21 Cdo 1452/2025-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Danielem Tesařem, advokátem se sídlem v
Plzni, Jiráskovo náměstí č. 47/27, proti žalované Základní škole Dobřany,
příspěvkové organizaci se sídlem v Dobřanech, tř. 1. máje č. 618, IČO 49180878,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5,
Holečkova č. 419/21, o 465 420 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 222/2022, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2025, č. j. 10 Co 1059/2024-206, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 10 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Daniela
Tesaře, advokáta se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí č. 47/27.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.
2. 2025, č. j. 10 Co 1059/2024-206, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v
tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost dovolání nezakládá předestřená právní otázka, „zda lze či
nelze v tomto případě uznat jako nemoc z povolání takové zdravotní problémy,
které žalobkyni údajně znesnadňují povolání učitelky základní školy (navíc se
zcela speciálním režimem a s minimálním počtem vyučovaných žáků), byť se
žalobkyně aktivně zájmově věnuje zpěvu a nadto vystupuje v zájmových pěveckých
sborech“, a jaká je v této souvislosti „nejvyšší přípustná zákonná míra ochrany
slabší strany“.
3. Odvolací soud otázku, jakou nemoc lze považovat za nemoc z povolání,
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž
nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v seznamu nemocí z povolání, tj. v
nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve
znění pozdějších předpisů (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2480/2012, ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2463/2014,
nebo ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 752/2025). Nemocí z povolání je potom i
těžká hyperkinetická dysfonie a těžká fonastenie, která vzniká při práci
spojené s vysokou profesionálně podmíněnou hlasovou námahou (srov. kapitola VI
seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb.),
diagnostikovaná u žalobkyně v řízení vypracovaným znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví prof. MUDr. Milana Tučka, CSc. (dále jen „znalecký posudek“).
4. Soudní praxe se rovněž ustálila na závěru, že je nerozhodné, zda
zaměstnanec mohl nebo nemohl onemocnět anebo onemocněl nebo neonemocněl nemocí
z povolání z příčin vyskytujících se nebo vyskytnuvších se na pracovišti
zaměstnance u posledního zaměstnavatele, nýbrž že odpovědnost posledního
zaměstnavatele je dána bez zřetele na tyto skutečnosti již tou okolností, že na
pracovišti zaměstnance u tohoto zaměstnavatele se vyskytují předpoklady
(podmínky), za nichž vzniká (může vzniknout) příslušná nemoc z povolání (srov.
odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 1963, sp. zn. 12
Co 169/63, uveřejněného pod č. 5/1964 Sb. rozh. obč.). Pro vznik odpovědnosti
za škodu způsobenou nemocí z povolání proto není důležité, zda je dána příčinná
souvislost mezi vznikem onemocnění a prací zaměstnance, ani zjišťování, kde a
za jakých okolností s „vysokou pravděpodobností“ zaměstnanec nemocí skutečně
onemocněl; rozhodující je, zda pracoval za podmínek, za nichž konkrétní nemoc z
povolání vzniká, a zda je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a
vzniklou škodou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21
Cdo 2308/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21
Cdo 3789/2012).
5. Zaměstnavateli, u něhož zaměstnanec naposledy pracoval za podmínek,
za nichž jinak nemoc z povolání vzniká, musí být sice umožněno, aby případně
podal důkaz, kterým bude najisto postaveno, že v konkrétním případě nemoc
vznikla výhradně z příčin, které nebyly v souvislosti s prací u zaměstnavatele
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2267/2003).
Ze znaleckého posudku však bylo zjištěno, že žalobkyně u žalované pracovala za
podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a že „ke vzniku nemoci z povolání u
žalobkyně vedla zátěž z pracovní činnosti“, odvolací soud proto v souladu s
těmito zjištěními mimopracovní aktivity žalobkyně nepovažoval za výhradní
příčinu zjištěné nemoci z povolání.
6. Je-li odpovědnost za škodu při nemoci z povolání tzv. objektivní
odpovědností, kdy zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž
je uvažováno jeho zavinění (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2308/2002, nebo ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo
752/2025, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3248/2010), nejsou opodstatněné ani námitky, podle kterých nelze uzavřít, „že
by žalobkyně pracovala u žalované za nevhodných podmínek“.
7. Jako „druhou otázku“ dovolatelka formuluje „posouzení toho, zda a jak
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího (případně
event. i Ústavního) soudu“; odvolacímu soudu vytýká odchýlení od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 263/2020, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3823/2017, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, a nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17. Námitka rozporu
napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí však požadavku na vymezení
právní otázky, jež má být dovolacím soudem vyřešena, nevyhovuje, jedná se jen o
pouhou kritiku právního posouzení odvolacího soudu, která k založení
přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Ani uvedená námitka
proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Přestože dovolatelka namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci“, ve skutečnosti je podstatou jejího
dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními (že „skutečným důvodem výpovědi z
pracovního poměru byla nemoc z povolání, která byla u žalobkyně zjištěna již v
roce 2018, tedy za trvání pracovního poměru“, a že u žalované „žalobkyně také
evidentně pracovala za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká, když je práce
učitele zařazena mezi činnost hlasových profesionálů s požadavkem na vysokou
kvalitu hlasu, a navíc se jednalo o náročné prostředí školy pro děti se
speciálními požadavky“) a s hodnocením důkazů (zejména znaleckého posudku), na
jejichž základě k nim soudy dospěly.
9. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že
při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
10. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb.
rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp.
zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
11. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o.
s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od
jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení
soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že
znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení
znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-
li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový
posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení,
vyžádá ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. tzv. revizní znalecký
posudek [srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980,
sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod
č. 38/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 2939/2013]. Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího
přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94,
uveřejněný pod č. 33/1995 Sb. rozh. obč.).
12. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním
orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na
znaleckou činnost (srov. § 127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví
předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává
je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do
úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného
znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu,
zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za
odstraněné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4.
2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 1741/2020).
13. V projednávané věci soud prvního stupně náležitě zhodnotil závěry
znaleckého posudku (body 15, 16 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně)
a odvolací soud vysvětlil, proč se s tímto hodnocením ztotožnil a proč
nepovažoval za potřebné vypracování revizního znaleckého posudku (body 8 a 9
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud přitom přihlédl i k
dovolatelkou akcentovanému odbornému vyjádření E. H., vypracovanému pro účely
přezkumu lékařského posudku o neuznání nemoci z povolání. Dovolatelka zde
znaleckému posudku nedůvodně vytýká, že „pracoval s chybným závěrem, že KHS PK
uznala nemoc z povolání“, neboť znalec pouze vycházel ze skutečnosti, že
Krajská hygienická stanice Plzeňského kraje ve svém vyjádření ze dne 2. 5.
2022, č. j. KHSPL/11575/24/2021, konstatovala, že při výkonu práce žalobkyně u
žalované „byly splněny podmínky vzniku nemoci z povolání“, tj. (přesněji), že
žalobkyně u žalované pracovala za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká.
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že „nalézací
i odvolací soud odmítl provést další navržené důkazy žalovanou“ (vedle
revizního znaleckého posudku též výslech navržených svědků), která není
dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst.
1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu
řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud
přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy,
jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak
vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit
toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již
domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu
dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
15. Rozsudek odvolacího soudu byl napaden i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení; v této části není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle kterého dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
18. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku
odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání
či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani
návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad
vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu