8 Tdo 759/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Martin UHER, Pavlína NOVÁČKOVÁ, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, a Mgr. Daniel TETZELI, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 6 To 60/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Martina Uhra, Pavlíny Nováčkové a Daniela Tetzeliho odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 4 T 3/2015, byl obviněný Martin Uher uznán vinným pod body I. a II. zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem III. trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinném do 30. 6. 2008), pod bodem IV. organizátorstvím zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem V. organizátorstvím trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb.), ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2008). Obviněná Pavlína Nováčková byla uznána vinnou pod bodem IV. zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem V. trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinném do 30. 6. 2008) a pod bodem VI. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), obviněný Daniel Tetzeli byl uznán vinným pod bodem VI. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019).

2. Obvinění byli odsouzeni tak, že Martin Uher podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž peněžitý trest v celkové výměře 6.000.000 Kč; obviněná Pavlína Nováčková podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku též k peněžitému trestu 3.000.000 Kč; obviněný Daniel Tetzeli podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu 2.000.000 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestech spoluobviněných Jiřího Brunera, nar. XY, a L. Z., nar. XY, o zabrání finanční částky 4.325.498,76 Kč podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku společnosti Fellsmere, s. r. o., IČ 27377679.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 6 To 60/2022, z podnětu odvolání obviněných Martina Uhra, Pavlíny Nováčkové a Daniela Tetzeliho a zúčastněné osoby AKZ insolvence, a insolvenčního správce dlužníka Fellsmere, s. r. o., napadený rozsudek soudu prvního stupně z důvodů podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o vině obviněného Martina Uhra pod body I., II., IV. a V., obviněné Pavlíny Nováčkové pod bodem IV., v celých výrocích o trestech uložených těmto obviněným a obviněnému Danielu Tetzelimu a ve výroku o zabrání věci (výroky pod body III.

a VI. ponechal beze změny). V rozsahu zrušení podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Martina Uhra uznal vinným v bodech I., II. pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.), v bodě IV. organizátorstvím zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) a v bodě V.

organizátorstvím pokračujícího trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 30. 6. 2008); Pavlínu Nováčkovou uznal vinnou v bodě IV. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.). Obviněného Martina Uhra odsoudil za uvedené trestné činy a pokračující trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr.

zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 30. 6. 2008), kterým byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně v bodě III. výroku o vině, podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) mu uložil peněžitý trest ve výměře 5.000.000 Kč. Obviněnou Pavlínu Nováčkovou odsoudil za výše uvedený zločin a pokračující trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr.

zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 30. 6. 2008) a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), kterými byla uznána vinnou rozsudkem soudu prvního stupně v bodech V. a VI. výroku o vině, podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného Daniela Tetzeliho podle § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr.

4. Obvinění byli uznáni vinnými a odsouzeni na skutkovém základě, že I. obviněný Martin Uher jako jediný jednatel Solitor, s. r. o., se sídlem Plzeň, Popelnicová 1019/50a, IČ 26371804 (dále jen „společnost Solitor“), dne 27. 4. 2004 podal u Celního úřadu Plzeň Návrh na vydání povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně podle § 22 zákona č. 353/2002 Sb., o spotřebních daních (dále „zák. č. 353/2002 Sb.“), ve kterém úmyslně uvedl mnohonásobně nižší než skutečně zamýšlený a následně realizovaný předpokládaný roční objem vybraných výrobků přijímaných v režimu podmíněného osvobození od daně, čímž jednak dosáhl vydání předmětného povolení na základě vědomě nepravdivých údajů o skutečně plánovaném objemu dovážených pohonných hmot (dále „PHM“), a současně takto docílil, že celním úřadem bylo stanoveno složení celní jistiny na úhradu spotřební daně (dále „SD“) pouze v minimální výši, ač zákonem určená výše zajištění SD, kterou byl žadatel povinen předem složit, měla být vypočtená ze skutečně předpokládaného a následně i realizovaného mnohonásobně vyššího objemu, a zároveň uvedl v Přihlášce k registraci společnosti Solitor a v Přihlášce k registraci k dani z přidané hodnoty (dále „DPH“), obě podané 21.

4. 2004 na Finančním úřadu Plzeň, úmyslně podstatně nižší předpokládaný roční obrat společnosti a pouze minimální objem dovozů PHM než skutečně zamýšlený a následně realizovaný, a tím docílil neoprávněného zaregistrování společnosti Solitor jako čtvrtletního plátce DPH, ačkoliv podle skutečně plánovaného množství dovozů byl povinen registrovat tuto společnost jako měsíčního plátce DPH, čímž dosáhl jednak oddálení povinnosti přiznat a uhradit DPH, a jednak získal časový prostor pro uskutečnění dovozů PHM a pro zatajení a vyvedení peněžních prostředků získaných prodejem PHM z majetku společnosti Solitor z dosahu správců daně, a s cílem zatajit před správci daně skutečně realizovaný objem dovozů PHM a množství inkasovaných peněžních prostředků, a s cílem znemožnit jejich exekuční vymáhání, začal ve společnosti Solitor od 24.

11. 2004 používat k realizaci plateb od odběratelů bankovní účet č. 51-0687450277/0100 patřící jiné jím ovládané společnosti Mercator Oil, s. r. o. (dále „společnost Mercator“), a v rozporu s tehdy platným právním předpisem (§ 33 odst. 6, odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) tuto skutečnost příslušnému správci daně záměrně neoznámil, a takto v období od dubna 2004 do prosince 2004 prostřednictvím společnosti Solitor uskutečnil dovozy nejméně 1358 automobilových cisteren PHM z rafinerie Total Deutschland GmbH a dovezené PHM prodal v České republice za ceny zahrnující i SD a DPH, přitom do října 2004 byl nucen hradit SD alespoň do výše zajištění, aby se vyhnul odnětí povolení k dovozům a mohl v co největším rozsahu pokračovat v dovozech PHM, zboží prodat a obohatit se neodvedením DPH, ze stejného důvodu a s vědomím, že přiznanou daň neuhradí, za společnost Solitor podával u Finančního úřadu Plzeň i přiznání k DPH za r.

2004, a to 26. 7. 2004 za II. čtvrtletí 2004 na částku 7.666.556 Kč, 21.

10. 2004 za III. čtvrtletí 2004 na částku 63.348.984 Kč a 24. 1. 2005 za IV. čtvrtletí 2004 na částku 87.035.433 Kč, avšak celkovou daňovou povinnost k DPH ve výši 158.050.973 Kč za r. 2004 úmyslně neuhradil, a teprve následně se správci daně podařilo exekučně vymoci částku 15.009.321 Kč, a neuhrazeno tak zůstalo celkem 143.041.652 Kč, a poté, co 17. 2. 2005 vydalo Celní ředitelství Plzeň rozhodnutí o odnětí povolení k dovozům společnosti Solitor, obviněný obchodní aktivity ve společnosti Solitor utlumil, SD za listopad a prosinec 2004 ve výši 45.263.722 Kč již úmyslně neuhradil a veškerou činnost převedl na další pro ten účel předem připravenou Redost, s.

r. o., se sídlem Beroun, Na Máchovně č. p. 1270, IČ 27163784 (dále „společnost Redost“), čímž za společnost Solitor úmyslně neuhradil DPH ve výši 143.041.652 Kč za období květen-prosinec 2004 a SD ve výši 45.263.722 Kč za měsíce listopad a prosinec 2004, a způsobil tak České republice škodu ve výši 188.305.374 Kč. II. obviněný Martin Uher jako jediný jednatel a společník za společnost Redost podal dne 5. 7. 2004 u Celního úřadu Beroun Návrh na vydání povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně podle § 22 zák. č. 353/2002 Sb., ve kterém opět úmyslně uvedl mnohonásobně nižší než skutečně zamýšlený a následně realizovaný předpokládaný roční objem vybraných výrobků přijímaných v režimu podmíněného osvobození od daně, čímž jednak dosáhl vydání předmětného povolení na základě vědomě nepravdivých údajů o plánovaném objemu dovážených PHM, a současně takto docílil, že celním úřadem bylo stanoveno složení celní jistiny na úhradu SD pouze v minimální výši, ač zákonem určená výše zajištění SD, kterou byl žadatel povinen předem složit, měla být vypočtená ze skutečně předpokládaného, mnohonásobně vyššího objemu, a zároveň v Přihlášce k registraci společnosti Redost a v Přihlášce k registraci k dani z přidané hodnoty, obě z 30.

6. 2004, adresované Finančnímu úřadu Beroun jako správci DPH, úmyslně uvedl podstatně nižší předpokládaný roční obrat společnosti a pouze minimální objem dovozů, než objem skutečně zamýšlený a následně realizovaný, a takto docílil neoprávněného zaregistrování společnosti Redost jako čtvrtletního plátce DPH, ačkoliv podle skutečně plánovaného a následně realizovaného množství dovozů byl povinen registrovat tuto společnost jako měsíčního plátce DPH, čímž dosáhl jednak oddálení povinnosti přiznat a uhradit DPH, a jednak získal časový prostor pro vyvedení peněžních prostředků získaných prodejem PHM z majetku společnosti Redost z dosahu správců daně, a s cílem zatajit před správci daně skutečně realizovaný objem dovozů PHM a množství inkasovaných peněžních prostředků začal ve společnosti Redost od 11.

3. 2005 používat k přijímání plateb od odběratelů účet č. 1061106786/5500 patřící též jím ovládané společnosti Karmelite, s. r. o., později přejmenované na Inkaso Trading, s. r. o. (dále „společnost Karmelite“), a v rozporu s tehdy platným právním předpisem (§ 33 odst. 6, odst. 7 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) tuto skutečnost příslušnému správci daně záměrně neoznámil, a takto prostřednictvím společnosti Redost v období od října 2004 do dubna 2005 uskutečnil dovozy nejméně 844 automobilových cisteren PHM od Total Deutschland GmbH, dovezené PHM prodal v České republice se ztrátou, opět podal u Finančního úřadu v Berouně čtvrtletní přiznání k DPH, a to 25. 1. 2005 za IV. čtvrtletí 2004 na částku 21.002.621 Kč, a poté, co v důsledku rozhodnutí Finančního úřadu v Berouně ze 3.

3. 2005 vydaného z úřední povinnosti se stala společnost Redost měsíčním plátcem DPH s účinností od 1. 1. 2005, podal 24. 2. 2005 přiznání k DPH za leden 2005 na částku 16.301.503 Kč, 25. 3. 2005 za únor 2005 na částku 26.660.275 Kč, 22. 3. 2005 za březen 2005 na částku 29.376.461 Kč, 25. 5. 2005 za duben 2005 na částku 10.025.506 Kč, celkovou daňovou povinnost k DPH ve výši 103.366.366 Kč za uvedené období úmyslně neuhradil, a teprve následně se správci daně podařilo exekučně vymoci částku 52.326.600 Kč, a neuhrazeno zůstalo celkem nejméně 51.039.766 Kč, a v okamžiku, kdy rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze 4.

4. 2005 bylo společnosti Redost povolení k dovozu PHM odňato, SD za březen a duben 2005 v celkové výši 50.938.128 Kč úmyslně neuhradil, činnost společnosti Redost ukončil a veškeré obchodní aktivity převedl na Oilmaster, s. r. o., prostřednictvím nastrčené osoby Pavlíny Nováčkové, čímž za společnost Redost úmyslně neuhradil DPH ve výši 51.039.766 Kč za období říjen 2004 až duben 2005, a SD ve výši 50.938.128 Kč za měsíce březen a duben 2005, a způsobil České republice škodu ve výši 101.977.894 Kč, přičemž jednáním popsaným v bodech I.

a II. obviněný Martin Uher neoprávněně zkrátil DPH a SD v celkovém rozsahu 290.283.268 Kč.

III. Obviněný Martin Uher v úmyslu zastřít původ a podstatně ztížit zjištění původu finančních prostředků získaných trestnou činností popsanou pod body I. a II. a s cílem vzbudit zdání, že tyto finanční prostředky byly nabyty v souladu se zákonem a zároveň znemožnit poškozené České republice prostřednictvím svých orgánů exekučně vymoci tyto prostředky na úhradu škody způsobené neodvedením daní, vyváděl finanční prostředky získané prodejem dovezených PHM a snižoval majetek společností Solitor a Redost tím, že 1) v době od 1.

7. 2004 do 5. 11. 2004 nejméně v 17 případech z bankovních účtů společnosti Solitor č. 350055650297/0100 a č. 190954592/0300 převedl na svůj účet č. 5047780297/0100 a č.192140998/0300 celkem 29.596.244 Kč, z nich pouze formálně vrátil dne 14. 12. 2004 částku 16.000.000 Kč, ze které však obratem dne 15. 12. 2004 použil částku 13.500.000 Kč na částečnou úhradu akcií společnosti Rokas, a. s., (viz dále bod 9), a z uvedených půjček nikdy nebyla společnosti Solitor uhrazena částka 13.596.244 Kč, ani její vrácení za společnost Solitor nevymáhal, 2) dne 30.

6. 2004 poskytl za společnost Solitor půjčku 1.000.000 Kč společnosti Redost, aniž by byla vrácena, a aniž by její vrácení za společnost Solitor vymáhal, ani o ní nebylo v účetnictví společnosti Solitor řádně účtováno,

3) dne 4. 11.

2004 za společnost Solitor uzavřel smlouvu o půjčce se Snowhill, s. r. o., na základě které byla dne 11. 11. 2004 poskytnuta bezúročná půjčka 7.000.000 Kč, aniž by byla vrácena, a aniž by její vrácení za společnost Solitor vymáhal,

4) v nezjištěný den v době od 11. 10. 2004 do 24. 11. 2004 za společnost Solitor poskytl společnosti LC Fischer GmbH půjčku ve formě úhrady proforma faktur vystavených společností ConocoPhillips za dodávky PHM pro spol. LC Fischer GmbH v celkové výši 821.690,5 USD, kterou společnost LC Fischer vrátila podle pokynů obviněného Martina Uhra dne 23. 3. 2005 převodem částky 682.949,27 USD (15.761.103 Kč) a dne 12. 4. 2005 převodem částky 127.713,92 USD (2.939.974 Kč) na účet č. 301 - 12.091.864, který pro majitele společnost Solitor založil obviněný Martin Uher v Raiffeisenbank ve Vídni dne 18.

3. 2005, avšak tuto skutečnost záměrně neoznámil správci DPH, a z tohoto účtu dne 14. 4. 2005 převedl částku 680.000 USD (15.901.120 Kč) ve prospěch Celního úřadu Plzeň na částečnou úhradu dlužné SD, zbylou částku 128.000 USD převedl na další účet společnosti Solitor č. 12.091.864 v Raiffeisenbank ve Vídni, který založil a jeho existenci rovněž zatajil před správci daně, a z něhož pak dne 18. 7. 2005 převedl částku 100.000 EUR na účet č. 12.091.310 společnosti Aelita Financial Services Corp, k němuž měl dispoziční oprávnění, a tyto prostředky užil pro svoji potřebu,

5) za společnost Solitor na základě smlouvy o půjčce ze dne 4. 11. 2004 poskytl Karlu Vackovi, r. č. 631020/1920 půjčku ve výši 1.000.000 Kč, která nebyla vrácena, její vrácení za společnost Solitor nevymáhal, ani o ní není v účetnictví společnosti Solitor účtováno, 6) dne 25. 1. 2005 poskytl za společnost Solitor půjčku společnosti Rokas, a. s., ve výši 1.451.408 Kč, aniž by byla vrácena a aniž by její vrácení za společnost Solitor vymáhal, a takto v bodech 1) až 6) z majetku společnosti Solitor vyvedl celkem 60.289.841 Kč bez toho, že by účetní doklady o půjčkách založil do účetnictví společnosti Solitor, nesplacené půjčky nevymáhal, případně zatajil a zcizil části některých vrácených finančních prostředků, přičemž na úkor společnosti Solitor zůstalo trvale neuhrazeno minimálně 26.255.716 Kč, 7) dne 24.

11. 2004 faxovou zprávou oznámil odběratelům společnosti Solitor změnu bankovního spojení a platby nechal zasílat na bankovní účet č. 51-0687450277/0100 patřící společnosti Mercator, aniž by k tomu byl jakýkoliv ekonomický důvod, aniž by do účetnictví společnosti Solitor byl založen jakýkoliv právní podklad, a změnu účtu v rozporu s ustanovením § 33 odst. 6, 7 zákona o DPH záměrně neoznámil správci DPH, a takto mu zatajil finanční prostředky patřící společnosti Solitor došlé na účet společnosti Mercator v celkové výši 211.087.005 Kč, z nichž celkem 21.291.827 Kč nebylo společnosti Solitor vráceno ani vyúčtováno,

8)

dne 1. 2. 2005 za společnost Solitor uzavřel se společností Ing. Ivo Svoboda-KONT smlouvu o převzetí její pohledávky za společností Fincom Universal, a. s., v nominální hodnotě 34.774.750 Kč, a ač věděl, že jde o nedobytnou a tudíž bezcennou pohledávku, použil ji jako úhradu formou zápočtu dluhu ve výši 34.084.231 Kč, který měla společnost Ing. Ivo Svoboda-KONT vůči společnosti Solitor za neuhrazenou část dodávek PHM, 9) dne 25. 9. 2004 za společnost Solitor uzavřel smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, na základě které od osob K.

V. a R. K. koupila společnost Solitor 100 ks veřejně neobchodovatelných akcií společnosti Rokas, a. s., za částku 28.000.000 Kč, ač věděl, že jde o společnost, jejíž majetek je dlouhodobě pronajat s předem uhrazeným nájmem na dobu minimálně 30 let a je zatížen věcnými právy, právy předkupními a věcnými břemeny, a takto z majetku společnosti Solitor fakticky vyvedl částku 28.000.000 Kč, 10) za společnost Solitor úmyslně nepřihlásil do konkurzního řízení v termínu pohledávku ve výši 18.330.885 Kč, vzniklou z neuhrazených dodávek PHM za úpadcem společností ASD, s.

r. o., na kterého byl prohlášen konkurz dne 23. 12. 2004 Krajským soudem v Brně, 11) v nezjištěný den mezi 28. 1. 2005 a 2. 6. 2005 sdělil obchodnímu partnerovi společnosti Storimpex Im + Export GmbH, aby částka 38.473,58 EUR (1.167.481 Kč) vzniklá po konečném vypořádání obchodního vztahu jako přeplatek ze záloh uhrazených společností Solitor na dodávky zboží, byla poukázána na účet společnosti Solitor č. 0459/348684531, který založil obviněný Martin Uher dne 28. 1. 2005 u Hypo und Vereinsbank AG na pobočce ve Weidenu v SRN, aniž by tuto skutečnost sdělil správci daně, kdy předmětná platba na tento účet byla připsána ke dni 2.

6. 2005 a dne 26. 9. 2006 zadal příkaz k úhradě částky 10.202,50 EUR (289.904 Kč) na účet spol. A-Z Tax Consulting, s. r. o., a částky 10.378,50 EUR (294.905 Kč) na účet společnosti Autol, s. r. o., aniž by o těchto transakcích bylo ve společnosti Solitor účtováno, 12) e-mailem ze dne 13. 10. 2005 požádal společnost Total Deutschland o uhrazení částky 152.423.34 EUR (v přepočtu ke dni 19.10.2005 4.533.070 Kč) vzniklé jako přeplatek ze záloh zaplacených společností Solitor na dodávky PHM v souvislosti s vypořádáním obchodních vztahů po ukončení činnosti společnosti Solitor, a o její převedení na účet společnosti Solitor č. 12.091.864, který založil v Raiffeisenbank ve Vídni dne 18.

3. 2005, avšak existenci tohoto bankovního účtu zatajil před správci daní, a poté, co byla částka 152.423,34 EUR na uvedený účet dne 20. 10. 2005 připsána, dne 25. 10. 2005 ji převedl na bankovní účet č. 12.091.310 společnosti Aelita Financial Services Corp., k němuž měl dispoziční oprávnění, a tyto prostředky pak použil pro svoji potřebu, 13) dopisem ze dne 11. 3. 2005 oznámil odběratelům společnosti společnosti Redost změnu bankovního spojení a platby nechal zasílat na bankovní účet č. 1061106786/5500 patřící společnosti Karmelite, a zároveň na fakturách vystavovaných jménem společnosti Redost uváděl další bankovní účty společnosti Karmelite č.

35-5644070277/0100, 460418002/2700 (CZK) a 46041810/2700 (EUR), aniž by k tomu byl ekonomický důvod, a změnu účtu v rozporu s § 33 odst. 6, 7 zákona o správě daní a poplatků záměrně neoznámil správci DPH, a takto mu zatajil finanční prostředky patřící společnosti Redost došlé na účty společnosti Karmelite v celkové výši 224.928.178 Kč, z nichž pak použil celkem 190.425.192 Kč na vrub společnosti Redost na úhrady dalších dodávek PHM, kdy rozdíl ve výši 34.502.986 Kč nebyl společnosti Redost nikdy uhrazen, 14) dne 10.

12. 2004 nechal převést z účtu společnosti Redost č. 192154599/0300 na účet společnosti Mercator částku 9.000.000 Kč, aniž by tyto prostředky byly společnosti Redost vráceny a aniž by jejich vrácení za společnost Redost vymáhal, ani o nich nebylo v účetnictví řádně účtováno, 15) dne 21. 12. 2004 podepsal za obě strany jako jejich jednatel kupní smlouvu mezi prodávající společností Mercator a kupující společností Redost ohledně nákupu nemovitostí v obci Branka u Tachova za kupní cenu 4.879.000 Kč, ač tyto nemovitosti zakoupila společnost Mercator dne 10.

12. 2004 od spol. Petrol Plzeň s.r.o. za kupní cenu 922.250 Kč, čímž záměrně snížil majetek společnosti Redost o částku 3.956.750 Kč, 16) v přesně nezjištěné době od 3. 5. 2005 do 19. 5. 2005 podepsal za společnost Redost s postupitelem J. V. smlouvu o převzetí pohledávky v nominální hodnotě 625.255 Kč za dlužníkem Jaroslavem Tučkem, za cenu 562.729 Kč, kterou nechal dne 19. 5. 2005 převést z účtu společnosti Redost na účet J. V., ač věděl, že jde o nevymožitelnou a tudíž bezcennou pohledávku, 17) e-mailem ze dne 13.

10. 2005 požádal společnost Total Deutschland o uhrazení částky 71.990 EUR (2.140.994 Kč) vzniklé jako přeplatek ze záloh na dodávky PHM od společnosti Redost v souvislosti s vypořádáním obchodních vztahů po ukončení činnosti společnosti Redost, a o její převedení na účet společnosti Redost č. 12.091.138, který založil obviněný Martin Uher v Raiffeisenbank ve Vídni a existenci tohoto bankovního účtu zatajil před správci daní, a poté, co byla na uvedený účet dne 20. 10. 2004 tato částka připsána, dne 25.

10. 2004 uvedené peněžní prostředky převedl na bankovní účet č. 12.091.310 společnosti Aelita Financial Services Corp., k němuž měl dispoziční oprávnění, a tyto prostředky pak použil pro svoji potřebu, 18) obvinění Martin Uher a Jiří Bruner dne 16. 2. 2005 podepsali, a to obviněný Martin Uher jako jednatel společnosti Redost (jako postupník) a obviněný Jiří Bruner jako zástupce společnosti Aelita Financial Services Corp. (dále „společnost Aelita“), registrované na Seychelských ostrovech (jako postupitel) smlouvu o postoupení pohledávky za dlužníkem spol.

JUMA Bohemia, s. r. o. (dále „společnost Juma“), v nominální hodnotě 70.671.910 Kč, za dohodnutou cenu ve výši 1.300.000 EUR, na základě které obviněný Martin Uher platebním příkazem ze dne 22. 2. 2005 převedl z účtu společnosti Redost č. 192154628/0300 částku 650.000 EUR a platebním příkazem ze dne 19. 4. 2005 z účtu společnosti Inkaso Trading, s. r. o. (společnost Karmelite), č.

460418010/2700 z prostředků patřících společnosti Redost částku 685.000 EUR, celkem tedy 1.335.000 EUR (v přepočtu podle aktuálního kurzu 40.236.500 Kč), na účet společnosti Aelita č. 97-12.091.310 vedený v Raiffeisenbank ve Vídni, přičemž věděli, že předmětnou pohledávku získal obviněný Jiří Bruner pro společnost Aelita dne 25. 8. 2004 od správce konkurzní podstaty úpadce společnosti Standart s.r.o. za částku 500 Kč jako nedobytnou a prakticky bezcennou, neboť dlužník společnost Juma byl v úpadku a bylo evidentní, že konkurz bude zrušen pro nedostatek majetku, a obviněný Jiří Bruner rovněž věděl, že obviněný Martin Uher úmyslně za společnost Redost neplní daňové povinnosti a podvodně získané finanční prostředky vyvádí ze společnosti Redost, a byl minimálně srozuměn s tím, že i předmětnou smlouvou o postoupení pohledávky uvede správce daní v omyl a využije ji k vlastnímu obohacení a k vyvedení finančních prostředků ve výši 1.300.000 EUR (39.182.000 Kč) z majetku společnosti Redost, aby tak ke škodě českého státu znemožnil jejich exekuční zajištění na úhradu způsobené škody, a zároveň po předchozí domluvě s obviněným Martinem Uhrem obviněný Jiří Bruner založil dne 10.

2. 2005 v Raiffeisenbank ve Vídni bankovní účty č. 12.091.310 a č. 97-12.091.310 pro společnost Aelita a k nim zřídil obviněnému Martinu Uhrovi dispoziční oprávnění s vědomím, že obviněný Martin Uher účty použije pro vyvádění a zatajení finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, obviněný Martin Uher pak na tyto účty shromáždil prostředky v celkové výši nejméně 1.672.000 EUR (v přepočtu podle aktuálního kurzu 48.488.000 Kč) získané jednáním popsaným výše v bodech 4), 12), 17), a v bodě 18) společně s obviněným Jiřím Brunerem, a z nich převedl s vědomím obviněného Jiřího Brunera na účet společnosti LC Fischer GmbH č. 12.082.194 vedený u Raiffeisenbank ve Vídni dne 8.

4. 2005 částku 575.000 EUR, dne 27. 5. 2005 částku 600.000 EUR, dne 19. 7. 2005 částku 100.000 EUR a dne 27. 10. 2005 částku 200.000 EUR, celkem 1.475.000 EUR, označené jako předplatby na dodávku zboží pro společnost Aelita, čímž vytvořili zdání, že jde o prostředky patřící společnosti Aelita, a na základě oznámení obviněného Martina Uhra, že předmětná pohledávka byla převedena na společnost Exseen Corp. se sídlem na Seychelských ostrovech, byla dne 29. 12. 2005 částka 1.475.000 EUR převedena z účtu společnosti LC Fischer na účet č. 321 621 vedený u Anglo Irish Bank ve Vídni, který obviněný Martin Uher označil jako účet společnosti Exseen Corp., ačkoliv ve skutečnosti šlo o účet patřící jemu jako fyzické osobě, a poté, co dne 26.

1.

2006 obviněný Jiří Bruner dispoziční oprávnění k uvedenému bankovnímu účtu obviněnému Martinu Uhrovi zrušil, zůstala na tomto účtu částka 82.775 EUR (v přepočtu 2.350.396 Kč), kterou si ponechal a použil ji pro vlastní potřebu, čímž obviněný Martin Uher pod body 1) až 18) v úmyslu zastřít původ peněžních prostředků pocházejících z trestné činnosti spáchané neuhrazením SD a DPH ke škodě České republiky zatajil a vyvedl z majetku společnosti Solitor nejméně 146.405.508 Kč a společnosti Redost nejméně 89.683.459 Kč, tedy v celkové výši nejméně 230.088.967 Kč, a tímto činem získal prospěch ve výši nejméně 1.475.000 EUR (v přepočtu podle aktuálního kurzu 42.819.250 Kč).

IV. Obvinění Martin Uher a Pavlína Nováčková společně jednali tak, že obviněný Martin Uher podle připraveného scénáře v souvislosti s odnětím povolení k dovozům PHM společnosti Solitor a reálnou hrozbou odnětí povolení společnosti Redost v únoru 2005 zosnoval převedení výše popsané činnosti ze společnosti Redost na společnost Oilmaster, s. r. o., se sídlem Beroun, Husovo náměstí 39, IČ 27217990 (dále „společnost Oilmaster“), jejíž založení zorganizoval, a s cílem zastřít před správci daní spojení jeho osoby s touto společností dosadil do pozice společníka a jediného jednatele Pavlínu Nováčkovou, jejíž další činnost pak řídil a dával jí pokyny k tomu, aby pokračovala ve stejném mechanizmu podvodné činnosti s cílem obohatit se neodvedením SD a DPH, pro ten účel zajistil realizaci dodávek PHM pro Oilmaster od Total Deutschland zapojením LC Fischer, GmbH jako prostředníka, když konkrétně obviněný Martin Uher inicioval podání Návrhu na vydání povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně podle § 22 zák. č. 353/2002 Sb., které na jeho popud učinila obviněná Pavlína Nováčková dne 4.

3. 2005 u Celního úřadu Kladno, ve kterém úmyslně uvedla mnohonásobně nižší než skutečně zamýšlený a následně realizovaný roční objem dovozu vybraných výrobků přijímaných v režimu podmíněného osvobození od daně, čímž jednak dosáhla vydání předmětného povolení na základě vědomě nepravdivých údajů o plánovaném objemu dovážených PHM, a současně takto docílila, že celním úřadem bylo stanoveno složení celní jistiny na úhradu SD pouze v minimální výši, ač zákonem určená výše zajištění SD, kterou byl žadatel povinen předem složit, měla být vypočtená ze skutečně předpokládaného, mnohonásobně vyššího objemu, a současně obviněný Martin Uher inicioval podání Přihlášky k registraci právnické osoby a Přihlášky k registraci k DPH, které učinila obviněná Pavlína Nováčková dne 23.

2.

2005 u

Finančního úřadu Beroun jako správce DPH, ve kterých úmyslně uvedla podstatně nižší předpokládaný roční obrat společnosti a pouze minimální objem dovozů PHM než skutečně zamýšlený a následně realizovaný, a takto docílila neoprávněného zaregistrování Oilmaster jako čtvrtletního plátce DPH, ačkoliv podle skutečně plánovaného množství dovozů byla povinna zaregistrovat tuto společnost jako měsíčního plátce DPH, a takto podvodným způsobem docílila jednak oddálení povinnosti uhradit daň a jednak získala časový prostor pro vyvedení peněžních prostředků a majetku společností z dosahu správců daně, a na popud obviněného Martina Uhra a podle jeho pokynů začala obviněná Pavlína Nováčková ve společnosti Oilmaster používat od října 2005 účet č. 1071106579/550 společnosti Fellsmere, s.

r. o., a od února 2006 účet č. 51-5539100227/0100 téže společnosti k přijímání plateb za PHM od odběratelů, a v rozporu s tehdy platným právním předpisem (§ 33 odst. 6, odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.) tuto skutečnost příslušnému správci daně záměrně neoznámila, a takto v období od června 2005 do června 2006 prostřednictvím společnosti Oilmaster obviněná Pavlína Nováčková realizovala dovozy nejméně 2790 automobilových cisteren PHM z rafinerie Total Deutschland GmbH, které prodala v České republice za cenu zahrnující i SD a DPH, přičemž aby se vyhnula odnětí povolení k dovozu PHM a mohla v co největším rozsahu uskutečnit dovozy PHM a obohatit se neodvedením DPH, byla nucena hradit SD do výše povinného zajištění, a ze stejného důvodu pak podávala u Finančního úřadu v Berouně za společnost Oilmaster čtvrtletně i přiznání k DPH s vědomím, že přiznanou daň neuhradí, a to 25.

7. 2005 za II. čtvrtletí na částku 3.894.778 Kč, 26. 10. 2005 za III. čtvrtletí na částku 25.228.740 Kč a 26. 1. 2006 za IV. čtvrtletí na částku 11.183.962 Kč, tj. celkem 40.307.480 Kč, a poté, co se v důsledku rozhodnutí Finančního úřadu v Berouně vydaného z úřední povinnosti stala společnost Oilmaster s účinností od 1. 1. 2006 měsíčním plátcem DPH, podala 28. 2. 2006 přiznání k DPH na částky ve výroku rozsudku konkrétně uvedené, celkem 295.899.156 Kč s tím, že dále k oklamání správce daně s cílem vyvolat dojem o snaze dlužné daně zaplatit, 27.

7. 2005 uhradila pouze 336.206.636 Kč, exekučně se podařilo vymoci částku 40.449.188 Kč, a neuhrazeno zůstalo celkem 258.629.880 Kč, a poté, co 21. 4. 2006 vydalo Celní ředitelství v Praze rozhodnutí o odejmutí povolení k dovozům společnosti Oilmaster, které nabylo právní moci 8. 6. 2006, obviněná Pavlína Nováčková ukončila veškerou činnost společnosti Oilmaster a SD za měsíce květen a červen 2006 v celkové výši nejméně 23.499.640 Kč již neuhradila, a takto na popud obviněného Martina Uhra a podle jeho pokynů za společnost Oilmaster úmyslně způsobili České republice škodu ve výši nejméně 282.129.520 Kč. V.

obviněný Martin Uher spolu s obviněnou Pavlínou Nováčkovou v úmyslu zastřít původ a podstatně ztížit zjištění původu finančních prostředků získaných trestnou činností pod bodem IV.

a s cílem vzbudit zdání, že tyto finanční prostředky byly nabyty v souladu se zákonem, a zároveň v úmyslu znemožnit poškozené České republice prostřednictvím svých orgánů - správců daní následně exekučně vymoci tyto prostředky na úhradu škody způsobené nezaplacením daní, před správci daní zatajovala a vyváděla finanční prostředky získané prodejem dovezených PHM z majetku společnosti Oilmaster tím, že na popud obviněného Martina Uhra a podle jeho pokynů

1) poté, co Celní úřad Kladno exekučním příkazem č. j. 4853/05-1769/21 z 11. 10. 2005 zajistil bankovní účet společnosti Oilmaster, začala od 25. 10. 2005 na fakturách vydaných společností Oilmaster k přijímání plateb od odběratelů za dodané PHM uvádět účet č. 1071106579/5500 patřící Fellsmere, s. r. o. (dále „společnost Fellsmere“) a od února 2006 i účet č. 51-5539100227/0100 téže společnosti, a úmyslně nesplnila zákonnou povinnost plynoucí z § 33 odst. 1, 6, 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, když tuto skutečnost žádnému z příslušných správcům daně záměrně neoznámila, přičemž za uvedené období obrat přijatých plateb činil celkovou částku 1.943.973.657 Kč, a z těchto účtů pak prováděla platby do zahraničí, částečně i prostřednictvím směnárny ELL Change, s.

r. o., se sídlem v Plzni, určené jako zálohy na další dodávky PHM pro společnost Oilmaster od Total Deutschland GmbH, realizované prostřednictvím rakouské LC Fischer, GmbH, a po ukončení činnosti společnosti Oilmaster z těchto prostředků nebylo vráceno do dispozice společnosti Oilmaster za Fellsmere částka 51.652.738 Kč, za ELL Change, s. r. o. částka 332.157,24 Kč a za LC Fischer GmbH částka 103.437.795 Kč, celkem 155.422.690 Kč, 2) v úmyslu zmařit možnost Finančního úřadu v Berouně exekučně vymoci pohledávku vzniklou neuhrazením DPH společnosti Oilmaster od jejího odběratele Tank Ono, s.

r. o., jako poddlužníka, poté co byl 8. 3. 2006 Tank Ono, s. r. o. doručen exekuční příkaz, začala obviněná Pavlína Nováčková dodávky PHM od společnosti Oilmaster pro společnost Tank Ono uskutečňovat účetně přes další nastrčenou společnost Mercator a v účetnictví společnosti Oilmaster zatajila skutečného odběratele tak, že účelově vytvořila faktury mezi dodavatelem Oilmaster a spřízněnou společností Mercator jako odběratelem, a současně nechala vystavovat dodavatelské faktury s uvedením společnosti Mercator jako dodavatele pro společnost Tank Ono, a takto uskutečnila celkem 745 dodávek PHM za celkem fakturovanou částku 630.818.152 Kč jménem společnosti Mercator, kterou společnost Tank Ono uhradila na bankovní účet společnosti Mercator a z něho pak tyto prostředky používala na platby za společnost Oilmaster, přičemž na úkor společnosti Oilmaster zůstalo neuhrazeno 6.969.980 Kč, 3) poté co Finanční úřad v Berouně dne 24.

5. 2006 doručil exekuční příkaz i novému poddlužníku společnosti Mercator, začala obviněná Pavlína Nováčková dodávky od společnosti Oilmaster realizovat účetně přes další nastrčenou společnost Proda ČR, s. r.

o., kterou začala uvádět jako odběratele PHM od společnosti Oilmaster a současně jako dodavatele na vydaných fakturách pro společnost Tank Ono, a takto v době od 24. 5. 2005 do 13. 6. 2006 uskutečnila jménem společnosti Proda nejméně 149 dodávek PHM za celkem fakturovanou částku 127.392.407 Kč uhrazenou na bankovní účet společnosti Proda a z něho pak tyto prostředky používala na platby za společnost Oilmaster, přičemž na úkor společnosti Oilmaster zůstalo neuhrazeno 954.084 Kč, 4) a poté, co začaly být doručovány exekuční příkazy Finančního úřadu v Berouně i dalším odběratelům společnosti Oilmaster, účelově vytvořila 12.

5. 2006 Rámcovou kupní smlouvu mezi společností Oilmaster jako prodávající a společností Fellsmere jako kupující, obě strany zastoupené obviněnou Pavlínou Nováčkovou, na základě níž nechala vystavovat faktury dalším odběratelům s uvedením dodavatele společnosti Fellsmere včetně jejího bankovního účtu, na který v době od 12. 5. 2006 do 13. 6. 2006 uhradila firma P. H. celkem 20 faktur a další odběratelé 13 faktur v celkové výši 28.252.088 Kč, a z něho pak tyto prostředky používala na platby za společnost Oilmaster, a rovněž z nich poskytla 10.

3. 2006 půjčku ve výši 4.750.000 Kč osobě P. H. a 12. 7. 2006 půjčku ve výši 7.300.000 Kč společnosti Snowhill, přičemž z prostředků uhrazených na účet společnosti Fellsmere zůstalo na úkor společnosti Oilmaster neuhrazeno celkem 20.617.468 Kč,

5) v průběhu let 2005 a 2006 za společnost Oilmaster uhradila celkem 47.489.930 Kč na základě ekonomicky zcela neodůvodněných smluv o poskytování reklamních služeb a zprostředkování prodeje PHM uzavřených se společnostmi Jamco, s. r. o., Rapidus, s. r. o., Treximo, s. r. o., Stanonexia, s. r. o. a EF offRoad Team, s. r. o.,

6) dne 14. 11. 2005 z prostředků společnosti Oilmaster uhradila letecký zájezd do Egypta pro 14 osob v ceně 227.120 Kč, a takto na popud obviněného Martina Uhra a podle jeho pokynů zatajila před správci daní příjmy společnosti Oilmaster a z jejího majetku vyvedla nejméně 242.931.272 Kč a tím znemožnila jejich následné exekuční vymáhání na úhradu škody vzniklé nezaplacením daní,

VI. obvinění Pavlína Nováčková, Daniel Tetzeli a L. Z. v úmyslu zastřít původ peněžních prostředků získaných trestnou činností obviněné Pavlíny Nováčkové, které se dopustila za účasti obviněného Martina Uhra v období od června 2005 do června 2006 v souvislosti s dovozy PHM do České republiky prostřednictvím společnosti Oilmaster tím, že se podvodným jednáním obohatila na úkor českého státu neuhrazením daní ve výši 364.484.676 Kč, s cílem zatajit před příslušnými správci daní existenci pohledávky společnosti Oilmaster ve výši 103.437.794,70 Kč vzniklé ze záloh na nákup PHM od společnosti Total Deutschland GmbH, zasílaných v roce 2006 z prostředků společnosti Oilmaster na účet obchodního partnera společnosti LC Fischer GmbH prostřednictvím bankovních účtů společností Fellsmere a ELL Change a s vědomím, že společnost Total Deutschland GmbH dne 11. 11.

2008 vrátila na účet společnosti LC Fischer GmbH částku 941.000 EUR jako přeplatek ze záloh uhrazených společností Oilmaster na dodávky PHM, po započtení vzájemných nároků v rámci konečného vypořádání po ukončení činnosti společnosti Oilmaster, a tedy částka 941.000 EUR patří společnosti Oilmaster a nikoliv společnosti Fellsmere, postupnými jednáními, která na sebe vzájemně navazovala, v úmyslu vytvořit zdání, že pohledávka společnosti Oilmaster ve výši 103.437.794,70 Kč za společností LC Fischer GmbH vznikla v rámci řádného obchodování společnosti Fellsmere a že vrácený přeplatek ve výši 941.000 EUR náleží společnosti Fellsmere, a s cílem převést tyto prostředky do dispozice společnosti Fellsmere a zároveň zastřít, že částka 941.000 EUR pochází z trestné činnosti obviněné Pavlíny Nováčkové obviněná Pavlína Nováčková podepsala dne 5.

12. 2008 za společnost Fellsmere (jako postupník) a zároveň za společnost Oilmaster (jako vedlejší účastník) smlouvu o postoupení pohledávky za společností Total Deutschland GmbH se společností LC Fischer GmbH (postupitel), podle které společnost LC Fischer GmbH postoupila společnosti Fellsmere pohledávku ve výši 2.971.514,75 Eur za společností TOTAL Deutschland GmbH za cenu 2.971.514,75 EUR, a tím došlo k započtení a celkovému vypořádání vzájemných nároků mezi společnostmi Fellsmere a Oilmaster na jedné straně a společností LC Fischer GmbH na straně druhé, když podle citované smlouvy společnost Fellsmere disponovala pohledávkou za společností LC Fischer GmbH ve výši 2.971.514,75 EUR vzniklou vypořádáním zálohových plateb poskytnutých společnosti LC Fischer GmbH na úhradu dodávek PHM, které nebyly realizovány, ač věděla, že nešlo o pohledávku společnosti Fellsmere, ale o pohledávku společnosti Oilmaster, která zálohové platby na dodávku tohoto zboží společnosti LC Fischer GmbH poskytovala z vlastních prostředků, a rovněž věděla, že společnosti Oilmaster z titulu přeplatku zálohových plateb na dodávku zboží v roce 2006 vznikla pohledávka ve výši 103.437.794,70 Kč za společností LC Fischer GmbH, a současně téhož dne obžalovaná Nováčková podepsala za společnost Fellsmere „Dohodu” se společností LC Fischer GmbH, která smlouvu o postoupení pohledávky doplňuje o nepravdivé tvrzení, že částka 941.000 EUR, kterou společnost LC Fischer GmbH obdržela od společnosti TOTAL Deutschland GmbH, náleží společnosti Fellsmere, a bude zaslána na svěřenecký účet správce Mgr.

Daniela Tetzeliho číslo 5011018647/5500, přičemž věděla, že obsah smlouvy i dodatku je nepravdivý a má sloužit výhradně k zatajení původu částky 941.000 EUR a jejímu vyvedení z majetku společnosti Oilmaster do dispozice společnosti Fellsmere, obviněný Daniel Tetzeli, ačkoliv jako právní zástupce a od 10. 10.

2006 i obhájce obviněné Pavlíny Nováčkové a zároveň právní zástupce společností Oilmaster a Fellsmere znal všechny rozhodné skutečnosti o vzniku předmětné pohledávky společnosti Oilmaster za společností LC Fischer GmbH, tak společnosti LC Fischer GmbH za společností Total Deutschland GmbH, včetně způsobu obchodování obviněné Pavlíny Nováčkové prostřednictvím společnosti Oilmaster a využívání bankovních účtů společnosti Fellsmere, a věděl, že obviněná Pavlína Nováčková za společnost Oilmaster úmyslně neuhradila SD a DPH ve výši přesahující 300 mil. Kč,

navrhl koncepci výše popsané smlouvy o postoupení pohledávky datované dnem 5. 12. 2008, do které vědomě uvedl nepravdivé údaje, že předmětná pohledávka za společností LC Fischer GmbH vznikla společnosti Fellsmere z titulu nároku na vrácení záloh zaplacených v roce 2006 prostřednictvím bankovních účtů společnosti Fellsmere, dále že podpisem smlouvy v důsledku započtení vzájemných pohledávek smluvních stran zanikly vzájemné pohledávky jak postupitele a postupníka, tak i eventuální pohledávky vedlejšího účastníka společnosti Oilmaster, ač věděl, že žádná pohledávka společnosti Fellsmere neexistovala, a zároveň poskytl bankovní účet č. 5011018647/5500 s označením, že jde o svěřenecký účet správce, ačkoliv šlo o jeho běžný bankovní účet fyzické osoby, na který na základě shora popsaného dodatku ze dne 5.

12. 2008 byla dne 9. 12. 2008 z účtu společnosti LC Fischer GmbH převedena ve prospěch společnosti Fellsmere částka 23.863.685 Kč jako ekvivalent částky 941.000 EUR, z nichž v době od 9. 1. 2009 do 31. 7. 2009 minimálně částku 4.401.472 Kč použil pro vlastní potřebu, a částku 19.461.213 Kč převedl do dispozice Pavlíny Nováčkové prostřednictvím společnosti Fellsmere, i když věděl, že jde o prostředky patřící společnosti Oilmaster,

obviněná L. Z., ačkoliv jako osoba vedoucí účetnictví společností Oilmaster a Fellsmere po celou dobu jejich existence znala všechny rozhodné skutečnosti o vzniku předmětné pohledávky společnosti Oilmaster za společností LC Fischer GmbH, včetně způsobu obchodování obviněné Pavlíny Nováčkové prostřednictvím společností Oilmaster a Fellsmere a věděla i o dluhu společnosti Oilmaster na SD a DPH, úmyslně v rozporu s faktickým stavem i se stavem deklarovaným uvedenou smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2008, a v rozporu s § 7 a § 8 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, provedla v účetnictví společnosti Oilmaster vědomě nesprávně a neprůkazně přeúčtování pohledávky za společností LC Fischer GmbH, vedené do té doby na účtu č. 31406 - pohledávky krátkodobé a dlouhodobé, označeném jako „záloha EURA na zboží LC Fischer”, když k datu 20. 12. 2008 tuto pohledávku v plné výši 103.473.794,70 Kč převedla na účet č. 546 do daňově neúčinných nákladů, čímž v účetnictví společnosti Oilmaster předmětnou pohledávku účetně odstranila, současně umožnila zatajit, že částka 23.863.685 Kč (941.000 EUR) vrácená ze společnosti Total Deutschland GmbH patří společnosti Oilmaster, čímž z účetnictví společnosti Oilmaster pohledávku ve výši 103.473.794,70 Kč účetně odstranila, aniž by došlo k její úhradě či kompenzaci, zároveň v účetnictví společnosti Fellsmere, přestože věděla, že k žádnému převodu pohledávek ze společnosti Oilmaster nedošlo a společnost Fellsmere neposkytla společnosti Oilmaster žádné protiplnění, účelově vytvořila interní účetní doklady č. IDOI 18 a IDOI 19, na jejichž podkladě k datu 31. 12. 2008 na účtu č. 31507 - pohledávky, který označila názvem „nákup postoupené pohledávky”, zaúčtovala částku 23.863.684,72 Kč, kterou označila textem „notářská úschova a v pasivech na účtu č. 32401- závazky, který nazvala „kauce na pohl. Oilmaster” zaúčtovala částku 23.863.684,72 Kč s textem „kauce za pohledávku” bez další specifikace, a takto vytvořila v účetnictví simulovaný zápis, že společnost Fellsmere odkoupila předmětnou pohledávku za společností LC Fischer GmbH, a zároveň zakryla, že se jednalo o pohledávku společnosti Oilmaster, čímž společným jednáním úmyslně zastřeli původ peněžních prostředků ve výši 941.000 EUR (23.863.685 Kč) pocházejících ze zvlášť závažného trestného činu spáchaného neuhrazením SD a DPH ke škodě České republiky ve výši 364.484.676 Kč, a získali tím pro sebe a jiného částku 23.863.685 Kč.

II. Z dovolání obviněných

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájců dovolání obviněný Martin Uher podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), i) tr. ř., obviněná Pavlína Nováčková podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a obviněný Daniel Tetzeli podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. a) dovolání obviněného Martina Uhra

6. Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný Martin Uher namítal, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Tuto výhradu vznášel ve všech stadiích trestního řízení poté, co předseda senátu Krajského soudu v Plzni JUDr. Přemysl Špicar ke dni 28. 2. 2021 podal rezignaci na funkci soudce a byla ustanovena nová předsedkyně senátu Mgr. Bc. Lucie Bočková, a to ke dni 1. 3. 2021 s tím, že mandát ukončila i přísedící Ing. Ludmila Ibehejová. Uvedený postup označil za protizákonný, protože po JUDr. Přemyslu Špicarovi byl jako náhradní soudce uveden JUDr. Tomáš Bouček, jenž měl být předsedou senátu, nikoli Mgr. Bc. Lucie Bočková. Nastala však situace, kdy původní přísedící Bc. Lenka Kaucká, u které podle přípisu ze dne 9. 3. 2021 nedošlo k žádné změně, najednou již nebyla členkou senátu, aniž by ovšem důvod této změny byl účastníkům řízení sdělen. Dovolatel má tudíž za to, že rozvrhem práce Krajského soudu v Plzni na rok 2021 byl odňat svému zákonnému soudci, kterým měl být nadále JUDr. Tomáš Bouček (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 1920/17, či ze dne 8. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3418/18, ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. I. ÚS 2/93, či ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, aj.). Krajský soud v Plzni pochybil, neboť rozvrhem práce nebo jeho změnou nesmí být dotčeno rozdělení věcí a je-li to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02).

7. Poukázal též na osobní vazby jmenované předsedkyně senátu s bývalou manželkou obviněného Mgr. Daniela Tetzeliho, ohledně nichž se dotázala státního zástupce a obviněného Mgr. Daniela Tetzeliho, zda budou namítat její podjatost (č. l. 33433 spisu).

8. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal, že závěry odvolacího soudu ohledně výroku I. rozsudku jsou vadné, neboť nemají oporu v důkazech provedených v průběhu řízení o uvedeném úmyslu dovolatele se obohatit na úkor správce daně. Tvrdí, že jeho postup nebyl v žádném případě protiprávní, vždy postupoval v souladu se zákonem, neboť plnil zákonná pravidla při překročení povolených objemů, a tudíž nelze bez dalšího dovodit, že by se jednáním, které je v souladu s právním řádem, mohl dopustit trestného činu. Stejně je tomu i u DPH a překročení objemu obratu čtvrtletního plátce DPH. Z výroku ad I. rozsudku odvolacího soudu nelze zjistit, o co opřel závěr o úmyslu obviněného se obohatit, když v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz. Tytéž výhrady obviněný vztáhl i k výrokům pod body II. a IV. téhož rozsudku, jimiž byl uznán vinným ohledně řízení spoluobviněné Pavlíny Nováčkové.

9. Obviněný svou vinu nepovažoval za dostatečně prokázanou ani u činu pod bodem III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2022, protože ani zde nebyl proveden žádný relevantní důkaz. Vždy řádně vedl účetnictví, z něhož bylo možné kdykoliv zjistit původ finančních prostředků získaných jeho společnostmi, a tedy svým jednáním nemohl vzbuzovat ve výroku uvedená zdání, když tyto finanční prostředky byly nabyty v souladu se zákonem. Konkrétními finančními transakcemi se navíc zevrubně zabýval znalecký posudek České znalecké, a. s., podle něhož všechny transakce byly pro firmy dovolatele výhodné, resp. s ohledem na očekávaná hospodářská rizika mohl důvodně předpokládat, že výhodné budou, a tudíž těmito transakcemi nemohla vzniknout žádná škoda. Půjčky uváděné soudem byly vždy řádné účtovány. Razantním postupem Policie České republiky, která mu dne 10. 10. 2006 chaoticky zabavila veškeré účetní doklady, mu bylo znemožněno řádně plnit své povinnosti tak, aby jeho společnostem škoda nevznikla.

10. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval v tom, že z důkazů provedených před soudem prvního stupně a z obsahu napadených rozsudků plyne, že DPH a SD byly vždy řádně vyčísleny a přiznány správcům daně. Nelze tedy učinit závěr, že by v rozporu se skutečností předstíral nižší rozsah daňové, resp. poplatkové povinnosti, nebo tuto povinnost zcela skrýval, neboť daňová přiznání k příslušným daním byla po celou dobu všech obchodních aktivit podávána řádně a v souladu s příslušnými předpisy, a tedy nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty vymezené v § 240 tr. zákoníku. To, že v rámci výkonu rozhodnutí nebylo možné uspokojit celou výši neuhrazené DPH nebo SD, je sice skutečnost pro příslušné orgány a stát, jemuž tím vzniká škoda, nepříznivá, nelze se však její nápravy domáhat na poli trestního práva.

11. K činu pod bodem V. odkázal v plném rozsahu na argumenty uvedené k výroku ad III. rozsudku Krajského soudu v Plzni. Vyjádřil nesouhlas s jednotlivými skutkovými závěry obsaženými v popisu skutků kladených mu za vinu, a vytýkal, že se odvolací soud nezabýval protiprávností jemu za vinu kladeného jednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2022). Poukazoval rovněž na možnost použití zásady subsidiarity trestní represe na posuzovaný případ. Pouhé nezaplacení daně, která byla řádně vypočtena a přiznána, nenaplňuje znaky této skutkové podstaty, nadto v projednávaném případě současně absentuje i znak protiprávnosti. Poukázal na to, že samo Nejvyšší státní zastupitelství reagovalo již dříve na podnět Mgr. Daniela Tetzeliho (tehdy ještě v roli obhájce spoluobviněné Pavlíny Nováčkové) vyrozuměním o přezkoumání postupu Vrchního státního zastupitelství dne 23. 1. 2007, sp. zn. 5 NZT 38/2006 – 47, tak, že uznalo námitky uvedené k podnětu za správné a uvedlo, že jednání, které je popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 10. 2006, nelze kvalifikovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 148 tr. zák., a tudíž v tomto směru plně akceptovalo argumentaci v podnětu uvedenou ohledně nenaplnění znaku trestného činu zkrácení daně.

