje podle obviněného požadavky kladené ustanovením § 2053 o. z. Není zde totiž jednoznačně a nezaměnitelně identifikován důvod uznávaného dluhu a jeho výše. Nestačí pouhé konstatování existence dluhu. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které výše uvedené náležitosti uznání dluhu musí být vyjádřeny tak, aby byly objektivně určitelné. Obviněný namítl, že dohoda o uznání dluhu je absolutně neplatná rovněž z důvodu absence projevu jeho svobodné vůle. V této souvislosti poukázal na skutečnosti svědčící o nátlaku na jeho osobu při uzavírání předmětné dohody o uznání dluhu. Zdůraznil, že odvolací soud nedůvodně neprovedl jeho důkazní návrhy.
8. S ohledem na uvedené obviněný uzavřel, že neexistuje dluh, k jehož hrazení by byl povinen, že k němu nebylo zákonným způsobem a platně přistoupeno, že obchodní společnost S. Č., s. r. o., nebyla v předmětné době věřitelem obviněného, a tudíž ani osobou poškozenou, a proto vůči ní nemohl spáchat trestný čin. Jeho jednání, kterým darovací smlouvou převedl byt ve svém vlastnictví na svého vnuka, nebylo podle jeho názoru jednáním nezákonným (viz článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Rozsudky soudů nižších stupňů jsou podle dovolatele nesprávné a nezákonné. Současně nesouhlasil s tím, aby poškozené byla přiznána náhrada škody.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
11. Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jsou jen opakováním obhajoby dovolatele z předchozích fází trestního řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Z tohoto důvodu jde podle jeho názoru o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Námitkami, kterými dovolatel nesouhlasil s rozsahem dokazování a hodnocením provedených důkazních prostředků (zejména pokud jde o listinné důkazy stran existence pohledávky za obviněným, resp. obchodní společností International EPS, s. r. o.) a se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, obviněný nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Podle státního zástupce neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, v níž obviněný odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl některé důkazy, aniž je však blíže konkretizoval. V projednávané věci nejde podle státního zástupce o tzv. opomenuté důkazy, neboť odvolací soud odůvodnil (viz strana 5, odstavec 15. odůvodnění jeho rozsudku), proč důkazní návrhy obviněného jsou nadbytečné.
14. Námitky dovolatele, kterými brojil proti právnímu posouzení skutku jako přečinu podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jimiž namítl neexistenci závazkového právního vztahu a znaku subjektu tohoto přečinu, lze podle státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nejsou opodstatněné. V této souvislosti státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019, uveřejněné pod č. 5/2020-I. Sb. rozh. tr., podle kterého pro naplnění skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující především existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (viz rozhodnutí pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). V nyní projednávané věci podle státního zástupce soudy nižších stupňů dovodily existenci závazkového vztahu mezi obviněným a poškozenou obchodní společností z dohody o uznání dluhu ze dne 18. 4. 2016, kterou dovolatel podepsal za dlužníka (obchodní společnost International EPS, s. r. o.). V této dohodě obviněný současně prohlásil, že podle § 1892 o. z. přistupuje k dluhu. Státní zástupce zdůraznil, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není podstatné, zda právní jednání, která v souvislosti s existencí dluhu učinil byla platná, či nikoli. Podstatné je, že obviněný sledoval takovým právním jednáním zcizení jediného svého majetku použitelného k uspokojení věřitele, jímž byl byt ve vlastnictví obviněného jako fyzické osoby (a jeho manželky), který v inkriminované době převedl darovací smlouvou na svého vnuka, čímž zmařil uspokojení svého věřitele.
15. Státní zástupce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obviněný byl s dohodou o uznání dluhu srozuměn, třebaže ji jako fyzická osoba nepodepsal. Obviněný v postavení statutárního orgánu dlužníka byl přítomen jednání o dohodě, byl seznámen s podmínkami dohody a souhlasil s jejím obsahem, který nerozporoval. S ohledem na to státní zástupce dovodil, že není akceptovatelné tvrzení obviněného o neplatnosti dohody z důvodu chybějícího podpisu obviněného jako fyzické osoby. Navíc uvedené právní jednání nevyžadovalo ani písemnou formu. Byl tak obviněným naplněn i znak subjektu citovaného přečinu, protože mařícím způsobem jednal v postavení dlužníka obchodní společnosti S. Č., s. r. o. V posuzované věci přitom šlo o úplné zmaření uspokojení věřitele obviněného, neboť obchodní společnost International EPS, s. r. o., byla již v roce 2016 předlužena, což v roce 2017 nakonec vyústilo v zahájení insolvenčního řízení vůči ní.
16. Námitky obviněného proti výroku o náhradě škody označil státní zástupce za nekonkrétní, proto se jimi nelze věcně zabývat. Zdůraznil, že obviněný přečinem způsobil škodu ve výši 825 000 Kč, která byla součástí popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podmínky pro postup podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak byly v této věci splněny, neboť nebyla zjištěna žádná zákonná překážka pro nepřiznání řádně uplatněného nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody v uvedené výši.
17. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
20. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, a situaci, že skutková zjištění nemají návaznost na výsledky provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
21. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr.
ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
22. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. b) Ke konkrétním dovolacím námitkám
23. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde o opakování obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádaly, jak ostatně uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření. Lze rovněž přisvědčit i státnímu zástupci, že obviněný v dovolání vznesl ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody.
24. Uplatněným dovolacím důvodům nemohly odpovídat námitky obviněného, že byly opomenuty (resp. odvolacím soudem nebyly akceptovány) jím navržené důkazy, které blíže nespecifikoval. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy nižších stupňů odmítnou, a své rozhodnutí náležitě zdůvodní v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze hodnotit jako opomenuté důkazy. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud při svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene.
Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané věci odvolací soud dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval důkazní návrhy obviněného (konkrétně předložení originálu smlouvy o postoupení pohledávky mezi obchodními společnostmi REVITAL SERVIS, s.
r. o., a S. Č., s. r. o., a návrh na zpracování znaleckého posudku ohledně pravosti listiny) za nadbytečné (viz bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k uvedenému se proto nejedná o opomenuté důkazy. Jak již bylo uvedeno výše, ve vztahu k jiným neprovedeným důkazům dovolatel tuto svoji námitku blíže nekonkretizoval a není povinností Nejvyššího soudu domýšlet obviněným uplatňovanou argumentaci.
25. K námitce obviněného, kterou vyjádřil svůj nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a hodnocením provedených důkazních prostředků ve vztahu k otázce vzniku, výše a trvání pohledávky poškozené S. Č., s. r. o., za obchodní společností International EPS, s. r. o., ze smlouvy o dílo uzavřené mezi těmito smluvními stranami, lze uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy ve vztahu k otázce existence závazku mezi obchodní společností International EPS, s. r. o., a poškozenou obchodní společností S. Č., s. r. o., odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Předmětné námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, která soudy nižších stupňů pro účely následného právního posouzení čerpaly z obsahu smlouvy o dílo uzavřené mezi dotčenými společnostmi, resp. z fakturace provedeného díla mezi nimi, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Uvedené závěry lze vztáhnout rovněž na námitky obviněného, jimiž poukazoval na skutečnost, že obchodní společnosti International EPS, s.
r. o., nebylo nikdy oznámeno, že došlo ke zpětnému postoupení pohledávky z REVITAL SERVIS, s. r. o., na S. Č., s. r. o.
26. K posledně uvedené námitce obviněného je nutné zdůraznit, že lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle něhož obviněný jakožto jednatel International EPS, s. r. o., při jednání o dohodě o uznání dluhu musel vědět, že věřitelem z předmětné pohledávky byla obchodní společnost S. Č., s. r. o., když uzavření této dohody předcházelo jednání s poškozenou S. Č., s. r. o., za přítomnosti postupitele obchodní společnosti REVITAL SERVIS, s. r. o., a obchodní společnost S. Č., s. r. o., byla v následné dohodě o uznání dluhu označena jako věřitel, kterému svědčí pohledávka za obchodní společností International EPS, s.
r. o., z titulu neuhrazení ceny ze smlouvy o dílo č. 140311101-14-054-KVT. Nad rámec uvedeného lze zdůraznit, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, přijal závěr, který je využitelný i za současné právní úpravy, že „Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli tím není dotčena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, Soudní judikatura, 2007, č. 6, poř. č. 83, či rozhodnutí č. R 61/2010). Postupník se tedy stává dlužníkovým věřitelem (není-li dohodnuto jinak) již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, bez zřetele na to, zda došlo k notifikaci postoupení či k jeho prokázání; nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení pohledávky má pouze ten důsledek, že dlužník může přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli (ať již splněním či jiným způsobem) a že postupníkovi povinen plnit není.
Nic však nebrání dlužníkovi, aby postupníkovi – s účinky zániku závazku – plnění poskytl, neboť plní věřiteli (srov. shodně Fiala, J., Kindl, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 965, 966). Z téhož důvodu může – přes nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení – vůči postupníkovi svůj závazek též uznat ve smyslu § 323 odst. 1 ObchZ.“ Vzhledem k tomu nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že dohoda o uznání dluhu a jeho uhrazení ze dne 18.
4. 2016 je paaktem, který nevyvolává žádné důsledky, neboť nebyla uzavřena mezi tehdy aktuálním držitelem sporné pohledávky a jejím dlužníkem.
27. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku soudu odvolacího zcela odkázat.
28. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze sice podřadit námitky obviněného, jimiž zpochybnil kvalifikaci svého jednání jako přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, když namítl neexistenci závazkového právního vztahu a znaku subjektu tohoto přečinu. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele je závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2839 až 2863). Otázku existence tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.), neboť jde o posouzení viny obviněného, a to i v případě, že existence takového závazkového právního vztahu byla již deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, jímž soud není v trestním řízení vázán (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10.2007, sp. zn. 10 To 286/2007, uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci se soudy obou stupňů zabývaly otázkou existence a obsahu závazkového vztahu mezi obchodní společností S. Č., s. r. o., jako věřitelem a obviněným jako dlužníkem. Dospěly k závěru, že obviněný jako fyzická osoba přistoupil k dluhu obchodní společnosti International EPS, s. r. o., podle § 1892 o. z., když za tuto společnost jako jednatel podepsal dohodu o uznání dluhu a jeho uhrazení, jejíž součástí bylo i ujednání o jeho přistoupení jako fyzické osoby k dluhu společnosti. Na uvedeném závěru podle soudů obou stupňů nemění nic ani skutečnost, že obviněný nepřipojil svůj podpis jako přistupující fyzická osoba, neboť by se jednalo o přílišný formalismus.
29. Soudy nižších stupňů se při posouzení předběžné otázky existence závazkového vztahu mezi obchodní společností S. Č., s. r. o., a obviněným neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který v řadě svých rozhodnutí přijal závěr (ač sice v souvislosti s ručitelským prohlášením), který lze aplikovat i na projednávanou věc, že na platnost ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, opatřil-li žalovaný, jako jednatel právnické osoby a zároveň ručitel v jedné osobě, smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, vyplývá-li ze smlouvy, že žalovaný jednal jako statutární orgán žalované a současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení, neboť trvat v takovém případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1292/2015, a ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4772/2015, ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2591/2022). Již v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 opouští při výkladu právních jednání důraz na formální hledisko projevu vůle typický pro předchozí občanský zákoník (tj. zákon č. 40/1964 Sb.) a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících.
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016).
30. Z pohledu výše naznačených pravidel výkladu právních jednání nelze závěrům soudů nižších stupňů v projednávané věci nic vytknout. Ze skutkových zjištění těchto soudů vyplynulo, že obviněný měl dostatečný prostor se s obsahem dohody před jejím podpisem seznámit a přečíst si jej. Rovněž bylo zjištěno, že mezi smluvními stranami na místě probíhalo další jednání ohledně výše uznávané částky, následně byla dohoda v tomto směru ještě upravována a obviněnému znovu předložena. Nutno zdůraznit, že obviněný byl v záhlaví smlouvy označen nejen jako jednatel společnosti, ale současně i jako osoba přistupující k dluhu.
Jeho závazek k přistoupení dluhu podle § 1892 o. z. byl jasně (tj. způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho obsahu a významu) vyjádřen v úvodních ustanoveních dohody, tj. že „současně zástupce dlužníka přistupující, jak je uvedeno výše, výslovně prohlašuje, že přistupuje k dluhu ve smyslu ustanovení § 1892 zák. č. 89/2012 Sb., nového občanského zákoníku a k Rozhodčí doložce“. Přitom se jednalo o zřetelně čitelný text nijak rozsáhlé dohody v části, která nevzbuzovala dojem nepodstatného charakteru.
Nejednalo se tak o ustanovení skryté v nepřehledném textu, které by bylo z tohoto důvodu možné přehlédnout. Vzhledem k tomu nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že o uvedeném ujednání nevěděl. Vůle obviněného být vázán ve smyslu ustanovení § 1892 o. z. pak byla dostatečně jasně, určitě a srozumitelně projevena tím, že dohodu stvrdil svým podpisem. Přičemž jak již bylo naznačeno výše, postačoval toliko jeden jeho podpis. Ze skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že i následné chování obviněného po uzavření dohody naznačovalo, že je spokojen s poskytnutým splátkovým kalendářem.
S ohledem na uvedené lze konstatovat, že soudy nižších stupňů náležitě zkoumaly předběžnou otázku existence a platnosti závazkového vztahu mezi obchodní společností S. Č., s. r. o., a obviněným. Soudy obou stupňů se rovněž zabývaly námitkou obviněného ohledně absence projevu jeho svobodné vůle při podpisu dohody o uznání dluhu, kterou vyčerpávajícím způsobem vyvrátily (k tomu srov. bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že v dohodě o uznání dluhu nebyl jednoznačně a nezaměnitelně identifikován důvod uznávaného dluhu a jeho výše.
V tomto směru lze konstatovat, že v dohodě je naopak jasně uvedeno, že jde o dluh, který vznikl „z právního titulu neuhrazení faktur za odběry zboží, dle salda pohledávek a závazku mezi věřitelem a dlužníkem, neuhrazení kupní ceny, ze Smlouvy o dílo č. 14-031-1101-14-054-KVT, vše dle příloh této dohody“, přičemž podle skutkových zjištění bylo o výši uznávané dlužné částky smluvními stranami ještě během kontraktačního procesu vyjednáváno, a tato byla poté podle jejich dohody upravena.
31. Vzhledem k uvedenému tak obstojí závěr soudů nižších stupňů, že v projednávané věci byly naplněny znaky skutkového podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť byla dovozena existence závazkového právního vztahu mezi věřitelem (obchodní společností S. Č., s. r. o.) a obviněným jako dlužníkem a současně byl naplněn znak subjektu citovaného přečinu, neboť obviněný mařícím způsobem jednal v postavení dlužníka. V. Závěrečné shrnutí
32. Obviněný Petr Kalfiřt v projednávané věci uplatnil námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňoval v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Toto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14.11.2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu