15 Tdo 1474/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném
zasedání konaném dne 17. 4. 2019 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v
neprospěch obviněné D. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 92/2018, v trestní
věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 172/2017, a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 1. 2018, č. j. 38 T
172/2017-93, byla obviněná D. K. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení
odsouzena k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon jí byl podle §
81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu
osmnácti měsíců. Kromě toho jí byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na
dvacet měsíců.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná měla
uvedeného přečinu dopustit tím, že dne 28. 10. 2017 v době okolo 20:12 hod.
řídila nejméně v ulici XY, v obci XY, okres XY, osobní motorové vozidlo, a to
vědomě poté, co před jízdou požila větší přesně nezjištěné množství
alkoholických nápojů, kdy po třech dechových zkouškách provedených při
policejní kontrole téhož dne za použití přístroje Dräger bylo v jejím dechu
naměřeno ve 20:30 hod. 1,27 ‰ alkoholu v dechu, ve 20:46 hod. 1,18 ‰ alkoholu v
dechu a ve 20:52 hod. 1,20 ‰ alkoholu v dechu, a dle znaleckého posudku měla
dne 28. 10. 2017 ve 20:12 hod. 1,18 g/kg alkoholu v krvi.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, z jehož
podnětu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 10 To
92/2018-109, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu a věc postoupil Městskému úřadu v XY k projednání ve
správním řízení, a to skutek zcela totožný se skutkem uvedeném ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu provedené dechové
zkoušky a ani ostatní důkazy, při absenci objektivizace hladiny alkoholu v krvi
obviněné na základě lékařského vyšetření spojeného s odběrem krve, nedávají
možnost dospět k jednoznačnému závěru, že by byla v době řízení motorového
vozidla ve stavu vylučujícím její způsobilost k výkonu této činnosti. Při
respektování zásady in dubio pro reo dospěl odvolací soud k závěru, že není
možné za takovéto důkazní situace posoudit jednání obviněné jako přečin
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ale bylo
by možné jej posoudit jako přestupek v silničním provozu.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v
neprospěch obviněné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci
relevantních zjištění stran naplnění všech zákonných znaků projednávaného
přečinu. K naplnění znaku spočívajícího ve stavu vylučujícím způsobilost k
výkonu činnosti (řízení motorového vozidla) se nevyžaduje takový stav, kdy
pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikovat, ale postačí pouze
takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které
vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by
mohly být ohroženy životy nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na
majetku. Odvolacímu soudu vytkl, že v otázce posouzení stavu vylučujícího
způsobilost k výkonu činnosti v rozporu s § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř.
bez jakéhokoli provádění či opakování důkazů zcela změnil hodnocení důkazů
provedených soudem prvního stupně a z něho vyplývající skutkové závěry, čímž
podle nejvyššího státního zástupce dospěl k rozhodnutí, které není řádně
důkazně podloženo a lze jej označit za neočekávané a překvapivé. Skutkové
závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, jsou v podstatných momentech v
extrémním nesouladu se skutečným obsahem těchto důkazů a současně dospěl k
takovému skutkovému závěru, který nelze z výsledků dokazování logicky dovodit.
O extrémním nesouladu mezi výsledky dokazování, z nich učiněnými skutkovými
závěry a právním vyjádřením těchto závěrů svědčí rovněž vnitřní rozpor v
usnesení odvolacího soudu, z jehož výroku vyplývají hodnoty alkoholu v krvi
obviněné nad 1 ‰, přesto soud své rozhodnutí opřel o závěr, že obviněná nebyla
ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti. Pokud odvolací soud
dospěl k pochybnostem ohledně stavu nezpůsobilosti obviněné k řízení motorového
vozidla, pak tyto vůbec nepromítl do skutkové věty a popis skutku ve skutkové
větě plně odpovídá zcela běžně se v praxi vyskytujícím jednáním kvalifikovaným
jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Závěr odvolacího soudu
zpochybňující nezpůsobilost obviněné k řízení motorového vozidla neodpovídá
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a je v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů
umožňuje průlom do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení na půdorysu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž
kategorie tzv. extrémního nesouladu by neměla svědčit pouze obviněnému, neboť
spravedlivé a zákonné rozhodování soudů je nutno považovat za obecně platný
komponent ústavního vymezení České republiky jakožto demokratického státu.
5. Hodnoty alkoholu u obviněné nejsou natolik hraniční, aby zpochybnily
správnost naměřených údajů, když tyto neklesly pod 1,15 ‰. Nalézací soud, ani
orgány přípravného řízení, neměly o správnosti provedeného měření pochybností a
navíc nešlo o důkaz osamocený. Zdůraznil, že předmětné měření bylo provedeno
dvěma řádně kalibrovanými dechovými analyzátory, kdy veškeré hodnoty
přesahovaly minimálně o 18% hodnotu 1g/kg alkoholu v krvi. Tyto závěry byly
dále podpořeny i výpočtem znalce, který vzal za výchozí nejnižší naměřenou
hodnotu a zohlednil i povolenou odchylku přístroje Dräger +/- 5 %. Výsledkem
tak byl závěr, že obviněná měla v krvi v době řízení motorového vozidla 1,18
g/kg alkoholu. Tyto závěry nemůže zpochybnit ani možnost fyziologického
množství alkoholu v krvi v hodnotě do 0,24 ‰. Podle judikatury je způsobilost
řídit motorové vozidlo vyloučena v případě, kdy řidič v době jízdy má nejméně 1
‰ alkoholu v krvi, a dokonce i při hladině nižší, a to v závislosti na tom, jak
byly schopnosti řidiče obsahem alkoholu sníženy. Dechová zkouška je podle
soudní praxe akceptovatelným způsobem zjištění ovlivnění pachatele alkoholem a
odvolací soud se mýlí, pokud zastává názor, že dechové zkoušky nejsou
objektivním důkazním prostředkem pro zjištění obsahu alkoholu v krvi. Výsledek
dechové zkoušky může být jedním ze souhrnu důkazů, jimiž lze prokázat stav
vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 274 tr. zákoníku a
pouze v případech, kdy bylo zjištěno množství alkoholu v krvi řidiče pod 1 ‰,
je vždy nutno prokázat, že schopnost řidiče byla skutečně snížena v takovém
rozsahu, jaký předpokládá § 274 tr. zákoníku, a to např. svědeckými výpověďmi o
chování či způsobu jízdy obviněného.
6. Odvolací soud nepostupoval správně, pokud v rozporu s volným
hodnocením důkazů nepovažoval za dostačující souhrn důkazů, jimiž lze prokázat
stav vylučující způsobilost k výkonu činnosti podle § 274 tr. zákoníku. Nelze
souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že jízda obviněné nevykazovala žádné
markanty, nad nimiž se není důvodu pozastavovat, neboť obviněná se za krátkou
dobu jízdy dopustila hned několika dopravních přestupků a tyto skutečnosti
nasvědčují nesoustředění obviněné a postačují k závěru o významném ovlivnění
pozornosti obviněné. Podle výpovědí policistů i dalších svědků při kontrole
byla roztržitá, dezorientovaná, reagovala zmateně, motala se a byl z ní cítit
alkohol. Odvolací soud většinu z těchto důkazně podložených skutečností
ignoroval a vůbec se jimi nezabýval při hodnocení důkazů, provedených navíc v
rozporu s trestním řádem. Ačkoli se u obviněné nejednalo o stav těžké opilosti,
ale o lehkou prostou opilost, lze z provedeného dokazování dovodit, že její
jízda byla nejistá, byly u ní významně narušeny schopnosti soustředění,
udržování potřebné pozornosti, správného vnímání a pohotové reakce na situaci v
dopravě. Věrohodnost výpovědi obviněné byla z podstatné části zpochybněna a též
odvolací soud konstatoval, že její obhajobu vyvrátily další důkazy. Lze tedy
uzavřít, že provedenými důkazy bylo dostatečně objektivizované, že obviněná
měla v době řízení motorového vozidla více než 1 g/kg alkoholu v krvi, což
podle judikatury představuje stav vylučující způsobilost pro bezpečné
vykonávání této činnosti. Odvolací soud sice převzal skutkovou větu soudu
prvního stupně, avšak po právní stránce hodnotil skutkový stav diametrálně
odlišně.
7. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněná se k dovolání nejvyššího státního zástupce do doby konání
neveřejného zasedání nevyjádřila, a to ačkoli postup zaručující jí takovou
možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován.
9. Ve věci nejprve rozhodoval senát č. 7 Nejvyššího soudu (dále jen
„senát č. 7“), který rozhodl usnesením dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo
762/2018, tak, že podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, ve znění pozdějších předpisů, věc obviněné D. K. postoupil velkému
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Tento postup zvolil,
neboť dospěl k závěru, že po právní stránce má zásadní význam řešená procesní
otázka spočívající v tom, zda možnost namítat extrémní rozpor mezi obsahem
provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními svědčí toliko obviněnému
nebo také nejvyššímu státnímu zástupci, a tedy zda má být o dovolání nejvyššího
státního zástupce založeném na této námitce rozhodnuto podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., tedy má být odmítnuto proto, že bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř., anebo má být napadené rozhodnutí z hlediska
existence tohoto rozporu přezkoumáno. Senát č. 7 k projednávané problematice
zjistil, že při řešení této otázky senáty Nejvyššího soudu existuje rozdílná
praxe. V usnesení, kterým věc postoupil velkému senátu, odkázal v dané otázce
na svá předchozí rozhodnutí, jakož i rozhodnutí senátu č. 5, ze kterých
vyplývá, že možnost uplatnit námitku extrémního rozporu mezi obsahem
provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními nejvyššímu státnímu
zástupci nepřiznává, a to na rozdíl od některých rozhodnutí senátů č. 8 a 11.
10. Nejvyšší soud, resp. velký senát jeho trestního kolegia, poté, co
dospěl k závěru, že s ohledem na rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího
soudu v nastíněné otázce je příslušným k rozhodnutí ve věci, jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejdříve zkoumal, zda je dovolání nejvyššího státního zástupce
přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda má všechny obsahové a
formální náležitosti. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d
odst. 1 písm. a) tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením a splňuje též obsahové a formální náležitosti
podle § 265f odst. 1 tr. ř. Dále shledal, že dovolání nejvyššího státního
zástupce je zjevně neopodstatněné.
11. Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního
stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž
byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. „Dovolací důvod zde spočívá v
okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z
rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud
přesto rozhodl“ (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář.
7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3162). Námitky nejvyššího státního
zástupce, že odvolací soud nesprávně postoupil předmětnou věc k projednání ve
správním řízení Městskému úřadu v XY, jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
14. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění
správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro
dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy
prvního a druhého stupně.
15. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
16. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli
o námitky skutkové.
17. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se nejprve v souladu
s usnesením senátu č. 7 ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 762/2018, zabýval
spornou otázkou, zda možnost namítat v dovolání tzv. extrémní rozpor mezi
obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními svědčí toliko
obviněnému nebo také nejvyššímu státnímu zástupci.
19. Obecně je třeba k dovolání v trestních věcech připomenout, že v
českém právním řádu je přípustné pouze ze zákonem taxativně stanovených důvodů,
které jsou uvedeny v § 265b tr. ř. „Dovolací důvody vypočtené v ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. spočívají v určitých vadách, jimiž je zatíženo rozhodnutí
napadené dovoláním nebo řízení, které mu předcházelo. Jde o právní vady, nikoli
o vady skutkové, a to jak hmotně právní [viz důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), h), i), j) tr. ř.], tak i procesní [viz důvody podle § 265b odst. 1 písm.
a), b), c), d), e), f) tr. ř.]. Důvody v § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř.
pak mají hmotně právní i procesní aspekty. Řešení skutkových vad má místo
především v řádném opravném řízení a výjimečně též cestou stížnosti pro
porušení zákona nebo obnovy řízení [viz též důvod pro odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., který zdůrazňuje řešení právní otázky]“ (viz
ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck 2013, s. 3154).
20. Přezkoumání skutkových zjištění je na základě shora uvedeného z
dovolacího řízení v zásadě vyloučeno. S ohledem na konstantní rozhodovací praxi
Ústavního i Nejvyššího soudu, však může Nejvyšší soud, jako soud dovolací,
výjimečně zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně,
pokud to odůvodňuje existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, neboť v takovém případě
je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces
a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nález Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10.
2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4.
2018, sp. zn. 4 Tdo 357/2018). Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora
uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je
povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení
porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k
tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,
uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto
uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k namítanému extrémnímu rozporu
mezí skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy ve vztahu
k právnímu posouzení jednání obviněné D. K. jako přečinu ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za
nutné však zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku
konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění
striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by
Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke
skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. za prima facie naplněný. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému
v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §
54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti
České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a
34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní
stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st.
38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,
uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
21. O extrémní rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná tehdy, pokud by
bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají
obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato
zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného
nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy
skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem
slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Z uvedeného tedy
vyplývá, že obviněný v dovolání může námitku extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy uplatnit. V případě, že ji Nejvyšší soud
shledá důvodnou, může zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
22. K otázce, zda námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy může v dovolání v neprospěch obviněného úspěšně
uplatnit i nejvyšší státní zástupce, však přistupuje dosavadní rozhodovací
praxe rozdílně, přičemž část senátů Nejvyššího soudu se přiklání k tomu, že
tuto námitku vytknutou v dovolání nejvyšším státním zástupcem lze akceptovat a
na základě ní zasáhnout do skutkových zjištění soudů (senáty č. 4, 8 a 11),
zatímco část senátů Nejvyššího soudu tuto námitku nejvyššího státního zástupce
neakceptuje a pokládá ji za námitku zcela mimo dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako mimo ostatní dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 tr. ř., a z jejího podnětu nepřezkoumává skutková zjištění soudů
nižších stupňů (senáty č. 5, 6 a 7).
23. Senát č. 4 v usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 58/2018,
shledal, že námitka nejvyššího státního zástupce založená na existenci
extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, je z
pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně
relevantní. Námitku akceptoval, přezkoumal napadené rozhodnutí, z podnětu
dovolání nejvyššího státního zástupce jej zrušil a přikázal soudu prvního
stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Senát č. 8 v usneseních ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009,
ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo
811/2016, dospěl ke stejnému závěru, když shledal námitky nejvyššího státního
zástupce stran extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy důvodnými. Podle senátu č. 8 svědčí uvedený rozpor o kolizi
se základními postuláty spravedlivého procesu při absenci řádné logické vazby
na provedené důkazy. V těchto případech shledal dovolání nejvyššího státního
zástupce, založená na námitce existence extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy, opodstatněnými a napadená rozhodnutí
zrušil.
25. Obdobný názor vyjádřil i senát č. 11 v usnesení ze dne 18. 10. 2016,
sp. zn. 11 Tdo 1131/2016, když v dovolání nejvyššího státního zástupce
akceptoval námitku stran extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy a mj. z podnětu této námitky zrušil napadené rozhodnutí. V
předmětném dovolání nejvyšší státní zástupce napadl vady spočívající v
extrémním rozporu, existenci opomenutého důkazu i chybnou aplikaci ustanovení §
15, § 19 a § 287 tr. zákoníku, a senát č. 11 tyto námitky shledal
opodstatněnými.
26. Opačný názor, než výše uvedené senáty trestního kolegia Nejvyššího
soudu, zaujal ve své rozhodovací praxi senát č. 5, a to v usneseních ze dne 26.
10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 46/2017,
ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017. V uvedených případech senát č. 5
dospěl k závěru, že nejvyšší státní zástupce svoji argumentaci o přípustnosti
takových námitek extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě
ústavních stížností obviněných namítajících porušení základního lidského práva
na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listiny“) a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Uvedl, že jakkoliv je možno
rozumět argumentaci nejvyššího státního zástupce o rovnosti stran, přece jen
nemůže veřejný žalobce v trestní věci ku svému prospěchu uplatňovat pravidla
stanovená na ochranu „slabší“ procesní strany vyplývající z uvedených právních
předpisů chránících základní lidská práva a nemůže se na úkor obviněného jako
„slabší“ procesní strany dovolávat pravidel stanovených na jeho ochranu
plynoucích z jeho práva na obhajobu, přičemž připomněl, že Nejvyšší soud není
obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a
úplnosti skutkových zjištění, protože takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v
rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani
zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§ 265r odst. 7 tr. ř.) a pokud
by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě
ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a nikoli výklad
extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá). Senát č. 5 v uvedených
usneseních dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., když uzavřel, že uplatněné dovolací námitky nelze obsahově
podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým
zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení skutku.
27. Rovněž senát č. 6 se v usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo
450/2017, přiklonil k obdobnému názoru jako senát č. 5, kdy uvedl, že Nejvyšší
soud sice může výjimečně přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů
nižších stupňů, avšak podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize
se základními postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní
řízení nicméně nesvědčí nejvyššímu státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému
(srov. čl. 6 Úmluvy). Dále zdůraznil, že pokud by bylo dovolání nejvyššího
státního zástupce podáno jen z těchto důvodů, bylo by jej nutno odmítnout podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
28. Senát č. 7 ve shodě se závěry senátů č. 5 a 6 v usneseních ze dne
24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018,
ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 604/2018, shledal, že ve smyslu ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Výjimečně sice může Nejvyšší soud
přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle
judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že
nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí
státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému. Na základě uvedeného by tedy
Nejvyšší soud ani nemohl z podnětu námitky extrémního nesouladu státním
zástupcem v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného
soudem prvního, resp. druhého stupně. Senát č. 7 tedy v těchto věcech
neakceptoval uvedenou námitku a shledal, že tato nenaplňuje dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 tr. ř.
29. Z výše uvedeného vyplývá zcela zřejmá rozdílná praxe jednotlivých
senátů trestního kolegia Nejvyššího soudu při posuzování otázky extrémního
rozporu namítaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, přičemž
tato procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. Velký senát trestního
kolegia Nejvyššího soudu se zcela ztotožnil s názorem senátu č. 7, že
sjednocení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řízení o dovolání nejvyššího
státního zástupce v neprospěch obviněného v případě námitek extrémního rozporu,
je významné i z hlediska požadavku předvídatelnosti rozhodnutí a právní jistoty
obviněného, protože způsob rozhodnutí o dovolání nemůže být závislý na tom,
kterému senátu Nejvyššího soudu bude věc podle rozvrhu práce přidělena.
30. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu je patrno, že existence
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich
učiněnými je zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného,
především pak do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny, popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud současně jde o
rozhodnutí, jímž obecný soud vysloví právní závěry týkající se trestní
odpovědnosti jednotlivce, je podle Ústavního soudu třeba takové rozhodnutí
posuzovat jako rozporné s čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne
18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02). Ústavní soud tak ve svých rozhodnutích
námitku extrémního rozporu přiznává toliko obviněnému a z odůvodnění těchto
rozhodnutí vyplývá, že tuto námitku nelze přiznat státnímu zástupci, neboť mu
nesvědčí ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy chránící práva jednotlivců. Tyto
závěry jsou podpořeny i aktuální judikaturou Ústavního soudu, ze které výslovně
vyplývá, že se nejvyšší státní zástupce nemůže domáhat ochrany uvedených práv
na úkor slabší strany, tedy obviněného. Podle Ústavního soudu tak nelze
rozšiřovat dovolací důvody k neprospěchu obviněného (viz odst. 33, 37 a 41
nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18).
31. Na základě uvedených východisek dospěl velký senát trestního kolegia
Nejvyššího soudu, ve shodě s rozhodnutími senátů č. 5, 6 a 7, k následujícímu
závěru. Námitky extrémního nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními jsou námitkami, které se v souladu s rozhodovací
praxí Ústavního i Nejvyššího soudu pokud jsou důvodné dotýkají porušení
základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny
a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy. V případě, kdy Nejvyšší
soud porušení těchto základních práv obviněného na základě namítnutého
extrémního rozporu shledá, má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení
podklad v čl. 4 a 90 Ústavy. Uvedená základní práva však chrání obviněného,
jakožto „slabší“ procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto
nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí
z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Podle zákonné
úpravy dovolání není Nejvyšší soud obecnou třetí instancí, která by byla v
zásadě zaměřena také na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění,
protože takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání
vymezeno. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud zásadně neprovádí dokazování v
dovolacím řízení (§ 265r odst. 7 tr. ř.). Ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvého a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě
ospravedlňuje restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a nikoli výklad extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá
– srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016,
a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 46/2017). Výjimečně sice může Nejvyšší
soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle
shora uvedené judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě
zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s
postuláty spravedlivého procesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017). Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně
nesvědčí státnímu zástupci, který podal odvolání v neprospěch obviněného. Na
základě uvedeného by tedy Nejvyšší soud ani nemohl z podnětu námitky extrémního
nesouladu státním zástupcem v projednávaném případě zasáhnout do skutkového
stavu zjištěného soudem prvého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018).
Nejvyšší státní zástupce proto může
námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a
provedenými důkazy v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli
v jeho neprospěch. Pokud nejvyšší státní zástupce tuto námitku uplatní v
neprospěch obviněného, a nebude-li uplatněna jiná relevantní námitka, Nejvyšší
soud bez věcného přezkumu dovolání nejvyššího státního zástupce odmítne podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
32. Po vypořádání se s otázkou rozdílné rozhodovací praxe přistoupil
velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí o podaném dovolání
v této věci. Jak již bylo nastíněno výše, dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, a Nejvyšší soud není v dovolacím řízení ve
vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu na podkladě dovolání nejvyššího
státního zástupce podaného v neprospěch obviněného z důvodu extrémního rozporu
mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy oprávněn
přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť je
povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku. Tento dovolací důvod tak
není obsahově naplněn ani námitkami, které jsou polemikou se skutkovými
zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při
provádění důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp.
zn. 3 Tdo 68/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7
Tdo 686/2002). Průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů může Nejvyšší
soud učinit pouze v případech, kdy to odůvodňuje existence výše uvedeného a v
dovolání podaném ve prospěch obviněného výslovně namítnutého a odůvodněného
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Jak velký senát
trestního kolegia Nejvyššího soudu shora uzavřel, námitku extrémního rozporu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve svém dovolání v neprospěch
obviněného nemůže nejvyšší státní zástupce úspěšně uplatnit, mohl by tak učinit
jedině, pokud by tato námitka svědčila ve prospěch obviněného. V této věci tak
nelze z podnětu výše uvedeného dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v
neprospěch obviněného zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu proto vycházel výhradně ze
skutkových zjištění tak, jak je uzavřel odvolací soud. Ze skutkových závěrů
odvolacího soudu přitom vyplývá, že obviněná nebyla v tak silném stavu
ovlivnění alkoholem, aby bylo bez důvodných pochybností možno konstatovat, že
by vozidlo řídila ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti.
Podle těchto skutkových závěrů obviněná nenaplnila všechny znaky trestného činu
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě
uvedeného shledal velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, že námitka
nejvyššího státního zástupce proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu učiněná
v neprospěch obviněné nenaplnila jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.
33. K nejvyšším státním zástupcem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř. pak lze uvést, že námitka, kterou brojil proti
postoupení věci k projednání ve správním řízení Městskému úřadu v XY, je sice
podřaditelná pod tento dovolací důvod, avšak vzhledem ke shora uvedenému velký
senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ji shledal zjevně neopodstatněnou. Jak
velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu rozvedl výše, námitku nejvyššího
státního zástupce stran extrémního rozporu, pokud je namítán v neprospěch
obviněného, nelze v dovolání akceptovat a na jejím podkladu tak ani není možné
přezkoumávat způsob, jakým odvolací soud hodnotil důkazy a jaká skutková
zjištění z nich vyvodil. Nezbývá než akceptovat postup odvolacího soudu, který
poté, co uzavřel, že se nejedná o trestný čin pro absenci znaku, že by se
obviněná nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu činnosti – řízení
motorového vozidla, věc postoupil k projednání ve správním řízení, neboť podle
jeho závěrů bylo prokázané pouze to, že řídila pod vlivem alkoholu. Na druhé
straně lze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že pokud dospěl odvolací
soud k pochybnostem o stavu nezpůsobilosti obviněné k řízení motorového
vozidla, tyto své závěry nepromítl do skutkové věty napadeného usnesení, ale
postoupil věc k projednání ve správním řízení pro skutek, který je shodný se
skutkem z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 93 trestního spisu)
a vyjma doplnění hladiny alkoholu v krvi obviněné o závěr znaleckého posudku,
vypracovaného v řízení před soudem prvního stupně, jinak shodný i s jeho
popisem v návrhu na potrestání (č. l. 36 trestního spisu) a záznamu o sdělení
podezření (č. l. 25 trestního spisu). Pokud soud podle výsledků dokazování
shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným
orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, pak postoupí věc orgánu,
který je příslušný o takovém skutku rozhodnout. Ve výroku takového usnesení je
třeba popsat skutek, jehož se postoupení týká, tak, aby tento popis v souladu
se skutečnými zjištěními vyplývajícími z důkazů obsahoval pouze okolnosti
odůvodňující podezření, že byl spáchán přestupek, a nikoli okolnosti převzaté
ze zahájení trestního stíhání, případně obžaloby, jež původně odůvodňovaly
podezření ze spáchání trestného činu, které se v průběhu dokazování nepotvrdilo
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 10/2001). Postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 222
odst. 2 tr. ř. se týká vždy skutku a nikoli jeho možného právního posouzení. Z
výroku usnesení proto musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek
bude předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Pokud tedy soud po
provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých
byla podána obžaloba, nestačí nová skutková zjištění uvést jen v odůvodnění
rozhodnutí, protože orgán, jemuž se věc postupuje, bude rozhodovat o tom
skutku, který vzešel z výsledků dokazování před soudem a nikoli o tom skutku,
pro který byla podána obžaloba. Přestože § 222 odst.
2 tr. ř. užívá pojem
„zažalovaný skutek“ nelze z toho dovozovat, že je tím myšlen v přesné a
nezměněné podobě ten skutek, který je uveden v obžalobě. V případě takového
výkladu by zcela postrádalo smysl to, že orgán, jemuž byla věc postoupena,
rozhoduje o skutku, jak byl vymezen v usnesení o postoupení věci. V opačném
případě by i tento orgán musel rozhodovat znovu o skutku, který však
dokazováním u soudu prokázán takto nebyl, neboť v něm soud na základě jiných
skutkových okolností neshledal trestný čin. Pokud by soud neučinil jiné
skutkové závěry na základě dokazování, byly by naplněny znaky trestného činu na
základě skutkových okolností, ze kterých vycházela obžaloba. Pak by nebyl důvod
postupovat věc jinému orgánu. Ve výroku jímž se podle § 257 odst. 1 písm. b)
tr. ř. (§ 222 odst. 2 tr. ř.) postupuje věc jinému orgánu, je nutné uvést
skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Skutek, pro který se věc postupuje,
musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným
skutečnostem, protože jen tento skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má
věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené v odůvodnění
tohoto usnesení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8
Tdo 1417/2016, uveřejněné pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr.). Postoupení věci jinému
orgánu podle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, nebo § 257
odst. 1 písm. b) tr. ř. je v tomto směru odlišné od zproštění obviněného
obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., kdy soud zprošťuje pro skutek uvedený v
žalobním návrhu bez ohledu na to, že by dokazováním byl případně prokázán
poněkud odlišný průběh skutkového děje, právě z toho důvodu, že podle výsledků
dokazování dospěl k závěru, že se ve skutku označeném v žalobním návrhu nejedná
o trestný čin a není ani namístě postoupit věc jinému orgánu k projednání,
neboť se nemůže jednat ani o přestupek nebo kárné provinění (srov. rozhodnutí
č. 6/1965 Sb. rozh. tr. a přiměřeně i rozhodnutí č. 68/1980 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud tedy měl upřesnit popis skutku, který postoupil k projednání ve
správním řízení, aby tento odpovídal jeho skutkovým závěrům o absenci znaku, že
by se obviněná nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového
vozidla. S ohledem na již shora uvedený závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti
akceptovat námitku nejvyššího státního zástupce o extrémním rozporu, nelze
přezkoumávat způsob, jakým soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z
nich učinily, a proto za daného stavu v dovolacím řízení nelze napravit ani
tuto ryze formální vadu. Pro nemožnost skutkových změn a s tím spojenou
nemožnost jiného posouzení skutku, by kasace napadeného rozhodnutí o postoupení
věci jinému orgánu pro vadu, která zatěžuje jeho výrokovou část (nevyjádření
skutkových zjištění soudů), byla ryze formální. Při dalším rozhodování soudu po
případném zrušení jeho rozhodnutí dovolacím soudem by totiž nemohlo dojít ke
změně vlastního řešení projednávané věci, spočívající v postoupení věci jinému
orgánu.
Soud by mohl vynést jen takové rozhodnutí, v jehož výrokové části by
promítl skutkové závěry obsažené nyní v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Taková formální náprava, která by na postavení obviněné neměla žádný vliv,
neodůvodňuje zrušení pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení. Při
rozhodování bylo upřednostněno hledisko materiálního posuzování významu
zjištěné vady a zájem na stabilitě pravomocných soudních rozhodnutí před
nápravou ryze formální vady, jejíž odstraňování by bylo možno označit za projev
přepjatého formalismu.
34. S ohledem na výše uvedené i při zjištění zmiňované formální vady
výroku rozhodnutí velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu shledal
dovolání nejvyššího státního zástupce jednak zcela mimo rámec dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. zjevně neopodstatněným, a proto je podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí přitom učinil v souladu s §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§ 265n
tr. ř.).
V Brně dne 17. 4. 2019
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu
Vypracoval
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.