Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o
dovoláních nejvyššího státního zástupce a obviněných J. K., nar. XY v XY,
trvale bytem XY, přechodně bytem XY, a D. P. (roz. K.), nar. XY v XY, trvale
bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 1 To 69/2017, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T
6/2012, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního
zástupce odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.
III. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 1 To 69/2017, v části výroku pod bodem
III., jímž bylo podle § 102 tr. zákoníku uloženo J. K. zabrání náhradní hodnoty
v částce 978.240 Kč.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část
rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Dovolání obviněných směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 1 To 69/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 6/2012. Tomuto rozhodnutí
však předcházelo řízení, při němž Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 77 T 6/2012 (viz č. l. 3954 až 4021), rozhodl tak, že
obvinění D. P. a J. K. byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.| zákoníku ve formě
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný D. P. byl odsouzen podle §
240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen
peněžitý trest ve výši 5.000.000 Kč ve 100 denních sazbách po 50.000 Kč. Pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání
pět set dní. Podle § 70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž
trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 200 ks listinných
kmenových akcií na majitele specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku ve
jmenovité hodnotě po 20.000 Kč, pořadových čísel A051 až A250. Podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl odsouzen též k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v
zákazu výkonu funkce statutárních orgánů ve všech typech obchodních korporací
ve výměře pěti let. Obviněná J. K. byla odsouzena podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle
§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest ve výši
1.500.000 Kč ve 100 denních sazbách po 15.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tři sta dní. Podle §
70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jí byl uložen rovněž trest propadnutí věci
nebo jiné majetkové hodnoty, a to finančních prostředků, které se nacházely na
účtech specifikovaných v předmětném výroku číslem účtu, kódem banky a finanční
částkou (viz č. l. 3962, 3963). Podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl
uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské
činnosti v oboru účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence
ve výměře čtyř roků. Podle § 101 odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku bylo
rozhodnuto rovněž o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to z majetku
blíže specifikovaného tamtéž po zůstaviteli J. T., dále společnosti DAHOMMEY,
s. r. o., IČ 28487729, se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141, společnosti
BELENUS, s. r. o., IČ 2848729, se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141, a z
majetku P. K. (viz č. l. 3963 až 3965). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne
10. 3. 2016, sp. zn. 1 To 46/2015 (viz č. l. 4189 až 4207) rozhodl tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř.
z podnětu odvolání obviněného
D. P., obviněné J. K., jejího manžela P. K. jako zúčastněné osoby, a státního
zástupce částečně zrušil uvedený rozsudek jednak ve výroku o trestu ve vztahu
k obviněnému D. P., dále v celém rozsahu ohledně obviněné J. K. a ve výroku o
zabrání věcí z majetku P. K. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení
vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Odvolání zúčastněných osob
D. T., T. T., společnosti DAHOMMEY a společnosti BELENUS podle § 256 tr. ř. zamítl.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 77 T
6/2012, byla obviněná J. K. uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí
svobody v trvání šesti roků, s výkonem ve věznici s ostrahou, a podle § 70
odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to finančních prostředků na
konkrétních účtech v částkách činících v součtu 2.471.760 Kč, též k trestu
zákazu činnosti, a bylo rovněž rozhodnuto podle § 101 odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku o zabrání finančních ve výroku konkretizovaných prostředků z
majetku P. K., nar. XY v součtu činících 978.240 Kč. Obviněného D. P. soud
odsoudil při nezměněném výroku o vině z rozsudku tohoto soudu ze dne 2. 12.
2014, sp. zn. 77 T 6/2012, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu
uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních
orgánů ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 1 To
69/2017, o odvoláních obviněných J. K., D. P. a P. K. jako zúčastněné osoby a
manžela obviněné J. K. rozhodl tak, že
I. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné
J. K. a P. K. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, ve vztahu k
obviněné J. K. ve výrocích o vině a trestu, a u P. K. ve výroku o zabrání věci,
II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou J. K. podle § 226
písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby činem, kterým měla spáchat zločin zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve
formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by
tento skutek spáchala,
III. podle § 102 tr. zákoníku uložil J. K. zabrání náhradní hodnoty v částce
978.240 Kč a P. K. v částce 2.471.760 Kč.
IV. Odvolání obviněného D. P. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Skutek, jímž byl obviněný D. P. uznán vinným a obviněná J. K. z něj
byla obžaloby zproštěna, spočíval v tom, že společně s obviněným J. T. (jehož
trestní stíhání bylo pro jeho úmrtí dne 15. 11. 2013 zastaveno), nejméně v
období od června 2009 do března 2010 obviněný D. P., jako člen představenstva
společnosti T., IČ XY, XY (dále „společnost T.“) a J. T. jako jednatel obchodní
společnosti B., IČ XY, XY (dále „společnost B.“), v úmyslu zkrátit daň z
přidané hodnoty a získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor České
republiky, se na blíže neurčeném místě nejpozději k 1. 6. 2009 dohodli,
že společnost T., která nakupovala pohonné hmoty v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně a skladovala v daňových skladech společnosti
ČEPRO, a. s., Dělnická 12, 17004 Praha 7, IČ 601 93 531 (dále „společnost
ČEPRO“), a dále je prodávala svým odběratelům, bude prodávat pohonné hmoty
(naftu a benzín 95) společnosti B., kdy obvinění D. P. a J. T. se dohodli, že
budou předestírat v rozporu se skutečností, že místem dodání pohonných hmot je
daňový sklad společnosti ČEPRO, a obchody tak probíhají v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně, a takto jednali, přestože si byli vědomi, že
společnost T. nebyla provozovatelem daňového skladu a společnost B. neměla
uzavřenou smlouvu o skladování pohonných hmot v daňovém skladu společnosti
ČEPRO, avšak fakticky došlo k dodání zboží při vyskladnění pohonných hmot z
expedičních míst jednotlivých daňových skladů společnosti ČEPRO, a došlo tak k
jejich uvedení do volného daňového oběhu, a k fakturačně deklarovaným obchodům
mezi společnostmi T. a B. uvnitř daňového skladu nedošlo, neboť jejich prodej
nebyl evidován na klientském účtu společnosti T. u společnosti ČEPRO a
společnost T. tak nadále byla vlastníkem zboží nacházejícího se uvnitř daňového
skladu společnosti ČEPRO, čehož si byli obvinění D. P. a J. T. vědomi,
přitom společnost T. dávala společnosti ČEPRO příkazy k vyskladnění pohonných
hmot z daňového skladu do volného daňového oběhu dalším subjektům uvedeným
níže, kteří podle faktur byli odběrateli společnosti B., a tak s ohledem na
ustanovení § 36 odst. 3 písm. a) zákona č. 253/2003 Sb., o dani z přidané
hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen „ZDPH“) byla povinna společnosti B. fakturovat jako zdanitelné plnění cenu pohonných hmot včetně spotřební daně,
což však nečinila, a společnost T. neoprávněně fakturovala na základě pokynů a
instrukcí obviněného D. P. společnosti B. toliko cenu prodávaných pohonných
hmot bez spotřební daně, obchodní společnost T. v rozporu se skutečností takto
simulovala prodeje v režimu podmíněného osvobození společnosti B. a následně
obviněný D. P. podepsal a podal za společnost T. u Finančního úřadu Ostrava I
tato nepravdivá daňová přiznání k DPH za měsíční zdaňovací období červen 2009 -
březen 2010 (uvedená v připojené tabulce),
ve kterých byla zahrnuta uskutečněná zdanitelná plnění – dodání zboží s místem
plnění v tuzemsku – konkrétně minerálních olejů pro společnost B., kdy v
rozporu s ustanovením § 41 odst. 4 a § 36 odst. 3 písm.
a) ZDPH nebyla do
základu daně zahrnuta spotřební daň z minerálních olejů [viz zákon č. 353/2003
Sb., o spotřební dani (dále „ZSD“)], a ve skutečnosti měla společnost T. navýšit základ DPH o částku 258.295.336,30 Kč za rok 2009, o částku
172.462.265,30 Kč za rok 2010, celkem v částce 430.757.601,60 Kč,
přičemž obvinění D. P. a J. T. byli dohodnuti, že společnost B. taktéž nebude
řádně přiznávat a platit DPH podle fakturačně vykázaných odběrů a následných
prodejů,
a obviněný J. T. v úmyslu zastřít místě příslušnému správci daně daňovou
povinnost vyplývající z přijatých a vystavených daňových dokladů se dohodl v
Olomouci nejpozději v měsíci srpnu 2009 s obviněnou J. K., že tato jako účetní
společnosti B. bude odlišně od přijatých a vystavených faktur připravovat
nepravdivá přiznání k dani z přidané hodnoty za účelem neoprávněného snížení
daňové povinnosti u společnosti B., aby správce daně nezjistil, že tato
společnost zboží formálně nakupuje od společnosti T. v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně a nakupuje tak fakturačně pohonné hmoty bez
spotřební daně, která pak netvoří součást základu daně podle § 36 odst. 3 písm. a) ZDPH u nakoupených pohonných hmot, a aby správce daně nezjistil skutečnou
výši daňových závazků této společnosti, která by měla za následek vydání
zajišťovacího příkazu ze strany správce daně a ukončení obchodování se
společností T., a takto obviněná J. K. po předchozí dohodě s obviněným J. T. připravovala vědomě následující nepravdivá daňová přiznání (vyjma daňového
přiznání za 2. čtvrtletí roku 2009), podepsaná oprávněnou osobou za společnost
– obviněným J. T. (jednatelem společnosti), a podali u Finančního úřadu v Praze
3 v případě daňových přiznání za zdaňovací období 3. - 4. čtvrtletí roku 2009,
1. - 3. měsíc roku 2010 a v případě daňového přiznání za 2. čtvrtletí 2009 u
Finančního úřadu v Olomouci tato nepravdivá uvedená daňová přiznání,
ve kterých byly uvedeny nepravdivé (navýšené) údaje týkající se zejména výše
přijatých zdanitelných plnění, a to nákupu minerálních olejů od společnosti T.,
kterými si společnost B. zvyšovala DPH na vstupu, a tím snižovala vlastní
daňovou povinnost, ve skutečnosti podle přijatých a vystavených daňových
dokladů měla společnost B. vykazovat daňovou povinnost (konkrétně v tabulce
popsanou):
přičemž tato shora uvedená uskutečněná/přijatá zdanitelná plnění se týkala
minerálních olejů, které společnost T. I) nakupovala na základě rámcové kupní smlouvy č. 16937 ze dne 14. 7. 2006 a
následných dodatků č. 1-7 mezi společnostmi ČEPRO (jako prodávající) a T. (jako
kupující) a se kterými nakládala na základě
II) smlouvy o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji a jejich
příloh, uzavřené dne 11. 1. 2008 a platné do 31. 7. 2009 mezi týmiž subjekty
(společností T. jako klientem),
III) smlouvy o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji a jejich
příloh, uzavřené dne 14. 8.
2009 mezi týmiž subjekty, minerální oleje byly
odebírány na výdejních terminálech společnosti ČEPRO na základě objednávek,
vystavovaných oprávněnými osobami podle smlouvy zastupujícími společnost, zboží
bylo bezprostředně bez dalšího skladování či přepracování dodáváno na čerpací
stanice podle dispozic v objednávkách koncových odběratelů, kterými byly
společnosti DRACAR CZ, a. s., Egeria, spol. s r. o., Euro-bit Trade, s. r. o.,
a PETROL PLZEŇ, spol. s r. o.,
spotřební daň, nezahrnutou do základu DPH jako součást poskytnutého
zdanitelného plnění, však společnost T. zároveň fakturovala společnosti B. v
rozporu se ZSD obsahem zálohových faktur a měsíčního vyúčtování spotřební daně,
neboť ve smyslu příslušných ustanovení ZSD zaúčtování a vypořádání spotřební
daně přísluší pouze plátci, kterým v tomto případě byla společnost ČEPRO, a
následně společnost B. toto zboží fakturovala již se spotřební daní výše
uvedeným koncovým odběratelům,
to vše činili obvinění D. P., J. T. a od měsíce srpna 2009 i J. K. s cílem
zkrátit daň z přidané hodnoty společností T., neboť povinnost zahrnout
spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty vznikla již společnosti T. při
vyskladnění zboží z daňového skladu společnosti ČEPRO a společnost B., která
dále fakturovala minerální oleje se spotřební daní, výše uvedeným způsobem
zvyšovala základ daně z přidané hodnoty z přijatých zdanitelných plnění, čímž
si snižovala vlastní daňovou povinnost, kdy
obviněný D. P. (nejprve jako prokurista společnosti, později jako člen
představenstva) byl po celé uvedené období osobou oprávněnou k vystavování
objednávek a též osobou oprávněnou k naskladnění zboží, a dále za období červen
2009 – březen 2010 podepisoval jako oprávněná osoba (člen představenstva) shora
uvedená daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost T. a zároveň za
tuto společnost jednal navenek (podepisoval smlouvy či dodatky ke smlouvám),
obviněný J. T. za společnost B., jejímž byl jediným jednatelem, vystavoval v
období od června 2009 do března 2010 faktury výše uvedeným koncovým odběratelům
minerálních olejů a podepisoval jako oprávněná osoba shora uvedená daňová
přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost B.,
obviněná J. K. sestavovala nepravdivá daňová přiznání, následně podávaná za
společnost B., a jednala na základě plné moci za společnost B. s finančními
úřady,
a takto obviněný D. P. v součinnosti s obviněným J. T. zkrátili daň z přidané
hodnoty v celkové výši 430.757.601,60 Kč, kdy obviněná J. K. společně s těmito
obviněnými se svým jednáním podílela na zkrácení daně z přidané hodnoty za
uvedené období v celkové výši 405.147.625,60 Kč, přičemž uvedená škoda byla
způsobena za společnost T. českému státu zastoupenému Finančním úřadem v
Ostravě I.
5. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2018,
sp. zn. 1 To 69/2017, podali prostřednictvím obhájců dovolání nejvyšší státní
zástupce, obviněný D. P. a obviněná J. K.
B. Dovolání nejvyššího státního zástupce
I. Z obsahu dovolání a vyjádření obviněné J. K. k němu
6. Nejvyšší státní zástupce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 1 To 69/2017, opřel o důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil výlučně proti výrokům pod body II. a III.
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jimiž byla tato obviněná podle § 226 písm.
c) tr. ř. zproštěna obžaloby a bylo jí podle § 102 tr. zákoníku uloženo zabrání
náhradní hodnoty v částce 978.240 Kč a P. K. v částce 2.471.760 Kč.
7. V obsahu dovolání státní zástupce uvedl, že se neztotožnil se závěrem
Vrchního soudu v Olomouci, který na základě téhož skutkového stavu věci jako
soud prvního stupně, oproti němu shledal pochybnosti o úmyslném zapojení
obviněné J. K. do trestné činnosti, a proto aplikoval zásadu in dubio pro reo a
obviněnou obžaloby zprostil. Za správné považoval rozhodnutí soudu prvního
stupně, jenž uvedené pochybnosti neměl a v souladu se zásadami podle § 2 odst.
5 tr. ř. učinil komplexní závěry vycházející plně z § 2 odst. 6 tr. ř., v
souladu s nímž důkazy pečlivě a přesvědčivě hodnotil, když jím uvedené důvody
bezezbytku splňují požadavky kladené na obsahové náležitosti podle § 125 odst.
1 tr. ř. Porovnáním rozsahu a zejména vlastního obsahu odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu na jedné straně a rozsudku odvolacího soudu na straně druhé
však dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se v daném ohledu s provedenými
důkazy a se všemi okolnostmi významnými pro správné rozhodnutí vypořádal velice
podrobně a přiléhavě, zatímco Vrchní soud v Olomouci nikoli. Naopak komplexní a
ve všech vzájemných souvislostech učiněné a v odůvodnění velmi podrobně
vyjevené závěry nalézacího soudu rozboural vyslovením svých vlastních a jen
povrchně sdělených pochybností k interpretaci několika málo vybraných důkazů,
zhodnocených izolovaně, bez návaznosti na další důkazy, zejména bez
propojenosti s důkazy, které svědčily v neprospěch obviněné, jejichž
vyhodnocením se odvolací soud vůbec nezabýval a zcela je opomenul.
8. Podle nejvyššího státního zástupce vrchní soud navodil klamné zdání,
že Krajský soud v Ostravě výrok o vině obviněné J. K. založil toliko na
odposlechu jednoho telefonického hovoru mezi obviněnou a J. T. ze dne 24. 5.
2010, a na tom, že obviněná měla inkasovat za svou činnost pro společnost B.
částku 200.000 Kč měsíčně mimo své zdaněné příjmy. Tyto závěry však
neodpovídají skutečnému stavu věci, protože obviněná J. K. byla v závěrech
nalézacího soudu usvědčována mnohem širším okruhem důkazů, zejména protokolem o
ústním jednání u Finančního úřadu v Olomouci ze dne 3. 9. 2009 (č. l.
1082-1085/sv. 4 trestního spisu), podle nějž je zřejmé, že si byla vědoma, že
společnost B. deklarovala svým odběratelům, že je subjektem uvádějícím zboží z
režimu podmíněného osvobození do volného oběhu, i enormního rozdílu mezi
deklarovanou nízkou daňovou povinností a skutečným stavem věcí, který musela
vzhledem ke svým znalostem rozhodných okolností a vlastním odborným zkušenostem
v oboru předpokládat. Byla proto dostatečně obeznámena s tím, že společnost B.
krátí v podaných daňových přiznáních povinnost k DPH. Za další usvědčující
důkaz považoval smlouvu o obchodování se společností T. (č. l. 1086-1090/sv. 4
trestního spisu), kterou nalézací soud přesvědčivě zhodnotil (viz strany 62 až
70 rozsudku nalézacího soudu).
9. Odvolacímu soudu nejvyšší státní zástupce vytkl nezohlednění, že
obviněná J. K. měla k dispozici při tvorbě daňových přiznání výpisy z
bankovních účtů společnosti B., což při výslechu potvrdila jak ona sama, tak i
J. T. Podle státního zástupce však odvolací soud z těchto důvodů dovodil
nesprávné závěry, a dostatečně se nezabýval tím, že správci daně byly
předkládány soupisy faktur v programu KALKUL, kterým disponovala výhradně
obviněná, přičemž společnost B. používala jiný účetní systém WINDUO, odvolací
soud nedovodil, že právě tato skutečnost umožnila manuálně vytvářet kreativní
účetnictví vedoucí k následnému zkreslení daňové povinnosti, naopak za správné
označil, že soud prvního stupně přijal jediný v úvahu připadající závěr, že
každé plnění musela do systému KALKUL (ze systému WINDUO) vložit právě
obviněná, k čemuž se odvolací soud nesprávně nepřiklonil. K tomu státní
zástupce uvedl, že odvolací soud měl brát uvedené skutečnosti do úvahy a měl z
nich dovodit, že si obviněná musela být vědoma rozdílů mezi skutečnými částkami
z přijatých plnění a účelově navýšenými hodnotami přijatých faktur
deklarovanými správci daně, jak byly uvedeny v soupisech tvořících podklad pro
přiznání k DPH, které sama vytvořila. Vadně podle státního zástupce mimo
hodnocení odvolacího soudu zůstala daňová přiznání společnosti B. (č. l.
997-1070/ sv. 4. trestního spisu) i listinné podklady ke skutečné daňové
povinnosti, zejména dodatečné platební výměry (č. l. 2889-2950/ sv. 11.
trestního spisu), což vedlo k tomu, že odvolací soud neuvážil enormní rozdíl
mezi deklarovanou daňovou povinností a povinností, která měla být přiznána,
čímž ponechal zcela bez povšimnutí původní závěry soudu prvního stupně a dostal
se do rozporu s § 263 odst. 7 část první věty za středníkem tr. ř., § 253 odst.
3 tr. ř., ale i se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 2 odst. 6
tr. ř., protože nehodnotil důkazy při pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Odvolací soud tak navodil stav, kdy jeho
skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, v jeho
skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech jsou fatální
logické rozpory, jež lze dovodit i z vlastního obsahu napadeného rozsudku
tohoto soudu. Nesprávně se odvolací soud vypořádal s odposlechem, když ve
veřejném zasedání předložil stranám v podobě jeho písemného doslovného záznamu,
a nikoliv v jeho audio podobě, protože hrálo roli, jak aktéři v rozhovoru
reagovali mimoslovně, čemu a jak se podivovali, naopak co je ponechalo bez
reakce. Závěr odvolacího soudu o formálnosti vztahu obviněné J. K. a J. T.
dovozený jen ze skutečnosti, že si v rozhovoru vykali, považoval nejvyšší
státní zástupce za neúplný a bez významu.
10. Podle nejvyššího státního zástupce skutečnému obsahu odposlechu
vůbec neodpovídá závěr odvolacího soudu, že obviněná nechtěla zvyšovat náklady
společnosti za účelem snížení základu pro výpočet DPH, neboť o nákladech
nehovořila, naopak v telefonickém rozhovoru uvedla, že se dopočítala ztráty
(„mínus jako prase“), přičemž s vědomím možného odposlechu hovoru J. T.
sdělila, že se jí nechce zkreslovat příjmy ve smyslu doložení do účetnictví
vymyšlených příjmů jen z důvodu, aby správce daně na daňový subjekt nehleděl
„blbě“. Podle dovolatele lze tato slova vyložit i tak, že v případě daňového
přiznání za duben 2010 v reakci na ztrátu (vzhledem ke způsobu obchodování
společnosti B., počtu zaměstnanců a obchodované komoditě v podstatě za
normálního běhu událostí nemyslitelnou) zjištěnou obviněnou na podkladě J. T.
předložených dokladů, obviněná nepovažovala za nezbytné odvádět pozornost
daňového úřadu tím, že by se ztráta eliminovala fiktivními příjmy. V tomto
směru poukázal i na výpověď samotné obviněné, když význam nemůže mít pouze to,
co obviněná při propočítávání podkladů v květnu 2010 zjistila, nýbrž i to, jak
na učiněná zjištění v telefonu reagovala. Soudem nebyla zhodnocena ani z hovoru
patrná vědomost obviněné o možnosti odposlechu hovoru.
11. Za podstatné nejvyšší státní zástupce považoval i to, že vyplacené
částky značně převyšovaly běžnou odměnu obviněné, což je zřejmé již z prostého
porovnání s dalšími příjmy obviněné pocházejícími od jiných klientů, čímž lze
zjistit, že zatímco před tím, než začala spolupracovat s J. T. a společnostmi
na jeho osobu navázanými, vykazovala příjmy řádově ve výši 400.000 Kč ročně,
srovnatelnou odměnu jí J. T. vyplatil za činnost pro společnost B. za pouhé dva
měsíce. Za necelý rok spolupráce tak obviněná vyinkasovala od společnosti B.
částku 1.600.000 Kč, celkem od J. T. obdržela 3.450.000 Kč, a to vše mimo
pozornost daňového orgánu. V rozporu se zásadami logiky bylo, aby J. T. zcela
sám vytvářel zkreslené sestavy o výdajích a příjmech a předkládal je údajně nic
netušící obviněné.
12. Odvolací soud nedůvodně přehodnotil důkazy dokládající transakce
mezi zemřelým J. T. a obviněnou J. K., aniž by sám provedl jediný z důkazů
týkajících se těchto transakcí, neboť jen tehdy by byl oprávněn učinit v tomto
směru jiné skutkové a právní závěry oproti logickým závěrům přijatým Krajským
soudem v Ostravě (viz § 263 odst. 7 tr. ř.). S poukazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 522/2012, státní zástupce připomenul,
že pokud nalézací soud provedl kompletní dokazování, jež připadalo v úvahu, a
přistoupil k hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., nemohl
odvolací soud zrušit napadený rozsudek, aniž by sám provedl důkazy, resp.
získal nové důkazy či zopakoval všechny rozhodné důkazy již provedené, které by
opravňovaly jiné skutkové a právní závěry; i při splnění všech těchto podmínek
by však musel svůj opačný názor řádně a logicky zdůvodnit, což neučinil a
toliko formalisticky při zopakování jednoho důkazu neposoudil všechny rozhodné
skutečnosti. Tím deformoval skutkové závěry, k nimž nalézací soud dospěl, a své
rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž jej učinil nepřezkoumatelným, což svědčí o
zjevném flagrantním nerespektování zásady bezprostřednosti a vydání
překvapivého a nepředvídatelného rozhodnutí. Právě v tomto směru nejvyšší
státní zástupce spatřoval vadu naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
13. Vytýkaný extrémní rozpor, který opodstatňuje naplnění důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejvyšší státní zástupce shledal i v nedůvodnosti
postupu podle § 226 písm. c) tr. ř., protože skutečným obsahem provedených
důkazů bylo prokázáno, že obviněná skutek spáchala. Jestliže odvolací soud
opačný názor vystavěl na vlastních skutkových zjištěních, která neopřel o další
provedené důkazy a skutečnosti z nich vyplývající (viz články 1, 2 odst. 3 a 90
Ústavy, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo
260/2018), nemohlo přezkoumávané rozhodnutí obstát. Proto navrhl, aby Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v
§ 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6.
2018, sp. zn. 1 To 69/2017, v jeho částech I., II. a III., a dále i všechna
další rozhodnutí na tyto zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
14. K tomuto dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila obviněná
J. K., podle níž se dovolatel snažil primárně docílit odlišného hodnocení
provedených důkazů, navíc však měla i za to, že jde o opakování argumentů,
které již zazněly ze strany státního zastupitelství v průběhu trestního řízení,
zejména pak v řízení před Vrchním soudem v Olomouci. S poukazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, či ze dne 13. 12.
2017, sp. zn. 5 Tdo 1122/2017, označila dovolání nejvyššího státního zástupce
za nedůvodné, protože bylo založeno toliko na námitkách skutkových zaměřených
proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy, což se
s označeným důvodem neslučuje. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
nepovažovala za překvapivý a nepředvídatelný, protože odvolací soud reagoval na
obsah jejího odvolání a vycházel z důkazů, které nepřehodnocoval, ale sám i
provedl. Naopak to byl nejvyšší státní zástupce, kdo přistoupil k důkazní
situaci izolovaně, selektivně a účelově jednostranně v její neprospěch, a
deformoval obsah telefonického rozhovoru mezi obviněným J. T. a J. K., který si
odvolací soud přehrál a poslechl, aniž by reflektoval soudem druhého stupně
akceptovanou obhajobu J. K. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že od
společnosti B. dostávala relevantní informace o reálně proběhlých obchodech, či
zda tyto podklady dostávala již upravené a věděla o tom. Vše naopak svědčí pro
aktivní činnost obviněného J. T. a J. P., jejichž pracovní náplní bylo
vystavování faktur za společnost B.
15. V písemném doplnění svého vyjádření obviněná dodatečně poukázala na
usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019,
sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, jímž byla sjednocena rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu tak, že nadále mají být všechna dovolání nejvyššího státního zástupce
založená výlučně na námitce extrémního rozporu bez věcného přezkumu odmítána
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř.
II. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího
státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo
podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto
posuzoval, zda dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno v souladu s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
III. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tento
dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z
nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená zásada je
spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti
na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná
skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý
formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů,
aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích
spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp.
druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne
9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02,
ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33
SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Proto, aby bylo dovolání podáno v souladu s tímto důvodem, musí v
něm být pochybení hmotného práva skutečně tvrzeno a odůvodněno konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je
vymezen v napadeném rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a
odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění,
např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolatele
použita (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn.
3 Tdo 68/2002, a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). V opačném případě,
jsou-li tvrzeny jen skutkové vady a jen na jejich podkladě jsou dovozovány vady
právní, tzn., že jsou právní vady konstruovány na jiných skutkových
okolnostech, nelze takové výhrady považovat za učiněné v souladu s tímto
dovolacím důvodem. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž
nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní
posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na
skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění (srov. srovnávací materiál č.
36/2004 Sb. rozh. tr., aj.).
21. Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a
námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost
skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z
dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02).
IV. K námitkám nejvyššího státního zástupce
22. Nejvyšší státní zástupce dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v neprospěch obviněné J. K.,
které zaměřil proti výroku II., jímž byla tato obviněná podle § 226 písm. c)
tr. ř. zproštěna obžaloby, a v návaznosti na to i proti výroku III., jímž jí
bylo uloženo ochranné opatření podle § 102 tr. zákoníku. Za důvod, proč se
neztotožnil s uvedenou částí rozsudku vrchního soudu, sám označil vadný postup
při hodnocení důkazů, který nebyl na rozdíl od Krajského soudu v Ostravě
komplexní. Vznesl konkrétně rozvedené argumenty, podle nichž výsledky
provedeného dokazování učiněné soudem prvního stupně plně respektovaly § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a umožňovaly ve věci spolehlivě rozhodnout a obviněnou uznat
vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pokud však jde o přezkoumávané rozhodnutí odvolacího
soudu, ten uvedené zásady nerespektoval, jelikož nebral do úvahy všechny důkazy
a z nich vzešlá zjištění. K tomuto státní zástupce provedl vlastní rozbor
některých důkazů a pro své závěry vycházel z důkazní situace, kterou zanesl do
svého rozsudku soud prvního stupně, přitom poukázal na důkazy, které odvolací
soud v nyní napadeném rozsudku vůbec nezvažoval. Zdůraznil, že dokazování, jež
odvolací soud sám provedl, nedostačovalo k tomu, aby zvrátilo závěr soudu
prvního stupně, že zavinění obviněné bylo řádně objasněno, v důsledku čehož
odvolací soud neměl dostatek podkladů pro to, aby dospěl na jejich základě k
odlišnému skutkovému zjištění. V tom shledal porušení pravidel plynoucích z § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a § 125, § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., tr. ř., a
tudíž odvolací soud obviněnou zcela nedůvodně zprostil obžaloby podle § 226
písm. c) tr. ř., když tvrdil, že výsledky provedeného dokazování nebylo
objasněno, že obviněná jednala zaviněně.
23. Z obsahu takto podaného dovolání plyne, že veškerá kritika se týká
procesního postupu Vrchního soudu v Olomouci, který podle dovolatele postupoval
v rozporu s §§ 2 odst. 5, 6, 125, 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., protože
dostatečně neposoudil všechny rozhodné okolnosti, za nichž se měla obviněná J.
K. trestného jednání dopustit. Pokud odvolací soud dospěl k popsaným názorům na
podkladě neúplného dokazování, považoval takový závěr za doklad toho, že
skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu se skutečným obsahem provedených
důkazů.
24. Po posouzení námitek uvedených v dovolání je zřejmé, že jiné výhrady
nežli ty, které vycházely z namítaného extrémního rozporu provedených důkazů se
skutkovými zjištěními a z nich pramenícími právními závěry, nejvyšší státní
zástupce nevznesl, neboť tu část, v níž zpochybňoval závěr odvolacího soudu o
úmyslném zapojení J. K. do trestné činnosti ostatních obviněných, vázal na
změnu skutkových zjištění vycházející z vlastního posuzování důkazů s tím, že
hodnocení učiněné odvolacím soudem považoval za extrémně vadné, a v tom
spatřoval nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
25. Z takto formulovaného obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce
podaného pouze v neprospěch obviněné je zřejmé, že v něm nejsou primárně
namítány právní vady, ale zásadně porušení procesních zásad vymezených zejména
v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a na nesprávnost použité právní kvalifikace
je jen druhotně formálně odkázáno. Nejvyšší státní zástupce dovolání tudíž
založil toliko na polemice s tím, jak odvolací soud postupoval, a na
konfrontaci s procesními pravidly, která podle jeho názoru nebyla dodržena a
respektována, a to přesto, že námitky vztahující se primárně ke skutkovým
zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.)
nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts
42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02].
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací však může výjimečně zasáhnout do
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud to odůvodňuje
existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších
stupňů a provedenými důkazy, neboť v takovém případě je dotčeno ústavně
garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího
soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy [srov. například nález Ústavního soudu ze
dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nález Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp.
zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo
1273/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo
668/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo
357/2018, též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 38/14 (vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,
uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR)], avšak jen k
dovolání, které je podáno obviněným, anebo v jeho prospěch. Na tzv. extrémní
nesoulad nelze poukazovat v dovolání nejvyššího státního zástupce směřujícího v
neprospěch obviněného, protože v jeho případě se nemůže uplatnit, že uvedená
zásada je limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na
spravedlivý proces v oblasti dokazování a že je v takovém případě vždy
povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný
důvod je či není dovolacím důvodem. Takový výjimečný přezkum může Nejvyšší soud
učinit pouze v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý
proces v oblasti dokazování, avšak jen tehdy, když jde o dovolání ve prospěch
obviněného.
27. V tomto směru je rozdíl mezi tím, zda je dovolatelem státní
zástupce, neboť mezi nimi je v postavení z hlediska zaručeného práva na
spravedlivý proces zásadní odlišnost, kterou je nutné respektovat i v této
projednávané trestní věci.
28. Tato zásada vyplývá zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2.
2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, v němž bylo vysloveno, že „V trestním řízení není
požadavek, aby pravomocná rozhodnutí soudů nebyla měněna, bezvýhradný. Též
proto čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále „Úmluva“) umožňuje obnovit řízení (v širším smyslu
znovuotevření již jednou skončeného řízení), jestliže nové nebo nově odhalené
skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve
věci. Dovolací soud může přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů
nižších stupňů v případě zjištění, že nesprávné provedení důkazního řízení bylo
v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní
řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch
obviněného. Opakované trestní stíhání po pravomocném zprošťujícím rozsudku, ač
nebyly splněny podmínky pro „obnovu řízení“ vymezené v čl. 4 odst. 2 Protokolu
č. 7 k Úmluvě, představuje zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo
zaručené ústavním pořádkem“. Na základě tohoto rozhodnutí judikoval obdobný
postoj i Nejvyšší soud v usneseních velkého senátu ze dne 17. 4. 2019 ve věcech
sp. zn. 15 Tdo 1443/2018 (uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a sp. zn. 15
Tdo 1474/2018, podle nichž námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními z nich učiněnými jsou námitkami, které se dotýkají
porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu článku 36 a
násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu
s článkem 6 Úmluvy. Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto
„slabší“ procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na
úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva
obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu. Nejvyšší státní zástupce
proto může námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními z nich učiněnými v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného,
ale nikoli v jeho neprospěch. V případě, kdy Nejvyšší soud porušení těchto
základních práv obviněného na základě namítnutého extrémního rozporu shledá, má
zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v článku 4 a 90 Ústavy.
29. V přezkoumávané věci je rozhodné, že nejvyšší státní zástupce
dovolání podal v neprospěch obviněné J. K. a zaměřil je proti té části rozsudku
odvolacího soudu, jíž byla tato obviněná zproštěna obžaloby podle § 226 písm.
c) tr. ř., a to zásadně proto, že odvolací soud nesprávně provedl a hodnotil
soudem prvního stupně provedené důkazy. Je tedy zřejmé, že se domáhal
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nápravy
skutečností, kterou na podkladě tohoto ani jiného žádného dovolacího důvodu
nelze realizovat, když v tomto jeho případě se nelze dovolávat situace, kdy
jsou porušena práva obviněného zaručená principem spravedlivého procesu podle
článku 6 Úmluvy. Takové právo přísluší jen obviněnému, a proto se jej nelze
domáhat na jeho úkor, tak jak to činí v přezkoumávané věci nejvyšší státní
zástupce, který prostřednictvím uvedeného institutu žádá změnu již pravomocného
rozhodnutí nad rámec zákonem stanovených pravidel. Tím by došlo k porušení
záruky právní jistoty v právních vztazích, jakožto jednoho ze základních prvků
právního státu, jež vyžaduje, aby konečné řešení každého sporu přijaté soudy
nebylo znovu zpochybňováno (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Brumărescu
proti Rumunsku ze dne 28. 10. 1999, č. 28342/95). Podle tohoto principu žádná
ze stran nemůže dosáhnout přezkoumání pravomocného a vykonatelného rozsudku jen
za tím účelem, aby se domohla nového posouzení věci a nového rozhodnutí.
Nadřízené soudy smějí využívat svoji přezkumnou pravomoc jen k opravě
skutkových a právních omylů a justičních omylů, nikoli k novému projednání
věci. Přezkum se nesmí stát maskovaným odvoláním a pouhá skutečnost, že mohou
existovat dva různé pohledy na stejnou záležitost, není dostatečným důvodem k
novému rozsouzení věci. Od tohoto principu je možné se odchýlit jen v případě,
že pro to existují podstatné a naléhavé důvody (srov. rozsudek ESLP ve věci
Ryabykh proti Rusku ze dne 24. 7. 2003, č. 52854/99). V rozporu s principem
právní jistoty by však v zásadě neměly být mimořádné opravné prostředky proti
(sice) pravomocným rozhodnutím, které jsou (ale) dány k dispozici oběma stranám
řízení v přesně definovaných případech a jejichž využití je striktně časově
omezeno (srov. rozhodnutí ESLP OOO Link Oil SPB proti Rusku ze dne 25. 6. 2009,
č. 42600/05).
30. V posuzované trestní věci se nejvyšší státní zástupce s poukazem
pouze na jiné hodnocení důkazů mimo zákonné vymezení důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolával v neprospěch obviněné zásady
spravedlivého procesu, jež slouží k zajištění práv obviněného, a tedy
postupoval v rozporu s principem právní jistoty, neboť, jak plyne z výše
rozvedeného obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce, žádnou relevantní
hmotněprávní argumentaci neuplatnil, ale celé své dovolání založil výlučně na
námitce extrémního nesouladu, který vykládal v neprospěch obviněné J. K., čímž
nerespektoval zásadu, že právo na spravedlivé trestní řízení nesvědčí státnímu
zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného.
V. Závěr Nejvyššího soudu
31. Na základě uvedeného Nejvyšší soud nemohl z podnětu námitky
extrémního nesouladu podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné v
projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně (srov. rozhodnutí č. 31/2019 Sb. rozh. tr.). Pokud nejvyšší státní
zástupce tuto námitku použil v neprospěch obviněné J. K., aniž byla ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna jiná
relevantní námitka, Nejvyšší soud bez věcného přezkumu dovolání nejvyššího
státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání
podané z jiného než v zákoně uvedeného důvodu.
C. Dovolání obviněného D. P.
I. Z dovolání a vyjádření k němu
32. Obviněný D. P. podal dovolání prostřednictvím obhájců doc. JUDr.
Tomáše Gřivny, Ph.D., a Mgr. Jáchyma Petříka, vymezil ho dovolacími důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a zaměřil proti výroku pod bodem IV.
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, jímž bylo zamítnuto jeho
odvolání ohledně výroku o trestu, a ve vztahu k výroku o vině též proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 77 T 6/2012, ve
spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 1 To
46/2015, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině.
33. V jeho obsahu (zpracovaném doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D.)
obviněný vytýkal nesprávné právní posouzení proto, že z napadených rozhodnutí
není zřejmé, jaký právní předpis a jaké jeho konkrétní ustanovení měl svým
jednáním porušit, neboť v rozsudku soudu prvního stupně je odkazováno na zákon
č. 253/2003 Sb., o dani z přidané hodnoty, který však nikdy neexistoval a
neexistuje, správně jde o zákon č. 235/2003 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění pozdějších předpisů (ZDPH). Chybně soud shledal porušení § 36 odst. 3
písm. a) ZDPH, ačkoli povinnost zahrnout spotřební daň do základu DPH byla
upravena v § 36 odst. 3 písm. b) ZDPH, a to až do 31. 12. 2013 [s účinností od
1. 1. 2014 byla tato právní úprava včleněna do písm. a)]. Z uvedeného pochybení
lze učinit závěr, že soud prvního stupně patrně vycházel z nesprávného znění §
36 odst. 3 ZDPH, které bylo platné a účinné v době vydání odsuzujícího rozsudku
(tj. ke dni 2. 12. 2014), nikoliv ze znění platného a účinného v době spáchání
skutku (tj. v době od června 2009 do března 2010), které mělo být na daný
skutkový stav aplikováno. Z tohoto dovodil, že soud prvního stupně se
nedostatečně zabýval znakem protiprávnosti, a celou věc tudíž posoudil jen
laxním a povrchním způsobem, když navíc pro sporné daňové otázky vycházel z
názorů týkajících se roku 2014, kdy již došlo ke změně právní úpravy a řada
sporných daňových otázek byla vyřešena judikaturou, a tyto pozdější změny a
právní názory promítl do hodnocení subjektivní stránky trestného činu v
neprospěch obviněného.
34. Obviněný nezastíral, že společnost T. nakoupila od společnosti ČEPRO
pohonné hmoty, které byly umístěny v daňovém skladu společnosti ČEPRO, a tyto
následně prodala společnosti B. v režimu podmíněného osvobození od spotřební
daně, na něž společnost T. vystavila fakturu společnosti B. na úhradu pohonných
hmot tak, že do základu daně z přidané hodnoty (dále „DPH“) nebyla zahrnuta
spotřební daň, a to v přesvědčení, že jednali v souladu s daňovými předpisy.
Vadný je však závěr, že společnost T. postupovala v rozporu s § 13 odst. 1, §
36 odst. 3 písm. b) a § 41 odst. 4 ZDPH, ve znění platném v době spáchání činu.
Neztotožnil se s časovým vymezením dodání zboží ve smyslu § 13 odst. 1 ZDPH,
tj. dobou, kdy společnost B. získala oprávnění nakládat s nakoupenými pohonnými
hmotami jako vlastník, ani s nesprávnou aplikací § 41 odst. 4 ZDPH, že
společnost T. dodávala (ve smyslu § 13 odst. 1 ZDPH) společnosti B. pohonné
hmoty při uvedení do volného daňového oběhu (tj. při opuštění daňového skladu).
Tento nesprávný výklad vyplýval i z vadné interpretace soukromoprávních smluv
uzavřených mezi oběma dotčenými společnostmi a společností ČEPRO.
35. Na podporu svých námitek obviněný tvrdil, že ve smyslu § 13 odst. 1
ZDPH byl při konaném jednání veden názorem, podle něhož zákon o spotřební dani
neomezoval ani nezakazoval obchodování v daňovém skladu, a neukládal to ani
jiný právní předpis. Tento zákon neukládal provozovateli daňového skladu (zde
společnost ČEPRO), aby jakkoli omezoval či zakazoval převody zboží v rámci
daňového skladu, což koresponduje i se zněním Rámcové kupní smlouvy uzavřené
mezi společnostmi T. a ČEPRO. Naopak obchody v daňovém skladu v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně byly v dané době standardní součástí
obchodování s pohonnými hmotami. Podle § 19 odst. 4 ZSD v daňovém skladu mohly
být umístěny výrobky (včetně pohonných hmot) pouze a výlučně v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně, pokud tento zákon nestanovil jinak.
36. V souladu se zásadou, že společnost T. může činit vše, co není
zákonem zakázáno, obviněný dospěl po poradě s konzultanty z řad odborníků v
oblasti trestního práva a daní k názoru, že společnost T. mohla prodávat
společnosti B. pohonné hmoty, které byly umístěny v daňovém skladu společnosti
ČEPRO, a tudíž z důvodu jejich umístění v daňovém skladu se na ně vztahoval
režim podmíněného osvobození od spotřební daně ve smyslu § 41 odst. 3 ZDPH. V
důsledku toho nebyla společnost T. povinna zahrnout spotřební daň do základu
DPH podle § 36 odst. 3 písm. b) ZDPH. Obviněný byl tedy přesvědčen, že celé
jeho jednání se odehrává v intencích zákonné úpravy podle ZSD i ZDPH. Nadto při
posuzování soukromoprávní úpravy a smluv vycházel z názoru, že společnost T.
při prodeji pohonných hmot společnosti B. umístěných v danou dobu v daňovém
skladu ČEPRO, převedla právo nakládat se zbožím v okamžiku zaplacení kupní ceny
tak, jak to výslovně stanovila kupní smlouva uzavřená mezi oběma společnostmi
(viz článek III odst. 2, 3, 4). Podle této smlouvy se společnost T. vzdala
veškerých oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník k okamžiku zaplacení
příslušné faktury (kupní ceny) ve prospěch společnosti B. Podle názoru
obviněného pouze společnost B. měla právo od tohoto okamžiku rozhodnout o
vyskladnění pohonných hmot, a toto její jednání je třeba považovat za výkon
oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník podle § 13 odst. 1 ZDPH. Na tomto
závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že společnost B. dávala pokyny k
vyskladnění společnosti ČEPRO prostřednictvím společnosti T., která tak činila
vždy výlučně na její pokyn a na základě písemného souhlasu (viz rozhodnutí
Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen, v
nichž byl vymezen obsah pojmu „oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník“).
Toto právo vyplývalo pro společnost B. rovněž z obsahu plné moci vystavené
společností T., která umožňovala vyskladnění zboží bez účasti společnosti T.,
pro což svědčí postoj společnosti ČEPRO k vyskladnění zboží ve prospěch
společnosti B. K převodu oprávnění nakládat s pohonnými hmotami ze společnosti
T. na společnost B. došlo nejpozději v okamžiku, kdy společnost B. vydala
závazný pokyn k jejich vyskladnění.
37. Podle obviněného D. P. tyto skutečnosti vyvrací názor soudů, že
společnost T. nebyla oprávněna převést kupní smlouvou na společnost B. právo
nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník v době, kdy se tyto pohonné hmoty
nacházely v daňovém skladu společnosti ČEPRO, a že porušoval Smlouvu o
poskytování služeb tím, že pokud by klient společnosti ČEPRO převedl pohledávku
na vyskladnění zboží na ne-klienta společnosti ČEPRO, byl by takový převod
pohledávky vůči společnosti ČEPRO neúčinný. Uvedený závěr označil za nesprávný,
neboť se Smlouva o poskytování služeb na daný případ vůbec nevztahovala,
protože se uplatňovala pouze tehdy, když klient společnosti ČEPRO naskladnil do
daňového skladu své zboží a posléze si stejné množství zboží nechal vyskladnit.
Posuzované obchody však probíhaly zcela odlišně, neboť společnost T. kupovala
od společnosti ČEPRO zboží, které již bylo umístěno v daňovém skladu, aniž by
sama jakékoli zboží do daňového skladu naskladňovala. Tato skutečnost vyplývá
jednak z článků 1.1 a 2.8.1. Smlouvy o poskytování služeb a jednak ze svědecké
výpovědi M. T., který se podílel na založení daňového skladu společnosti ČEPRO
i na přípravě Smlouvy o poskytování služeb, a při svém výslechu před policejním
orgánem dne 24. 1. 2012 poukázal na pojmy „naskladnění do daňového skladu“ a
„nakoupení v daňovém skladu“. V posuzovaném případě společnost ČEPRO vedla
klientský účet společnosti T., na kterém bylo evidováno zboží, jež nakoupila od
společnosti ČEPRO na základě kupní smlouvy, a nikoli zboží společnosti T. touto
společností naskladněné do daňového skladu podle Smlouvy o poskytování služeb.
Soud však výpověď M. T. nesprávně interpretoval. Rámcová kupní smlouva prodej
pohonných hmot na další osoby v rámci daňového skladu nijak neomezovala,
protože Smlouva o poskytování služeb na obchody realizované mezi společnostmi
T. a B. nedopadala. Z těchto důvodů jsou závěry soudu prvního i druhého stupně
nesprávné.
38. Dovolatel poukázal na to, že v případě, že by se Smlouva o
poskytování služeb na prodej pohonných hmot mezi společnostmi ČEPRO a T., jakož
i na následný předprodej společnosti B. vztahovala, nelze z ní dovodit jakýkoli
zákaz klientům společnosti ČEPRO prodávat pohonné hmoty třetím subjektům. V té
souvislosti obviněný dovozoval neúčinnost postoupení pohledávky vůči
společnosti ČEPRO s tím, že byla-li by pohledávka postoupena na jejího
ne-klienta, nebylo jejím cílem omezení obchodu s pohonnými hmotami v daňovém
skladu, ale zajištění, aby byla vedena řádná a přehledná evidence naskladněného
a vyskladněného zboží a osob oprávněných o tom rozhodovat. Neúčinnost
postoupení pohledávky na vyskladnění pohonných hmot vůči společnosti ČEPRO
nelze tedy vykládat tak, že společnost T. nebyla oprávněna převést na
společnost B. právo nakládat se zbožím jako vlastník v době, kdy se zboží
nacházelo v daňovém skladu ČEPRO, ale naopak správným je výklad prezentovaný
dovolatelem, podle něhož společnost B. získala právo udílet závazné pokyny
společnosti T. a společnosti ČEPRO k vyskladnění pohonných hmot ze skladu na
základě § 13 odst. 1 ZDPH.
39. Při výkladu otázky, zda zboží mělo být společností T. dodáváno
společnosti B. podle § 41 odst. 3 ZDPH, tj. v daňovém skladu společnosti ČEPRO
bez uvedení do volného daňového oběhu, anebo podle § 41 odst. 4 ZDPH, tj. při
opuštění daňového skladu, kdy docházelo k uvedení do volného oběhu, obviněný
zdůraznil své přesvědčení, že společnost T. dodávala zboží společnosti B. podle
první alternativy. Po konzultaci s odborníky obviněný vycházel z § 3 písm. f)
ZSD a z dikce § 59 odst. 8 ZSD, podle nichž platí, že pokud jsou minerální
oleje umístěny v automobilové cisterně na území daňového skladu § 3 písm. f)
ZSD považuje se tato automobilová cisterna za součást daňového skladu bez
ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem. Z § 19 odst. 1 písm. a), odst. 4 ZSD
dovolatel dovodil, že pohonné hmoty umístěné v daňovém skladu mohou být pouze v
režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, neboť § 59 odst. 3 ZSD
nestanovil pro pohonné hmoty jinak. Tyto pohonné hmoty umístěné v daňovém
skladu nemohou být v režimu volného daňového oběhu. Obviněný za takový daňový
sklad pokládá celý ohraničený prostor skladu, kterým prochází veřejná
komunikace, na níž se pohybují cisterny, které jsou také součástí daňového
skladu, a jeho hranicí je vrátnice či brána, a proto se pohonné hmoty pro
společnost B. nacházely na území daňového skladu až do chvíle, kdy automobilové
cisterny projely vrátnicí daňového skladu. Na podporu svého názoru obviněný
poukázal na znění Rámcové kupní smlouvy uzavřené mezi společnostmi T. a ČEPRO,
resp. na její Dodatek č. 3, článek VIII., odrážky 3., 4., 9., 10., 11., 12.
Tomuto výkladu odpovídá i faktický postup společnosti ČEPRO při prodeji
pohonných hmot, včetně provádění kontroly cisteren při opouštění daňového
skladu. Pokud soudy uzavřely, že daňový sklad a skladovací systém jsou v zásadě
totožné pojmy, v důsledku čehož vyložily pojem „daňový sklad“ jako prostor
vymezený produktovodem, nádržemi a zakončený expedičním místem, tedy výpustní
lávkou s měřidlem, jde o překvapivý a argumentačně nepodložený názor, neboť
soudy se nevypořádaly s výkladem ustanovení § 3 písm. f) a § 59 odst. 8 ZSD a
příslušnými ustanoveními Rámcové kupní smlouvy ve znění jejího Dodatku č. 3.
40. Námitky proti správnosti použité právní kvalifikace obviněný vznesl
i z důvodu tvrzení, že jednal v právním omylu. Podle něj soudy tuto skutečnost
nesprávně posoudily v rozporu s § 19 tr. zákoníku, jenž obviněný dovozoval
především z ustanovení ZDPH a ZSD, která byla v době, kdy ke spáchání
trestného činu mělo dojít, neurčitá, vágní a nelogická (viz rozhodnutí č.
53/2015 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp.
zn. 4 Tdo 45/2018), aniž by se zabývaly možnostmi podle 18 odst. 1 tr. zákoníku
o negativním omylu skutkovém nebo podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku o negativním
omylu právním, neboť obě tato ustanovení vylučují úmyslné zavinění. Obviněný
svůj negativní omyl odvozuje zejména z nejednoznačnosti a neurčitosti daňové
úpravy, neboť v posuzované věci v rozhodné době existovaly minimálně dva
rovnocenné výklady ustanovení § 13 odst. 1, § 41 odst. 3, ZDPH a § 3 písm. f),
§ 19 a § 59 odst. 8 ZSD. V té souvislosti zdůraznil, že v případě rozporného
výkladu by měl soud postupovat v souladu s články 90 a 95 odst. 2 Ústavy, i
judikaturou Ústavního soudu (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3.
1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95, ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, a ze
dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06), podle nichž je úkolem soudů, aby byl
zákon interpretován konformním způsobem, což se musí nutně promítnout do
aplikace zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného)
zakotvené v článku 6 odst. 2 Úmluvy.
41. Obviněný poukázal rovněž na to, že stejný typ prodeje pohonných
hmot, k jakému došlo mezi společnostmi T. a B., byl prezentován na koordinačním
výboru Komory daňových poradců dne 28. 1. 2009, a Ministerstvo financí
neuplatnilo proti tomuto postupu žádné výhrady. Obviněný měl tedy legitimní
důvod se domnívat, že byl prodej pohonných hmot umístěných v daňovém skladu
obvyklou praxí uplatňovanou i dalšími subjekty a státní společností ČEPRO, a
tudíž že i jeho jednání bylo v souladu s daňovými předpisy.
42. Výhrady obviněného se opíraly o nejednoznačnost příslušných
ustanovení daňových zákonů a průběh daňové kontroly provedené ve společnosti
T., která byla zahájena pro DPH v roce 2009 a probíhala takřka tři čtvrtě roku,
aniž by v jejím průběhu bylo shledáno jakékoli pochybení. Finanční orgán
uzavřel, že pohonné hmoty nebyly dodány společnosti B. ve smyslu § 13 odst. 1
ZDPH až do okamžiku jejich vyskladnění do automobilové cisterny, avšak Odvolací
finanční ředitelství rozhodlo, že společnost T. nemohla dodat společnosti B.
pohonné hmoty zjištěným způsobem v době, kdy byly umístěny v daňovém skladu
ČEPRO, protože společnost B. neuzavřela se společností ČEPRO Smlouvu o
poskytování služeb, a přistoupilo i k novému vymezení daňového skladu. V té
souvislosti obviněný poukázal i na rozporuplné vyjádření svědka M. T.
43. Absence opory právního názoru v judikatuře vyšších soudů je podle
obviněného patrná jak z prvoinstančního soudního rozhodnutí ve věci, tak i z
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 21. 11. 2011, sp. zn.
5613/11-1301-804785, zejména z konstatování na jeho stranách 9, 11 a 12. Pokud
by společnost T. vycházela striktně z dikce zákona v návaznosti na zásadu „co
není zákonem zakázáno, je povoleno“, pak nelze právní interpretaci právních
předpisů ve vztahu ke zjištění a prokázání úmyslu směřujícího ke zkrácení daně
vykládat v neprospěch obviněného. Jestliže tedy orgány finanční správy a
trestní soudy v rámci možných alternativ zaujaly výklad přísnější, než který
zastávala společnost T. a obviněný, narušily tímto postupem princip právní
jistoty zakotvený v článku 11 odst. 2 Listiny (srov. rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 54/2006).
Rozhodnutí citovaná trestními soudy v nyní posuzované věci (rozsudek Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 42/2011 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.
zn. 7 Afs 123/2013) dokládají, že stejný názor, jakým se řídil obviněný,
zastávaly i mnohé další subjekty na trhu s pohonnými hmotami. Citovaná
rozhodnutí však nemohla být na daný případ aplikována bezvýjimečně, neboť
řešila jiné skutkové okolnosti, neboť mezi společnostmi T. a B. bylo v kupních
smlouvách výslovně stanoveno, tedy že místem dodání zboží je daňový sklad
ČEPRO.
44. Právě z důvodu nejednotného výkladu daňových předpisů a absence
relevantní judikatury k této problematice se obviněný obrátil na advokáta Mgr.
Radima Kubicu a daňovou poradkyni a auditorku A. Č. s žádostí o odbornou radu.
Názory těchto dvou odborníků se vzájemně doplňovaly a shodly se na tom, že
obviněným zvolený postup je v souladu s právem (srov. jejich výpovědi na
stranách 37 až 40 odsuzujícího rozsudku). Obviněný poukázal na zcela
transparentní účetnictví a daňové doklady a smlouvy i na to, že jakožto člen
statutárního orgánu společnosti T. nebyl povinen znát všechny odborné aspekty
spojené s výkonem této funkce, ale byl povinen vykonávat svoji funkci s
pečlivostí řádného hospodáře, což činil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006) a z opatrnosti se obrátil na advokáta a
daňovou poradkyni, za jejichž případné excesy však nemůže nést odpovědnost.
Nikdy nezastíral, že společnost T. obchoduje se společností B. v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně, což výslovně deklaroval nejen v
uzavřené kupní smlouvě, ale i v účetních dokladech předkládaných příslušnému
správci daně, jehož kontrolní orgán v rámci daňové kontroly, zahájené ve
společnosti T. dne 13. 11. 2009, žádným způsobem nenaznačil, že by obchodování
společnosti T. bylo v rozporu s daňovými předpisy. Společnost přitom ihned po
vydání zajišťovacího příkazu toto své obchodování pozastavila až do vyřešení
sporu s finanční správou.
45. Uvedené skutečnosti obviněný shrnul do argumentu, že nejednal
úmyslně. Své názory opíral rovněž o článek Ing. Ivo Šulce publikovaný v
časopisu Daňový expert č. 2/2012 i o jeho odborné vyjádření, jehož výsledkem
byl závěr o nejednoznačnosti právního výkladu dané otázky, a tedy že pokud
jednal protiprávně, mohl se tak stát nanejvýš v důsledku negativního právního
omylu skutkového či právního, jichž se nemohl vyvarovat.
46. Obviněný vznesl námitky i proti skutkovému stavu věci, který
považoval za učiněný v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z nichž nelze
vyvodit závěr o jeho vině, ani to, zda se vůbec dopustil skutku kladeného mu za
vinu. Soudy nijak nezohlednily konzistentní obhajobu obviněného a nebraly do
úvahy, že nebyla výsledky provedeného dokazování vyvrácena. Odmítl, že by bylo
důkazně prokázáno, že se s obviněným J. T. na zkrácení daně dohodl, jakož i to,
že by byl jakkoli spjat s trestnou činností spoluobviněných J. T. a J. K.
Vzájemná dohoda mezi obviněnými nebyla prokázána, a to jak dohoda samotná, tak
ani rozdělování výnosu z předmětné trestné činnosti či koordinace postupu.
Naopak veškeré obchody s pohonnými hmotami byly ze strany společnosti T. řádně
zaúčtovány a veškeré platby vůči společnosti ČEPRO byly řádně hrazeny.
Společnost ČEPRO věděla, že jí vyskladňované zboží není odváženo společností
T., ale třetími subjekty, a tento stav tolerovala. Chybí důkaz o jeho přímém
úmyslu, když bylo prokázáno, že obchody mezi obviněným a J. T. probíhaly zcela
standardním způsobem, a domněnka o údajném „gentlemanském“ předání odběratelů
společností T. společnosti B. není podložena žádným z provedených důkazů,
dokonce ani výpověďmi svědků z řad statutárních zástupců jednotlivých
společností obchodujících se společností B. či T. Tyto důkazy nebyly hodnoceny
v souladu se zásadami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř., a soud proto nesprávně
vyvodil závěr o existenci dohody mezi dovolatelem a spoluobviněným J. T. i o
jeho úmyslném zavinění, netvoří logický a ucelený řetězec na sebe navazujících
usvědčujících důkazů. Jestliže tedy společnost B. krátila daňovou povinnost,
dělo se tak bez jeho vědomí. Nebyla proto prokázána žádná skutková okolnost, z
níž by bylo možné dovodit naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu.
47. Obviněný zdůraznil, že společnost T. řádně fungovala na trhu s
pohonnými hmotami řadu let, jako člen vedení společnosti spolupracoval s
odborníky (daňovým poradcem, právníky, účetními), a to i před započetím
spolupráce se společností B., spolupracoval též při daňové kontrole a
přizpůsobil se jejím závěrům, nebylo prokázáno jeho spojení s obviněným J. T. s
cílem zkrátit daň, ani obohacení obviněného z nelegálních výnosů.
48. V dovolání zpracovaném obhájcem Mgr. Jáchymem Petříkem (včetně jeho
doplnění) obviněný uplatnil obdobné výhrady jako v již shora rozvedeném
dovolání, vyhotoveném JUDr. Tomášem Gřivnou, jež zaměřil především proti
naplnění subjektivní stránky zločinu kladeného mu za vinu s tvrzením, že neměl
úmysl nezákonně krátit DPH a obchodování mezi oběma dotčenými společnostmi
probíhalo v souladu s daňovými předpisy. Do jaké míry společnost B. plnila své
daňové povinnosti, neměl obviněný možnost zjistit, obzvláště když před
zahájením obchodů svoji činnost konzultoval s daňovými a právními poradci,
kteří jej na rozpor takového počínání s daňovými předpisy neupozornili. Taktéž
daňové kontroly ve společnosti T. se vždy obešly bez zásadních připomínek.
Obdobnou argumentací jak je uvedena výše, obviněný poukazoval na vyhodnocení
otázky, kdy došlo k uvedení pohonných hmot do volného daňového oběhu, ohledně
níž jsou podávány nejednotné a nejednoznačné výklady, především pokud jde o
vymezení hranic daňového skladu, jehož hranice sice vyplývaly z povolení k
provozování daňového skladu, avšak tento dokument nebyl zákazníkům společnosti
ČEPRO běžně dostupný, což potvrdil i M. T.
49. Obviněný zmínil, že i kdyby bylo možné přisvědčit argumentaci soudu
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 7 Afs 123/2013,
s čímž se však obviněný neztotožnil, je zcela nepřípustné akceptovat
retroaktivní působení nového, v době posuzovaného jednání neexistujícího,
výkladu právní normy v neprospěch obviněného. Zdůraznil současně, že na
jednoznačnost vymezení daňových povinností bylo opakovaně apelováno Ústavním
soudem i Nejvyšším správním soudem s odkazem na princip právní jistoty
pramenící z článku 11 odst. 5 Listiny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 54/2006, či nález Ústavního soudu ze dne 2.
2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99) s tím, že eurokonformním výkladem vnitrostátní
právní normy je možné dojít pouze k takovému posunu v jejím výkladu, který jde
ve prospěch plátce daně. Nelze dospět ke kriminalizaci právního jednání
daňového subjektu na základě pozdějšího výkladu daňových norem jen proto, že v
rozhodné době, kdy existovalo více výkladových nejasností a možností,
postupoval podle mírnějšího výkladu právního rámce.
50. Nedostatek obviněný shledával v posouzení právní otázky, že jeho
jediným úmyslem bylo převedení vlastnického práva k pohonným hmotám na
společnost B., k němuž mělo dojít na území daňového skladu společnosti ČEPRO. V
této souvislosti obviněný uplatnil již výše rozvedenou argumentaci týkající se
výkladu ustanovení § 13 odst. 1, § 41 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. b) ZDPH.
51. Dovolatel se neztotožnil se závěry soudů ani v posouzení subjektivní
stránky, konkrétně prokázání úmyslu, u něhož bylo nezbytné, aby si obviněný
uvědomoval alespoň jako možné, že svým jednáním může porušit zákon a zájem
společnosti na řádném vyměření daně. Pouhá skutečnost, že společnost T.
nejednala zcela v souladu s tzv. skladovacími smlouvami uzavřenými se
společností ČEPRO, může vést nanejvýš k vyvození odpovědnosti soukromoprávní.
Soudy postupovaly chybně také v tom, pokud výlučně v jeho neprospěch vyložily a
dovodily, že pro přímý úmysl obviněného svědčí to, že si nechal před uzavřením
obchodu se společností B. posoudit smlouvy právníkem, účetními a daňovým
poradcem, aby snížil riziko své kriminalizace, a to přesto, že z výpovědí
zaměstnanců společnosti T. se podává, že konzultace s odborníky i mezi
zaměstnanci navzájem byly běžnou praktikou realizovanou u všech obchodních
případů, což doložily výpovědi P. M., J. L., A. Č., R. K. Žádný z těchto
konzultantů přitom na nemožnost obchodování se společností B. uvnitř daňového
skladu neupozornil. V tomto případě obviněný argumentoval okolnostmi shodně,
jak je uvedeno shora v dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Tomášem Gřivnou. S
obdobnými tvrzeními se domáhal posouzení činu jako jednání v právním omylu
podle § 19, resp. též § 18 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 411/2006). Soudy při posuzování subjektivní
stránky zcela pominuly roli spoluobviněného J. T., který inicioval jejich
obchodní spolupráci, určoval objem realizovaných obchodů, nasmlouval i koncové
odběratele pohonných hmot a v konečné fázi mohl aktivně zasahovat do účetnictví
společnosti B. Společnost T. podle výsledků provedeného dokazování nezískala
ani žádný podíl na výnosech z posuzované trestné činnosti. To, že veškeré
obchody řídil právě spoluobviněný J. T. vyplynulo i z výpovědí jeho synů.
52. Odsouzení založené toliko na souboru nepřímých důkazů při existenci
linie důkazů svědčících o řídící roli spoluobviněného J. T. pokládá dovolatel
za nedostatečně podložené. K subjektivní stránce obviněný rovněž poukázal na
nedostatky v provedeném dokazování, jehož výsledky nejsou dostačující pro
závěr, že jednal úmyslně, neboť výslechy svědků prokazují transparentnost jeho
jednání navenek, ale i vůči zaměstnancům a konzultantům.
53. Pro úplnost obviněný D. P. zamítl judikaturu, o niž své názory
opíral, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn.
9 Afs 137/2016, po zodpovězení předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie
(věc č. C-414/17), a zdůraznil, že ohledně výkladu otázky, do jaké míry omezuje
režim podmíněného osvobození od spotřební daně možnost dodání zboží ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 1 DPH (tzn. možnost převodu práva nakládat se zbožím jako
vlastník), nebyla dána odpověď ani Soudním dvorem Evropské unie, a je třeba
brát do úvahy závěr vyjádřený Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 9
Afs 137/2016, jenž potvrzuje správnost a legalitu jeho jednání. Jeho odsouzení
je tudíž důsledkem vadného posouzení hmotněprávní otázky, když závěry soudů
vycházejí ze souboru nepřímých důkazů, které nejsou dostatečné pro jeho
odsouzení, neboť proti tomu stojí řada důkazů svědčící o řídící roli J. T. při
absenci konkrétních důkazů o dohodě na krácení daně, její realizaci, průběžné
koordinaci a rozdělování výtěžku trestné činnosti. Obviněný v této souvislosti
zmínil i neakceptovatelnost závěrů vycházejících z rozhodnutí Nejvyššího soudu
ve věci sp. zn. 5 Tdo 839/2015 nebo sp. zn. 5 Tdo 1412/2017, týkajících se
kauzy NABEOL.
54. Ze všech těchto důvodů obviněný D. P. navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok č. IV. napadeného rozsudku, jakož i
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 77 T
6/2012, jímž mu byl uložen trest, a dále rozsudek soudu prvního stupně ze dne
2. 12. 2014, sp. zn. 77 T 6/2012, ve vztahu k dovolateli, a poté aby jej podle
§ 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby,
eventuálně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc
znovu projednal a rozhodl. S odkazem na § 265o odst. 1 tr. ř. obviněný požádal
Nejvyšší soud o přerušení výkonu napadeného rozsudku do doby, než rozhodne o
podaném dovolání. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
55. K dovolání obviněného D. P. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.), jenž poznamenal, že byť
přezkoumávaným rozhodnutím byl obviněnému uložen jen trest, zatímco o vině bylo
rozhodnuto v předchozím rozsudku soudu prvního stupně v návaznosti na
rozhodnutí odvolacího soudu, mohl dovolání směřovat proti těmto dvěma odlišným
rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo
982/2003). Zdůraznil však, že obsah dovolání odpovídá obhajobě obviněného,
kterou uplatňoval v průběhu trestního řízení a soudy na ni v rámci svých
rozhodnutí v potřebné míře reagovaly.
56. Obviněnému přisvědčil v poznámce o nepřesnosti odkazu na § 36 odst.
3 písm. a) ZDPH a chybném označení čísla tohoto zákona ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně, avšak s tím, že nešlo o podstatný nedostatek, ale jen o chybu v
psaní, přičemž vzhledem k předmětu trestního řízení a označení zákona jeho
slovním pojmenováním, jakož i správnému číselnému označení zákona v dalším
textu rozsudku (strany 41, 55) nemůže být pochyb o tom, že soud vycházel ze
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
který problematiku DPH komplexně upravoval v době spáchání trestné činnosti, a
tedy nejde o vadu, která by naplňovala jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na
vymezení § 36 odst. 3 ZDPH, jenž stanovil položky, které musí základ DPH
zahrnovat tak, že s účinností od 1. 1. 2009 bylo v § 36 písm. a) ZDPH
stanoveno, že se do základu daně zahrnují jakékoli daně a poplatky, tedy i
spotřební daň, podle § 36 odst. 3 písm. b) ZDPH do základu daně vstupovala
spotřební daň v případech, kdy výrobky jí podléhající nejsou v režimu
podmíněného osvobození, anebo byl tento režim ukončen a výrobky podléhající
spotřební dani byly uvedeny z pohledu zákona do volného daňového oběhu. Proto,
pokud soud odkázal na uvedená ustanovení, nejednalo se o vadu, ale jen o
nepřesnost, protože trestné jednání obviněného bylo v rozporu s § 36 odst. 3
písm. a) ZDPH, jenž zahrnuje širší pojem všech daní.
57. Státní zástupce se neztotožnil s polemikou obviněného se správností
závěrů soudů o okamžiku dodání zboží, neboť jimi zaujatý názor odpovídá smyslu
§ 13 odst. 1 ZDPH bez ohledu na to, zda se dovolatel odvolával na veřejnoprávní
úpravu či úpravu soukromoprávní, protože se soudy opíraly o názory shodné s
daňovými orgány, jež vycházely z rozhodnutí soudů ve správním soudnictví, na
něž bylo v napadených rozhodnutích též poukázáno. Na správnost tohoto posouzení
nemá vliv, že rozhodnutí správních soudů byla vydána až v době, která
následovala po spáchání souzeného skutku obviněného.
58. V posuzované věci státní zástupce považoval za podstatné, že došlo
k dodání zboží na základě smluvního vztahu mezi prodávajícím a kupujícím až po
vyskladnění pohonných hmot, které se přitom nestalo z pokynu kupujícího (takový
pokyn by mohl být použit jen vůči prodávajícímu, nikoli již směrem k
provozovateli, vůči němuž by byl neúčinný), ale výlučně na základě pokynu
prodávajícího k vyskladnění pro něj podle smluv, které uzavřel s
provozovatelem. Rozhodné též bylo, za jakých okolností došlo k dodání zboží ve
smyslu § 13 ZDPH, neboť je vždy nutno analyzovat celkový kontext a zohlednit
přitom hospodářskou realitu, a vzít v úvahu cíle a účel směrnice č.
2006/112/ES. Kupujícímu, který neměl uzavřenu s provozovatelem daňového skladu
žádnou smlouvu, nesvědčilo před vlastním vyskladněním žádné dílčí oprávnění z
klasické triády charakterizující vlastnické právo, tím méně mu bylo možno
přiřknout právo nakládat se zbožím jako vlastník ve smyslu daňových předpisů.
Až natankováním pohonných hmot do přistavené cisterny provozovatel cisterny
(osoba, pro niž je doprava vykonávána) je oprávněn s nimi volně nakládat. Za
zcela bezpředmětné státní zástupce označil dovozování okamžiku dodání zboží
podle § 13 odst. 1 ZDPH z ustanovení smlouvy, kterou uzavřel prodávající s
kupujícím, neboť ta byla koncipována pachateli daňové trestné činnosti tak, aby
ospravedlnila vyčlenění spotřební daně ze základu DPH. Toto jednání se přitom
dělo tzv. za zády provozovatele daňového skladu společnosti ČEPRO při vědomí,
že obchodovat na daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození lze jen mezi
subjekty, které s ním mají uzavřenu smlouvu, což pro kupujícího – společnost B.
neplatilo.
59. Je-li dovolatelem předkládáno, že kupující rozhodoval o vyskladnění
a mohl k němu dávat pokyny, platí to jen pro vztah s prodávajícím. Před
provozovatelem však obě strany smlouvy vystupovaly tak, jako by pokyny vydávala
a vyskladnění požadovala společnost T. prodávající na podkladě smluv, které
měla uzavřeny s provozovatelem daňového skladu. Za tím účelem také byla
vypracována série plných mocí, které jsou však obviněným mylně vydávány jako
plné moci opravňující kupujícího vydávat pokyny provozovateli a umožňující
kupujícímu disponovat s pohonnými hmotami bez účasti prodávajícího. Tak tomu
není, jelikož prodávající vystupoval ve vztahu k provozovateli z pozice
zmocnitele a kupující z pozice zmocněnce.
60. Přiléhavým státní zástupce neshledal ani odkaz na § 19 odst. 4 ZSD,
protože obviněný při svých dedukcích záměrně pominul další ustanovení tohoto
zákona a nezohlednil podstatu obchodu s kupujícím. Ke správnosti posouzení
statutu automobilových cisteren zajištěných kupujícím ke stočení pohonných hmot
z výdejního místa a určení daňového skladu poukázal na definici daňového skladu
v § 3 písm. f) ZDPH a článek 4 odst. 11 Směrnice Rady 2008/118/ES, podle
kterých jde o místo, kde oprávněný skladovatel (provozovatel) v rámci své
podnikatelské činnosti vyrábí, zpracovává, drží, přijímá nebo odesílá zboží
podléhající spotřební dani v režimu s podmíněným osvobozením od daně.
Prodávajícímu ve vztahu s kupujícím nepříslušelo postavení provozovatele, tudíž
se obviněný nemůže odvolávat na to, že svou činnost provozoval v rámci daňového
skladu. V daném případě pro provozovatele byly rozhodujícím místem vstupu a
výstupu pohonných hmot do daňového skladu výdejní lávky opatřené
certifikovanými měřidly na měření množství minerálních olejů, jejich měrné
hmotnosti a teploty při příjmu a výdeji (do automobilových cisteren). Obviněný
byl obeznámen se situací v daňovém skladu, s provozovatelem již delší dobu
spolupracoval a byly mu známy i podmínky provozování dotčeného daňového skladu.
Nemohl proto věrohodně tvrdit, že jednal s představou, že daňový sklad byl
vymezen jinak. V té souvislosti státní zástupce poukázal na odůvodnění rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 22 Af 42/2011, podle
něhož automobilové cisterny mohou být považovány za součást daňového skladu jen
tehdy, pokud pohonné hmoty v nich ještě tento daňový sklad neopustily natočením
do zařízení (cisterny přistavené dopravcem), jímž provozovatel daňového skladu
nedisponuje a nemůže jeho další pohyb ovlivnit a kontrolovat.
61. Z prokázaného jednání je zřejmé, že si obviněný musel uvědomovat, že
svým postupem může zasáhnout do objektu trestného činu, avšak přiznání nižší
DPH prodávajícím, do níž by nezapočítal spotřební daň, bylo účelem celé
konstrukce, kterou na prvotní popud spoluobviněného J. T. obviněný vymyslel,
zanesl do listinné podoby v nastavení smlouvy mezi prodávajícím a kupujícím a
uvedl do praxe, proto státní zástupce nesdílel výhrady obviněného proti
subjektivní stránce. Navíc, když byl osobou dobře obeznámenou s fungováním
obchodu s pohonnými hmotami i s daňovými povinnostmi obchodníka a s
provozováním daňového skladu provozovatele. Věděl, že za společnost T. nakládá
s minerálními oleji a že způsob nakládání s nimi a jejich prodej v souvislosti
s jejich vyskladněním z daňového skladu má významné daňové důsledky. Měl velmi
dobrou vědomost o tom, že prodej pohonných hmot podléhá dani z minerálních
olejů (spotřební dani), na základě konzultací s dalšími osobami věděl, že do
základu DPH se při jejich prodeji jejich uvedením do volného oběhu započítává
spotřební daň. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný jednal minimálně
v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což vylučuje
možnost aplikace ustanovení § 18 a § 19 tr. zákoníku o právním a skutkovém
omylu.
62. Pokud se obviněný hájil tím, že učinil vše pro to, aby se dopídil
pravého významu a výkladu daňové normy, netýkalo se to provozovatele daňového
skladu, před nímž naopak musel pravou podstatu obchodování s kupujícím skrývat.
Státní zástupce nepovažoval za vhodný ani odkaz obviněného na případ
společnosti NABEOL, v němž se jednalo o daňovou trestnou činnost, za niž byly
osoby zapojené do „obchodování“ pravomocně odsouzeny (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1545/2017).
63. K výhradám obviněného týkajícím se existence extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu státní zástupce odkázal
na povahu a smysl dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím,
že použitá argumentace mu neodpovídá. Za nevhodné považoval, že obviněný v
dovolání skutek rozdělil do dvou samostatných částí, a zdůraznil, že mu nebyly
kladeny za vinu dva skutky, ale šlo o jeden skutek, který je třeba brát do
úvahy jako celek, u něhož byla rozhodujícím počáteční společná dohoda mezi
spoluobviněnými, při níž nápad, jak dosáhnout neoprávněného daňového zvýhodnění
v obecné rovině, předestřel spoluobviněný J. T. a jeho vlastní provedení
zajistil zejména obviněný D. P.
64. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné, a proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
65. Na toto vyjádření státního zástupce reagoval obviněný D. P.
replikou, v níž zejména poukázal na to, že pokud soudy v trestním řízení bez
dalšího a nekriticky při posouzení toho, zda byly naplněny znaky skutkové
podstaty trestného činu a spáchal jej obviněný, převzaly závěry správce daně z
daňového řízení a závěry správních soudů, čímž postupovaly v rozporu s § 9
odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 4/1999 Sb. rozh.
tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo
1049/2014, nebo sp. zn. 4 Tdo 1690/2016, a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo
1534/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS
1882/15). Ve vyjádření nejvyššího státního zástupce považoval za nedostatek, že
se nezabýval hodnocením zásadní otázky, že spotřební daň měla do základu daně
zahrnout společnost ČEPRO. V takovém případě se společnost T. nemohla prodejem
pohonných hmot společnosti B. dopustit tvrzeného zkrácení daně. V nedostatku
tohoto výkladu obviněný shledával podstatnou vadu posouzení jeho trestné
činnosti. Na další argumenty ve vyjádření státního zástupce reagoval ve shodě s
podaným dovoláním a v něm uvedenými názory. V hodnocení zavinění nejvyšším
státním zástupcem považoval za nesprávné, že vyjádření neobsahuje odkaz na
provedené dokazování a omezuje se na pouhé konstatování jeho názorů. K povaze
sjednané kupní smlouvy či nepřípustného retroaktivního působení nového výkladu
právní normy v neprospěch obviněného zdůraznil, že soudy převzaly výklad
finančních orgánů, resp. správních soudů, jenž byl učiněn až poté, co se
obviněný dopustil posuzovaného jednání, ač šlo o výklad v jeho neprospěch.
Obviněný reagoval obdobně i na souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1545/2017, a setrval i na konečném návrhu
učiněném v dovolání.
II. Přípustnost dovolání obviněného
66. Obviněný D. P. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. proti bodu IV. rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 28. 6. 2018, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a který
rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn.
77 T 6/2012, v níž tento soud rozhodl jednak rozsudkem ze dne 14. 9. 2017 pouze
o trestu, kdežto o vině rozhodl již rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, a tento výrok
nabyl právní moci dne 10. 3. 2016.
67. Je tedy zřejmé, že dovolání obviněného D. P. směřuje proti dvěma
rozsudkům soudu prvního stupně, což však z hlediska přípustnosti podání
takového dovolání nebrání. Obviněný byl uznán vinným přezkoumávaným trestným
činem již rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 77 T
6/2012 (č. l. 3954 až 4021), když tento rozsudek byl však usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. 1 To 46/2015, ohledně obviněného
podle § 258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o
trestu obviněného D. P. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v této části
vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Výrok o vině nabyl právní
moci u obviněného D. P. ve spojení s citovaným usnesením odvolacího soudu již
dne 10. 3. 2016 § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.. Rozhodnutím ve věci samé ve
smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. jsou zde oba uvedené rozsudky, protože teprve
ve vzájemném spojení splňují základní a nezbytnou podmínku přípustnosti
dovolání, že se musí jednat o rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a
současně mu byl uložen trest (popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od
potrestání). Ve smyslu této definice tudíž nelze za rozhodnutí ve věci samé z
hlediska § 265a tr. ř. považovat rozsudek soudu prvního stupně, z něhož byl
rozhodnutím odvolacího soudu zrušen jen výrok o trestu a v tomto rozsahu
zrušení věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž výrok o vině
nabyl právní moci. Pro účely dovolacího řízení je v takovém případě nutno
vyčkat na rozhodnutí soudu prvního stupně navazující na zrušující rozhodnutí
odvolacího soudu, případně též na rozhodnutí soudu druhého stupně o řádném
opravném prostředku proti tomuto novému prvostupňovému rozhodnutí, a teprve po
nabytí právní moci rozhodnutí v celém jeho rozsahu, tj. výroku o vině i trestu,
je možno podat proti němu dovolání. Tento postup plyne z dikce § 265a odst. 2
písm. a) tr. ř., podle něhož se musí jednat o odsuzující rozsudek ve smyslu §
122 odst. 1 tr. ř., jehož nezbytnou obsahovou náležitostí je jak výrok o vině,
tak i výrok o trestu. V takovém případě lze podat dovolání až poté, co nabyl
právní moci i výrok o trestu, přičemž lhůta k podání dovolání i ve vztahu k již
dříve pravomocnému výroku o vině se odvíjí od doručení pozdějšího rozsudku,
kterým byl uložen trest, tzn. v případě, že výrok o vině nabyl právní moci
samostatně v dřívější fázi řízení a teprve následně je rozhodováno o trestu,
plyne lhůta k podání dovolání též proti výroku o vině až od doručení později
učiněného rozhodnutí o oddělitelném výroku o trestu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003, případně DRAŠTÍK, A., FENYK,
J. a kol. Trestní řád II. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s.
450; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 3143).
68. Z uvedených důvodů v posuzované věci je dovolání obviněného D. P.
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda bylo založeno na výhradách, které obsahově
dopadají na uplatněné dovolací důvody, neboť jen na podkladě dovolání
relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §
265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému
přezkoumání.
III. K dovolacím důvodům
69. Protože obviněný D. P. opřel dovolání o důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř., je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud
napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že
obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně
v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
70. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podán v obecné
rovině výklad výše v bodě B. III. toho rozhodnutí, na nějž lze odkázat i ve
vztahu k dovolání obviněného s důrazem na to, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, což je dikce, která zásadně vylučuje, aby Nejvyšší soud posuzoval
skutkové otázky. Jak již bylo shora naznačeno, toto formální vymezení je
prolomeno v případě dovolání podaného obviněným, anebo ve prospěch obviněného,
je-li namítáno porušení práva na spravedlivý proces, neboť jen tehdy přichází
do úvahy zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů, což
nastává v případě, kdy skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6.
1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11.
1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS
376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání
přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo
849/2006). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky
připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces
vymezené Úmluvou a Listinou, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda
nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to
včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako
sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb. a uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv.
72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K tomu je však třeba zdůraznit, že právo na
spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí
odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení
(srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS
445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
IV. K extrémnímu nesouladu
71. Jestliže obviněný v části dovolání výslovně vytýkal tzv. extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, Nejvyšší
soud jej posuzoval z hlediska uvedených kritérií, neboť obviněný v tomto
konkrétním případě brojil proti tomu, že by s obviněným J. T. uzavřel
jakoukoliv dohodu o tom, že budou jen předstírat v rozporu se skutečností, že
obchody probíhají v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, a že neměl
podíl na výnosu z trestné činnosti ani vědomost o provádění machinací v
účetnictví společnosti B. spoluobviněnými J. T. a J. K. s tím, že žádná taková
skutečnost z provedeného dokazování nevyplynula, a to ani z výpovědí svědků z
řad statutárních zástupců jednotlivých společností obchodujících se společností
B. či T. Naproti tomu zdůrazňoval svoji setrvalou obhajobu, která údajně
nevykazovala žádné vnitřní rozpory, a poukazoval na to, že společnost ČEPRO
věděla, že jí vyskladňované zboží není odváženo společností T., ale třetími
subjekty, a tento stav tolerovala. Namítl, že důkazy, z nichž soud nesprávně
vyvodil závěr o existenci dohody se spoluobviněným J. T., a tím i o jeho
úmyslném zavinění, netvoří logický a ucelený řetězec na sebe navazujících
usvědčujících důkazů, a proto, jestliže společnost B. krátila daňovou
povinnost, dělo se tak bez jeho vědomí.
72. Z takto vyjádřené argumentace je zřejmé, že obviněný, ač formálně
poukazoval na právní závěr o subjektivní stránce v podobě své vědomosti či
nevědomosti o machinacích s účetnictvím společnosti B., vytýkal v zásadě toliko
porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Uvedená část dovolání neobsahuje vyjma poukazu na obviněným tvrzenou nevědomost
o jednání ostatních spoluobviněných a na bezvýhradné „schválení“ prodeje
pohonných hmot za uvedených podmínek ze strany společnosti ČEPRO, odkaz na
žádné hmotněprávní vady, ale ve vztahu k ní jde jen o polemiku s učiněnými
skutkovými zjištěními a se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Je
tedy zřejmé, že obviněný označený dovolací důvod těmito námitkami nenaplnil,
protože na základě vlastních tvrzení a svého výkladu a hodnocení provedených
důkazů dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě
výsledků provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů.
73. Byť jsou tyto námitky proti vadnosti procesních postupů a
nedostatkům skutkových zjištění soudů zásadně nepodřaditelné pod dovolací
důvody vymezené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud nad rámec zákonných
hledisek § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v intencích zásad spravedlivého
procesu posuzoval [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], zda v procesních postupech
soudů nižších stupňů byla dodržena procesní pravidla a zda nedošlo k extrémnímu
nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají
obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je
obsahem provedených důkazů, protože jen tehdy je Nejvyšší soud povolán
korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
74. Zvažuje-li se z těchto hledisek dovolání obviněného D. P., je
zřejmé, že jeho výhrady nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování,
ani v odůvodnění posuzovaných rozhodnutí. Rovněž je třeba předeslat, že soudy
nižších stupňů se obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stádiích řízení
před soudem prvního stupně i v odvolání zabývaly a vypořádaly se s nimi, o čemž
svědčí odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2014, sp.
zn. 77 T 6/2012, jímž bylo rozhodnuto o vině obviněného D. P., jakož i rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 1 To 46/2015 (č. l. 3954
až 4021, 4189 až 4207).
75. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí se podává, že si soudy opatřily
a řádně provedly dostatek důkazů, z nichž lze uvést zejména svědecké výpovědi
zaměstnanců, externích spolupracovníků či osob jinak spolupracujících a
obchodujících se společnostmi T. a B. (takovými svědky byli např. P. M., P. S.,
D. V., J. P., J. L., A. Č., R. K., I. Š., J. B., M. K., P. K., R. P., P. P., J.
P., M. T.), dále výpovědi svědků z řad pracovníků společnosti ČEPRO (např. M.
T., F. A.) či finančního úřadu (H. H.), vyslechl rovněž syna zemřelého
obviněného J. T. D. T. Dále soud své závěry opřel o škálu listinných důkazů
(předmětem dokazování byla Rámcová kupní smlouva mezi společnostmi ČEPRO a T.
na č. l. 1307 až 1363, Smlouva o poskytování služeb při nakládání s minerálními
oleji – tzv. Skladovací smlouva na č. l. 1364 až 1407, nová Skladovací smlouva
na č. l. 1409 až 1454 podepsaná jako předsedou představenstva společnosti T. D.
P., kupní smlouva mezi společnostmi T. a B. na č. l. 164 až 169).
76. V rámci hodnocení provedených důkazů soud prvního stupně (viz strany
55 až 63 jeho rozsudku ze dne 2. 12. 2014) vysvětlil, jakými úvahami byl veden,
především podle kterých skutečností hodnotil obhajobu obviněného, jíž ve
výsledku označil za účelovou a zcela irelevantní, a to po uvážení zjištění
plynoucích ze všech provedených důkazů (srov. § 2 odst. 6 tr. ř.). Soud
neopomenul posoudit především listinné důkazy, mezi nimiž zkoumal obsah a
jednotlivé pasáže plynoucí ze zmíněných smluv, z nichž zjišťoval okolnosti a
podmínky obchodování s pohonnými hmotami uskladněnými v daňovém skladu
společnosti ČEPRO, a opíral se i o obsah Skladovací smlouvy uzavřené mezi
společnostmi T. a ČEPRO (č. l. 1364 až 1407, 1409 až 1454). Na jejich podkladě
dospěl k závěru, že společnost T. byla oprávněna převést, resp. postoupit
pohledávku, kterou má vůči ČEPRU na vyskladnění zboží uloženého v jeho daňovém
skladu na třetí osobu. Toto postoupení pohledávky bylo však účinné vůči ČEPRU
pouze tehdy, jestliže jak postupitel, tak postupník měli uzavřenou Skladovací
smlouvu se společností ČEPRO. Takové postoupení zboží bylo následně evidováno
společností ČEPRO na klientských účtech. Skladovací smlouvu se společností
ČEPRO však v pojednávané věci měla z dotčených společností uzavřenou pouze
společnost T., zatímco společnost B. měla se společností ČEPRO uzavřenou toliko
Rámcovou kupní smlouvu. Za další stěžejní dokument soud prvního stupně označil
kupní smlouvu č. 2009/PHM02 sjednanou mezi společnostmi T. (jako prodávajícím)
a B. (jako kupujícím; č. l. 164 až 169), v níž bylo smluvními stranami
odkazováno na režim podmíněného osvobození od spotřební daně, ve kterém se
nacházelo zboží (pohonné hmoty) uskladněné v daňovém skladu společnosti ČEPRO,
s tím, že za místo dodání zboží smluvně obvinění určili daňový sklad
společnosti ČEPRO. Dále bylo mezi nimi ujednáno, že prodávající (společnost T.)
poskytuje kupujícímu (společnost B.) možnost nabyté zboží dále bezplatně
skladovat v daňovém skladu ČEPRO a sám se k tomuto zboží stává opatrovatelem,
přičemž není oprávněn bez souhlasu kupujícího s tímto zbožím nakládat. Touto
smlouvu prodal prodávající kupujícímu pohonné hmoty uložené v daňovém skladu v
režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, což odporovalo stávající
právní úpravě.
77. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně poukázal na
obsah bodu 5.9.2 Skladovací smlouvy, podle něhož „přeprava zboží v režimu
podmíněného osvobození od daně nebo v případě přepravy zboží osvobozeného od
daně se považuje za úspěšně dokončenou v okamžiku, kdy budou zcela splněny
veškeré požadavky stanovené zákonem o spotřebních daních pro takovou přepravu a
zboží bude převzato a přijmutí a umístění zboží v daňovém skladu bude potvrzeno
přijímajícím daňovým skladem“, případně oprávněným příjemcem v jiném členském
státě (srov. č. l. 1384). Rovněž považoval za podstatné, že z provedených
důkazů vyplynulo, že podle článku II. bod 2.1 Rámcové kupní smlouvy mezi
společnostmi T. a ČEPRO vymezující podmínky vyskladnění zboží kupujícímu, jsou
pod písmenem c) stanoveny podmínky pro vyskladnění prostřednictvím
automobilových cisteren, v nichž jsou za expediční místa výslovně označeny
plnící lávky umožňující načerpání pohonných hmot do cisteren. Z tohoto důvodu
byl klient povinen předat společnosti ČEPRO přesný seznam automobilových
cisteren včetně registrační značky a identifikace osob oprávněných k
naskladnění i vyskladnění zboží (č. l. 1366 až 1368). V článku IV. bodě 4.1 je
upraveno postoupení pohledávky klienta za ČEPREM, kdy v bodě 4.1.1 jsou
vymezeny podmínky, za nichž je klient oprávněn svoji pohledávku za ČEPREM
postoupit na třetí osobu, mezi něž ? mimo jiné ? patří, že klient i třetí osoba
mají se společností ČEPRO uzavřenou platnou Skladovací smlouvu (bod i/ na č. l.
1378). Podle bodu 4.2 je společnost ČEPRO povinna do tří pracovních dnů poté,
kdy jí bylo doručeno potvrzení o postoupení pohledávky klienta třetí osobě,
odepsat příslušné množství příslušného zboží z účtu klienta a připsat je na
účet třetí osoby, na kterou klient pohledávku převedl (č. l. 1378).
78. Soud prvního stupně vycházel z obsahu Kupní smlouvy mezi
společnostmi T. a B. (č. l. 164 až 169) z níž se podává, že smluvní strany si
mezi sebou ujednaly v článku III. odst. 2, že místem dodání pohonných hmot je
daňový sklad společnosti ČEPRO s tím, že právo nakládat se zbožím, k němuž
kupující nabývá vlastnické právo na základě faktury, jakožto daňového dokladu
nebo dodacího listu, a to zaplacením kupní ceny, má kupující od okamžiku
uhrazení příslušné kupní ceny. V článku IV. odst. 3 bylo stanoveno, že k
fakturované ceně prodávající účtuje zákonnou sazbu DPH (č. l. 165).
79. Na základě takto provedeného dokazování soud prvního stupně
připustil, že na základě smlouvy mezi společnosti T. a B. sice mohlo dojít, a
také patrně došlo k převodu vlastnického práva k pohonným hmotám, avšak
současně s nimi společnost B. nemohla jako vlastník nakládat, neboť právo
pohledávky na vyskladnění zboží příslušelo pouze společnosti T. (viz stranu 55
cit. rozsudku). Se zřetelem na obhajobu obviněných, kterou soud prvního stupně
považoval za vyvrácenou, učinil závěr, že obvinění od počátku zamýšleli provést
celý obchod tak, aby se vyhnuli placení DPH ze spotřební daně (srov. stranu 57
rozsudku). Obhajobu obviněného D. P. soud prvního stupně považoval za
vyvrácenou samotným rozborem jeho výpovědi, a kromě toho vycházel z obsahu
skladovacích smluv i smlouvy o prodeji pohonných hmot, a vzal za prokázané, že
věděl, že tato smlouva nemůže být v souladu se zákonem plněna (viz stranu 62
rozsudku).
80. Soud prvního stupně na stranách 53 a 63 zdůraznil, že skrze
formulaci smluvních ujednání v kupní smlouvě uzavřené mezi společnostmi T. a B.
se společnost T. staví do role provozovatele daňového skladu, a tím i plátce
spotřební daně, ačkoli taková pozice a oprávnění jí nikdy nepříslušela. Na
základě smluv uzavřených mezi společností T. a ČEPRO vzal soud za prokázané, že
obviněný D. P. byl obeznámen se všemi podmínkami obchodování v rámci daňového
skladu ČEPRO, vyskladňování zboží, právy a povinnostmi skladovatelů i třetích
osob, a proto věděl, že právo vydat příkaz k vyskladnění zboží má pouze klient
společnosti ČEPRO a obchodování v rámci daňového skladu v režimu osvobozeného
režimu svědčí rovněž pouze klientům společnosti ČEPRO, kteří s ní mají
uzavřenou Skladovací smlouvu. Společnost B. takovým klientem s uzavřenou
Skladovací smlouvou se společností ČEPRO nebyla, jak zjistil mimo uvedeného i
ze sdělení společnosti ČEPRO (č. l. 186). Pokud společnost T. vyskladnila zboží
ve prospěch společnosti B., došlo k jeho uvedení do volného oběhu a společnosti
B. měla být účtována cena pohonných hmot včetně DPH a spotřební daně, které
byla na základě článku 5.9 Skladovací smlouvy povinna zaplatit společnost T.
společnosti ČEPRO (viz strana 60 rozsudku).
81. Vrchní soud v Olomouci, přezkoumávající mimo jiné i z podnětu
odvolání obviněného D. P. zaměřeného proti výroku o vině v rozsudku ze dne 10.
3. 2016, sp. zn. 1 To 46/2015 (č. l. 4189 až 4207), přisvědčil skutkovým i
právním závěrům soudu prvního stupně týkajícím se viny tohoto obviněného, když
žádné vytýkané nedostatky v procesu dokazování ani v právních závěrech
neshledal. Naopak po zvážení všech rozhodných skutečností plynoucích z výsledků
provedeného dokazování a po vypořádání se s námitkami obviněného dospěl k
závěru, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval v
souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a k porušení procesních pravidel nedošlo (viz
strany 33 až 35 rozsudku). Potvrdil tak správnost učiněných skutkových i
právních závěrů ve vztahu k obviněnému D. P. vyjma již zmíněného výroku o
trestu (o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.
9. 2017, sp. zn. 77 T 6/2012, ve spojení s dovoláním napadeným rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 1 To 69/2017). Obviněným
namítané nedostatky neshledal, a pro stručnost pouze odkázal na obsah
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 4189 až 4207). Zejména je
třeba zmínit, že na straně 33 rozsudku odvolací soud výslovně uvedl, že pokud
posoudil rozsah provedeného dokazování a způsob, jímž soud prvního stupně
hodnotil provedené důkazy z podnětu námitek obviněného D. P., nemohl přisvědčit
jeho tvrzení, že by neexistoval jediný důkaz o dohodě mezi ním a zemřelým J. T.
Poukázal na nepřímé důkazy, které byly v této trestní věci provedeny a ze
kterých zcela jasně tato dohoda vyplývá, zejména na obsahu kupní smlouvy i
smlouvy o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji uzavřenými mezi
společnostmi T. a ČEPRO. Z jejich obsahu se podávají jasná ustanovení, podle
kterých byl daňový sklad vymezen, jakož i to, kdo je subjektem, který může
vydat příkaz k vyskladnění pohonných hmot, tedy to, že to mohla být pouze
společnost T., nikoliv společnost B. Shledal rovněž, že obhajoba obviněného D.
P., že po načerpání pohonných hmot do automobilové cisterny se tyto stále
nacházely v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, protož byly stále
v prostoru daňového skladu, v provedených důkazech nemá oporu, a to s odkazem
na správná zjištění a závěry soudu prvního stupně.
82. Nejvyšší soud na podkladě odůvodnění napadených rozhodnutí soudu
prvního i druhého stupně vztahujících se k výroku o vině obviněného D. P.
shledal, že se soudy obou stupňů s obdobnými skutkovými námitkami obviněného
vypořádaly již v předchozích stadiích trestního řízení a reagovaly na ně jak v
průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení, což zpravidla vede k
závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)], pokud
však Nejvyšší soud neshledá, že námitky obviněného na jím označené důvody
nedopadají, neboť v takovém případě se jedná o dovolání podané z jiného než v
zákoně označeného důvodu. Je třeba dále konstatovat, že soudy dostály všem svým
procesním povinnostem a pečlivě se věnovaly důkazům, které byly v dané věci
provedeny, řádně je hodnotily a posuzovaly nejen samostatně, ale rovněž ve
vzájemném souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění
napadených rozhodnutí také náležitě rozvedly a vysvětlily (viz strany 12 až 63
rozsudku soudu prvního stupně a strany 33 až 35 rozsudku odvolacího soudu).
Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným
skutkovým zjištěním, a jejich odůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Především
odvolací soud se znovu zabýval výhradami obviněného a přesvědčivě s poukazem na
konkrétní skutková zjištění vysvětlil, z jakých důvodů je neshledal důvodnými.
Soudy pečlivě vyhodnocovaly věrohodnost všech obviněných i slyšených svědků a
konfrontovaly jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich
základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení všech důkazů dospěly ke
skutkovým závěrům, jež soud prvního stupně rozvedl ve výroku svého rozsudku.
Protože veškeré postupy a úvahy při realizaci a hodnocení důkazů náležitě
vysvětlily, nelze jim vytýkat, že by nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6
tr. ř. K postupu nalézacího i odvolacího soudu lze pouze připomenout, že soud
zásadně není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených
důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které
aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené
důkazy neprovedl (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 802/2002, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp.
zn. III. ÚS 95/97, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05).
83. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy všechna procesní
pravidla a zásady dodržely, neboť na základě provedeného dokazování, které
obsáhlo více důkazních prostředků, byla verze, kterou obviněný preferoval a v
dovolání opětovně předestíral, provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv
jen jedním důkazem, ale celou, nadto poměrně početnou skupinou spolu
souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazů. Konkrétně lze opakovat, že se
jednalo především o svědecké výpovědi osob (J. L., A. Č., R. K., I. Š., M. T.,
F. A., H. H.), u nichž v žádném případě nelze předpokládat jakýkoli zájem na
výsledku řízení týkajícího se výlučně a pouze obviněných, jakož i o další
důkazy, zejména listinné (viz výše bod 74.), z nichž bylo možné na vinu
obviněného usuzovat. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí jsou
rozvedeny potřebné úvahy a závěry svědčící o tom, podle kterých úvah soudy své
závěry činily, jakými skutečnostmi se řídily, případně z jakých důkazů
vycházely. Přitom nepominuly existenci případných rozporů mezi jednotlivými
důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit
věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s
ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Měly přitom na
paměti, že je třeba se stejnou pečlivostí hodnotit jak důkazy, jež svědčily ve
prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch.
84. V přezkoumávané věci se soudy řídily zásadou volného hodnocení
důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), pro niž zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde
o míru a hodnotu důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Hodnocení
toho, který ze svědků je věrohodnější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež
jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe
způsobilé (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp.
zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS
1576/15). Význam jednotlivých důkazů a jejich váha vždy vyplyne až z konečného
zhodnocení důkazního materiálu. V této věci ze skutečností vyplývajících z
odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy nepostupovaly
libovolně, ale svá vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti všech
rozhodných okolností, zejména těch, proti nimž obviněný D. P. brojil, založily
na pečlivém uvážení všech objektivních skutečností, které zjistily, a jejich
skutková zjištění i na nich založené právní závěry jsou jejich logickým
důsledkem a vyústěním. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z
ní pramenícímu principu in dubio pro reo či dalším zásadám a principům, jimiž
je ovládáno trestní řízení a na něž obviněný v dovolání poukazoval, neboť ty
nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje
musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Je třeba též připomenout, že
lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do
pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k
té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti
porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny, kterého
se obviněný dovolává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn.
III. ÚS 2042/08). Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li
soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné
se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). V posuzované věci
jsou však soudy učiněné skutkové závěry, z nichž soudy dovodily naplnění
skutkové podstaty daňového trestného činu, včetně její objektivní a subjektivní
stránky, dostatečně důkazně podložené. Soudy proto nepochybily, když z nich
trestní odpovědnost stěžovatele vyvodily. Není porušením zásady presumpce
neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč
např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích
lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS
1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
85. Principy řádného trestního řízení nebyly porušeny, protože právo na
spravedlivý proces zakotvené v článku 36 a 40 Listiny, jakož i v článku 6
Úmluvy, jehož se obviněný dovoláním s odkazem na jeho základní zásady domáhal,
nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale
zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. například nálezy
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 7. 5.
2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17, a
další).
86. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl
přisvědčit výhradám obviněného směřujícím proti nesprávnosti učiněných
skutkových zjištění, protože nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se
plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Z
tohoto důvodu v projednávané věci nebyla shledána případná existence tzv.
deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu
nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7.
2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
Lze jen zopakovat, že soudy měly na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného
v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li
skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež
nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž
lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná
pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti.
Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce
navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně
přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy,
bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
87. Postup Krajského soudu v Ostravě ani Vrchního soudu v Olomouci v
této věci nevykazuje obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy
a skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud též zmiňuje, že oba soudy
nižšího stupně hodnotily všechny obviněným namítané vady v průběhu trestního
řízení, vypořádaly se s nimi na podkladě výsledků provedeného dokazování a
objasňovaly je důkazními prostředky, které vzaly za podklad svého rozhodnutí.
Nejen že je řádně provedly, ale také důsledně vyhodnotily, a toto hodnocení
rozvedly v příslušných pasážích napadených rozhodnutí, jak již bylo zmíněno
výše. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily,
v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a
logicky vysvětlily, přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky
svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp.
zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14).
88. Jelikož ve věci učiněná skutková zjištění mají oporu ve výsledcích
provedeného dokazování, lze učinit závěr, že skutkové okolnosti popsané v
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 77 T 6/2012,
představují slovní vyjádření posuzovaného skutku, v němž jsou obsaženy
všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace (včetně
způsobené škody). Neabsentuje ani skutkový podklad pro závěr o subjektivní
stránce, protože soud vyjádřil konkrétní jednání obviněného i jeho vnitřní
vztah k činu i jeho následkům, a to i se zřetelem na skutkové okolnosti (srov.
stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a dovodil je nepřímo z okolností
objektivní povahy (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Je
zřejmé, že soud prvního stupně do skutkové věty zařadil všechny podstatné
okolnosti, které vzešly z výsledků řádně provedeného dokazování, jež jsou
nezbytným a dostatečným podkladem pro závěr o naplnění jednotlivých znaků
skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 1, 3 ve spojení s § 23 tr.
zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.
89. Nejvyšší soud tudíž mohl posuzovat opodstatněnost dalších výhrad
obviněného D. P. směřujících proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, pro
jejichž přezkoumání vycházel ze skutku popsaného v rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 77 T 6/2012, jejichž správnost nebyla
zpochybněna.
V. K právnímu posouzení věci
90. Obviněný D. P. v obsáhlém dovolání vznesl celou řadu výhrad a
námitek, které zaměřil proti závěru soudů, že naplnil znaky zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve
formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jimiž vytýkal nedostatky v
použití ustanovení daňových předpisů, v subjektivní stránce, domáhal se závěru
o jednání v negativním omylu a brojil i proti dalším závěrům tak, jak namítal
již v předcházejících etapách trestního řízení, na což soudy v potřebném
rozsahu již reagovaly.
91. Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální
zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové
pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou
povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a
spáchá takový čin ve velkém rozsahu.