12. Finanční prostředky, se kterými disponoval, tedy tržby za prodej PHM získané společnostmi, které řídil, jsou v každém případě prostředky získanými legální činností. Pokud tržby z prodeje PHM jsou legálními příjmy, pak nemůže být jednání dovolatele kvalifikováno jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Uvedl, že denně předkládal celnímu úřadu seznam zakončených přeprav PHM s výpočtem aktualizovaného celního dluhu, a tedy celní úřad měl každý den přesnou informaci o stavu daňových závazků společností stejně jako příslušný finanční úřad.

13. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spatřoval naplněný tím, že mu Vrchní soud v Praze svým rozsudkem kromě trestu odnětí svobody uložil nesprávně i trest peněžitý, neboť podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) mu uložil trest ve výměře 400 denních sazeb stanovených ve výši 12.500 Kč (tj. celkem 5.000.000 Kč), ač peněžitý trest lze uložit pouze tehdy, jestliže pro sebe nebo jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Ze všech důkazů provedených v průběhu řízení však není možné shledat, že by sebe nebo jiného obohatil, nebo se alespoň snažil obohatit. Uložený peněžitý trest proto není možné považovat za zákonný, a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

14. Ze všech výše rozvedených důvodů obviněný Martin Uher navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovoláním napadená rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, případně Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutné rozhodnout jiným než navrhovaným postupem, vyjádřil dovolatel i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

b) dovolání obviněné Pavlíny Nováčkové

15. Obviněná Pavlína Nováčková dovoláním napadala výrok o vině i trestu, protože soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Poukázala na rozpor mezi závěry odvolacího soudu, jenž na jedné straně tvrdil, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, a na druhé ji uznal vinnou jiným trestným činem, což obviněná považuje za nepřípustné a proti zásadám spravedlivého procesu, i když byla na možnost této změny upozorněna. Vadným shledala to, že jí navržené důkazy (daňová přiznání a daňové výměry, protokoly z kontrol prováděných správcem daně), nebyly odvolacím soudem provedeny, byť jejich potřebu odůvodnila.

16. Výtky obviněná vznesla i proti způsobu, jakým soudy dospěly k výši způsobené škody, neboť určení výše citovaných částek nevyplynulo z odborných závěrů znaleckých posudků, a není tedy zřejmé, o jakou částku v příslušném zdaňovacím období byla daň zkrácena. Takto položené otázky neplynou ani ze zadání znaleckého úkolu. Odvolací soud sám rozhodl zcela bez podkladů v podobě důkazů prokazujících míru porušení daňové povinnosti. Bez konkrétní výše předmětných částek nebylo možné dojít k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty daňového deliktu, zejména pak jeho objektivní stránky. Za této situace měla být věc vrácena k projednání soudu prvního stupně. Mimo jiné i proto, že po celé řízení existovaly pochybnosti o použité právní kvalifikaci, u které docházelo ke změnám, neboť ani žalobce si do konce řízení nebyl jist, pro jaký trestný čin má být odsouzena. Není tedy jasné, zda šlo o zločin podvodu podle § 209 tr. zákoníku anebo daňový delikt. Pokud měl odvolací soud jiný právní názor na kvalifikaci skutku, měl věc vrátit soudu prvního stupně, aby bylo možno vést komplexní obhajobu, seznámit se s navrhovanými a prováděnými důkazy apod. S ohledem na tyto nedostatky není jasno, zda se stal skutek, pro který byla odvolacím soudem uznána vinnou. Dokazování považovala za nedostatečné.

17. S ohledem na tyto vady poukázala i na nesprávnost uloženého trestu, když jako jediná byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, navíc v řízení trvajícím téměř 20 let (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Měla být proto zohledněna délka trestního řízení v souladu s testem proporcionality, jakož i dalšími zásadami pro ukládání trestu z hlediska jeho spravedlivosti a přiměřenosti (viz čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

18. S ohledem na shora uvedené argumenty obviněná Pavlína Nováčková navrhla, aby dovolací soud rozhodl, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 6 To 60/2022, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně požádala, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. bylo před rozhodnutím o dovolání rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, v němž se v současnosti nachází, a to až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu.

c) dovolání obviněného Daniela Tetzeliho

19. Obviněný Daniel Tetzeli ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. brojil proti tomu, že v důsledku změny v obsazení předsedy senátu soudu prvního stupně, když původní předseda senátu JUDr. Přemysl Špicar jako soudce ve funkci skončil, měl na jeho místo nastoupit podle Rozvrhu práce zastupující Mgr. Tomáš Bouček. Pokud z uvedeného důvodu nastala nutnost rozhodovat v jiném složení senátu, nemohla být do senátu 4 T přidělena od 1. 3. 2021 Mgr. Bc. Lucie Bočková, která podle Rozvrhu práce pro zastupování JUDr.

Přemysla Špicara určena nebyla. Proto došlo k tomu, že byl obviněný odňat svému zákonnému soudci, a bylo postupováno v rozporu se zásadou podle § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 6/2002 Sb.“), podle kterého rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a je-li to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností (viz dikce čl.

38 odst. 1 Listiny či nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 1920/17, ze dne 8. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3418/18, ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93, ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, nebo ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, aj.). Pro uplatnění výjimky ze striktního dodržení práva na zákonného soudce musí existovat odůvodněný, přezkoumatelný a z hlediska ústavou chráněných hodnot relevantní důvod, který navíc musí obstát v tzv. testu proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13.

8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02) a respektovat zákonné požadavky na rozvrh práce. Citovaná praxe byla v posuzované věci porušena, neboť jediným předem stanoveným, veřejně dostupným a transparentním pravidlem pro řešení situace, kdy JUDr. Přemysl Špicar ke dni 28. 2. 2022 přestal být rozhodujícím soudcem, byl Rozvrh práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2015, konkrétně jeho tabulka na str. 3 a násl. ve spojení s pravidly na str. 6 textu, podle nichž „V případě vyloučení předsedy senátu, kterému byla věc přidělena k vyřízení, bude tato věc přidělena do senátu, který je dalším v pořadí.

Při jakékoliv změně zákonného soudce, např. když po zrušení věci bude rozhodovat jiný senát, se tomuto novému předsedovi senátu věc započítává jako nový nápad.“ Dalším v pořadí bylo oddělení 5 T s předsedou senátu Mgr. Tomášem Boučkem a zastupujícím předsedou senátu Mgr. Kantorem, nikoliv Mgr. Bc. Lucie Bočková. Pokud ve věci rozhodovala, byla nezákonnou soudkyní. Reakci odvolacího soudu na stejné výhrady obviněného v bodě 77. přezkoumávaného rozhodnutí považoval obviněný za neuspokojivou, neboť se neztotožnil s jeho argumentací, že výše citované pravidlo zakotvené v Rozvrhu práce pro rok 2015 neuplatní v případě, že funkce daného soudce, resp. předsedy senátu v mezidobí zanikla.

Obviněný poukázal na řešení obdobné situace u jiných krajských soudů, podle nichž nikdy o „novém“ přidělení nerozhoduje ad hoc vedení soudu, a pravidla postupu při takové změně jsou dána předem, nikoliv řešena až v situaci, kdy překážka nastane.

Z citovaných rozvrhů práce jiných soudů je vždy u Rozvrhu práce uvedeno obecné ustanovení o tom, že v případě pochybností je postupováno tak, aby bylo zachováno ustanovení § 42 zákona č. 6/2002 Sb. a dodržena zásada zákonného soudce.

20. Další námitky dovolatel směřoval proti právním závěrům a vytýkal soudu nedostatky v právním posouzení jeho jednání při vymáhání pohledávky od společnosti Total Deutschland, k čemuž odkázal zejména na bod 108. napadeného rozsudku, neboť tato otázka má stěžejní vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti. Podle výsledků dokazování šlo o prostředky, které obdržel Total Deutschland od společnosti LC Fischer, jež je předtím obdržela od společnosti Fellsmere, v některých případech pak od směnárny ELL CHANGE, nikdy však od společnosti Oilmaster, a podle učiněných skutkových zjištění v dalších bodech rozsudku nebyla prokázána existence obchodního vztahu mezi společnostmi Oilmaster a Total Deutschland, a proto nemohla pohledávka společnosti Oilmaster vůči Total Deutschland vzniknout.

Napadený rozsudek však zcela nepravdivě a bez opory v provedeném dokazování tvrdí (srov. bod 108. jeho odůvodnění), že šlo o pohledávku společnosti Oilmaster, nikoliv společnosti Fellsmere, která nikdy ve skutečnosti nepodnikala, což je v rozporu např. s rámcovou kupní smlouvou na č. l. 18765 až 18768 a především znaleckým posudkem na č. l. 10774 a násl.

21. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku podle obviněného spočívá ve vadném závěru o tom, kdo byl majitelem vymáhané pohledávky, a na výrazné deformaci důkazu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2008, z níž je zřejmé, že existoval historicky smluvní vztah mezi společnostmi LC Fischer a Total Deutschland týkající se dodávek PHM zahraničním (rakouským a převážně českým) klientům společnosti LC Fischer; že naopak přímý obchodní vztah mezi Total Deutschland a klienty LC Fischer (včetně společností Oilmaster a Fellsmere) nikdy neexistoval.

Ačkoli částka, která souvisela s předmětem tohoto trestního řízení, činila „pouze“ cca 3 mil. EUR a původ měla v platbách, které na účet LC Fischer zaslala společnost Fellsmere přímo ze svého účtu nebo prostřednictvím směnárny ELL CHANGE; smlouva ze dne 5. 12. 2008 na straně jedné postupuje část z pohledávky LC Fischer vůči Total Deutschland v částce 2.971.514,75 EUR, a to za úplatu ve výši nominální hodnoty. Nesporné je, že předmětnou smlouvou společnost Fellsmere nabyla pohledávku vůči společnosti Total Deutschland ve výši 2.971.514,75 EUR, na kterou bylo částečně plněno v částce 941.000 Kč.

22. Podle obviněného soudy neobjasnily podstatu peněz patřících společnosti OILMASTER (viz bod 108. odůvodnění rozsudku). Nebylo učiněno nic pro zajištění věci postupem podle § 79a a násl. tr. ř. či přímo pro vymožení této pohledávky u společnosti Total Deutschland, rovněž ani svůj závěr, že šlo o pohledávku společnosti Oilmaster, nezdůvodnily. Obviněný tvrdí, že byl v dobré víře, že na půdorysu těchto vztahů vymáhá skutečně pohledávku společnosti Fellsmere vůči LC Fischer vzniklou z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž postupoval podle údajů a pokynů klienta, o nichž byl přesvědčen, že jsou správné a pravdivé.

Jako advokát nesměl údaje poskytnuté klientem jakkoliv zpochybňovat nebo prověřovat. S ohledem na informace a podklady od klientky a její pokyny uvedené transakce realizoval v dobré víře, že postupuje jako advokát správně a samozřejmě též plně v souladu nejen se stavovskými, ale také obecně závaznými právními předpisy. Poukázal na původní posudek společnosti VOX Consult, který se nezabýval společností Fellsmere ani předmětnou pohledávkou, a naopak podle něj existoval obchodní vztah z obchodů s PHM mezi společnostmi Oilmaster a Fellsmere.

Ve výpočtových tabulkách opakovaně označoval rakouskou společnost LC Fischer za věřitele, nikoliv dlužníka společnosti Oilmaster a ke dni 31. 12. 2006 tvrdil vyrovnání závazků společnosti Oilmaster vůči LC Fischer. O údajných pohledávkách společnosti Oilmaster vůči LC Fischer, jak tvrdí rozsudek, znalecký posudek nic neuvádí. Nově formulované závěry vzešly až ze znaleckého posudku České znalecké, a. s. (č. l. 32713 až 32827), a vyplynulo z nich chybné účtování těchto vztahů. Ani nový znalecký posudek ovšem nepodporuje odsuzující výrok, neboť otázka správného účtování se zcela míjí s problematikou právního posouzení vymáhané pohledávky.

Rovněž podle znalce Ing. Krupky lze účtovat o pohledávce, která se nakonec ukáže neexistentní, a naopak často není účtováno o pohledávce, která je následně zjištěna či vymožena. Podle obviněného napadené rozsudky, vzdor svému rozsahu, nekriticky přebírají původní tvrzení obžaloby o „penězích patřících společnosti Oilmaster“, aniž by tyto závěry vysvětlily a reagovaly na obhajobu obviněného, ač jde o otázku podstatnou pro posouzení naplnění znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr.

zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jímž byl obviněný uznán vinným.

23. Námitky obviněného se týkají i nedostatků a pochybení v závěrech soudů o jeho zavinění, neboť z přezkoumávaných rozhodnutí není zřejmé, z čeho je dovozováno, že jednal úmyslně, jak konkrétně a vůči komu vytvářel „zdání o řádném obchodování mezi Oilmaster a LC Fischer a pohledávce Fellsmere“. Žádný důkaz k tomu proveden nebyl, ač rozsudek je postaven na právním závěru založeném jen na tvrzení soudů, aniž by tuto právní otázku opřely o relevantní právní argumentaci. Jestliže totiž o neexistenci pohledávky společnosti Fellsmere vůči LC Fischer nebylo nikdy žádným soudem autoritativně rozhodnuto, není podklad pro vyvrácení obhajoby obviněného, že pohledávka za LC Fischer svědčila společnosti Fellsmere a představovala tak nárok z bezdůvodného obohacení. Uvedená skutečnost měla být nejprve posouzena jako předběžná otázka, která měla být patřičně a přesvědčivě odůvodněna již v rozsudku soudu prvního stupně, což se však nestalo. Závěr o trestní odpovědnosti obviněného je podle jeho názoru výsledkem libovůle (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2168/07, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, či ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, a další).

24. Nedostatečným obviněný shledával i závěr o výši prospěchu, a to s poukazem na rozsudek odvolacího soudu v bodě 107., jenž připouští důvodnost námitky, že tvrzená výše prospěchu, který měl získat, je nesprávná, a to s poukazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které konkrétní výše prospěchu závisí na porovnání výnosů a nákladů, do nichž jednoznačně patří zejména částky odvedené na dani, ať už se jedná o DPH nebo daň z příjmu aj. Tuto zásadu soudy v posuzované věci nerespektovaly, ačkoli výše prospěchu (konkrétní hranice) je v předmětné věci znakem skutkové podstaty trestného činu, a proto je trestní soud povinen výši prospěchu spolehlivě zjistit a ve výroku uvést. Nemůže tudíž podle obviněného obstát tvrzení vrchního soudu, že případné snížení minimální výše rozsahu prospěchu je s ohledem na celkovou výši bez zásadního významu pro naplnění zákonného znaku skutkové podstaty, protože správně zjištěná výše má vliv nejen na rozhodování o případném nároku poškozeného, ale zejména na rozhodování o druhu trestu a stanovení jeho výměry.

25. Za rozpor obviněný považoval i v části odsuzujícího výroku tvrzení, že pro inkaso vymožené pohledávky „poskytl bankovní účet č. XY s označením, že jde o svěřenecký účet správce, ačkoliv šlo o jeho běžný bankovní účet fyzické osoby“, ač odvolací soud v bodě 107. tvrdí, že „pro trestnost společného jednání obžalovaných právně posouzeného jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je bez zásadního významu, že použití bankovního účtu advokáta k převodu peněžních částek samo o sobě by nebylo v rozporu se zákonem, případně s interními předpisy České advokátní komory“. Za chybné označil, že stavovské předpisy nebyly předmětem dokazování, a tedy soudy nemohly spolehlivě uzavřít, že podle stavovského předpisu může jako advokát provádět úschovy jen na zvláštním úschovním účtu.

26. Obviněný též zmínil zásadu totožnosti skutku, jejímž důsledkem je nejen to, že trestní soud na základě výsledků dokazování může či musí upravit výrokovou větu odchylně od původního znění obžaloby v případě, chce-li docílit odsuzujícího výroku a obžalobní konstrukce tomu příliš nekonvenuje, nýbrž je povinen upravit výrok obžaloby také o takové skutkové okolnosti, které vyplynou z výsledků dokazování a jsou ve prospěch obviněného. Na to odvolací soud v této věci nedbal.

27. Ze všech těchto důvodů obviněný Daniel Tetzeli navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle § 265k odst. 1 a 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 6 To 60/2022, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replik obviněných

28. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podaným dovoláním neshledal důvod pro vyhovění námitce obviněných Martina Uhra a Daniela Tetzeliho podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť upozornil, že jedním z hledisek náležitého obsazení soudu je to, aby rozhodovali soudci, kteří jsou k tomu povolaní podle Rozvrhu práce konkrétního soudu. V posuzované trestní věci však složení senátu 4 T odpovídá Rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2021, jeho pravidla byla splněna, když nová předsedkyně senátu 4 T Mgr. Bc. Lucie Bočková převzala všechny trestní věci v tomto senátu po předchozím předsedovi a přísedící Bc. Lence Kaucké v roce 2021 funkce zanikly. Na tuto situaci bylo reagováno změnou Rozvrhu práce dříve, než k zániku funkce soudce došlo. Pravidly rozvrhů práce jiných krajských soudů, která oproti rozvrhu práce nalézacího soudu obsahují pravidlo přerozdělení podle „kolovacího“ systému, se ve věci obviněných nelze řídit. Složení senátu musí být realizováno podle obecně stanovených a předem daných pravidel obsažených v Rozvrhu práce toho soudu, který jedná, v posuzovaném případě podle pravidel Rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni, jenž pro rok 2015, kdy trestní věc tomuto soudu napadla, pravidlo pro složení senátu pro případ zániku funkce předsedy senátu neobsahoval. Rozvrh práce pro rok 2021, kdy předsedovi senátu funkce soudce zanikla, pravidlo pro složení senátu pro tento případ obsahoval.

29. Podjatost předsedkyně senátu Mgr. Bc. Lucie Bočkové se týkala pouze obviněného Daniela Tetzeliho, jenž na ni nepoukazoval, nikoli obviněného Martina Uhra, který ji jako jediný ve svém dovolání stručně zmínil. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto státní zástupce naplněným neshledal, a odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž v odstavcích 74. až 78. se s obdobnými námitkami obviněných náležitě vypořádal.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili všichni tři obvinění (vyjma jeho druhé alternativy), státní zástupce rovněž neshledal naplněným, protože neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními, a není naplněn ani v jeho třetí alternativě, protože neexistují žádné navržené podstatné důkazy, které by odvolacím soudem nebyly nedůvodně provedeny. Neopodstatněnost předmětné dovolací námitky spočívá v tom, že obdobné důkazní návrhy dokonce v širším rozsahu učinil vůči odvolacímu soudu obviněný Martin Uher, přičemž tyto důvodně nebyly provedeny, neboť jak odvolací soud shledal a vysvětlil, byly nadbytečně opakovány (viz bod 98., 99.).

31. Státní zástupce ani námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neshledal důvodnými, protože je dovolatelé založili na skutkových zjištěních odlišných od skutkových zjištění učiněných soudy na podkladě provedených důkazů. Úmysl obviněných zkrátit daň plyne z okolností jejich jednání, jak rozvedl odvolací soud v bodech 112. až 114. a 118. Finanční prostředky získané daňovou trestnou činností jsou výnosem z trestné činnosti, a legalizační trestná činnost obviněných má základ v různých způsobech vyvádění finančních prostředků získaných z prodeje pohonných hmot z majetku společnosti Oilmaster a v jejich následném užití obviněnými a dalšími osobami k zakrývání jejich původu. Naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, resp. § 252a tr. zák. dostatečně vypořádal odvolací soud v bodech 119. až 125. rozsudku. Klíčovým problémem není to, kdo je majitelem pohledávky v ose nezahrnující společnost Oilmaster, ale posouzení titulu sloužícího k vyvedení finančních prostředků z majetku této společnosti do společnosti Fellsmere. K namítanému nedostatečnému vyčíslení prospěchu jako znaku skutkové podstaty trestného činu státní zástupce odkázal na odstavec 107. rozsudku odvolacího soudu s tím, že od prospěchu velkého rozsahu, který bez pochyb naplnil skutkovou podstatu trestného činu, není namístě odečítat obviněným případně zaplacenou DPH ani DP, neboť jde o náklady na spáchání trestné činnosti. Uvedené právní kvalifikace skutků proto označil za souladné s trestním zákoníkem.

32. Pokud obviněný Martin Uher uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pro nepřípustnost uloženého peněžitého trestu, poukázal na podmínky pro ukládání tohoto druhu trestu vymezené v § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku se závěrem, že jsou splněny, a hledisko obohacení zde není neopodstatněné, jelikož obohacovací jednání obviněného Martina Uhra vyplývá ze zkrácení SD a DPH. Obohacení u jednotlivých dovozních společností odpovídá výši škody způsobené České republice nezaplacením těchto daní, proto znak obohacení, resp. získání majetkového prospěchu ve smyslu § 67 odst. 1 tr. zákoníku splněn je a peněžitý trest uložený obviněnému Martinu Uhrovi není druhem trestu, který trestní zákoník nepřipouští.

33. Po zvážení všech rozhodných skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že obviněnými uplatněné dovolací námitky jsou neopodstatněné a byly odvolacím soudem vypořádány v dovoláním napadeném rozsudku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., všechna dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

34. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájcům dovolatelů, z nichž na ně do konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem reagoval pouze obviněný Daniel Tetzeli, jenž uvedl, že vyjádření státního zástupce deformuje podstatu vytčené problematiky a nekriticky přejímá argument odvolacího soudu při interpretaci Rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2015. Skutečnost, že Rozvrh práce pro rok 2015 konkrétní pravidlo neobsahuje, neznamená, že se tento rozvrh nepoužije, jak tvrdí státní zástupce, neboť ani tak zásadní nedostatek nezbavuje Krajský soud v Plzni povinnosti postupovat v souladu se zákonem a zachovávat právo dovolatele a nebýt odňat svému zákonnému soudci. Krajský soud však jednal v této situaci zcela svévolně, a tedy i v rozporu se zásadou zákonného soudce. Se státním zástupcem se neztotožnil ani v argumentaci k právním otázkám, konkrétně k právní povaze vymáhané pohledávky, a to ze stejných důvodů, jaké rozvedl již v podaném dovolání s tím, že vyjádření státního zástupce vůbec nereaguje na podstatu podaného dovolání.

IV. Formální podmínky dovolání

35. Nejvyšší soud shledal, že všechna tři podaná dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], byla podána včas a a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

36. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Zákon u dovolání přesně stanoví formální podmínky, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty dopadají na označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. Námitky podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

37. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. použili obvinění Martin Uher a Daniel Tetzeli, kteří shodně brojili proti způsobu, jakým došlo k obsazení uvolněné pozice předsedy senátu 4 T Krajského soudu v Plzni, projednávajícího posuzovanou trestní věc v prvním stupni, poté, co předseda senátu JUDr. Přemysl Špicar, jemuž věc byla po jejím nápadu přidělena v souladu s platným Rozvrhem práce, skončil ke dni 28. 2. 2021 ve funkci soudce, a protože věc dovolatelů nebyla skončena, na jeho místo nastoupila od 1.

3. 2021 jako nová předsedkyně senátu 4 T Mgr. Bc. Lucie Bočková. Dovolatelé se domnívají, že podle pravidel pro zastupování měla být věc přidělena JUDr. Tomáši Boučkovi jako náhradnímu soudci. Podle obviněného Martina Uhra byl nesprávně obsazen i post přísedícího, když přišel nový přísedící namísto přísedící Bc. Lenky Kaucké, u níž nedošlo k žádné avizované změně, a přesto přestala být členkou senátu, aniž jim byl důvod této změny sdělen. Poukázal i na důvod vyloučení jmenované nové předsedkyně senátu z důvodu osobních vazeb s bývalou manželkou obviněného Daniela Tetzeliho.

38. Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí, že dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z uvedené dikce plyne, že slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce. Jeho podstata vychází z práva na zákonného soudce, které je zaručeno čl. 38 Listiny, podle něhož „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Tím Listina zakazuje svévolné určování soudce. Podstatou takto vymezeného ústavního práva na zákonného soudce je především ochrana proti účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, jakož i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení tak, aby byla zajištěna ochrana proti libovůli při určování soudce pro rozhodování v konkrétní věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, též rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98). Význam má proto i náležité obsazení soudu, případně senátu, u něhož je podstatné, zda byl sestaven způsobem vylučujícím účelovost nebo libovůli, na což je třeba usuzovat z ustanovení § 29, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb. Tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. Ústavní soud k uvedeným zásadám podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99).

39. Takto široký výklad se zásadně dotýká práva na zákonného soudce vymezeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, a proto i výhrady spočívající v námitkách proti tomu, že došlo ke změně v obsazení senátu v průběhu vyřizování věci, je třeba podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., na jehož podkladě je nutno posuzovat důvodnost uvedených námitek (srov. obdobně usnesení Nevyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1507/2015, nebo ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 969/2017). Jestliže dojde při rozhodování věci ke změně člena senátu, jenž věc projednává, je třeba posoudit, zda se tak stalo při dodržení všech uvedených zásad.

40. Nejvyšší soud nejprve podotýká, že především odvolací soud se již touto skutečností zabýval a v přezkoumávaném rozhodnutí své závěry vysvětlil způsobem (viz body 76. až 78. napadeného rozsudku), který nevzbuzuje pochybnosti, protože má oporu ve faktických zjištěních, zejména v obsahu Rozvrhu práce stanoveného na předmětná období. Odvolací soud důvodně shledal, že uvedená trestní věc po nápadu Krajskému soudu v Plzni dne 14. 4. 2015 byla podle tehdy platného rozvrhu práce zapsána do trestního oddělení 4 T, jehož předsedou senátu byl JUDr. Přemysl Špicar, zastupujícím předsedou senátu pak Mgr. Tomáš Bouček, jenž byl současně řádným předsedou senátu 5 T. Poté, co byla věc opakovaně vracena státnímu zástupci k došetření, a následně byl dne 20. 6. 2018 vyhlášen zprošťující rozsudek, jenž byl posléze k odvolání státního zástupce zrušen a věc byla vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, následovala řada mezitímních procesních úkonů (odročení jednání, reakce soudu na procesní návrhy stran, atd.), a to až do doby, kdy JUDr. Přemysl Špicar přípisem ze dne 23. 11. 2020 sdělil stranám, že podal na funkci soudce rezignaci ke dni 28. 2. 2021 (viz č. l. 33601 a násl.). Od 1. 3. 2021 byla tato věc přidělena jako předsedkyni senátu 4 T Mgr. Bc. Lucii Bočkové podle rozvrhu práce platného a účinného od 1. 3. 2021, která na prosinec 2021 nařídila ve věci nové hlavní líčení, jemuž předsedala za účasti přísedících Ing. Josefa Lišky a Mgr. Jany Svobodové.

41. Podle Rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni na rok 2021, kdy se vytýkaná změna udála, Nejvyšší soud ve shodě s tím, jak konstatoval již odvolací soud, zjistil, že ustanovení Mgr. Bc. Lucie Bočkové jako předsedkyně senátu do posuzované věci bylo zcela korektní a zcela v souladu s pravidly tohoto rozvrhu práce, z něhož pro rok 2021, ve znění účinném do 1. 3. 2021 (7c4dae86-8df5-447a-8016-94772c5fab3b), tj. okamžik změny v obsazení senátu 4T. Podle tabulky na jeho straně 5 plyne, že místo dosavadního předsedy senátu JUDr. Přemysla Špicara bude tuto funkci od 1. 3. 2021 zastávat Mgr. Bc. Lucie Bočková a zastupujícím předsedou senátu zůstává i nadále Mgr. Tomáš Bouček, řádný předseda senátu 5T. Na straně 9 v bodě 11. je dále uvedeno, že „Dosud neskončené věci původně napadlé do senátu 4T předsedovi senátu JUDr. Přemyslu Špicarovi do 28. 2. 2021 včetně věcí obživlých se přidělují k vyřízení předsedkyni senátu Mgr. Bc. Lucii Bočkové“. V rozvrhu práce ve znění účinném od 1. 1. 2021 je na straně 8 v bodě 13. současně stanoveno, že „Nápad do senátu 4T JUDr. Přemysla Špicara se od 1. 1. 2021 zastavuje“. Na straně 8 v bodě 8. téhož rozvrhu práce je zakotveno pravidlo pro zastupování, a to tak že „Pro zastupování předsedy senátu nepřítomného z důvodu pracovní neschopnosti, čerpání řádné dovolené, služební cesty či některé z dalších zákonných překážek v práci platí, že v případě nepřítomnosti zastupujícího předsedy senátu vyřídí neodkladné úkony předseda senátu následujícího senátu po zastupujícím v kolovacím systému podle tabulky“.

42. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnými uváděnému požadavku, že mělo být postupováno podle Rozvrhu práce platného v době nápadu věci, tj. z roku 2015. Důvodem je skutečnost, že Rozvrh práce se stanoví na každý kalendářní rok aktuálně (viz § 41 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb.), a navíc se i v průběhu roku podle potřeby a změn v obsazení soudu Rozvrh práce na konkrétní kalendářní rok doplňuje a upravuje. Proto není možné dostát požadavku obviněných, aby se soud řídil v roce 2021 pravidly Rozvrhu práce z roku 2015.

43. Z uvedeného srovnání je zřejmé, že Rozvrh práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2021 z hlediska pravidel pro zastupování reagoval na konkrétní situaci, která v průběhu tohoto roku nastala. Odrážel právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. V posuzované věci proto nešlo o zmiňovanou libovůli předsedy či vedení soudu při obsazování senátů v konkrétních projednávaných věcech (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, aj.). Postupy vymezené v Rozvrhu práce pro rok 2021 svévoli neumožňovaly, neboť obsahovaly přesné a dostatečně konkrétní pravidla dopadající na vzniklý problém. Rovněž bylo třeba odlišovat situace, když předseda senátu skončí ve funkci soudce, od toho, kdy je momentálně z důvodu různých krátkodobých či dočasných překážek v práci nepřítomen. JUDr. Přemysl Špicar na funkci soudce rezignoval, a ta mu tudíž k 28. 2. 2021 zanikla, v důsledku čehož nemohl již nadále po tomto datu funkci soudce ani předsedy senátu vykonávat, a bylo proto nutné za něj určit náhradu. Vzhledem k tomu, že šlo o překážku trvalou a neměnnou, muselo být stanoveno právě pro tuto situaci nové pravidlo tak, aby byly vyřešeny všechny související skutečnosti s tím, že jeden ze soudců ve své funkci zcela skončil, a tedy zajistit trvalé obsazení senátu č. 4 T v zájmu plynulého a rychlého vyřizování soudního nápadu, aniž by tím současně utrpěla rychlost a efektivita vyřizování věcí v jiném senátu. Tento postup přitom zcela odpovídá nejen ustálené judikatuře Ústavního soudu, na níž bylo poukázáno výše, ale i Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 429/2024, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 969/2017, či ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 665/2008, aj.). V posuzované věci je současně nepochybné, že účastníci řízení byli včas a zcela transparentním způsobem o změně v osobě předsedy senátu vyrozuměni, včetně důvodů tohoto postupu. Nebránilo jim nic v tom, aby tento nedostatek již při uvedené změně namítali, což však v době změny neučinili, ale vytýkají ho až s časovým odstupem v návaznosti na výsledek tohoto řízení, s nímž se nespokojili.

44. K námitkám obviněného Daniela Tetzeliho, jenž srovnával Rozvrh práce a postup Krajského soudu v Plzni s jinými rozvrhy práce, je třeba uvést, že konkrétní soud si vytváří svůj Rozvrh práce podle pravidel dopadajících na konkrétní poměry u každého z nich. Nejsou stanovená pravidla pro přidělení věcí paušálně, ale podle § 41 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení, se řídí rozvrhem práce. Podle odstavce 2 téhož ustanovení rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu (viz též § 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). Podstatné náležitosti rozvrhu práce, které v něm musí být vždy obsaženy, vypočítává § 42 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.

45. Pro úplnost lze jen poukázat na správnost postupu Krajského soudu v Plzni, jenž koresponduje s § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., podle kterého rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a je-li to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností (viz čl. 38 odst. 1 Listiny). Pro posuzovanou věc je významná podmínka vyjádřená slovy „je- li to možné“, neboť nahrazení předsedy senátu JUDr. Přemysla Špicara po zániku jeho funkce nebylo možné řešit ve všech jemu napadlých a dosud pravomocně, resp. meritorně neskončených věcech nahrazením stanoveným zastupujícím soudcem, protože o zastupování fakticky nemohlo jít, když došlo k zániku mandátu původního soudce. Šlo o situaci, jíž bylo nutné vyřešit koncepčně a individuálně k této skutečnosti, což se v souladu se zákonem i obecnými principy spravedlivého procesu stalo.

46. V dané situaci byl dodržen požadavek na nezměnitelnost složení soudního tělesa, který je součástí zásady bezprostřednosti zajišťující integritu dokazování v trestním řízení, z níž existují výjimky u případu objektivních překážek. Tou byla ve zkoumané věci rezignace předsedy senátu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2565/19). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud vyloučil, že by došlo v případě změny v osobě předsedy senátu či přísedících k porušení zásad stanovených pro zákonného soudce (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2053/12). Lze jen dodat, že i přísedící podílející se na rozhodování této trestní věci byli pro dané období rozvrhem práce zařazeni do senátu 4T, navíc ti, kteří byli členy senátu dne 4. 12. 2021 při prvním jednání v rámci hlavního líčení konaného novou předsedkyní senátu Mgr. Bc. Lucií Bočkovou, kdy celé dokazování bylo prováděno znovu (§ 219 odst. 3 tr. ř.), se na rozhodování podíleli až do pravomocného skončení věci (viz vysvětlení i odvolacího soudu v bodech 76. až 78.).

47. Mimo označený důvod stojí výhrada obviněného Martina Uhra, že obviněným byla upřena možnost namítat podjatost předsedkyně senátu Mgr. Bc. Lucie Bočkové pro její osobní vztah k bývalé manželce obviněného Daniela Tetzeliho, protože tato námitka nebyla vyjasněna. Jen pro úplnost je možné zmínit, že předsedkyně senátu tuto skutečnost sama zmínila, a na její výslovný dotaz obviněný Daniel Tetzeli ani státní zástupce námitku podjatosti nevznesli. Tím nebylo upřeno právo ostatním obviněným, aby případně podjatost namítali, avšak tak nepostupovali. Nelze totiž opomenout, že námitku podjatosti je možné uplatnit toliko pouze v té fázi trestního řízení, ve které je uvedený orgán v předmětné trestní věci činný, tedy nikoli až v pozdější fázi trestního řízení (srov. rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1064/2011, aj.). Pro úplnost je vhodné zmínit, že i k této námitce podal vysvětlení odvolací soud, na jehož rozsudek, konkrétně bod 75. lze v podrobnostech odkázat.

VI. Námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

48. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

49. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili všichni tři dovolatelé, a s ohledem na jejich výhrady lze připustit, že každý z nich tento důvod respektoval. Obviněný Martin Uher tím, že jeho prostřednictvím vytýkal, že skutkové závěry u výroků ad I., II., III., IV. nemají oporu v provedených důkazech, s poukazem na konkrétní skutečnosti výše popsané, které považoval za soudy vadně zjištěné, včetně závěru o jeho úmyslném jednání, které nemá podle něj podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Obviněná Pavlína Nováčková zejména, kromě postupu v rozporu se zásadou in dubio pro reo, poukazovala na to, že jí navržené důkazy soudy nedůvodně neprovedly, a obviněný Daniel Tetzeli tvrdil, že závěry soudů jsou nepravdivé, nemající oporu v provedeném dokazování a nesprávně posoudil, kdo byl majitelem vymáhané pohledávky, poukazoval deformaci důkazu v podobě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2008, a tvrdil, že podklady pro vypracování znaleckého posudku sloužily přílohy původního posudku Vox Consult, nikoliv kompletní účetnictví společnosti Fellsmere. Měl za to, že soudy nereagovaly na jeho obhajobu, jak je podrobně shora v obsahu jeho dovolání popsáno.

50. S ohledem na to, že obvinění uvedenými výhradami respektovali vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom že poukazovali na zjevné rozpory mezi provedenými důkazy a že navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny, posuzoval Nejvyšší soud, zda ve věci existují obviněnými zmiňované nedostatky, avšak s tím, že není povolán k tomu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, ale je povinen o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdyby byl dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posuzoval, zda přezkoumávaná rozhodnutí vykazují extrémní excesy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

51. Uváděné argumenty jsou obsahově shodné s těmi, jimiž se již v předchozích stadiích řízení soudy prvního i druhého stupně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí se s nimi vypořádaly, přičemž odvolací soud reagoval na výhrady obviněného vůči postupům soudu prvního stupně, který obsah provedeného dokazování a poznatky z něj pramenící zaznamenal ve svém rozsudku v bodech 3. až 22. (ke skutku ad I.), v bodech 23. až 29. (ke skutku ad II.), v bodech 30. až 98. (ke skutku ad III.), v bodech 99. až 104. (ke skutku ad IV.), v bodech 105. až 150. (ke skutku ad V.) a v bodech 151. až 156. (ke skutku ad VI.). Je tedy zjevné, že se soudy na obhajobu obviněných zaměřily, jimi uváděné výhrady braly do úvahy, dokazování i své úvahy na ně zaměřily, jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí.

52. Především k výhradě obviněné Pavlíny Nováčkové je třeba uvést, že pokud soudy některé, obviněnými navrhované důkazy neprovedly, svůj postup vysvětlily, a to zejména tím, že jde buď o důkazy, které již byly v trestním řízení před soudy provedeny a jednalo by se o jejich neúčelné opakování (výkazy a listiny poskytnuté správcem daně, výsledky daňových kontrol, daňová přiznání, apod.), nebo šlo o důkazy nadbytečné a bez zásadního možného významu pro skutkové i právní závěry s ohledem na dosavadní rozsah dokazování a z něj vyplynuvší poznatky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nejvyšší soud se neztotožnil s tím, že by soudy nedůvodně neprovedly podstatné důkazy ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani nejde o tzv. opomenuté důkazy, protože se soud zejména prvního stupně jednotlivými důkazními návrhy zabýval a důvody, proč jim nevyhověl, vysvětlil (srov. body 98., 106., 107, rozsudku odvolacího soudu). Nejde tudíž o tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15.

5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Uvedený postup soudů nevybočuje z pravidel řádného objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl.

Teprve tehdy, jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1; čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05), a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Důkazní význam každého důkazního prostředku závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, či ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022, aj.). Soud je tudíž oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019), jako tomu bylo v posuzované trestní věci.

53. Jestliže obviněný Martin Uher, jakož i další dovolatelé, poukazoval na vady v prováděném dokazování, nelze jemu ani ostatním obviněným přisvědčit v jimi uváděných výhradách, protože rozsah provedeného dokazování, zejména co do skutečností, které z nich vyplynuly, jakož i výsledky z něho plynoucí se zaměřením na objasnění povahy, smyslu a důvodů páchání trestné činnosti u každého z dovolatelů, se podařilo dostatečně zjistit, a tím i určit míru jeho zainteresovanosti na celém spáchaném a nyní posuzovaném jednání. Proto Nejvyšší soud považuje dokazování, které soud prvního, případně druhého stupně provedl, za dostatečné a učiněné v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Rovněž skutečnosti z něj plynoucí mají potřebnou vypovídací hodnotu, v nezbytné míře vyjadřují způsob, jakým každý z dovolatelů trestnou činnost mu za vinu kladenou spáchal. Způsob, jakým soud hodnotil provedené důkazy, plně respektuje pravidla stanovená podle § 2 odst. 6 tr. ř. Protože Nejvyšší soud v tomto postupu soudů dovolateli uváděné vady nezjistil, a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí pro závěr o tom, že tento postup dodržel, dává potřebný podklad (odpovídá pravidlům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř.), Nejvyšší soud na konkrétní pasáže v přezkoumávaných rozhodnutích jen odkazuje. Nebylo možné přisvědčit dovolatelům, že by soudy své závěry o jejich vině opíraly pouze o výsledky daňových kontrol, které samy účelově a nesprávně interpretovaly. Naopak z výsledků provedeného dokazování je zjevné, že soudy dostály povinnosti rozsah a okolnosti zkrácení daně, k němuž došlo trestným činem, řešit samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. Bez dalšího nepřejímaly výsledky, k nimž dospěl příslušný správce daně, neboť rozhodnutí finančních orgánů v daňovém řízení zvažovaly jako podpůrné důkazy, které v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily jako každý jiný důkaz se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy, o čemž svědčí rozsah prováděného dokazování, a postupovaly proto v souladu s ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., aj.).

54. Pro úplnost k výhradám obviněného Daniela Tetzeliho je třeba zmínit, že trestní odpovědnost za trestný čin podle § 240 tr. zákoníku není vyloučena ani tím, že se v trestním řízení nepodařilo zajistit kompletní účetnictví daňového subjektu, a proto soud musel pro své závěry skutkové i právní vycházet z jiných podkladů a důkazů poskytnutých v listinné podobě zejména právě správcem daně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1335/2014). Ostatně v posuzované věci soudy v této věci vysvětlily na základě ostatních důkazů, že neúplné účetnictví nevytváří důkazní nedostatek. Soudy v souladu s tím své skutkové závěry opřely o výpovědi svědků, zejména zástupců obchodních společností, s nimiž obviněný Martin Uher v rámci posuzovaných aktivit vstupoval v jednání za účelem dodávek PHM a činil z nich své obchodní partnery, jakož i o řadu listinných důkazů (viz body 10. až 12. rozsudku soudu prvního stupně a další).

55. Z těchto důkazů ke skutkům pod body I., II. a IV. vyplynula trestná činnost, jak je v jednotlivých bodech výroku rozsudku odvolacího soudu popsaná, a jen k výhradám obviněného Martina Uhra lze zmínit, že i když ze zprávy společnosti Total Deutschland vyplývá, že dovoz byl ve skutečnosti ještě větší, soud tuto výši stanovil v souladu se zásadou in dubio pro reo. Pokud společnosti hradily po část posuzovaného období řádně SD, činily tak jen proto, aby jim nebylo odňato povolení k dovozům a obviněný Martin Uher mohl jejich prostřednictvím dále realizovat své obchodování za účelem obohacování se o DPH, kterou v důsledku úmyslně nesprávných údajů o objemech dovozů PHM neodvedl ve výši, ve které by byl jinak povinen činit.

Posléze obviněný již nehradil ani zajištění SD, které bylo celním úřadem navýšeno. Tento závěr soudů byl opřen mimo jiné též o závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, účetnictví, zpracovaného Českou znaleckou, a. s., jehož závěry byly v zásadě shodné se závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu Vox Consult, s. r. o. (č. l. 10159), který byl proveden jako listinný důkaz, a vyplynulo z nich, že společnosti řízené obviněným Martinem Uhrem se chovaly v rozporu se základními pravidly podnikání, když prodávaly za cenu nižší, než byla cena nákupní (po připočtení povinné DPH, SD a nákladů spojených s dovozem).

V důsledku toho negenerovaly zisk a hospodařily se ztrátou, přičemž jinou podnikatelskou činnost než dovoz PHM nevykonávaly, některé z nich (Fellsmere) neměly ani žádné zaměstnance, jejichž prostřednictvím by mohly jakoukoli činnost vykonávat (srov. body 110., 117., 119. rozsudku soudu prvního stupně a 96. rozsudku odvolacího soudu). Ze všech soudy popsaných skutečností soudy důvodně vyvodily, že šlo o fiktivně vytvořený řetězec relativně velkého počtu obchodních společností za účelem znepřehlednění situace, ztížení odhalení a vyvolání zdání řádného obchodování, ačkoli jediným jeho cílem bylo v souladu s plánem a záměrem obviněného Martina Uhra dosáhnout neoprávněného obohacení a majetkového prospěchu pramenícího ze zkrácené DPH a SD.

56. Z uvedených důvodů není namístě ani námitka obviněného Daniela Tetzeliho o tom, že nebylo prokázáno, komu patřily finanční prostředky a kdo byl majitelem vymáhané pohledávky na ose Fellsmere – LC Fischer – Total Deutschland, když společnost Fellsmere byla ryze fiktivním subjektem a v zásadě nastrčenou „figurkou“ bez reálného personálního i materiálního zázemí pro možné obchodování či jakékoli jiné podnikatelské aktivity. Právě fiktivností fungování předstíraného a uměle vytvořeného řetězce se soudy zabývaly a na objasnění této základní skutečnosti se soustředily i při provádění dokazování, jenž mimo jiné spočívá i v umělém vytvoření společnosti Oilmaster a Fellsmere. Podle faktury s dodavatelem Oilmaster a odběratelem Fellsmere je uvedeno bankovní spojení na dodavatele, kterým však je ve skutečnosti účet patřící společnosti Fellsmere, tzn. že by odběratel, jenž byl povinen uhradit odebírané zboží, platil na svůj vlastní účet. Při správně a řádně ověřeném zjištění soudů, že zapojení společnosti Fellsmere do tohoto řetězce bylo účelovým a záměrným krokem, který měl umožnit vylákání určité výhody na dani, není významné vlastnictví pohledávky, která byla rovněž jen fiktivně vytvořenou okolností sloužící k vylákání daňové výhody a vyvedení finančních prostředků z majetku společností. Uvedené závěry soudy dostatečně objasnily a vyložily (viz body 16. až 18., 101., 113. aj. rozsudku soudu prvního stupně a bod 108. rozsudku odvolacího soudu).

57. Soudy se zaměřily i na objasnění skutkových okolností týkajících se skutků pod body III., V. a VI., které logicky navazují na shora popsané a objasněné skutečnosti, protože jsou realizovány na základě téže motivace záměru zejména obviněného Martina Uhra, jehož cílem bylo vyvést a ukrýt předchozím daňovým deliktem neoprávněně získané finanční prostředky před správcem daně i orgány činnými ve správním či trestním řízení. Z výsledků provedeného dokazování bylo soudy řádně zjištěno, že jako prostředky k tomu, aby se tento záměr dostatečně povedl, sloužily, jak soudy zjistily, převody mezi různými účty obviněných, ať již vedenými v tuzemsku či v zahraničí, případně o převody peněz v rámci půjček, jež však posléze nebyly splaceny, přijímání plateb od odběratelů PHM na soukromé účty, s jejichž existencí správce daně nebyl obeznámen, případně přijetím peněz do advokátní úschovy obviněným Danielem Tetzelim, ačkoli o tu se ve skutečnosti nejednalo, apod.

58. Soudy za účelem objasnění toho, jak se jednotlivé skutky udály, provedeným dokazováním řádně zjistily, jak přesvědčivě vysvětlily v obsahu odůvodnění napadených rozsudků, že se ve výroku o vině uvedené skutky udály tam popsaným způsobem, který nevyvolává žádnou, natož důvodnou pochybnost o tom, že celé jednání všech obviněných bylo vedeno snahou dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu a obohacení na úkor státu v rámci daňové trestné činnosti, jejíž součástí bylo i následné legalizační jednání popsané v bodech III., V. a VI. Z výsledků dokazování rovněž plyne závěr, že nešlo o činnost legální, byť v určitém objemu společnost Solitor a Redost skutečně obchodní činnost v oblasti dovozu PHM realizovala, nicméně za zcela jiných okolností a podmínek a v jiných objemech, nežli před správcem daně obvinění klamavě tvrdili a předstírali.

59. Obviněným nebylo možné přisvědčit v tom, že by soudy deformovaly provedené důkazy a že by na jejich vinu usuzovaly primárně na základě vlastních domněnek, jimiž nahrazovaly chybějící výsledky provedeného dokazování. Soudy, zejména soud prvního stupně, obsah provedených důkazů podrobně popsaly ve svých rozsudcích. Způsob, jak soud prvního stupně důkazy hodnotil [viz body 3. až 22. (ke skutku ad I.), body 23. až 29. (ke skutku ad II.), body 30. až 98. (ke skutku ad III.), body 99. až 104. (ke skutku ad IV.), body 105. až 150. (ke skutku ad V.) a body 151. až 156. (ke skutku ad VI.)], svědčí o tom, že dodržel pravidla stanovená v § 2 odst. 6 tr. ř., neboť bral v úvahu všechny důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy (srov. rozhodnutí č. 30/1966-I. Sb. rozh. tr.). V postupech, které soudy dostatečně jasně popsaly, vyplývá způsob, jakým provedené důkazy hodnotily. Jejich úvahy a závěry nesvědčí o nedostatcích, které by mohly mít za následek jejich zkreslení nebo vadnou interpretaci, když soud i při hodnocení obsahu jednotlivých důkazů své závěry činil v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Soud vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněných, kterou konfrontoval s dalšími ve věci zajištěnými důkazy, v jejichž světle nemohla obstát.

60. Nebylo možné vyhovět ani námitce obviněného Daniela Tetzeliho, že trestnou činnost nespáchal, neboť jím zastávaná obhajoba, jak již rozporovaly soudy obou stupňů, s výsledky provedeného dokazování nekoresponduje. Jen pro úplnost lze s odkazem na správné úvahy obou soudů zdůraznit, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo (zejména z výpisů z bankovních účtů a zpráv banky), že peníze na jeho běžném účtu nebyly jednoznačně identifikovatelné a bylo s nimi nakládáno jako s prostředky na běžném účtu.

Bylo proto dostatečně objasněno, že obviněný nerespektoval pravidla § 56 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 85/1996 Sb.“), ani usnesením představenstva České advokátní komory č. 7/2004 ze dne 28. 6. 2004. Lze jen zmínit, že podle § 56a zákona č. 85/1996 Sb., peníze, cenné papíry nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku (odst. 1).

Pro přijímání peněz a listin do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám se ustanovení tohoto odstavce použije obdobně (odst. 4). Účet, na kterém jsou uloženy prostředky klienta, musí být veden na jméno advokáta. Pokud advokát vykonává advokacii ve sdružení (§ 14 zákona č. 85/1996 Sb.), může být účet veden na jméno jednoho z advokátů, který je účastníkem sdružení. Z označení účtu musí být patrno, že jsou na něm uloženy prostředky klienta, například označením účtu slovy „úschova u advokáta“.

Ke zřízení účtu dle věty první uzavře advokát s bankou smlouvu, přičemž pro úschovu peněz každého klienta musí být zřízen samostatný účet. (srov. Zákon o advokacii. Komentář. Wolters Kluwer (ČR): Praha, 2017: Komentář JUDr. Daniely Kovářové k § 56a zákona č. 85/1996 Sb. Dostupný v právním informačním systému ASPI k 30. 10. 2024). Soudy se této problematice věnovaly (viz č. l. 91 až 96, 118 až 122, a další). K uvedenému lze zmínit, že výpis z daného účtu (viz č. l. 93 až 95) svědčí o tom, že finanční prostředky obdržené od společnosti LC Fischer sloužily ke zcela jiným účelům, než by odpovídalo standardní advokátní úschově, což dokladuje i způsob vedení a užívání tohoto účtu, s ním nakládal jako s účtem osobním, neboť opakovaně zadával příkazy k převodům na termínované vklady, prováděl platby ve prospěch jiných účtů, včetně svých vlastních.

Nic z tohoto nesvědčilo o tom, že by tento účet sloužil jen k účelově svěřeným penězům klientů, jak soudy správně dovodily (viz body 161., 167. rozsudku soudu prvního stupně a bod 107. rozsudku odvolacího soudu). Je třeba přisvědčit tomu, že se k tomuto účtu obviněný vůbec nechoval, jak by k účtu určenému pro advokátní úschovy měl (tj. pro bezpečný způsob zajištění vypořádání kupní ceny při prodeji nebo koupi nemovitosti či jiné významné hodnoty). Důvodně proto soud vyšel i ze sdělení Raiffeisenbank, která předložila k důkazu specifikaci podmínek pro řízení a vedení speciálního účtu sloužícího jako účet advokátní úschovy (č. l.

118), jakož i speciální formulář pro otevření účtu jako zvláštního účtu úschovy u advokáta, což účet obviněného Daniela Tetzeliho nesplňoval. Soudy správně shledaly, že nešlo o účet „zvláštní“ ve smyslu přesné a dostatečně konkrétní identifikace a odlišení na něm uložených finančních prostředků a neodpovídal této zákonné definici a zákonným podmínkám ani způsob, jakým obviněný s těmito peněžními prostředky nakládal. Za dané situace a vzhledem k množství důkazů, které soud k této okolnosti provedl (viz body 161., 167.

rozsudku soudu prvního stupně), nebylo nutné dalšího dokazování. K výhradě obviněného o neprovedení důkazu stavovskými předpisy Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že jde o právní normy České republiky, a proto (s ohledem na zásadu „iura novit curia“ – „soud zná právo“, srov. k tomu rozhodnutí č. 53/1989-II. Sb. rozh. tr.), které nejsou předmětem dokazování. Byť jde o stavovský předpis, nebylo třeba s ním důkaz provádět. Předmětem dokazování jsou právní normy cizozemské (srov. rozhodnutí č. 40/1997-I.

Sb. rozh. tr. a rozhodnutí publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu, roč. 1982, sv. 3 pod č. 19).

61. Nejvyšší soud jen pro úplnost zmiňuje, že není důvodná ani stručná námitka obviněného Daniela Tetzeliho o porušení zásady totožnosti skutku, pokud soud upravil oproti obžalobě popis skutku, na což reagoval již odvolací soud (viz body 50., 51., 61., 62. rozsudku). Nejvyšší soud k jeho správnému závěru připomíná, že totožnost skutku se váže na obžalovací zásadu (§ 2 odst. 8 tr. ř.) rozvedenou v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., podle níž lze rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

Podle § 220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři.

Jednání nebo následek nemusejí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (srov. rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr.). S ohledem na tyto zásady je zřejmé, že soudy ani v tomto postupu nepochybily, protože úpravou skutku podle výsledků provedeného dokazování nedošlo ke změně jednání ani následku, neboť obě tyto náležitosti zůstaly zachovány.

Zdůraznit je třeba, že totožnost skutku byla zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku.